V Anglii a Walesu se koná ragbyové mistrovství světa, na světě druhá největší sportovní událost, atmosférou a sportovním duchem však zřejmě vůbec největší. Čeští diváci včetně autora těchto řádků ragby, zdá se, postupně přicházejí na chuť. Kromě obrovské porce napětí, tvrdého, ale férového zápolení a skvělých individuálních výkonů však boj o šišatou merunu nabízí i řadu podnětů k zamyšlení přesahujícímu hranice sportu.

Především se nelze ubránit srovnávání se sportem u nás (spolu s hokejem) nejpopulárnějším. Ragby je v mnoha směrech protipól fotbalu. Jak praví jeden z mnoha právě teď kolujících vtipů na téma srovnání mezi těmito dvěma sporty: ve fotbale se hráči od první do poslední minuty snaží předstírat, že jsou zranění, v ragby se celý zápas snaží předstírat, že zranění nejsou.

Téměř naprostá nepřítomnost jak zákeřných faulů, tak simulování je jistě jedním z nejmarkantnějších rozdílů mezi oběma míčovými hrami. Ragby se ale od fotbalu odlišuje nejen v obecně mužnějším a neufňukaném přístupu.

Vše pro tým

Jak ve fotbale či hokeji, tak v ragby mají hráči na dresech čísla. Tím ale podobnost končí. Zatímco ve fotbale ani hokeji čísla přesně neoznačují herní zařazení hráče a například „desítka“ často patří největší hvězdě týmu, ať již je to záložník či útočník, v ragby jsou čísla od jedné do patnácti zcela a bez výjimek shodná s úkolem, který ten který hráč na hřišti plní. Platí to dokonce i pro náhradníky.

Navíc ragbyoví hráči nikdy nenosí na dresech jména. To samozřejmě neznamená, že v ragby nejsou hvězdy. Velikost hráče je však založena v první řadě tím, jak je přínosný pro tým na místě, které zastává. Ty největší osobnosti jsou při pohledu zvenčí stejně anonymní jako jejich ostatní spoluhráči.