Strach jako politický kalkul

Karel Hrubý

Poslední předseda ČSSD v exilu Karel Hrubý analyzuje kořeny strachu, který umrtvuje lidskost a solidaritu a který tak dovedně využívají populisté, a vyzývá k zachování rozumného občanského postoje nejen v nadcházejících volbách.

Diskuse o případném přijetí padesáti syrských sirotků je ukázkou neúměrnosti, s jakou se nafukují zcela jednoduché věci. V Sýrii zuří už léta strašná občanská válka, v níž vládnoucí režim působí rozvrat státu, jeho hospodářství, společnosti i morálky. Obětí tohoto šíleného terorizování vlastního obyvatelstva syrskou vládou a její armádou za podpory Iránu a Ruska jsou především obyčejní občané, jednoltlivci, rodiny i obce. Hekatomby mrtvých, po nichž často zůstaly osiřelé děti. Děti traumatizované strachem z války, hladem, nemocemi a útrapami na útěku za troškou bezpečí.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Evropa, která svým vývojem dospěla do stadia dostatku a která se vyvinula na hodnotách lidskosti, humanismu, sociálního porozumění, respektu k člověku v tísni, se stává pochopitelně nejčastějším cílem lidí i dětí hledajících trochu jídla, bezpečí, hygieny a porozumění, a snad i doušek lásky. A předseda vlády naší země vztyčuje před nimi varovně prst! Ať si zůstanou tam, kde jsou, kde se narodili, kde vyrostli, je třeba pomoci jim tam, ve válčící a hladovějící zemi, a ne poskytnout jim skývu našeho chleba nebo střechu nad hlavou.

Proč tak tvrdě? Dělá to proto, že v jeho osobní výbavě je jen smysl pro organizaci zisku a klidu na práci? Nebo protože je pro něho výhodné vézt se na vlně ustrašených předsudků, jimiž je zachvácena velká část naší společnosti? Pravděpodobněji vypadá ta druhá varianta. Je to politicky výhodné, zvyšuje to popularitu — bez ohledu na následky a na kvalitu úsudku, která za tím stojí.

Krize racionalismu

Většina lidí se neřídí v životě převážně racionálními úvahami a rozhodnutími. Řídí se návykem, sympatiemi a antipatiemi, také předsudky a nereálnými utopiemi. Nelze jim to vyčítat, je třeba vzít to na vědomí. Co jim lze naproti tomu připomínat a vytýkat, to jest sklon k ukvapené paušalizaci jednotlivých jevů do obecných soudů a jejich neúměrné hodnocení, „nafukování“ k senzačnosti.

Může jedna tříčlenná rodina obrátit desetitisícové městečko vzhůru nohama, zaplavit ho islámem a ohrozit zaměstnanost? Foto Lifeline Syria

Ukažme si to na případu uprchlických kvót, které naší republice uložila EU. Měli bychom přijmout a začlenit necelé tři tisíce uprchlíků. Odpor proti tomu je panický. Nebyli bychom pak už pány ve své zemi, volají poplašenci, naše bezpečnost, kultura i sociální standard by byly ohroženy. Přitom jednoduchá úvaha ukáže neúměrnost těchto obav.

Na 10 milionů obyvatel republiky by připadly necelé tři tisíce uprchlíků. To znamená na jeden milion jedna desetina — to je tři sta. Na sto tisíc další desetina, tedy 30, na desetitisícové městečko pak tři uprchlíci, jedna nevelká rodina. Venkov by byl prakticky ušetřen. Tvrdit, že jedna tříčlenná rodina by obrátila desetitisícové městečko vzhůru nohama, že by ho zaplavila islámem, že by ohrozila zaměstnanost v místě, že by způsobila nadměrné vydání na školství, kam by přišlo jedno syrské dítě, je ovšem nesmyslné.

