V závěru roku 2015, kdy byla Plzeň Hlavním městem evropské kultury, uvedlo Divadlo J. K. Tyla inscenaci Plzeň 1953. Podtitul: Jen pro ten dnešní den.

Připomnělo jí události kolem měnové reformy v červnu roku 1953 a roli, kterou v nich plzeňské divadlo sehrálo. Příběh založil autor a režisér Ján Šimko na osudu herce Bohumila Vávry, který byl za účast v demonstraci proti měnové reformě zatčen a odsouzen teatrálním způsobem, odpovídajícím jednak povaze tehdejšího divadla, jednak doby.

Vávrovým protihráčem v inscenaci je tehdejší ředitel divadla Zdeněk Hofbauer, vystudovaný fotograf a filmový kameraman, herec a režisér. Traduje se, že Vávra se s Hofbauerem dostal do sporu o smysl hloupě aktualizované klasiky a nově uváděných budovatelských her. Za to byl přeřazen do operety, což mu ale na popularitě jen přidalo, stal se skutečným miláčkem publika. O událostech roku 1953 vypovídá:

„Šel jsem do divadla a účastnil jsem se toho jako divák, jsem zvědavej. Plzeňáci mě měli rádi, a když mě viděli, volali: Vávra jde! Tak jsem šel s nimi. Estébáci mně právě měli strašně za zlý, že jsem v průvodu šel a zpíval jsem hymnu. Na náměstí pak lidi vyhazovali bustu Stalina, nějakej chlap nožíkem rozřezával sovětskou vlajku. Lidi jásali.“

Když se herec vrátil do divadla, vyprávěl hned u vrátnice, co se ve městě děje. „Načež vylítli z kuřárny za vrátnicí dva chlapi, tehdejší správce Malého divadla a osvětlovač. A ti mě hnali! Ten správce mě silně kopnul, a když jsem se obrátil, díval jsem se do ústí pistole. Tak jsem šel pryč a říkal jsem si: Sakra, tady se rodí neštěstí!

Vávra poté odjel na týden k rodičům do Prahy a mezitím ho tři plzeňští činoherci udali Státní bezpečnosti a v divadle inscenovali šaškárnu: předsednictvo divadla si obléklo taláry a všem oznámilo můj zánik. Pak si pro mě přijeli do Prahy, odvezli mě na „gestapárnu“ do Plzně a tam jsem byl měsíc ve vyšetřovací vazbě. Potom mě odsoudili ke ztrátě svobody, ke ztrátě občanských práv a k doživotnímu zákazu umělecké činnosti.“

V Plzni došlo skutečně ke vzpouře mezi dělníky a ostatními zaměstnanci Škodovky (přejmenované na Závody V. I. Lenina), kteří se právem cítili podvedeni. Den předem je prezident Zápotocký spolu s celým národem ujistil o pevnosti československé měny, před prázdninami dostali mimořádně vysokou zálohu — a druhý den byly peníze znehodnoceny. V Plzni žila legenda o osvobození Američany a vzbouřence posilovala iluze, že Američané přijdou na pomoc. Protestní pochod zastavily Lidové milice a SNB.

Komunistická strana téhož večera, kdy na náměstí létaly z oken radnice busty komunistických vůdců, zorganizovala protidemonstraci, při níž významnou roli sehráli herci Divadla J. K. Tyla. Ti dovedli průvod na dnešní náměstí T. G. Masaryka, tehdy Petákovo, později Dukelské — kde, opět s teatrální rekvizitou šibenice, strhli sochu Masaryka a odvezli do Škodovky, kde byla roztavena.

Předtím ovšem hodili bronzovému Masarykovi na krk smyčku (jak si v těch šibenicích libujeme!), to vykonal údajně plzeňský rodák a patriot herec Josef Větrovec, později dobře známý ze spousty divadelních i filmových a televizních rolí. Byla u toho řada dalších herců, později v Plzni známých a oblíbených, i několik těch, kteří později udělali kariéru v pražských divadlech.

Ředitelem plzeňského divadla byl Zdeněk Hofbauer. Repertoár divadla z té doby obsahuje tehdy populární budovatelské hry jako Parta brusiče Karhana Vaška Káni a hry Miloslava Stehlíka (Mordová rokle), který byl přímo dvorním plzeňským dramatikem. Nutno ale říci, že tyhle hry se hrály ve všech českých divadlech a v Plzni rozhodně nepřevažovaly. Jednou z prvních Hofbauerových inscenací byla například hra Všichni moji synové Arthura Millera.

Události po rozsudku nad hercem Vávrou nabraly ovšem mysteriózní spád: zatímco Vávra lámal kámen v lomu na Mořině u Karlštejna, Zdeněk Hofbauer byl jmenován šéfem činohry Národního divadla v Praze (kde předtím sehrál úspěšně několik významných rolí a uskutečnil i několik režií). Na cestě z Plzně do Prahy 20. 11. roku 1953 u Berouna v blízkosti odbočky na Mořinu jeho osobní auto havarovalo a Hofbauer za několik dní v berounské nemocnici zemřel.

V Plzni panuje legenda o přátelství herce Vávry a režiséra Hofbauera a o Hofbauerově zradě a osudovém trestu. Při bližším zkoumání historie z roku 1953 se však linie nepropojují, Hofbauer v trestu pro Vávru aktivní nebyl.

