Lidé dokážou daleko lépe nenávidět dospělé než děti. Snad je v tom něco archetypálního, ale dětem chce ubližovat málokdo. Vztah k dětem na nás prozrazuje, jací jsme lidé. I ti nejhorší z nás, ti, kteří dětmi pohrdají, minimálně nechtějí být prozrazeni.

Možná bude tohle stopadesátý článek, který čtete na téma 50 chudých válečných sirotků, kterým by eventuálně deset milionů bohatých Čechů mohlo pomoci. Omlouvám se, ale i pro mě je to téma, kterému se prostě nedá vyhnout. Europoslankyně Šojdrová udělala správnou a odvážnou věc. Takovou, kterou měla fůra politiků udělat už dávno. Vyzvala našeho premiéra a potažmo celou vládu k projevení alespoň náznaku soucitu s dětmi ve velmi těžké životní situaci.

Politici, kteří nechtějí být usvědčeni z asociálního sobectví nebo nenávisti, jsou tímto tématem zatlačeni do kouta. Zatímco si voliči už zvykli na nelidskost, s jakou populisté deklasují dospělé uprchlíky (nejsou to uprchlíci, ale ekonomičtí migranti, mají drahé mobily, znásilňují, vraždí atd.), sobeckost k dětem i v této otrlé době bije do očí.

„Naštěstí“ demagogie je něco, v čem se politici jako Andrej Babiš nebo hradní mluvka Jiří Ovčáček cítí jako ryba ve vodě.

Podle jejich návodu jsem sestavil stručný recept, jak si s tím poradit.

V první řadě prohlásíme celý nápad za nekompetentní, nepřipravený a prakticky nerealizovatelný. Tuhle taktiku možná znáte ze seriálu Jistě, pane premiére. On by ten nápad samozřejmě realizovat šel docela snadno a mnohé země ho realizují, ale voličům prostě namluvíme, že jde o nepřekonatelný problém. Ve skutečnosti je to stejné, jako když navrhnete na zastupitelstvu vybudovat městskou knihovnu a návrh bude smeten ze stolu proto, že jste nenechali zpracovat podrobnou dokumentaci.

Budeme tvrdit, že nevíme, o jaké děti jde. I když šlo jen o návrh: přijměme „nějaké“ dětské uprchlíky, vyberme je dle vlastních kritérií, my budeme tvrdit, že nevíme, co jsou zač, a tudíž to prostě nejde. Každý volič pochopí, že nemůžeme souhlasit, pokud nevíme, o koho jde. Problém takto sice nestojí, protože Šojdrová popsala místo, situaci nešťastných dětí a příjemce pomoci můžeme sami vybrat, ale co už.

Odmítneme, že se jedná o sirotky. To my přeci nevíme, jestli jsou to sirotci, možná mají někde v Sýrii rodiče, kteří zákeřně čekají na slučování rodin. Takže jim říkejme nezletilí bez doprovodu. Že je nezletilý člověk bez rodičů v cizí zemi tisíce kilometrů od domova prakticky v situaci sirotka, to nebudeme zdůrazňovat. Oblíbená paranoia z uprchlíků, kterou už léta živíme, zde opět zafunguje.

Z dětí udělejme dospělé. I když prakticky nevíme, o jaké děti jde, prohlásíme je za skoro dospělé. Je jim mezi 12 a 17 lety, tudíž se nejedná o děti. Kdo z nás by své dospělé dvanáctileté dítě neposlal na zkušenou na pár měsíců či let do uprchlického tábora, že? Šojdrová uvádí rozmezí 10 až 18 let a navrhuje přijmout ty nejmladší.

Tvrdíme, že oni k nám nechtějí. Zatímco u dospělých uprchlíků neustále vyhrožujeme tím, že u nás budou zakládat takzvané no go zóny a stavět mešity, dětem necháme statut těch, kdo o Česko nestojí. Ono by to ostatně chtělo jejich informovaný souhlas, to znamená nejprve jim vysvětlit, co je Česká republika, kde leží a co jim nabízí, zkrátka, tímhle se nikdo zabývat nebude.

Prohlásíme, že my máme svých sirotků dost. Pomozme jim raději s návratem domů. Oni se o ně postarají. Oni se o ně postarají… Kde jsem ten výrok jenom slyšel? Už vím, v Koljovi! V Sovětském svazu by se bývali také o Kolju postarali, jak říkala ve filmu sociální pracovnice Zubatá. Stejně tak možná čeká Zubatá i na děti v Sýrii.