Ale paušálně viděno: i ten jeden uprchlík by mohl být terorista! Vždyť před tím varuje i „náš“ pan prezident! A mohl by postřílet třebas stovku věřících, kteří se shromáždili na nedělní bohoslužbě — anebo na rockovém koncertu či v místní škole (jak to vidíme často v Americe nebo také v Německu — nikoli ovšem vždy páchané imigranty, ale místními občany). Neboť ke zločinnosti nebo k násilí nelnou jen islamisté (zase jeden hříšně paušální předsudek!), nýbrž i rodilí Češi, v Německu Němci, v USA američtí občané!

Evropou obchází strach

Vina však není jen v mylné úvaze poděšených odpůrců migrace, nýbrž v tom, že v prsou mnoha lidí sedí strach, který populisté i z nejvyšších míst živí a posilují. Strach ze ztráty zaměstnání, kterou vyvolává „racionalizace“, automatizace nebo i přesun některé výroby z evropských zemí do oblasti levných pracovních sil dále na východ, do Asie nebo i do Afriky. Anebo strach z ohrožení vlastních dětí, které jsou vystaveny nebezpečí dopravy, deviantů nebo takřka narkotického návyku používání elektronické komunikace.

Strach z něčeho mocného, začasto neznámého, co osamělí lidé nedovedou ani nemohou identifikovat, natož zvládnout. A u některých také možná strach z beznaděje, která je u nich vyvolána ztrátou smyslu života, neboť už nemají v co věřit, v co doufat, nevědí, oč hodnotného v životě ještě usilovat (kromě toho „mít se dobře“, což se jim někdy nedaří). Jsou přetíženi moderním způsobem života, nestačí se přizpůsobit, přepadá je (často nedefinovaný) strach. A tak mají strach i z té jedné rodiny uprchlíků, která se usadí v blízkém okresním městečku…

Lze jim to mít za zlé? Společnost prošla dvěma diktaturami, z nichž zejména ta komunistická odnaučila lidi angažovat se jinak, než jak foukal vítr. Kritické myšlení bylo potlačováno, trestáno, vyplatilo se naučit se shora nadiktovaným frázím, přizpůsobit se, nevyčnívat. Být pokud možno v zástupu, plout a přežívat a přitom urvat aspoň něco prospěšného či zábavného také pro sebe.

Argumentovat, že už je skoro třicet let po diktatuře a tyto postoje byly překonány, je předčasné. Jak střízlivě upozornil politolog Slačálek z Filozofické fakulty UK, jinak zastánce anarchismu mně bytostně nesympatického: i mladá generace se stále rodí do toho společenského cynismu, který navodily totalitní diktatury, třebaže ten má dnes jiné kořeny než ideologické.

Do cynismu, dodejme, který se projevuje přepjatým „realizováním se“ v požitku, konzumu, vzestupem na kariérním žebříčku. Bez morální střelky a korektury založené na hodnotách přesažného dosahu, bez dostatečné solidarity s těmi, jimž se z mnoha důvodů nedaří, bez velkých morálních zábran, když jde o záležitosti, které se jich samých bezprostředně nedotýkají, které „je nebolí“.

A tak i velká část mladší generace je zatížena pokryteckým „plutím po proudu“ i tam, kde by jí slušel pobouřený odpor proti nelidskosti, proti přetvářce a bezpráví. A také proti znásilňování a omezování svobody, plurality, justice, lidské důstojnosti novými „autoritami“, jež se v posledním desetiletí objevily na našem politickém nebi a které mustrují vědomí značné části společnosti podle svého střihu.

Marketing strachu

V posledních letech se tyto nálady a postoje veřejnosti staly základem postojů populistických politiků, kteří usilují o to vést stát, hospodářství a společnost především k hladkému chodu a materiálnímu vzestupu — méně už pak k vzestupu civilizačnímu, k němuž patří i kritický rozum a dobře fungující pluralitní demokracie.

Ani tito politikové ovšem nejsou žádní prosťáčkové. Chybí jim sice ta velká státnická koncepce, která je dlouhodobě optimální pro vzestup nejen životní úrovně a bezpečnosti, ale která také vede k vyššímu stupni vzdělanosti, občanského vědomí, odpovědnosti — slovem: k vyššímu stupni civilizace. Jsou však naproti tomu dostatečně vybaveni dovednostmi, jak zvládat, či alespoň flikovat dennodenní provoz státu a potřeby společnosti. Jsou to pragmatičtí machři nejen technik vládnutí, ale i obratní manipulátoři veřejného mínění a atmosféry, která jim umožňuje „držet se pevně v sedle“, ať jejich politika směřuje kamkoli.

