Politický zápisník II. Čirá nahodilost veškerého řádu

Vratislav Dostál

Redaktor domácí rubriky Vratislav Dostál zveřejňuje politický zápisník ze druhého zářijového týdne. Kromě zápisků z četby obsahuje poznámky na okraj průběžného analytického zpravodajství.

Pondělí

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Atlantis před několika týdny vydal další sešit esejů Milana Kundery, je radost to číst.

„Střední Evropa — Sedmnácté století: nesmírná síla baroka vtiskuje této části Evropy, mnohonárodnostní, a tudíž polycentrické, s pohyblivými a nedefinovatelnými hranicemi, určitou kulturní jednotu. Zpozdivší se stín barokního katolicismu sahá tu až do osmnáctého století: žádný Voltaire, žádný Fielding. V hierarchii umění zaujímá první místo hudba. Počínaje Haydnem (a až k Schönbergovi a Bartókovi) je těžiště evropské hudby zde. Devatenácté století: několik velkých básníků, ale žádný Flaubert; duch biedermeieru: závoj idyly hozený na skutečnost. Ve dvacátém století revolta. Největší osobnosti (Freud, romanopisci) učiní hodnotou to, co po staletí bylo zneuznáno a neznámo: demystifikující jasnozřivost rozumu; smysl pro skutečnost; román. Jejich revolta je přesný opak té, která charakterizovala francouzský modernismus: antiracionální, antirealistický, lyrický (poplynou z toho mnohá nedorozumění). Plejáda velkých středoevropských romanopisců: Kafka, Hašek, Musil, Broch, Gombrowicz: jejich averze k romantismu, láska k předbalzacovskému románu a libertinismu (Broch interpretuje kýč jako koinspiraci monogamního puritanismu proti osvícenskému osmnáctému století); jejich nedůvěra ke spravedlnosti dějin a k budoucnosti; jejich modernismus situovaný mimo avantgardistické iluze.

Destrukce habsburské říše, pak, po roce 1945 kulturní zbezvýznamnění Rakouska a politická neexistence ostatních zemí učinily ze Střední Evropy zrcadlo ukazující možný osud celé Evropy; Střední Evropa: laboratoř soumraku.“ (Milan Kundera: Slova, pojmy, situace, s. 37-39.)

Úterý

Pokusů o definici politična existuje řada, v čase studií mne díky přednáškám Pavla Barši nejsilněji zasáhlo pojetí Hannah Arendtové, její Vita activa považuju za mimořádné dílo, teď jsem po dlouhé době narazil na text, který se s fenoménem politiky vypořádává podobně podmanivě. A úplně jinak.

„Boj bohatých a chudých není společenská realita, se kterou by politika měla počítat. Spadá v jedno se samotným ustavením politiky.“

„Základ politiky ve skutečnosti není konvencí o nic víc než přirozeností: je absencí základu, čistou nahodilostí veškerého společenského řádu. Politika existuje prostě proto, že žádný společenský řád není založen v přirozenosti, že lidská společenství neuspořádává žádný božský zákon.

Řád ve společnosti existuje proto, že jedni přikazují a druzí poslouchají. K tomu, aby byl někdo poslušný nějakého příkazu, je zapotřebí alespoň dvou věcí: je třeba tomuto příkazu porozumět a je třeba porozumět tomu, že tento příkaz je nutno poslechnout. A k tomu je třeba, aby byl člověk již roven tomu, kdo vám přikazuje. A právě tato rovnost rozrušuje jakýkoli přirozený řád. Podřízení nepochybně takřka ve všech případech poslechnou. Jenomže společenský řád je tím znovu odkázán ke své základní nahodilosti. Nerovnost je v poslední instanci možná jen díky rovnosti. Politika nastupuje tehdy, když domněle přirozenou logiku ovládání zkříží účinek této rovnosti. To znamená, že politika neexistuje vždy. Existuje dokonce jen po málu a zřídkakdy. To, co zpravidla přičítáme na vrub politickým dějinám či politické vědě, nejčastěji vychází z jiných mašinérií, spočívajících v uplatňování majestátu, ve ztělesňování božství, ve velení armádě nebo ve správě zájmů. Politika existuje teprve tehdy, když jsou tyto mašinérie narušeny působením předpokladu, jenž je jim zcela cizí a bez něhož by nicméně v posledku žádná z nich nemohla fungovat: předpokladu rovnosti kohokoli s kýmkoli, tedy nakonec paradoxním působením čiré nahodilosti veškerého řádu.“

(Jacques Ranciere: Neshoda. Politika a filosofie, s. 22-27.)

