Poslední román Magdalény Platzové nazvaný Druhá strana ticha se odehrává ve francouzském městě L. Jeho „hrdinkou“ je Češka Irena, matka dvou dětí, která pomalu odrůstá mladickému věku, a zároveň také manželka Američana Matta, vysoce postaveného manažera v korporaci zaměřené na zemědělské produkty. L. si k životu nevybrali; byli sem dosazeni vedením firmy, tímtéž vedením, které je odsud po čase pošle na jiný konec světa.

Irena s Mattem by si jistě mohli užívat, jsou tu však jakási omezení, která jim v tom brání: zaprvé, Matt je typickým příkladem psychopaticky laděné osobnosti, zcela propadlé kultu práce, zaujaté vyděláváním peněz a šlechtěním vlastního těla; zadruhé, Irena trčí v domě jako ve zlaté kleci a pomalu jí dochází, co to znamená být manželkou na plný úvazek, vychovávat dvě děti, žít v cizím městě mezi cizími lidmi a daleko od rodičů. Napůl zotročená manželem, bez zájmu o okolní svět.

Takto ustálené soužití dvou zcela odlišných povah je jištěno zvláštním typem závislosti a jednoznačně jede na dluh — ten průběžně splácí Irena návaly melancholie a existenčními pochybnostmi. Dobře placený manažer na takové věci nemá čas.

Nejsou to ale jenom Irena a Matt, jimž se v životě nedostává pocitu uspokojení. Nedostatek — doléhající navzdory bohatství majetku — dostihl i další postavy tohoto krátkého příběhu z prostředí nákladných vil.

Pozornost vypravěčky se soustředí hlavně k Ireně. Irenin osud tu slouží jako podklad k vylíčení jakéhosi soft existenciálního dramatu; Irena si sice může pořídit vše, co si zamane, nedokáže si však na životě vyvzdorovat téměř žádnou autonomii.

Odsouzeni k nomádskému životu, uvízla dočasně na okraji města v rezidenční čtvrti. Odtud může pozorovat město (a nakonec i celou Francii) a srovnávat její upadlou línou kulturu s americkým ideálem. Je to snad právě odlišná kulturní zkušenost (Praha 90. let, USA a L.), která jí neumožňuje přijmout tyto poměry a nehledět na Francouze očima svého muže jako na laxní, fádní typy neschopné životního vzmachu.

Totéž se týká i Matta: když mu mladá Francouzka — zcela oprávněně — vyčte, že svou prací pro korporát jen násobí globální problémy světa, nemůže si takovou výtku vůbec pustit k tělu. Svému zaměstnavateli se oddal bezvýhradně, on jediný drží Mattův život pohromadě.

Avšak v konfrontaci tohoto dvojího přístupu ke světu se odkrývá hluboká jizva, která dělí svět na ty, kteří takový svět řídí, a lidi postavené do role obětí jejich moci. Špinavé, líné, mnohokulturní francouzské město L. je velmi dobrým místem, odkud lze tento střet dvou světů pozorovat. A Magdaléna Platzová si pro účely takovéto reflexe vybrala hned několik příkladných sociálních typů.

Ovšem zatímco hrdinové existenciální literatury — a stejně tak i její autoři — nechtěli přijmout parametry odcizeného světa, v tomto případě o něčem takovém nemůže být vůbec řeč. A jakpak by taky mohla, když se nespokojenost pokaždé přelepí materiálním blahobytem, když jsou všechny zdroje štěstí dostupné, na jakékoli místo na Zemi se lze téměř okamžitě přemístit, dobrodružství koupit atd. Život v těchto kulisách je beze zbytku strukturován a jeho jednotlivé etapy můžeme snad dopředu vypočítat.

Je rozdělený podle sociální příslušnosti, udržován jakžtakž fungujícími rodinnými svazky. I to, že jeho jednotvárnost naruší tragédie teroristického útoku, nemůže svět konzumu a blahobytu rozvrátit, naopak, všechny tyto události jsou do něj beze zbytku zapracovány. Srozumitelnost je to tak čirá, všeprostupující, že vlastně není třeba cokoli komplikovat — ani text, jenž o tomto světě chce vypovídat.

Magdaléna Platzová napsala knihu, které v dnešním čase musí rozumět každý čtenář. Dokážeme si představit život ve zlaté kleci; ne-li, lecco zde bude vysvětleno průzračným, nekomplikujícím jazykem.

A stejně tak budeme už předem srozuměni s kritikou společenského statu quo, již zde některé postavy vyslovují, anebo ještě jinak: budeme tuto kritiku dokonce i vyžadovat. V takovém románu totiž musí být přítomna, třebaže jen v náznacích. Musí zde být vědomí metafyzické viny. V časech, kdy si špatné svědomí ze špatného žití podmaňuje evropskou kulturu, tento požadavek nelze obejít. Stejně tak si čtenář vyreklamuje étos nastávajících chaotických časů, zvláště je-li román situován do francouzského velkoměsta. A do třetice: chceme se v takovém románu nechat zaplavit sentimentem a v pohnutí se obrátit k minulosti.

Tím rozhodně neříkám, že se jedná o špatný román. Platzová umí i na krátkém prostoru zhustit atmosféru stesku a nechat jej působit na Irenu, jež si odbývá poslední roky svého mládí. Že přitom autorka nijak neexperimentuje, že spíše vypráví příběh, než aby rozšiřovala pole autorských postupů, zcela odpovídá látce, kterou si vybrala — a nakonec i světu, o němž je v knize řeč.

Existuje-li totiž nějaký svět, který v sobě nenese ani stopu radikality, pak je to přece ona čtvrť v L., obydlená dobře placenými korporátními manažery. Tito lidé, uvržení do svého soukromí, jsou naprosto předvídatelnou předzvěstí časů, v nichž je život redukován na zaměstnání a výchovu dětí. Co očekávat víc než příběh, ve kterém je takové žití postaveno proti titulnímu tichu a obav z budoucnosti?

Magdaléna Platzová: Druhá strana ticha. Paper Jam, Hradec Králové 2018. 250 s.