A tito politikové, kteří dnes drží kormidlo našeho státu, objevili marketingovou moudrost, že důležitější než potřebnost a kvalita výrobků z jejich politické dílny je chytrost a obratnost, jak tyto „výrobky“, jejich politické postoje, názory a opatření, nabízet a prodávat. Jejich metodou se stalo populistické zjednodušování problémů, umění nafukovat některé lokálně či časově ohraničené jevy do senzačnosti. Dávat jim význam obecný, jakoby celospolečensky platný. Dovedou zveličovat povrchním paušalizováním, a tak vytvářet atmosféru, v níž se jim lépe dosahuje „souhlasu“ a popularity mezi povolnými ovečkami voličů, jichž je, bohužel, pořád ještě dost.

Ve značné části společnosti to budí odpor. Vnímá se nebezpečí populistického oslabování demokracie, hrozba demontáže nezávislosti justice, růst „pragmatické“ bezohlednosti. Politologové, kteří už úspěšně diagnostikovali řadu symptomů této nemoci současné společnosti, jsou stále bezradní, jakou terapií lze tomuto sestupu do myšlenkové omezenosti a nehumanitní bezohlednosti zabránit. Některé hlasy rezignovaně doporučují nechat tento pokles k nesamostatnému úsudku a ztrátě mezilidské solidarity dojít až „na doraz“, až na tvrdé dno společenského rozvratu. Myslím, že tak daleko to dojít nemusí. Je ještě pořád něco živého, co se tomuto sestupu vzpíná a co nabádá k novému vzepětí.

Super-ego naší kultury

Je to odkaz humanitního ducha naší kultury, který vyrostl a ustálil se z dlouhé historické zkušenosti lidského rodu. Nemusíme se uchylovat k psychoanalýze, ale myslím, že je užitečné vypůjčit si z ní jeden významný pojem. Pojem super-ego, který označuje to, co přesahuje člověka jako jednotlivce, co stojí jakoby nad ním. Co vnímá jako vnitřní korekturu svého myšlení a konání, jako osvědčený kodex příkazů a zákazů, jako návod, jak naplňovat hodnoty a ideály, které založily naši kulturu, naši civilizaci. A který je pevně zakódován ve velké literatuře, hudbě, skulpturách, v řeči, myšlení i hodnotách.

V tomto thesauru historické zkušenosti, čas od času narušované drastickými výjimkami, jako byly v nedávné době autoritativní režimy nacistické a komunistické diktatury, páchající kruté nelidskosti, je zafixována víra člověka v možnost lepší budoucnosti, naplněné humánním smýšlením a vzájemnou solidaritou.

Tato víra přináší optimismus a vede člověka k aktivnímu nasazení, aby se dosáhlo takového stavu společnosti, v němž bude plněji respektována hodnota a důstojnost každého člověka. Kde člověk člověku nebude jen nástrojem (ať k vlastnímu obohacování, či k uplatňování autoritativních choutek ovládat druhé), ale vlastním cílem, a která je tímto kulturním „nad-já“ neustále upevňována, neustále povzbuzována k novému vzepětí.

Odpovědnost každého z nás

K tomuto oživení její síly je ale právě třeba aktivního postoje těch, kteří ještě na význam přesažnosti humanitních hodnot věří. Tito lidé mají teď před sebou vzácnou příležitost: jít k volbám a dát hlasy takovým zástupcům v obcích či v Senátu, od kterých mohou očekávat obranu demokracie, svobodu justice, kritického myšlení a lidskou solidaritu. A postavit se tak alespoň v té vzácné chvíli proti populistickým svůdcům, jimž jsou humanita, solidarita i pluralitní demokracie jen prázdnými slovy.

