Diskuse o případném přijetí padesáti syrských sirotků je ukázkou neúměrnosti, s jakou se nafukují zcela jednoduché věci. V Sýrii zuří už léta strašná občanská válka, v níž vládnoucí režim působí rozvrat státu, jeho hospodářství, společnosti i morálky. Obětí tohoto šíleného terorizování vlastního obyvatelstva syrskou vládou a její armádou za podpory Iránu a Ruska jsou především obyčejní občané, jednoltlivci, rodiny i obce. Hekatomby mrtvých, po nichž často zůstaly osiřelé děti. Děti traumatizované strachem z války, hladem, nemocemi a útrapami na útěku za troškou bezpečí.

Evropa, která svým vývojem dospěla do stadia dostatku a která se vyvinula na hodnotách lidskosti, humanismu, sociálního porozumění, respektu k člověku v tísni, se stává pochopitelně nejčastějším cílem lidí i dětí hledajících trochu jídla, bezpečí, hygieny a porozumění, a snad i doušek lásky. A předseda vlády naší země vztyčuje před nimi varovně prst! Ať si zůstanou tam, kde jsou, kde se narodili, kde vyrostli, je třeba pomoci jim tam, ve válčící a hladovějící zemi, a ne poskytnout jim skývu našeho chleba nebo střechu nad hlavou.

Proč tak tvrdě? Dělá to proto, že v jeho osobní výbavě je jen smysl pro organizaci zisku a klidu na práci? Nebo protože je pro něho výhodné vézt se na vlně ustrašených předsudků, jimiž je zachvácena velká část naší společnosti? Pravděpodobněji vypadá ta druhá varianta. Je to politicky výhodné, zvyšuje to popularitu — bez ohledu na následky a na kvalitu úsudku, která za tím stojí.

Krize racionalismu

Většina lidí se neřídí v životě převážně racionálními úvahami a rozhodnutími. Řídí se návykem, sympatiemi a antipatiemi, také předsudky a nereálnými utopiemi. Nelze jim to vyčítat, je třeba vzít to na vědomí. Co jim lze naproti tomu připomínat a vytýkat, to jest sklon k ukvapené paušalizaci jednotlivých jevů do obecných soudů a jejich neúměrné hodnocení, „nafukování“ k senzačnosti.

↗

Může jedna tříčlenná rodina obrátit desetitisícové městečko vzhůru nohama, zaplavit ho islámem a ohrozit zaměstnanost? Foto Lifeline Syria

Ukažme si to na případu uprchlických kvót, které naší republice uložila EU. Měli bychom přijmout a začlenit necelé tři tisíce uprchlíků. Odpor proti tomu je panický. Nebyli bychom pak už pány ve své zemi, volají poplašenci, naše bezpečnost, kultura i sociální standard by byly ohroženy. Přitom jednoduchá úvaha ukáže neúměrnost těchto obav.

Na 10 milionů obyvatel republiky by připadly necelé tři tisíce uprchlíků. To znamená na jeden milion jedna desetina — to je tři sta. Na sto tisíc další desetina, tedy 30, na desetitisícové městečko pak tři uprchlíci, jedna nevelká rodina. Venkov by byl prakticky ušetřen. Tvrdit, že jedna tříčlenná rodina by obrátila desetitisícové městečko vzhůru nohama, že by ho zaplavila islámem, že by ohrozila zaměstnanost v místě, že by způsobila nadměrné vydání na školství, kam by přišlo jedno syrské dítě, je ovšem nesmyslné.

Ale paušálně viděno: i ten jeden uprchlík by mohl být terorista! Vždyť před tím varuje i „náš“ pan prezident! A mohl by postřílet třebas stovku věřících, kteří se shromáždili na nedělní bohoslužbě — anebo na rockovém koncertu či v místní škole (jak to vidíme často v Americe nebo také v Německu — nikoli ovšem vždy páchané imigranty, ale místními občany). Neboť ke zločinnosti nebo k násilí nelnou jen islamisté (zase jeden hříšně paušální předsudek!), nýbrž i rodilí Češi, v Německu Němci, v USA američtí občané!