S tou historií jsem se setkala na konci devadesátých let v plzeňském rozhlase. Sestavila jsem z archivních dokumentů scénář, v němž metaforickou roli hrála slavná Hofbauerova role i režie: Macbeth. Tehdejší šéf činohry DJKT v Plzni Pavel Pavlovský odmítl part Hofbauera, respektive Macbetha hrát, nakonec se role zhostil sám režisér rozhlasového pořadu.

Nechápala jsem, proč se tomu herec a šéf činohry Pavel Pavlovský brání, když on sám tehdy v Plzni nebyl, nepatřil mezi komunistické horlivce a neměl s událostmi kolem Masarykovy sochy nic společného. On měl ovšem tehdy pocit, že by tím plzeňskému divadlu uškodil, ještě žili přímí účastníci i mezi nejstaršími herci. Pořad se vysílal a divadlem to nijak neotřáslo.

↗

Josef Větrovec údajne při demonstracích obtáhnul bronzovému Masarykovi kolem krku smyčku, než jej roztavili v plzeňské Škodovce. Repro youtube.com

S pobavením jsem tedy před nedávnem zaznamenala, že co se v roce 1999 zdálo jako příliš choulostivé v rozhlase, ocitlo se v roce 2015 přímo na jevišti plzeňského divadla. Studiová inscenace se ovšem nikoho dotknout nemůže, protože je směsí klišé a skutečnému plzeňskému příběhu se vlastně vyhne.

Místo ředitele čtyřsouborového divadla (plzeňské divadlo má činohru, operu, operetu a balet) představuje jakéhosi principála s komedianty „na náměstíčku“. Odehraje se komická scéna komunistické aktualizace Goldoniho Lháře, při níž se můžeme bavit jak režisérovým poklonkováním režimu, tak různými hereckými manýrami a ctižádostmi, mezi nimiž vyniká herecká poctivost herce hlavní role (postavy mají pouze křestní jména) i sekundářská hloupost a nedostatek nadání jeho protihráče.

Pak dojde k oněm demonstracím, o nichž se převážně citují dokumenty, k zatčení a divadelnímu soudu nad hercem (Vávrou). Mimochodem, k jednomu režimnímu soudu skutečně na jevišti plzeňského Divadla J. K. Tyla v sezóně 1949—1950 došlo (našla jsem v bakalářské práci Kláry Zdeňkové na FFUK), cituji: „Působivým divadlem sezóny lze nazvat vykonstruovaný proces se dvěma politickými vězni a zaměstnancem Borské věznice, který se odehrál v prostorách Velkého divadla. Za údajnou přípravu vězeňské vzpoury byli diváky uznáni vinnými a provizorní soudní síní se skandovalo: Pověsit! Pověsit!“

Jednalo se o majora René Černého a Stanislava Broje, bývalého mluvčího zemědělců plzeňského kraje, kteří trávili trest v samovazbě na bloku C. To jim nikterak nebránilo v plánech na osvobození politických vězňů. Dvojici doplňoval vězeňský lékař, strážmistr Čeněk Petelík, jenž „naletěl provokatérům

z řad vězňů“. Tento spektákl má poukázat na křehkou hranici mezi ideologií, politikou, životem a světem divadla.“

Znovu ta šibenice… Ale zpět do hry: jsme svědky výjevu, kdy bronzová socha komtura straší principála jako Dona Juana, (Don Giovanni se k tomu i hraje), až uvidíme, že přízrak má masku T. G. Masaryka. Na závěr čte jeden z herců autentický dopis Bohumila Vávry, v němž se distancuje od plzeňského divadla i aktérů tehdejších událostí, to už po roce 1989. V roce 2004 mu byla udělena Historická pečeť města Plzně, zemřel v devadesáti letech roku 2007.

Osud herce Vávry po roce 1953 byl nespravedlivý. K divadlu se po letech perzekucí vrátil, ba i natočil několik filmových rolí, ale významu a lásky publika, jakou měl v Plzni, už v Kolíně ani Kladně nenabyl.

Autor a režisér inscenace z příběhu nevytěžil drama, seskládal scénář z víceméně opotřebovaných scének a dokumentů (které jsou nakonec nejpůsobivější). Aby inscenace byla uměleckým příspěvkem k dějinám města z prvních pěti let po únoru 1948, musela by být hlubší sondou do situace města v roce 1953 a ctižádostivého umělce v něm, nesměla by být tak plakátová.

Například by neměla zmenšovat celé kulturní úsilí plzeňského divadla na „náměstíčko“, „principála“ a „komedianty“, protože o to nešlo, šlo o divadlo jako silný nástroj vlivu na občany, o jeho aktivní roli v novém režimu (divadelní hlediště bylo přestavěno, byly odstraněny přepychové lóže i místa k stání, sestaveny abonentní řady), a samozřejmě i o působení divadla jako nástroje vládnoucí komunistické strany. Současná inscenace podle scénáře a v režii divadelníka s pověstí progresivního tvůrce Jána Šimka ovšem předložila dosti kýčovitý slepenec.

Po smrti Zdeňka Hofbauera převzal vedení plzeňské činohry režisér Luboš Pistorius (který byl s ním v autě i při osudné havárii, ale vyvázl jen s lehkým úrazem). To je ovšem jméno, které patří k dějinách českého divadla druhé poloviny 20. století k progresivním. Plzeňská činohra pokračovala ve svém směřování k jedné z umělecky významných českých scén.