Žijeme účelový život, ale stále více tápeme, co je jeho účelem. Divadlo je jako živý plamen, v jehož světle můžeme bez přetvářky pohlédnout sami na sebe prostřednictvím herců a jednajících postav. Mluvím ale o divadle tvůrčím.

V Divadelních novinách byl před časem rozhovor s Janem Vedralem, dramaturgem Vinohradského divadla, pedagogem a dramatikem. Uvažuje nad proměnou divadelního souboru od osmdesátých let, kdy do Vinohradského divadla přišel on:

„I v osmdesátých letech byly ve vinohradském divadle výrazně nižší platy než v jiných pražských divadlech, ale lidé byli patrně rádi spolu a vděční, že mohou pracovat s režiséry, kteří na ně myslí a kteří jim něco pro jejich další filmové a televizní exploatace dávají. Myslím, že škála režisérů dnes na Vinohradech není taková, aby lidé měli pocit, že je frustrující s nimi pracovat, ale mají prostě priority někde jinde.

Ani nevím, jestli jsou rádi spolu, nebo nejsou, jestli divadlo vnímají, nebo nevnímají jako celek. Vím, že — a to je od začátku devadesátých let skoro všude — že řada herců ani neví, co se hraje v jejich divadle, nevidí představení, v nichž sami nehrají. Jsou pozvaní k účasti na realizaci nějakého uměleckého programu, byť velmi široce formulovaného, ale často nevnímají, na čem se podílejí.“

Odmyslíme-li si divadelní prostředí a herce, pak máme sentenci obecně platnou. V poslední větě stačí vynechat slovo „uměleckého“. Nevědomost o tom, „na čem se podílíme“, nám dává možnost podílu na čemkoli, co se nám zrovna hodí, nebo se po nás žádá.

Sebezáchovným postojem v současné společnosti je flexibilita, která na druhé straně umožňuje cokoli zaměnit čímkoli a kohokoli kýmkoliv, má-li to (někde, někomu, něčemu) přinést momentální prospěch nebo alespoň jeho vidinu. Ledasco se pokoušíme v souladu s dobou takříkajíc „vykomunikovat“, ale výsledkem často bývá ještě větší nedorozumění, nebo začneme sami tonout v komunikačním chaosu, jako by naše „komunikace“ byla nedostatečná, málo účinná, často naprosto marná, depresivní.

Jako by ku sdílení závažných věcí, které ovlivňují naše životy, nám vlastně ani slova nestačila. Pro dorozumění „vyšší kvality“ jsou slabým prostředkem a nelze se na ně spoléhat, protože jen málokdy opravdu chceme rozumět jejich významu. Pocit bezmoci si v rámci diktátu sebezáchovné flexibility připouštět nesmíme, o to více ji však cítíme.

Tygr v tísni

V jiných Divadelních novinách (rovněž staršího vydání) Marie Reslová připomíná nedávný osud Městského divadla Kladno, v němž — řeklo by se — souběhem okolností, různě zdůvodnitelných a komunikovaných, došlo k rozmetání divadelního kolektivu a jeho tvůrčích sil povětšině mladých divadelníků, který oplýval kvalitami, jež Jan Vedral ve vinohradském divadle postrádá: Věděli proč jsou spolu, co chtějí, jakým způsobem toho dosáhnout a k jakému výsledku dospět, což se jim také začalo dařit.

Do kladenského divadla se začalo jezdit nejen z Prahy, ale různě zdaleka, protože šlo o úkaz více než jen divadelní. V rámci zobecnění Vedralovy sentence šlo totiž o kvalitu také společenskou, která překonává panující krizi důvěry. Tvůrci se mohli na sebe vzájemně spolehnout, věřit si, podporovat se a přát druhému úspěch.

Jejich pohled na společnost, přenesený na jeviště, nesl znaky komplementární společenské reflexe, vymaňující se z účelového pojetí divadla jako tříště tu více, tu méně zábavných programů, vázaných na komerční prospěch či vidinu slávy. Dodejme, že divadlo prázdnotou nezelo.

Nositelem podobné komplementární tvůrčí síly, přesahující význam jeviště, ba i jednotlivých inscenací, je dneska například divadelní spolek Tygr v tísni, působící v Praze na Štvanici, se schopností společenského dorozumění „vyšší kvality“ v rámci reflexe společnosti. Na jeviště, jímž může být jakékoli prostředí, pak vstupuje jen část té práce a energie. Dostává se nám vhledu do jiného, inspirativnějšího prostředí.

Nebudu popisovat, jak a proč byl v kladenském divadle ředitelkou nejprve odvolán umělecký šéf Daniel Přibyl, a jaký likvidační proces musela chudák ředitelka nastolit, sázíc hercům účelové výpovědi, jejichž účel ani neznala - nakonec ji primátor Kladna odvolal, respektive místo ředitele zrušil jako nové „systémové opatření“; zřejmě aby nedocházelo k tříštění kompetencí a komunikačnímu šumu.

Mohli bychom říci, že kladenské divadlo prostě mělo smůlu na samolibého a panovačného primátora či ignorantskou radu. To by byl vlastně lepší případ.

Horší na tom je, že například v našem městečku, kde starostu máme dobrého a radu moudrou (však su jejím členem), by se podle mého mohlo stát totéž. Půl roku přemýšlím nad tím, proč si to myslím.

Protože úvaha nad takovým divadlem přesahuje účelový rámec „problému divadla“. Obecně vzato každý společenský pohyb, překonávající krizi důvěry, musí narazit právě na krizi důvěry i krizi autorit, které se upevňují a opevňují účelovými, administrativními nebo jen formálními opatřeními. Vždy nějak účelově zdůvodněnými, nejčastěji potřebou systémových změn, modernizací, politickým zadáním, přerozdělením kompetencí, pomyslnou vyšší kvalitou, o níž každý z odpovědných činitelů má jinou představu, pokud ji vůbec má.

Máme však potřebu rozhodovat nebo si myslíme, že se to po nás neustále žádá. Že býti i dočasně nerozhodným je projevem snížené flexibility, nikoli třeba projevem zvýšené odpovědnosti.

Zatím jsme nedospěli k tomu, abychom od překotného „vykomunikovávání“ přešli k dorozumívání jako prostředku pro pochopení a porozumění. Nejde pouze o verbální sdělování, ale o jevy a projevy, které jsou součástí děje, tedy souvisí, vztahují se k něčemu a k někomu, vyvíjí se.

Naše „divadlo“ nelze neustále rozkládat na tříšť zákonů, předpisů, norem, usnesení, nařízení a vzorců, nelze je ani posuzovat momentálním prospěchem nebo úspěchem, nebo regulovat souborem metodických pokynů. Musíme je sdílet všemi smysly podobně jako divadlo, jehož děj a smysl by nám neměl uniknout, ani se rozložit do skečů, jež bychom začali statisticky zpracovávat co do počtu a jejich délky.

Protože pak kterýkoli a kýmkoli zaměnitelný manažer může týrat svůj soubor požadavkem, aby v zájmu pomyslné vyšší kvality bylo skečů co nejvíce a byly co nejkratší, jak se nám děje v občanském životě.

Moje devadesátiletá maminka mi onehdy připomněla dobu šedesátých let, kdy společnost rozšiřovala omezený prostor svobody právě společným sdílením svých prožitků, úvah a poznatků, protože poměry mohl pohnout k lepšímu pouze komplementární tvůrčí duch a síla. Prý ale tehdy bylo na debatování spoustu času, dneska není.