Když jsem na počátku tohoto tisíciletí shodou příjemných okolností založil České centrum v Mnichově, byl jedním z jeho prvních návštěvníků Miloš Forman. Dostal tenkrát cenu na místním filmovém festivalu, běžel Přelet na kukaččím hnízdem, v delší verzi.

Slavilo se a mluvilo. Pan režisér před setkáním s krajany stál u okna v mé kanceláři, kouřil velikánský doutník, a když jsem se ptal na zlatá šedesátá, řekl, že to byla báječná doba, kdy komunistický režim štědře podporoval kulturní výkony proti komunistickému režimu. Nádhera.

Na Přelet nad kukaččím hnízdem tenkrát přišlo víc než šest set lidí. Dívat se s nimi, s těmi, kdo nezažili reálný socialismus, byl pro mne jiný filmový zážitek než vidět tentýž film doma. Film mi připadal hodně český, svým rytmem, svou zápletkou, byl jsem hrdý na to, že Miloš Forman donutil Jacka Nicholsona chovat se jako charakteristický Čech z té nejlepší sorty v čase vzdoru. Vynalézavý, mistr odvahy a překvapení, vtipný, nepoddajný.

Když ověnčený Forman zas odletěl za oceán, bavili jsme se o něm s filmovým kritikem Klausem Ederem, který jako zbrusu nové viděl Hoří má panenko (v německé distribuci se film jmenoval Hasičský bál) a Lásky jedné plavovlásky (v německé verzi Lásky jedné blondýny, a o blondýnách tam vyprávěly vtipy, když se takové postavy ještě do vtipů dávat směly). Pan Eder vyprávěl o tom, jak filmy z Československa tehdy pojednávaly přesně o těch tématech, která byla in na Západě, třeba o konfliktu dětí s rodiči.

Teď, když Miloš Forman umřel, vidíme uzavřenou řadu filmů na téma vzdoru, různě posazených i různě kvalitních. Kurážný Čech Nicholson u ledaskoho vede, ale každý to můžeme mít jinak, okouzlující jsou scény s neherci z Formanova československého času.

Otázku proč propadl Valmont, je možné opakovat — vlastně v tom kostýmním a dobře zahraném materiálu není nic, co by člověka bijákově vzalo za srdce nebo fakt pobavilo. V Larry Flyntovi mi tak nějak chybělo zachycení hranice, kdy pornografie chvíli vypadala jako jedna z cest emancipace, a pak se z ní stal pustý kšeft, který lidi zotročuje hned na několik způsobů.

Teze, že svoboda slova se týká i prasáka, co nedochodil základku, je fajn, ale je to jen teze. Vlastně je tam pro mě nejdojemnější scéna umírání hlavní ženské postavy, na nemoc z povolání AIDS, kdy Flynt doktorovi nabízí jakékoli peníze, aby mu ji uzdravil. Do děje o vzdoru se najednou dostává prvek lidské ohraničenosti, a je to působivější.

Za Milošem Formanem se ohlédněme s poděkováním. Byl to autor s emancipačními tématy. Z časů, kdy vzdor byl in. Společensko-politické kyvadlo je dnes v opačné úvrati, než když Vlasy vypovídaly o době, kterou všichni zrovna zažili.

Miloš Forman umřel za vlády amerického prezidenta, který prý řekl, že probíhá válka mezi chudými a bohatými, a chudí už v ní prohráli. Forman uměl postavit příběhy, kdy to silnější nemají vyhrané předem, i kdyby se jako v Amadeovi vítězilo v umění, a ne v běžném životě.

Forman zachytil to lepší z Československa určitého času, a v Americe si tuto kulturní tresť ponechal. Vtírá se otázka, co by se z našeho času, postupného zabředávání do provinciality a skurility, dalo vykřesat dnes. S Milošem Formanem odchází další kus havlovské kultury. Tedy zatím posledního tuzemského širšího kulturního pohybu s formátem.