„Svět, který jsme ztratili teprve nedávno, už je zpola zapomenutý,“ píše již zesnulý britský historik Tony Judt v úvodu knihy Zapomenuté 20. století ve snaze varovat nás před dvěma totalitními systémy dvacátého století, nacismem a komunismem, a poučit nás tak z chyb minulých generací. O něco přesněji však tato věta ilustruje ztrátu ideového světa jejího autora.

Již v úvodu knihy Judt vyslovuje povzdech nad tím, že intelektuálové jsou v našich vzpomínkách „často redukováni na poněkud úzký stereotyp západních levicově smýšlejících ‚progresivních‘ postav.“ Ti pak zastiňují především Judtův osobní seznam oblíbenců jako Arthur Koestler, Albert Camus, Raymond Aron nebo Leszek Kołakowski. V duchu tohoto povzdechu se dále nese většina portrétů intelektuálních osobností 20. století, kterým se Judt v knize věnuje.

Na nejednom ze jmenovaných levicových intelektuálů nenechá Judt nit suchou. Celou první polovinou knihy prostupuje Judtova neskrývaná zášť vůči Jeanu Paulu Sartrovi, o britském historikovi E. P. Thompsonovi naopak píše, že jej nikdo nemůže brát vážně poté, co napsal otevřený dopis Leszku Kołakowskému, ve kterém polemizuje s jeho odklonem od marxismu. Celá kapitola věnovaná Louisi Althusserovi (recenze jeho autobiografie Budoucnost je dlouhá/Fakta) je pak tou nejlepší ilustrací Judtova odporu k západnímu (neo)marxismu a marxistickým intelektuálům.

Kapitolu o Althusserovi uvádí Judt osobní vzpomínkou. Jako postgraduální student navštívil v Paříži na École normale supérieure jeden Althusserův seminář. Na Judta, který s určitou skepsí, ovšem i zvědavostí, přednášku navštívil, dle jeho slov čekalo něco, co se „vůbec nepodobalo ničemu, co kdy poznal“. Vedle hodnocení obsahu semináře si Judt hned zpočátku neodpustil lehce posměšně poznámky o přednáškové místnosti plné patolízalů. Althusser dle něj rozsekal Marxe na malé kousky, ze kterých si pak skládal obraz, který vyhovoval jeho interpretaci, již Judt označil za nesrozumitelnou a do sebe zahleděnou.