Kdo rezignovaně mávne rukou s povzdechem, že jeho hlas to stejně nerozhodne, a zůstane doma, demonstruje jen svou skutečnou zbytečnost v rozhodování o politickém i morálním osudu této země. Stává se tím jen neužitečným remcalem. Bude těch, kteří „oslní“ svou nepřítomností u volebních uren, zase úděsné množství? Anebo se už konečně alespoň blýskne na trochu lepší časy?

    Diskuse
    HZ
    September 26, 2018 v 12.41
    Příznačná reakce
    na tento článek v diskusi, kde na něj byl odkaz:
    "Pokud vidite, jak se zapadoevropska mesta propadaji do spravniho chaosu a vznikaji nekontrolovatelne zony, jako napr. v Kodani, Malmö, Lutonu, Marseille, ci Berline, kde arabske ganky uspesne vytlacily policii a prevzaly cela mesta, proc by se clovek nemel bat i tady v Cesku, kde zatim zadne uprchliky nemame?"
    I kdyby tenhle člověk vyjmenovaná místa navštívívil a nechal se těmi zónami provést Dány, Švédy, Brity, Francouzi či Němci, stejně bude po návratu vrčet to svoje. Vždyť realita je to, co se dočte na jistých webech.
    Hm.

    Tak jsem se o sobě právě dozvěděl, že jsem jenom a pouze "neužitečným remcalem". Neboť zcela zásadně odmítám dostavovat se k jakýmkoli volbám.

    Nechci nijak shazovat hodnotu úvahy (a apelu) Karla Hrubého; ze stanoviska obecného humanismu se jedná bezpochyby o záležitost uvážlivou, rozmyslnou, a naprosto poctivě míněnou.

    Problém je jenom v tom, že ty krizové symptomy současného světa budou mít přece jenom asi mnohem hlubší kořeny, než aby je bylo možno vyřešit jenom prostřednictvím hlasovacích lístků. Ať už se na těchto příslušné křížky udělají kdekoli.
    HZ
    Zdravotník by asi řekl, že by se nejdřív pokusil zastavit krvácení z otevřené rány, než by svět poslal na CT.
    To je právě ono: demokraté vždycky jenom ovazují rány tomuto světu - a tím to pro ně hasne, skutečné příčiny problémů je nezajímají, a také je nehodlají řešit.
    MP
    September 28, 2018 v 11.3
    Josefu Poláčkovi
    Líbí se mi, že jste ve svých svatých důsledný. K čemu je léčba, která jen ošetřuje nemoc a činí utrpení snesitelným, ale lékař přitom ví, že už nikdy nepřinese původní zdraví. Důstojnější je zemřít.
    Platon je Platon.
    Problém je v tom, pane Profante, že ten demokratický lékař se vůbec ani nikdy nepokusí to skutečné zdraví navrátit.

    To by pro něj bylo moc náročné, a vlastně i vůbec nepřípustné, taková hluboko jdoucí manipulace s pacientem. A tak mu obváže ránu, nechá si zaplatit a jde zase o dům dál.
    PM
    September 28, 2018 v 23.6
    Ano k volebním urnám dochází lékaři různých povah
    příkladně
    lékaři zájmu o demokracii založené na romantických ideálech liberální plurality a sociálně zaměřeného kapitalismu
    nebo lékaři zájmu o demokracii založené na romantických ideálech totality a asociálně zaměřeného kapitalismu
    Oba jsou si pouze v jednom zajedno - jde o projev spontánnosti popravdě neznámého hlubšího kořání.
    Jsou demokraté a demokraté ....bych si zadiferencoval..
    HZ
    September 29, 2018 v 8.56
    Ano, pane Petrásku.
    Tohle vlákno skutečně vzniklo z přirovnání voliče k lékaři, který kolem sebe vidí různé neduhy.
    Pan Poláček coby důsledný odmítač voleb preferuje toho, který nechce pacientovi obvazovat pořezaný palec, protože nezná pravou příčinu jeho vyrážky.
    Toho, co obvazuje a tiší bolest, nazývá pohrdlivě demokratem.
    Jak říkávala moje babička, každej jsme ňákej. K panu Poláčkovi by pak svým laskavým způsobem dodala: Ale děti, on je jistě hodnej.
    Přesně to samé by ovšem, paní Zemanová, Vaše laskavá babička mohla prohlásit o táboru liberálních demokratů: "Oni jsou hodní a myslejí to dobře; ale bohužel se s nimi člověk nakonec nikam nedostane."
    JP
    September 29, 2018 v 11.33
    Nedohlédnutelné kořeny spontaneity
    Ano, pane Petrasku, někde tady je skutečně zakopaný pes. Lidé jednají (a tvoří své názory) ne snad podle rozumu, a dokonce ani podle morálky - ale prostě podle své vlastní spontaneity.

