Žijeme účelový život, ale stále více tápeme, co je jeho účelem. Divadlo je jako živý plamen, v jehož světle můžeme bez přetvářky pohlédnout sami na sebe prostřednictvím herců a jednajících postav. Mluvím ale o divadle tvůrčím.

V Divadelních novinách byl před časem rozhovor s Janem Vedralem, dramaturgem Vinohradského divadla, pedagogem a dramatikem. Uvažuje nad proměnou divadelního souboru od osmdesátých let, kdy do Vinohradského divadla přišel on:

„I v osmdesátých letech byly ve vinohradském divadle výrazně nižší platy než v jiných pražských divadlech, ale lidé byli patrně rádi spolu a vděční, že mohou pracovat s režiséry, kteří na ně myslí a kteří jim něco pro jejich další filmové a televizní exploatace dávají. Myslím, že škála režisérů dnes na Vinohradech není taková, aby lidé měli pocit, že je frustrující s nimi pracovat, ale mají prostě priority někde jinde.

Ani nevím, jestli jsou rádi spolu, nebo nejsou, jestli divadlo vnímají, nebo nevnímají jako celek. Vím, že — a to je od začátku devadesátých let skoro všude — že řada herců ani neví, co se hraje v jejich divadle, nevidí představení, v nichž sami nehrají. Jsou pozvaní k účasti na realizaci nějakého uměleckého programu, byť velmi široce formulovaného, ale často nevnímají, na čem se podílejí.“

Odmyslíme-li si divadelní prostředí a herce, pak máme sentenci obecně platnou. V poslední větě stačí vynechat slovo „uměleckého“. Nevědomost o tom, „na čem se podílíme“, nám dává možnost podílu na čemkoli, co se nám zrovna hodí, nebo se po nás žádá.

Sebezáchovným postojem v současné společnosti je flexibilita, která na druhé straně umožňuje cokoli zaměnit čímkoli a kohokoli kýmkoliv, má-li to (někde, někomu, něčemu) přinést momentální prospěch nebo alespoň jeho vidinu. Ledasco se pokoušíme v souladu s dobou takříkajíc „vykomunikovat“, ale výsledkem často bývá ještě větší nedorozumění, nebo začneme sami tonout v komunikačním chaosu, jako by naše „komunikace“ byla nedostatečná, málo účinná, často naprosto marná, depresivní.