Pondělí

Od roku 1994 stabilně vzrůstá celkový počet osob, které na komunální úrovni usilují o zastupitelský mandát, ze 159 479 na dnešních 211 555.

* * *

„Každý dar se počítá, přirovnal bych to ke sbírce na Národní divadlo po požáru v roce 1881,“ pravil podle Hospodářských novin předseda pražské ODS Filip Humplík o sbírce na záchranu ODS. To už snad nejde ani s vážnou tváří komentovat.

* * *

Dneska v poledne dostal výpověď z Literárních novin Martin Hekrdla, jedna z nejvýraznějších osobností mezi zdejšími novináři. Důvodem jeho odchodu je, že je asistentem letos zvoleného europoslance Jana Kellera v jeho pražské kanceláři. Kdyby se jeho hlas z veřejného prostoru vytratil, byla by to obrovská ztráta. Snad k tomu nedojde, a jestli ano, půjde o další doklad úpadku českých médií.

Úterý

Vrátil jsem se k loni vydaným vybraným textům Jaroslava Šabaty z let 1990 až 2010 . Přikládám několik výpisků:

„Levice z konce dvacátého století stojí před úkolem domyslet a dotvořit odpověď na otázku, v čem záleží nová demokratická perspektiva světa. To není úkol pro „konzervativní stranu“, tj. pro stranu definovanou zájmem na zachování statu quo. Kritikou všech příznaků levicové vykořeněnosti může tomuto úkolu napomáhat, ale nemůže jej vyřešit.“ (Jaroslav Šabata: I Marx i Have, s. 57)

„Kdykoli poslouchám rádoby zasvěcené řeči o méněcennosti, či dokonce krachu nepolitické politiky (obvykle Havlovy), vždycky mne přepadne mírný pocit beznaděje. A pak se vynoří obraz: sedíme s Havlem na půdě bytů Uhlů-Šabatů na Anglické. Bylo to na jaře 1983. Havel se vrátil z vězení a nebyl po těžké nemoci příliš při silách. Už nevím, jak přišla na přetřes „nepolitická politika“, čímž jsem Havla vyprovokoval. Mávl poněkud bezmocně rukou, dodávaje, že to byl jeden z paradoxů, které se vysvětlují specifickým dějinným kontextem, a že jím chtěl naznačit, že silná politika se nedá dělat u zdi.“ (Jaroslav Šabata: I Marx i Havel, s. 130)

O jiné jejich schůzce Šabata o kus dál napsal: „Havel mě poslouchal roztržitě, a pak zamyšleně, v mírném a pomalém spádu řeči utrousil: „Ale oni přece nepřijdou za nimi!“ (Myslel tím ovšem za exkomunistickými špičkami.) — „Přijdou za mnou,“ dodal po chvíli,“ vzpomínal Šabata na schůzku, která se odehrála několik měsíců po Gorbačovově jarní návštěvě Československa v roce 1987.

A dodal: „Havlovým sebevědomím se nevysvětluje nic, žádným zvláštním sebevědomím není ostatně vybaven. Z Havla promluvila jeho silná politická intuice, opřená už o zkušenost z šedesátých let. Napovídala mu, že až přijde na věc, až se bude rozhodovat mezi kovaříkem a kovářem, nebude mít kovařík, který se bojí zástupů v ulicích (proto je kovařík!), šanci.“

Možná je tady vhodný ocitovat z jiného eseje Jaroslava Šabaty, který ale není součástí jeho posmrtně vydaných textů, vyšel ve sborníku Dějiny českého a československého sociálnědemokratického hnutí. Jmenuje se Sociální demokracie a Charta 77.

