Strach jako politický kalkul
Karel HrubýPoslední předseda ČSSD v exilu Karel Hrubý analyzuje kořeny strachu, který umrtvuje lidskost a solidaritu a který tak dovedně využívají populisté, a vyzývá k zachování rozumného občanského postoje nejen v nadcházejících volbách.
Diskuse o případném přijetí padesáti syrských sirotků je ukázkou neúměrnosti, s jakou se nafukují zcela jednoduché věci. V Sýrii zuří už léta strašná občanská válka, v níž vládnoucí režim působí rozvrat státu, jeho hospodářství, společnosti i morálky. Obětí tohoto šíleného terorizování vlastního obyvatelstva syrskou vládou a její armádou za podpory Iránu a Ruska jsou především obyčejní občané, jednoltlivci, rodiny i obce. Hekatomby mrtvých, po nichž často zůstaly osiřelé děti. Děti traumatizované strachem z války, hladem, nemocemi a útrapami na útěku za troškou bezpečí.
Evropa, která svým vývojem dospěla do stadia dostatku a která se vyvinula na hodnotách lidskosti, humanismu, sociálního porozumění, respektu k člověku v tísni, se stává pochopitelně nejčastějším cílem lidí i dětí hledajících trochu jídla, bezpečí, hygieny a porozumění, a snad i doušek lásky. A předseda vlády naší země vztyčuje před nimi varovně prst! Ať si zůstanou tam, kde jsou, kde se narodili, kde vyrostli, je třeba pomoci jim tam, ve válčící a hladovějící zemi, a ne poskytnout jim skývu našeho chleba nebo střechu nad hlavou.
Proč tak tvrdě? Dělá to proto, že v jeho osobní výbavě je jen smysl pro organizaci zisku a klidu na práci? Nebo protože je pro něho výhodné vézt se na vlně ustrašených předsudků, jimiž je zachvácena velká část naší společnosti? Pravděpodobněji vypadá ta druhá varianta. Je to politicky výhodné, zvyšuje to popularitu — bez ohledu na následky a na kvalitu úsudku, která za tím stojí.
Krize racionalismu
Většina lidí se neřídí v životě převážně racionálními úvahami a rozhodnutími. Řídí se návykem, sympatiemi a antipatiemi, také předsudky a nereálnými utopiemi. Nelze jim to vyčítat, je třeba vzít to na vědomí. Co jim lze naproti tomu připomínat a vytýkat, to jest sklon k ukvapené paušalizaci jednotlivých jevů do obecných soudů a jejich neúměrné hodnocení, „nafukování“ k senzačnosti.
Ukažme si to na případu uprchlických kvót, které naší republice uložila EU. Měli bychom přijmout a začlenit necelé tři tisíce uprchlíků. Odpor proti tomu je panický. Nebyli bychom pak už pány ve své zemi, volají poplašenci, naše bezpečnost, kultura i sociální standard by byly ohroženy. Přitom jednoduchá úvaha ukáže neúměrnost těchto obav.
Na 10 milionů obyvatel republiky by připadly necelé tři tisíce uprchlíků. To znamená na jeden milion jedna desetina — to je tři sta. Na sto tisíc další desetina, tedy 30, na desetitisícové městečko pak tři uprchlíci, jedna nevelká rodina. Venkov by byl prakticky ušetřen. Tvrdit, že jedna tříčlenná rodina by obrátila desetitisícové městečko vzhůru nohama, že by ho zaplavila islámem, že by ohrozila zaměstnanost v místě, že by způsobila nadměrné vydání na školství, kam by přišlo jedno syrské dítě, je ovšem nesmyslné.
"Pokud vidite, jak se zapadoevropska mesta propadaji do spravniho chaosu a vznikaji nekontrolovatelne zony, jako napr. v Kodani, Malmö, Lutonu, Marseille, ci Berline, kde arabske ganky uspesne vytlacily policii a prevzaly cela mesta, proc by se clovek nemel bat i tady v Cesku, kde zatim zadne uprchliky nemame?"
I kdyby tenhle člověk vyjmenovaná místa navštívívil a nechal se těmi zónami provést Dány, Švédy, Brity, Francouzi či Němci, stejně bude po návratu vrčet to svoje. Vždyť realita je to, co se dočte na jistých webech.
Tak jsem se o sobě právě dozvěděl, že jsem jenom a pouze "neužitečným remcalem". Neboť zcela zásadně odmítám dostavovat se k jakýmkoli volbám.
Nechci nijak shazovat hodnotu úvahy (a apelu) Karla Hrubého; ze stanoviska obecného humanismu se jedná bezpochyby o záležitost uvážlivou, rozmyslnou, a naprosto poctivě míněnou.
Problém je jenom v tom, že ty krizové symptomy současného světa budou mít přece jenom asi mnohem hlubší kořeny, než aby je bylo možno vyřešit jenom prostřednictvím hlasovacích lístků. Ať už se na těchto příslušné křížky udělají kdekoli.
Platon je Platon.
To by pro něj bylo moc náročné, a vlastně i vůbec nepřípustné, taková hluboko jdoucí manipulace s pacientem. A tak mu obváže ránu, nechá si zaplatit a jde zase o dům dál.
lékaři zájmu o demokracii založené na romantických ideálech liberální plurality a sociálně zaměřeného kapitalismu
nebo lékaři zájmu o demokracii založené na romantických ideálech totality a asociálně zaměřeného kapitalismu
Oba jsou si pouze v jednom zajedno - jde o projev spontánnosti popravdě neznámého hlubšího kořání.
Jsou demokraté a demokraté ....bych si zadiferencoval..