    Kterážto je v nich, někde v hlubinách jejich nevědomí, natolik pevně zarostlá, že za prvé oni sami těch kořenů nedohlédnou, a za druhé vůbec nemohou a nedokáží jednat a myslet jinak, než co jim určují tyto jejich kořeny.

    A i když někdy zastávají třeba názory nejabstrusnější (a dostatečně názorné příklady pro to by bylo možno bez námahy nalézt i v té vlastně dosti malé komunitě stálých diskutérů na DR) - tak oni stále zůstávají u pevného a nezlomného přesvědčení, že jenom a pouze ten jejich názor je ten jedině pravý, a že jejich svoboda sestává právě z toho, slepě a zarytě prosazovat intence jim diktované těmto jejich "kořenem".

    Filozof Wittgenstein napsal, že každý člověk by si alespoň jednou za život měl udělat jakousi "inventuru" svého vlastního já, tedy těchto svých kořenů. Alespoň jednou jedinkrát si skutečně probrat, promyslet, a především kriticky přezkoumat své základní životní postoje, názory, svou životní orientaci vůbec.

    Netřeba snad ani dodávat, že něco takového fakticky nedělá skoro nikdo.

    ----------------------------------------

    Na straně druhé ale - z čistě objektivního hlediska ty kořeny lidského jednání, lidských postojů nejsou zase až tak tajuplné a neurčitelné, jak by se mohlo napohled zdát.

    Například obecná psychologie rozlišuje jenom asi osm základních osobnostních typů, do kterých se bezezbytku vejde veškerá planetární populace - naprosto bez ohledu na národnost, rasu a životní podmínky.

    A zrovna nedávno jsem četl o tom, že podle posledního široce založeného průzkumu jsou nakonec ty zcela základní osobnostní typy všehovšudy jenom čtyři.

    Takže my všichni se nakonec vejdeme do jednoho z pouhých čtyř takto přírodou doslova prefabrikovaných osobnostních typů, jsme jimi formováni a determinováni - a přitom si stále ještě dokážeme namlouvat, že tím že jednáme podle jejich intencí a předurčení, realizujeme svou "svobodu".

    ------------------------------------

    Ale ty "kořeny" lidského jednání a lidských názorů je možno určovat ještě i jiným způsobem. V předešlém se jednalo o ryze osobnostní typy v psychologickém smyslu; ale z hlediska vztahu člověka ke společnosti existují principiálně jenom pouhé dva základní typy: typ individualistický a typ komunitární. Jedinec hledící především na prosazení svých vlastních zájmů, své vlastní osoby - a na straně druhé ten, kdo preferuje především moment vzájemnosti, pospolitosti, solidarity.

    ---------------------------

    Takže jak vidět, ty "kořeny" našeho jednání a našeho bytí nejsou opravdu zase natolik skryté, aby nebylo možno odhalit leccos z jejich charakteru a jejich působení. My je můžeme poznat cestou objektivní analýzy; to jenom pro nás jako jedince jsou právě ty naše vlastní čistě osobní kořeny nepoznané a tajuplné. A tak by bylo možno soudit, že spíše máme strach nahlédnout do hlubin svého vlastního nitra a pravých příčinách našich osobních motivací, než že by to bylo objektivně nemožné.
    + Další komentáře