Evropou obchází strach

Vina však není jen v mylné úvaze poděšených odpůrců migrace, nýbrž v tom, že v prsou mnoha lidí sedí strach, který populisté i z nejvyšších míst živí a posilují. Strach ze ztráty zaměstnání, kterou vyvolává „racionalizace“, automatizace nebo i přesun některé výroby z evropských zemí do oblasti levných pracovních sil dále na východ, do Asie nebo i do Afriky. Anebo strach z ohrožení vlastních dětí, které jsou vystaveny nebezpečí dopravy, deviantů nebo takřka narkotického návyku používání elektronické komunikace.

Strach z něčeho mocného, začasto neznámého, co osamělí lidé nedovedou ani nemohou identifikovat, natož zvládnout. A u některých také možná strach z beznaděje, která je u nich vyvolána ztrátou smyslu života, neboť už nemají v co věřit, v co doufat, nevědí, oč hodnotného v životě ještě usilovat (kromě toho „mít se dobře“, což se jim někdy nedaří). Jsou přetíženi moderním způsobem života, nestačí se přizpůsobit, přepadá je (často nedefinovaný) strach. A tak mají strach i z té jedné rodiny uprchlíků, která se usadí v blízkém okresním městečku…

Lze jim to mít za zlé? Společnost prošla dvěma diktaturami, z nichž zejména ta komunistická odnaučila lidi angažovat se jinak, než jak foukal vítr. Kritické myšlení bylo potlačováno, trestáno, vyplatilo se naučit se shora nadiktovaným frázím, přizpůsobit se, nevyčnívat. Být pokud možno v zástupu, plout a přežívat a přitom urvat aspoň něco prospěšného či zábavného také pro sebe.

Argumentovat, že už je skoro třicet let po diktatuře a tyto postoje byly překonány, je předčasné. Jak střízlivě upozornil politolog Slačálek z Filozofické fakulty UK, jinak zastánce anarchismu mně bytostně nesympatického: i mladá generace se stále rodí do toho společenského cynismu, který navodily totalitní diktatury, třebaže ten má dnes jiné kořeny než ideologické.

Do cynismu, dodejme, který se projevuje přepjatým „realizováním se“ v požitku, konzumu, vzestupem na kariérním žebříčku. Bez morální střelky a korektury založené na hodnotách přesažného dosahu, bez dostatečné solidarity s těmi, jimž se z mnoha důvodů nedaří, bez velkých morálních zábran, když jde o záležitosti, které se jich samých bezprostředně nedotýkají, které „je nebolí“.

A tak i velká část mladší generace je zatížena pokryteckým „plutím po proudu“ i tam, kde by jí slušel pobouřený odpor proti nelidskosti, proti přetvářce a bezpráví. A také proti znásilňování a omezování svobody, plurality, justice, lidské důstojnosti novými „autoritami“, jež se v posledním desetiletí objevily na našem politickém nebi a které mustrují vědomí značné části společnosti podle svého střihu.

Marketing strachu

V posledních letech se tyto nálady a postoje veřejnosti staly základem postojů populistických politiků, kteří usilují o to vést stát, hospodářství a společnost především k hladkému chodu a materiálnímu vzestupu — méně už pak k vzestupu civilizačnímu, k němuž patří i kritický rozum a dobře fungující pluralitní demokracie.

Ani tito politikové ovšem nejsou žádní prosťáčkové. Chybí jim sice ta velká státnická koncepce, která je dlouhodobě optimální pro vzestup nejen životní úrovně a bezpečnosti, ale která také vede k vyššímu stupni vzdělanosti, občanského vědomí, odpovědnosti — slovem: k vyššímu stupni civilizace. Jsou však naproti tomu dostatečně vybaveni dovednostmi, jak zvládat, či alespoň flikovat dennodenní provoz státu a potřeby společnosti. Jsou to pragmatičtí machři nejen technik vládnutí, ale i obratní manipulátoři veřejného mínění a atmosféry, která jim umožňuje „držet se pevně v sedle“, ať jejich politika směřuje kamkoli.