„Havel — muž intelektuálního prostředí par excellence — nevěděl možná vždy, co by měl chtít,“ píše v něm Šabata a dodává: „ale věděl, co chtít nemá.“ Zdůrazňuje přitom, že Havel v souladu se svým liberálním založením a svou vynikající politickou intuicí vyvažoval, co volalo po rovnováze, aniž by se choval oportunisticky. „byla mu proti mysli laciná pravicovost, srdce ho táhlo k otevřenějším katolíkům a vůbec křesťanům (k stoupencům ekumenického ducha Druhého vatikánského koncilu) a ke kritičtějším lidem v prostředí exkomunistickém: jeho hrdinou byl František Kriegel. Osmašedesátníky, přesvědčené, že „malér“ roku 1968 měli na svědomí radikálové, kteří nepochopili, že obnova socialismu se mohla dělat jen se sovětským souhlasem ve shodě se zájmy sovětského vedení, nebral.“

Šabatou opakovaně zdůrazňovaná mimořádná politická intuice, schopnost být názorovým svorníkem a nadto umět v pravou chvíli politicky jednat, je mnohými kritiky Havla nedoceněná složka jeho osobnosti. A právě v tomto slova smyslu nám dnes, tedy v čase depolitizovaného a vyhraněného individualismu, osobnost Havlova formátu žalostně chybí.

Středa

Večer jsem se byl podívat na Otázky Václava Moravce z Brna. Několik postřehů: lídr ČSSD Roman Onderka neudělal podle mého soudu jedinou chybu. Skladba témat vybraná týmem Václava Moravce působila jako nahrávka Matěji Hollanovi z Žít Brno. Například hazard, který se tam debatoval snad půl hodiny, je jeho téma. Kromě hazardu politici hovořili na téma prostituce, mateřských školek a dopravy. Proč chybělo referendum o poloze nádraží, případně téma přesunu nádraží obecně, nechápu. Václav Moravec pouze utrousil, že tu nádraží s politiky řešil již před osmi a čtyřmi roky. Dál: ODS je v koncích. To, co předvedl její kandidát na primátora František Vižďa, musí stranu v očích voličů naprosto diskreditovat.

To ovšem neznamená, že tu po volbách nevznikne opět velká koalice. V pozici ODS se letos ocitne hnutí ANO. A jeho lídr Petr Vokřál bude — hádám — pod silným tlakem z několika stran. Zda ho ustojí a dá přednost koalici „všech“ proti ČSSD, těžko odhadnout. Já tipuji, že tak neučiní. A pokud v Brně vyhraje volby ČSSD, může být Onderka primátorem již třetí volební období za sebou.

Čtvrtek

„Je nás hodně málo. Jenže pravda je přednější než akceschopnost. Nejdřív je třeba vymezit první z nich a pak se teprve starat o druhou. K čemu by nás byly miliony, kdyby první přikázání naší „církve“ znělo: Budeš lhát? To v žádném případě neznamená, že akceschopnost nemá smysl. Má, ale druhotný. Zachovat pravdu pro budoucnost je problém neméně důležitý než pravda sama. Je to problém, který vyvstane potom. Toť vše. Ještě tak vědět, jak na něj... Křesťanů bylo pro začátek dvanáct — marxisté dva.“ (Albert Camus; Zápisníky III, s. 45-46)

Pátek

Jeden ze zákonů české politiky: budou volby, řeší se komunismus.

A tu citace Miroslava Kalouska z dnešního jednání sněmovny: „Mně, když moje pětaosmdesátiletá maminka vypráví, že se v těchto týdnech a měsících cítí jako v roce 1947, tak přesně vím, o čem mluví. Kam až to chcete dotáhnout?"

A další z jeho facebookového profilu: „V zápase o demokratický charakter republiky jsme prohráli další bitvu. O pouhé dva hlasy byl schválen zákon, který ruší členům vlády povinnost předkládat negativní lustrační osvědčení. Od 1. 1. 2015 se tak ministrem vlády může stát ten nejhorší bolševický šmejd — plukovník StB, člen předsednictva výboru ÚV KSČ, klidně i generál Alois Lorenc či Vasil Mohorita. Tento zákon prošel díky hlasům lidovců, kteří se tak podle mého názoru dopustili zrady na principech křesťansko-demokratické politiky. Mirka Němcová řekla v PS na mikrofon, že hluboce opovrhuje Danielem Hermanem. Rád bych ji v tomto nikoli osobním, ale v občanském postoji, podpořil. Na křesťansko-demokratické hodnoty lidovci monopol nemají. Mají monopol na lidovecké chování a ten dnes uplatnili v plném rozsahu.“