Dost lidí u nás vydává knihy, Radka Denemarková píše literaturu. Proto stojí za to přečíst si vše, co vydá, od začátku až do konce. Denemarková na sobě průběžně pracuje, čte současnou i časem prověřenou odbornou literaturu z několika oborů. Jako jazykově vybavená česká „vývozní autorka“ komunikuje s myslící elitou ve světě.

Denemarková se literatuře upsala, takže po světě chodí se zápisníkem, kam zachycuje mikropříběhy a odchycená slova. To, co ve svých knihách předkládá, je výsledek vážné práce. Neokrádá čtenáře o čas.

„Nejsem doktor, jsem bolest,“ řekla o sobě. Její román „Kobold“ je z mého pohledu vnitřní anatomií poklesu české společnosti za komunismu a vhledem do myšlení a cítění sociálně degradovaných lidí. Denemarková v knize „A já pořád kdo to tluče“ začala u rodiny a divadla, pohybovala se přes někdejší tabu českých dějin směrem k obecnějším věcem.

Její příspěvek k „dějinám radosti“ jde na kořen znásilnění. Jak se autorka postupně stává větší, vzala si v románu Hodiny z olova kámen Václava Havla a hodila ho po současné Číně. Poločas plnějšího pochopení jejích knih je kolem pěti let. Určitý druh autorů a autorek je napřed.

Švejk pro 21. století

Recenze na „poslední Denemarkouvou“, román „Hodiny z olova“ už mnohde vyšly. Když autorka dostala svou v pořadí čtvrtou Magnezii literu, byl jsem teprve na straně 500. Nyní, když jsem knihu dočetl, nabízím pár návrhů, jak se o textu přemýšlet, z úhlu zatím, pokud vím, nepoužitého.

Domnívám se, že výchozí situace ve všech dosavadních knihách Radky Denemarkové je mocensky genderová. Denemarkovou zajímají ti slabší. Na počátku je dominance mužského světa nad ženským, která se projevuje násilím, a přezíravostí. Z moci mužského těla nad ženským, ze situace, kdy si, slovy Denemarkové, jeden druhého „rád pomučí“, se odvíjí vidění společnosti a politiky.

Denemarková rozbíjí prázdné společenské struktury. Popíše, vyzradí jejich slabiny, ztrapní je. Pro účely textu je zbaví moci, protože jim sebere to, čím se pyšní.

Totéž v české literatuře dělal Josef Švejk. Hašek poslal Švejka, aby zrušil válku a monarchii. Švejk putuje společností a likviduje její zpuchřelé struktury. Na konci Habsburské monarchie vznikly tři velkolepé texty o jejím konci. Musilův Muž bez vlastností, Haškův Švejk, Rothův Radeckého marš. Švejk je maskován jako blb a zastřen humorem. Jinak ale působí jako zbraň hromadného společenského ničení.

Švejk 21. století, jak ho provozuje Denemarková, nemá zapotřebí se maskovat. Ničí s otevřeným hledím.

Alternativa k mužskému světu

V románu Hodiny z olova je postava spisovatelky, která sama sebe interpretuje jako katalyzátor sebeuvědomění dalších postav. Sebeuvědomění se děje pomocí idejí, které jsou vyjádřeny slovy. Vzor idejí (slov) je u Václava Havla, v Konfuciovi a v čínské poezii.

Postava Spisovatelky, když se na ni podíváme zvenku, část „těl“, jak se v knize nazývají lidi, zničí, totiž vybaví svobodou podle své představy a zničí je společnost. Část těl popudí. Dvě mladší postavy její, Spisovatelčinou, zásluhou odcházejí do USA, kde nacházejí štěstí, intelektuální rozkvět a rovnováhu.

Ze zničených těl zvláště vyniká postava čínské dívky, která začne psát dopisy, je vyvržena ze společnosti, popravena, při vědomí, jak je prý v Číně zvykem, jí vyříznou ledviny. Zatímco Švejk jen ničil a při ničení nerozlišoval, Denemarkové společensky toxická postava Spisovatelky působí jako něco mezi silným čistícím prostředkem a ohněm.

