Letošní rok je nadlouho posledním, ve kterém se nekonají ani jedny volby. Možná je to ideální čas k usebrání, k analýze, vytýčení realistických cílů, k promýšlení příští strategie, ke hledání spojenců. Sobotkova vláda je v polovině svého funkčního období, prezident Zeman těsně za ní, příští rok nás čekají volby do zastupitelstev krajů a třetiny Senátu, v dalším roce proběhnou řádné sněmovní volby, půl roku na to druhá přímá prezidentská volba a po dalším půl roce opět volby do třetiny Senátu.

Terén se tedy může během několika měsíců změnit k nepoznání, a to k lepšímu, anebo výrazně k horšímu. V politice má téměř vše — a to i u nás — svou logiku, štěstí nepadá z nebe a zárodky příštích poměrů lze po pečlivém ohledání těch dnešních identifikovat už nyní. Navzdory započaté trajektorii je tu tak jako vždy také prostor pro zvrat a novou dynamiku. Přesto není od věci připomenout v mnoha ohledech dodnes platnou analýzu demokracie Alexise de Tocquevillea.

Již před více než sto padesáti lety ukázal, kterak láska k blahobytu a proměnlivá povaha majetku vedou k tomu, že se demokratické společnosti obávají každého nepořádku. Tvrdil dokonce, že láska k veřejnému klidu je v demokracii často jedinou politickou vášní, která lidem zůstává. A protože není nikdo povinen poskytovat pomoc svým bližním a nemá zároveň právo očekávat podporu od svého bližního, jsme každý sice nezávislý, ale také slabý.

Právě tato situace, tvrdí francouzský myslitel, nám umožňuje pochopit, čeho jsme tak často v demokraciích svědky: lidé, kteří tak těžko snášejí své sousedy nebo nadřízené, trpí ochotně vládce a jsou současně hrdí a servilní. Zároveň, a v tom tkví nebezpečí, lidé v takových poměrech nepovažují za obvyklé ani nutné hledat spojence. Naopak: stahují se do sebe a uvažují o sobě izolovaně. Tocqueville dovozuje, že v demokratických dobách bude přirozeným způsobem vlády centralizace moci.

Odtud je už jenom krůček k nějaké formě despotismu, který lidem předstírá, že lhostejnost je vlastně jakási veřejná ctnost. A to prosím pěkně nepsal o uprchlících.

Zpět k současnosti: jakou demokracii vlastně žijeme? Jak to s ní vůbec myslíme? A především: sunou se poměry směrem, který Tocqueville diagnostikoval již v první polovině předminulého století? Tyto otázky si kladu denně. A myslím, že naší přinejmenším neblahou situaci lze ilustrovat na mnoha podstatných fenoménech i zdánlivě okrajových událostech téměř každý den.

Třeba na stránkách Deníku Referendum. Poslední týden nebyl výjimkou.

Jan Senft: Lesk a bída SuperStar

Podzimnímu vysílání hlavních televizních kanálů již tradičně dominují různé dovednostní soutěže. Česká televize bude tančit s hvězdami, Prima hledá talenty a Nova nové tváře mainstreamové hudby. Superstar byla z počátku doprovázena nadějemi na oživení skomírajícího hudebního průmyslu. Prakticky o nic jiného nešlo. V tomto je také soutěž pro velké vydavatelské domy projektem, který pokles zisků nezastavil. Je potvrzením ztráty jejich pozic.

Hudba se děje jinde: EMI, Warner Music, Universal, Sony a BMG, k ní už dávno potřeba nejsou, ba naopak. Když Prince utíkal v polovině 90. let minulého století od Warnerů, vystupoval na veřejnosti několik měsíců s nápisem Otrok na tváři. Byl to vzkaz všem, kteří umění zaměňují za byznys a myslí přitom především na svou vlastní kapsu.

A sžíravý kritik společenských poměrů Frank Zappa už svou třetí desku z března 1968 nazval s poťouchlou ironií sobě vlastní We're Only in It For the Money. Utahoval si tak z hippies a květinových dětí. Na jejím obalu byla fotka parodující Seržanta Pepře od Beatles, namísto květin byla v její spodní části poskládána zelenina.