Pondělí

Atlantis před několika týdny vydal další sešit esejů Milana Kundery, je radost to číst.

„Střední Evropa — Sedmnácté století: nesmírná síla baroka vtiskuje této části Evropy, mnohonárodnostní, a tudíž polycentrické, s pohyblivými a nedefinovatelnými hranicemi, určitou kulturní jednotu. Zpozdivší se stín barokního katolicismu sahá tu až do osmnáctého století: žádný Voltaire, žádný Fielding. V hierarchii umění zaujímá první místo hudba. Počínaje Haydnem (a až k Schönbergovi a Bartókovi) je těžiště evropské hudby zde. Devatenácté století: několik velkých básníků, ale žádný Flaubert; duch biedermeieru: závoj idyly hozený na skutečnost. Ve dvacátém století revolta. Největší osobnosti (Freud, romanopisci) učiní hodnotou to, co po staletí bylo zneuznáno a neznámo: demystifikující jasnozřivost rozumu; smysl pro skutečnost; román. Jejich revolta je přesný opak té, která charakterizovala francouzský modernismus: antiracionální, antirealistický, lyrický (poplynou z toho mnohá nedorozumění). Plejáda velkých středoevropských romanopisců: Kafka, Hašek, Musil, Broch, Gombrowicz: jejich averze k romantismu, láska k předbalzacovskému románu a libertinismu (Broch interpretuje kýč jako koinspiraci monogamního puritanismu proti osvícenskému osmnáctému století); jejich nedůvěra ke spravedlnosti dějin a k budoucnosti; jejich modernismus situovaný mimo avantgardistické iluze.

Destrukce habsburské říše, pak, po roce 1945 kulturní zbezvýznamnění Rakouska a politická neexistence ostatních zemí učinily ze Střední Evropy zrcadlo ukazující možný osud celé Evropy; Střední Evropa: laboratoř soumraku.“ (Milan Kundera: Slova, pojmy, situace, s. 37-39.)

Úterý

Pokusů o definici politična existuje řada, v čase studií mne díky přednáškám Pavla Barši nejsilněji zasáhlo pojetí Hannah Arendtové, její Vita activa považuju za mimořádné dílo, teď jsem po dlouhé době narazil na text, který se s fenoménem politiky vypořádává podobně podmanivě. A úplně jinak.