Pan Poláček coby důsledný odmítač voleb preferuje toho, který nechce pacientovi obvazovat pořezaný palec, protože nezná pravou příčinu jeho vyrážky.
Toho, co obvazuje a tiší bolest, nazývá pohrdlivě demokratem.
Jak říkávala moje babička, každej jsme ňákej. K panu Poláčkovi by pak svým laskavým způsobem dodala: Ale děti, on je jistě hodnej.
Kterážto je v nich, někde v hlubinách jejich nevědomí, natolik pevně zarostlá, že za prvé oni sami těch kořenů nedohlédnou, a za druhé vůbec nemohou a nedokáží jednat a myslet jinak, než co jim určují tyto jejich kořeny.
A i když někdy zastávají třeba názory nejabstrusnější (a dostatečně názorné příklady pro to by bylo možno bez námahy nalézt i v té vlastně dosti malé komunitě stálých diskutérů na DR) - tak oni stále zůstávají u pevného a nezlomného přesvědčení, že jenom a pouze ten jejich názor je ten jedině pravý, a že jejich svoboda sestává právě z toho, slepě a zarytě prosazovat intence jim diktované těmto jejich "kořenem".
Filozof Wittgenstein napsal, že každý člověk by si alespoň jednou za život měl udělat jakousi "inventuru" svého vlastního já, tedy těchto svých kořenů. Alespoň jednou jedinkrát si skutečně probrat, promyslet, a především kriticky přezkoumat své základní životní postoje, názory, svou životní orientaci vůbec.
Netřeba snad ani dodávat, že něco takového fakticky nedělá skoro nikdo.
----------------------------------------
Na straně druhé ale - z čistě objektivního hlediska ty kořeny lidského jednání, lidských postojů nejsou zase až tak tajuplné a neurčitelné, jak by se mohlo napohled zdát.
Například obecná psychologie rozlišuje jenom asi osm základních osobnostních typů, do kterých se bezezbytku vejde veškerá planetární populace - naprosto bez ohledu na národnost, rasu a životní podmínky.
A zrovna nedávno jsem četl o tom, že podle posledního široce založeného průzkumu jsou nakonec ty zcela základní osobnostní typy všehovšudy jenom čtyři.
Takže my všichni se nakonec vejdeme do jednoho z pouhých čtyř takto přírodou doslova prefabrikovaných osobnostních typů, jsme jimi formováni a determinováni - a přitom si stále ještě dokážeme namlouvat, že tím že jednáme podle jejich intencí a předurčení, realizujeme svou "svobodu".
------------------------------------
Ale ty "kořeny" lidského jednání a lidských názorů je možno určovat ještě i jiným způsobem. V předešlém se jednalo o ryze osobnostní typy v psychologickém smyslu; ale z hlediska vztahu člověka ke společnosti existují principiálně jenom pouhé dva základní typy: typ individualistický a typ komunitární. Jedinec hledící především na prosazení svých vlastních zájmů, své vlastní osoby - a na straně druhé ten, kdo preferuje především moment vzájemnosti, pospolitosti, solidarity.
---------------------------
Takže jak vidět, ty "kořeny" našeho jednání a našeho bytí nejsou opravdu zase natolik skryté, aby nebylo možno odhalit leccos z jejich charakteru a jejich působení. My je můžeme poznat cestou objektivní analýzy; to jenom pro nás jako jedince jsou právě ty naše vlastní čistě osobní kořeny nepoznané a tajuplné. A tak by bylo možno soudit, že spíše máme strach nahlédnout do hlubin svého vlastního nitra a pravých příčinách našich osobních motivací, než že by to bylo objektivně nemožné.
Jinak nevěřím, že na světě jsou jen dva druhy lidí. Ba ani čtyři, ani osm druhů ne.
Všechno se přece nedá vtěsnat do nějakých systémů.
Možná by pana Poláčka potěšilo, že vytvoření té nudné liberální demokracie s celou tou odcizenou strukturou rovnováh moci a abstraktními lidskými právy, -- prostě formálního režimu vládnutí, kde charismatický vůdce nepoužívá samopaly jako nástroj předvolební propagandy -- přijala většina přeživších z kampusu za svůj hluboce existenciálně zakotvený životní cíl.
Možná by pana Poláčka potěšilo, že vytvoření té nudné liberální demokracie s celou tou odcizenou strukturou rovnováh moci a abstraktními lidskými právy, -- prostě formálního režimu vládnutí, kde charismatický vůdce nepoužívá samopaly jako nástroj předvolební propagandy -- přijala většina přeživších z kampusu za svůj hluboce existenciálně zakotvený životní cíl.
A tak naprosto stejně jako (pseudo)komunistický režim i v dobách svého finálního hnití svou legitimitu stále ještě opíral o to, že dokáže obyvatelstvu zabezpečit vyšší životní úroveň a větší sociální práva nežli - jak to v osmdesátých létech formuloval jeden kritický hlas - než za první republiky či za doby Marie Terezie, tak stejně tak liberální demokracie znovu a znovu musí vyhrabávat hrůzostrašné příklady s diktaturami těch či oněch časů, respektive těch či oněch míst.
Pane Profante, právě proto jsem naprosto jasně napsal, že s demokraty se člověk nedostane n i k a m d á l. Nikam dál, než právě jenom do té - dozajista relativně zabezpečené - stáje s těmi garantovaným právem na p ř e ž i t í, kde každé volání po skutečně smysluplném, obsažném, k nějakému vyššímu cíli směřujícím žití je okamžitě odmrštěno smečovým úderem: "Máte lidská práva? - Tak co ještě chcete!!"