A tito politikové, kteří dnes drží kormidlo našeho státu, objevili marketingovou moudrost, že důležitější než potřebnost a kvalita výrobků z jejich politické dílny je chytrost a obratnost, jak tyto „výrobky“, jejich politické postoje, názory a opatření, nabízet a prodávat. Jejich metodou se stalo populistické zjednodušování problémů, umění nafukovat některé lokálně či časově ohraničené jevy do senzačnosti. Dávat jim význam obecný, jakoby celospolečensky platný. Dovedou zveličovat povrchním paušalizováním, a tak vytvářet atmosféru, v níž se jim lépe dosahuje „souhlasu“ a popularity mezi povolnými ovečkami voličů, jichž je, bohužel, pořád ještě dost.

Ve značné části společnosti to budí odpor. Vnímá se nebezpečí populistického oslabování demokracie, hrozba demontáže nezávislosti justice, růst „pragmatické“ bezohlednosti. Politologové, kteří už úspěšně diagnostikovali řadu symptomů této nemoci současné společnosti, jsou stále bezradní, jakou terapií lze tomuto sestupu do myšlenkové omezenosti a nehumanitní bezohlednosti zabránit. Některé hlasy rezignovaně doporučují nechat tento pokles k nesamostatnému úsudku a ztrátě mezilidské solidarity dojít až „na doraz“, až na tvrdé dno společenského rozvratu. Myslím, že tak daleko to dojít nemusí. Je ještě pořád něco živého, co se tomuto sestupu vzpíná a co nabádá k novému vzepětí.

Super-ego naší kultury

Je to odkaz humanitního ducha naší kultury, který vyrostl a ustálil se z dlouhé historické zkušenosti lidského rodu. Nemusíme se uchylovat k psychoanalýze, ale myslím, že je užitečné vypůjčit si z ní jeden významný pojem. Pojem super-ego, který označuje to, co přesahuje člověka jako jednotlivce, co stojí jakoby nad ním. Co vnímá jako vnitřní korekturu svého myšlení a konání, jako osvědčený kodex příkazů a zákazů, jako návod, jak naplňovat hodnoty a ideály, které založily naši kulturu, naši civilizaci. A který je pevně zakódován ve velké literatuře, hudbě, skulpturách, v řeči, myšlení i hodnotách.

V tomto thesauru historické zkušenosti, čas od času narušované drastickými výjimkami, jako byly v nedávné době autoritativní režimy nacistické a komunistické diktatury, páchající kruté nelidskosti, je zafixována víra člověka v možnost lepší budoucnosti, naplněné humánním smýšlením a vzájemnou solidaritou.

Tato víra přináší optimismus a vede člověka k aktivnímu nasazení, aby se dosáhlo takového stavu společnosti, v němž bude plněji respektována hodnota a důstojnost každého člověka. Kde člověk člověku nebude jen nástrojem (ať k vlastnímu obohacování, či k uplatňování autoritativních choutek ovládat druhé), ale vlastním cílem, a která je tímto kulturním „nad-já“ neustále upevňována, neustále povzbuzována k novému vzepětí.

Odpovědnost každého z nás

K tomuto oživení její síly je ale právě třeba aktivního postoje těch, kteří ještě na význam přesažnosti humanitních hodnot věří. Tito lidé mají teď před sebou vzácnou příležitost: jít k volbám a dát hlasy takovým zástupcům v obcích či v Senátu, od kterých mohou očekávat obranu demokracie, svobodu justice, kritického myšlení a lidskou solidaritu. A postavit se tak alespoň v té vzácné chvíli proti populistickým svůdcům, jimž jsou humanita, solidarita i pluralitní demokracie jen prázdnými slovy.

Kdo rezignovaně mávne rukou s povzdechem, že jeho hlas to stejně nerozhodne, a zůstane doma, demonstruje jen svou skutečnou zbytečnost v rozhodování o politickém i morálním osudu této země. Stává se tím jen neužitečným remcalem. Bude těch, kteří „oslní“ svou nepřítomností u volebních uren, zase úděsné množství? Anebo se už konečně alespoň blýskne na trochu lepší časy?