Někdy si přejeme svět zrcadlit, ať je v našich slovech a činech takový, jaký je. Chtěli bychom ustoupit do pozadí a být spíše zprostředkovateli skutečnosti. Byla by to nepředpojatá filosofická spekulace (latinsky speculum — zrcadlo). Jsme však tvořivé bytosti a čirá objektivita chladné kovové vrstvy nanesené na sklo není tak zcela našim způsobem, jak svět žije námi zprostředkován. Řeč o zrcadlech v názvu knihy a vícekrát v jejím textu vzbuzuje zvídavost, ne-li zvědavost. Jak to autor myslí?

Adam Borzič přiznává podnět pro nesnadnou, několik let trvající práci na této své čtvrté samostatné básnické sbírce. Bylo to připomínání tradičních evropských hodnot a jejich údajného ohrožení islámem. Sám je doma v západní filosofické a duchovní tradici a zároveň ctí islámskou kulturu a zejména opojný mystický islám v podobě súfjského hnutí. Ostrý politický spor vykonstruovaný nad záminkou nové vlny migrantů z islámského světa zraňoval jeho nitro. Chtěl na to odpovědět svým způsobem, jako básník.

Básník proniká do světa přírody a lidských dějů jinak než třeba filosof, obvykle konkrétněji, v obrazu, v příběhu a zároveň jaksi hlouběji. Exaktní myšlení slouží technickému zvládání života. Filosofie bývá odtažitá, akademická, udržuje si odstup od tepu života. Borzičova poezie je však filosofická v tom nejvlastnějším smyslu, je láskou Sofii, k Moudrosti. Je to porozumění životu, které samo je živé.

V této sbírce se autor docela radikálně posunul ve volbě výrazových prostředků. V dosavadních třech se na čtenáře či posluchače valila vlna metafor. Čtenáře autor nešetřil a nechal na něm, aby se napětí tím vyvolané vybilo, jak naladění čtenáře umožňovalo. Básně obou tematických okruhů sbírky, ty, které jsou doma v počínající italské, zejména florentské renesanci i ty, v nichž promlouvají súfjští mystici, vypadají jako prostá vyprávění.

Které vyprávění však je takzvaně prosté a je přesnou reprodukcí skutečnosti? Snad žánr úředního protokolu, který je možná faktograficky korektní, ale plytký? Autor obvykle nechává mluvit postavy z obou kulturních okruhů (mimo jiné Lorenza a Cosima Medicejského, Michelangela, Botticelliho, Leonarda da Vinci, Al Ghazáliho, Ibn al Arabiho, Hadžiho Bektaše) o svých příbězích a prožitcích a úvahách. A to nemůže být jinak, než že je to plné mluvících obrazů, které básník poučený literárními a historickými svědectvími svrchovaně vybírá, shrnuje, dotváří, snad i vytváří, ale vždy tak, že svět jeho řeči zůstává řečí světa.

Jazyk sbírky i přes oproštění výraziva, nebo možná právě proto, je silný, evokující, bohatý. I volný verš současné poezie může mít jakýsi složitější vnitřní rytmus a může být zpěvný. U Borziče tomu tak je. A přitom cosi jako básnická forma tu není z vnějšku nasazeno na téma. Máme dojem, že z něj vnitřně vyplývá. Právě tak, a ne jinak to mělo být řečeno.

Borzič vzdává poctu Johannu Wolfgangu Goethovi, který básně svého pokročilého věku odpovídající na dobové setkávání (a utkáváni) kultur vydal v konečné podobě roku 1827 pod názvem Západovýchodní díván. Básně Goethe doprovází prozaickým komentářem.

Sbírka Západovýchodní zrcadla je rovněž věnována Goethovi a asi třetinu knihy tvoří esej, která ovšem zdaleka není jen komentářem. Je to esej literární, ne studie. Hranice mezi poezií a prózou jsou v ní prolomeny. Ostatně i v poetických prvních dvou třetinách knihy autor občas opouští vnější formu poezie, již jeden český teoretik umění krajně rozpačitě charakterizoval „krátkými řádky“.

Měl jsem potěšení a čest hned začerstva slyšet autorovy zážitky z několikadenní návštěvy Florencie, společně jsme se trápili tím, jak je podceňováno dědictví renesančního humanismu a také hermetismu. Dlouhé hodiny jsem s ním prodebatoval o tom, jak odlišit fanatický islamismus od rozvinuté islámské kultury a co udělat pro sdílení, nebo aspoň dialog dvou (a dalších) kultur. Když byly na světě první básně budoucí sbírky, slyšel jsem je na jednom veřejném čtení. Nad esejí Zrcadla v zrcadle jsme vedli debaty. Proto jsem dvojnásob rád, že je kniha na světě. Přeji jí šťastné osudy.

Je-li mikrokosmos Borzičovy sbírky zrcadlem, či zrcadly, je to zrcadlo v nějakém smyslu živé, zrcadlo aktivní. Ale, jak je o tom řeč v eseji, zrcadlem, živoucím zrcadlem je svět sám. Koho nebo co ve své nekonečné rozmanitosti zrcadlí? Snad tu božskou Prázdnotu, která je zároveň Plností, Plérómatem. A snad ji nezrcadlí jako něco cizího, něco bytostně jiného. Spíše tanec jednotlivostí zrcadlí vlastní vnitřní živoucí celistvou skutečnost, kterou nahlédneme, když se nám zdaří zrcadlo mysli vycídit. Jenže zde nás musí napadnout verše mnicha z čínského buddhistického spisu Tribunová sútra šestého patriarchy:

Mé tělo je stromem bódhi

Srdce je čistého zrcadla rám

Pilně je čistím otírám

Aby naň nesedal špinavý prach.

A odpověď Mistra:

Tak jako bódhi nemá strom

Zrcadlo jasné nemá rám

Povahou Buddha stále čist

Kde je tu místo, na něm prach?

Ať je to jakkoli, svět své bytostné jádro zrcadlí v jeho trvající tvůrčí explozi. A slova básníka jsou zrcadlením zrcadla jen za té okolnosti, že jsou sebetvorbou a spolutvorbou světa. který je naším světem.

Adam Borzič: Západovýchodní zrcadla, Praha: Malvern, 2018