Středa

Do vlaku na cestu na jednání Rady České televize jsem si vzal knížku O televizi, jejímž autorem je sociolog Pierre Bourdieu. Četl jsem ji už několikrát, tak pouze listuju a pročítám. Píše například:

„Stále se říká, ve jménu liberálního kréda, že monopol uniformizuje a že konkurence diverzifikuje. Samozřejmě nemám nic proti konkurenci, pouze poznamenávám, že když působí mezi novináři a novinami, které jsou podřízeny stejným omezením, stejným průzkumům mínění, stejným inzerentům (stačí pozorovat, jak snadno přecházejí novináři z jedněch novin do druhých), homogenizuje. Srovnejte obálky francouzských týdeníků ve čtrnáctidenním intervalu: najdete v nich skoro stejné titulky. Podobné je to ve zprávách celoplošně vysílaných televizních nebo rozhlasových stanic: mění se jedině — v nejlepším i nejhorším případě — pořadí informací. Souvisí to částečně s tím, že výroba je kolektivní. Například ve filmu je dílo produktem kolektivů, které jsou uvedeny v titulcích. Ale kolektiv, který produkuje televizní zprávy, se neredukuje na skupinu tvořenou redakcí; je to souhrn novinářů. Stále si klademe otázku: „Ale kdo je subjektem diskursu?“ Nikdy si nejsme jisti, že jsme subjektem toho, co říkáme... Říkáme mnohem méně originálních věcí, než si myslíme. A zvlášť to platí v těch prostředcích, kde jsou kolektivní tlaky a speciálně tlak konkurence velmi silné — do té míry, že každý z producentů je nucen dělat věci, které by nedělal, kdyby ti druzí neexistovali; věci, které dělá, aby například předběhl ostatní. Nikdo nečte tolik novin jako novináři; ti vůbec předpokládají, že všichni čtou všechny noviny. (Zapomínají, že jednak je hodně lidí, kteří noviny nečtou vůbec, a pak jsou ti, kteří čtou, ale pouze jedny. Jen málokdy, nejsme-li z profese, čteme v jednom dni Le Monde, Le Figaro a Liberation.) Pro novináře je četba novin nezbytnou činností a přehled tisku pracovním nástrojem: abychom věděli, co budeme psát, musíme vědět, co napsali druzí. Je to jeden z mechanismů, jejichž prostřednictvím vzniká homogenita nabízených produktů.“

Pierre Bourdieu tento druh hry vzájemně se odrážejících zrcadel popisuje jako příčinu mentálního uvěznění novinářů. Naštěstí píše o Francii.

Čtvrtek

O předvolebních preferencích před komunálními volbami ve čtrnácti největších městech nebudeme dělat zprávu, myslíme si totiž, že SANEP není věrohodná agentura. Navíc jsme obecně k průzkumům skeptičtí. Vzít si výstupy šetření jako podnět k nezávazným spekulacím, ale jistě lze.

Podle čarodějů v SANEP: ČSSD zvítězí v pěti krajských městech (Brno, Ostrava, Plzeň, Olomouc, Jihlava). ANO zvítězí v sedmi městech (Ústí nad Labem, Hradec Králové, České Budějovice, Pardubice, Zlín, Kladno, Karlovy Vary). TOP 09 vyhraje v Praze a Změna v Liberci. Podle SANEP je ODS v pěti městech (Ostrava, Hradec Králové, Pardubice, Zlín, Kladno) pod pěti procenty. Pokud to takto dopadne, klíčová otázka zní: bude ANO preferovat podobně jako na centrální úrovní koalice se sociálními demokraty (a případně dalším subjektem), anebo upřednostní navzdory vzájemné kritice Andreje Babiše a Miroslava Kalouska vznik pravicových koalic? Že se ODS rázem ocitne na okraji, je jasné, ale co udělá ztráta pozic s ČSSD?

Pátek

„Nestěžovat si. Nezdůrazňovat ani to, co jsme, ani to, co děláme. Pokud dáváme, brát to, jako že jsme dostali.“ (Albert Camus: Zápisníky III, s. 270)

    Diskuse