Když se někde prožene Spisovatelka, zůstává jen to ryzí, zbytek je v troskách. Toto je jedna z možných interpretací postav a vztahů mezi nimi.

V recenzích na Hodiny z olova se objevily pochybnosti o úvahových, esejistických pasážích, které zabírají značnou část textu. Domnívám se, že Denemarková s téměř vědeckým nasazením vypracovává ze slov alternativu k mužskému světu. Nabízím čtení „úvahových pasáží“ tímto způsobem.

Jestliže někdo z českých zemí dostane v dohledné době Nobelovu cenu za literaturu, bude to ona, a zdůvodnění by mohlo znít: „Přispěla k plnohodnotné interpretaci světa z pohledu žen, a našla tak způsob, jak přitom povznést všechny znevýhodňované lidi.“

Dvě Babičky

Denemarková ve svém posledním románu má dvě postavy babiček. Jednu českou, jednu čínskou. Česká provádí agresi jídlem a klevetami, čínská, ač negramotná, je moudrá, sbírá bylinky a chystá se splynout s přírodou.

Česká babička se vlomila do mužského světa moci, čínská používá ženské myšlení a ženské strategie chování. Česká babička vaří a přecpává své příbuzné, které průběžně citově vydírá, terorizuje neotesanými moudry.

Myslím si, že postava čínské babičky je holdem postavě babičky od Boženy Němcové. Babička od Němcové je konstruována jako harmonizující prvek ve společnosti. Skutečná babička nemluvila s kněžnou, jak dost přesvědčivě vyargumentoval Václav Černý. Němcová ale potřebovala babičku vybavit selským původem a schopností i kněžnu zahrnout do svého světa biedermeierové idyly.

Všechny idyly a všechna útočiště ale Denemarková zastihuje jako vybrakované. Románem se pohybují unavené postavy, které by asi málokdo chtěl potkat. Čínská babička září, jako ta Němcové, tvoří výjimku, maják, naději.

Likvidace ambasády

Prostředí, které v románu Hodiny z olova zcela poplení a demaskuje nájezd Spisovatelky, je česká ambasáda v Pekingu. Je to místo kolaborace, malosti a přetvářky. Lidé z Ministerstva zahraničních věcí čtou, možná je to jedna z cílových skupin románu, když se toho můžou tolik dočíst o svém prostředí.

Z různých charakteristik Číny, které se v knize objevují, považuji za zvláště hodné pozornosti slovní spojení „zabíjet a nakupovat“. Postavy z české ambasády se svou chutí nakupovat krok po kroku stávají de facto spolupracovníky i v disciplině zabíjení.

Totalitní režim dovolí nakupování, ideologii, potažmo smrt k tomu přibalí. Kdo by se zajímal o lidi v mučírnách, když nový mobil s nakousnutým jablkem je tak krásný.

Literatura — než uplyne prvních pět let

Nepochybná výhoda textů Radky Denemarkové, kterou se sluší podtrhnout na závěr, spočívá ve faktu předběhnutého času těch ostatních. Skutečné obrazy mívají náskok i dvaceti let, skutečné romány běžně pěti.

Příštích pět let ukáže, zda například postava Spisovatelky je opravdu katalyzátorem sebeuvědomění nebo jen průvodkyní toxických společenských událostí. Nebo obojí. Místo programového blba Josefa Švejka Denemarková přišla s ženským právem ničit nepřítele.

Sama proti totalitní části Číny a kolaboraci v nás. Velké gesto, které prověří čas. Popisuje se tu, kolik rizika výkon demaskování Denemarkovou stál.

V románu se vyskytne věta „Spisovatelka má rakovinu“. Má ji z nich. Popřípadě z vás.

Radka Denemarková: Hodiny z olova. 752 stran, Host, Brno 2018.