Jako člověk srostlý se sociálními sítěmi si všímám především toho, co píšou různí aktéři debaty na Facebooku. K poslednímu bodu, to jest k návratu dětí do Sýrie, například stojí za zmínku facebookový post z 18. 9. tohoto roku reportérky Markéty Kutilové:

„11 civilistů zemřelo jen za minulý týden v tomto syrském — křesťanském městě Mhardeh, které je hned u Idlíbu. Zabily je rakety, které na město vystřelují tzv rebelové, kteří ovládají Idlíb. Tohle je zásadní pohled, na který s Lenka Klicperová upozorňujeme pořád dokola — a sice že v Sýrii neumírají civilisté jen pod bombami Asada a Ruska, ale tisíce jich zabily rakety tzv. rebelů neboli opozice, chcete li. Stejně tak tisíce civilistů zemřely v Sýrii během amerického bombardování oblastí, které ovládá ISIS — jen v Rakce to bylo 6—8000 lidí. Prostě válka v Sýrii vůbec není černobílá, byť spousta médií to tak bohužel prezentuje.

Když jsme byly s Lenkou v Damašku vloni, byly jsme na pohřbu dvou křesťanských dívek, které zabila raketa Grad vypálená z Východní Ghúty. Připomínám také, že polovinu provincie Idlíb kontrolují islamistické milice, které podporuje Turecko, a 60 procent provincie ovládá Al Kájda.

Naši čelní lidumilové chtějí navracet bezbranné sirotky do země, která je nadále vysoce nestabilní, kde mezi sebou soupeří nepřehledné množství skupin, kde jsou vybombardovaná města a vázne zásobování, kde každý myslí především na svoje přežití. Ochráncem těchto dětí má být režim Bašára Asada, který mimo jiné podle OSN použil chemické zbraně proti vlastnímu obyvatelstvu.

Na Facebooku vše jako obvykle rámuje také skandální a neprofesionální komentování hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka, který si neumí představit, že by někdo mohl myslet pomoc válečným sirotkům upřímně:

„Je dobře, že Poslanecká sněmovna nepodlehla hnusnému nátlaku morálních zrůd, které zneužívají utrpení k politickému boji!“ píše Zemanův ministr propagandy na FB rovněž 18. 9. Bez slov „zrůda“, „hnusný“, „nenávistný liberál“ nebo „žumpa“ se už Ovčáčkovy komentáře domácí politiky prakticky neobejdou.

I když se zcela neprávem vytýká nekompetentnost Šojdrové, je to Andrej Babiš, který nemá žádný konkrétní plán, jak pomoci přímo na místě. Přitom by ho mít měl — v opačném případě se vystavuje obvinění z pokrytectví. Ale o to mu nejde. Jeho volební kalkul opírající se o nenávist nebo strach z uprchlíků se skutečně ohroženými lidmi, nebo dokonce s ohroženými dětmi nepočítá. Podstatné je neztratit voliče, které získal zvednutím protiimigrační karty.

Pozitivní v naší poněkud hnědnoucí době je fakt, že se tentokrát hlasitě ozvalo několik politiků z různých stran, kteří vyzvali vládu k přijetí sirotků, nebo alespoň jasně sdělili nepopiratelný fakt, že by těch pár dětí nebyl problém zaopatřit. Za sebe bych rád, kdyby se více hlasů ozývalo zleva. Nicméně mě potěšilo, že se i Jan Hamáček přidal na stranu těch, kdo v tom nevidí problém.

Víme sice, že své neochvějné postoje s železnou pravidelností mění, jakmile jsou v rozporu s názory nadřízených Zemana a Babiše, takže tento záchvěv odporu a odvahy ihned zanikl v poslušném hlasování poslanců ČSSD proti návrhu TOP 09, nicméně za sebe stejně říkám: Na Hamáčka dobrý!

Skutečným a bohužel stále více solitérním zachráncem cti ČSSD je hejtman Josef Bernard, který už 16. 9. na Facebooku napsal: „Po 35 letech ve fabrice a 2 letech v politice jsem si myslel, že mě nic nepřekvapí. Ale ano. Debata o tom, jestli pomoci dětem, jejichž rodiče byli zabiti ve válce. Proboha, jaké dno ještě hledáme. Ještě chvíli, spoluobčané, a začneme se Židy a Cikány. Nejvyšší čas začít bojovat, přátelé.“

A bojovat je skutečně třeba. Ne zbraněmi, ale slovy. Nemůžeme, nesmíme přihlížet tomu, jak se naše země stále více vzdaluje myšlenkám a hodnotám svobodomyslné Evropy. Vyjděme ze svých sociálních bublin a mluvme s lidmi, kteří ještě dokážou naslouchat. Mluvme s nimi třeba o ohrožených dětech, protože ty dokáže nenávidět málokdo.

Kromě politiků kauza probudila z letargie stovky lidí a organizací. Občanská společnost nevymřela, neziskovky se nelekají výhružek oligarchů, slušní lidé se ozývají, a to je dobře.