Rukojmí své práce

Naším náboženstvím je práce. Modlíme se o ni, jsme na ní závislí a opovrhujeme těmi, kdo o ni přišli. Lidská důstojnost ovšem nespočívá v zaměstnání, ale v odvaze bránit podmínky svého života.

V nedávném televizním rozhovoru se úspěšný podnikatel vyznával ze svých obchodních úspěchů. „Co jste pro byznys musel obětovat?“ ptal se přehnaně fascinovaný moderátor pořadu Marek Vašut. „Volný čas, rodinu a koníčky,“ vypočetl podnikatel, aniž si uvědomil, že stačilo říct „všechno“.

Práce je totiž naším náboženstvím. Z dob Kalvína jsme si udrželi přesvědčení, že jen tvrdá dřina nám může zaručit spásu. Ovšem postava Boha se nám časem stala jen „hypotézou, kterou není třeba", jak prohlašoval Laplace s pýchou, která zvěstovala pád. Ano, zdánlivě zůstala jen dřina, ale přísný a přikazující Bůh se k nám přece jen navrátil. A to právě pod maskou zbožštělé práce.

Každodenně tak obětujeme svůj čas a sílu nenasytnému božstvu s mnohahodinovou pracovní mší. Hodnota jedince a jeho duše se posuzuje podle počtu přesčasů. Analytičtí klerikové žehnají zaměstnáním, která přináší uplatnění a zbylá zavrhují do věčného zatracení na úřadu práce. Hříšníci mají mizivou šanci na vykoupení skrze pokání, které už neobnáší desetkrát otčenáš, ale navléknutí oranžové vesty a přijetí veřejné práce.

Naopak světci burzovních spekulací za sebe nechávají makat deriváty a algoritmy. Vyvazují se jimi z neustávajícího tlaku pracovního superega podobně jako buddhističtí mniši, za něž úlitbu vykonává modlitební mlýnek točící se ve větru. Když chceme zkrotit uzurpující pracovní proces, musíme tak zkrotit božstvo, které nejenže není „tancujícím Bohem“, ale radost odepírá i svým ovečkám. Lze to vůbec provést?

Správně se střelit do hlavy
Křesťanství přestalo být jediným možným výkladem světa, když moderní společnost přijala sekulární identitu a náboženství se tak stalo jen jednou z mnoha sfér kultury. Nepohlíží již svrchu nebeských mračen, ale pokorně se zařadilo mezi ostatní instituce jako školství, právo nebo třeba ateliér Milana Knížáka.

Nyní by měl i religiózní moloch „poctivě pracujících“ opustit místo v centru naší kultury a nebýt již posledním horizontem všeho. Jak se tedy prolomit z naší situace? Pro začátek je třeba učinit několik kroků:

  1. Navýšit minimální mzdu a zároveň zkrátit pracovní dobu.
  2. Přísně zdanit nadnárodní firmy a korporace a hlídat úniky do daňových rájů.
  3. Zavést nepodmíněný základní příjem, který by každému poskytoval záchrannou síť před osidly lichvy a chudoby (financí pro tento krok by bylo dostatek při důsledném nastavení daně pro zmíněné globální koncerny).
  4. Štědřeji odměňovat veřejně prospěšná povolání. Zdravotní sestry a lékaři nebo například učitelé a sociální pracovníci vykonávají nezbytné služby za almužnu, která jejich postavení paradoxně cejchuje jako zahanbující.
První poděšenou reakcí zřejmě bude oblíbené: „Ale vždyť to ohrozí obchod!“ Takové starostlivé čtenáře bych rád ubezpečil, že to nadnárodní kapitál bezpochyby poškodí. Způsobí mu to ztrátu podobně jako třeba zrušení dětské práce nebo otroctví. V době průmyslové revoluce se podařilo pracovní dobu během několika let omezit z dvanácti hodin na osm, ale konec světa se tehdy nekonal.

Zkrácení pracovní doby možná ohrozí obchod. Podobně jako třeba zrušení dětské práce nebo otroctví. Foto fortune.com

V čem je tedy problém? Naše představivost zakrněla ve fordovském systému pásové výroby a pak zemdlela vyčerpaná z postfordovské nutnosti vydělávat a kupovat. Od té doby se pro nás stala šesti nebo čtyř hodinová šichta naprosto nepředstavitelnou metou, která navíc čpí leností.

Úzkostlivě proto podporujeme jakoukoli firmu na úkor jakéhokoli zaměstnance. Ale proč vlastně? Etapy vychvalovaného ekonomického růstu přece nepřináší důstojnější život občanům – většinou jen přibude zbytečných výrobků a příchutí smažených brambůrků.

Jsme podivná civilizace, která odmítá řádně platit zaměstnancům, protože „na to teď prostě nejsou finance“, ale zároveň produkujeme chipsy s příchutí chobotnice nebo whisky a haggisu (tedy ovčích vnitřností vařených v ovčím žaludku).

Takže pokud položíte naivní dotaz „A kdy ty změny přijdou?“, narazíte na bariéru pragmatických úvah: vše je samozřejmě nutno dělat s rozmyslem, bude to náročný a zdlouhavý proces, lidé si musí přivyknout a tak dále. Znamená to zkrátka, že změnu musíme vyhlížet jako druhý příchod Krista a počítat s tím, že se zřejmě nedočkáme.

Ne – pokud má změna nastat, pak může a musí nastat ihned. Doba totiž nikdy správně nenazraje, všeobecné uznání nikdy nezazní. Žádná chvíle není ta naprosto správná. To ale zároveň znamená, že to může být kterýkoli moment, každý je stejně vhodný. Podobné činy tvoří z ničeho a objektivně jsou bláhové. Jsou odvážným vykročením do prázdna s nejistým výsledkem.

Naší civilizaci prý schází finance na důstojné platy. Máme jich ovšem dostatek na vývoj chipsů s ovčími vnitřnostmi. Foto hiconsumption.com

Když si Rosa Parks zpupně dřepla na sedadlo pro bílé cestující, nejednalo se o dlouho plánovaný kalkul, ale o akt, který byl odvážným riskem. To až zpětně vysvětlujeme celou událost jako samozřejmou: „Černoši přece tolik trpěli, bylo jen otázkou času, kdy se to zlomí.“

Nikoli – nebyl to žádný dějinný hybatel, ale svobodné a statečné rozhodnutí jedné vzdorovité ženy. Bez ní by Martin Luther King nevyprávěl o svém snu a tisíce lidí by nepochovalo na Washington. Vyhlížení přelomu proto pozbývá smyslu: už včera bylo pozdě a navíc se čeká právě na nás.

Co tedy dělat, když nás vlastní zaměstnání vezme pod krkem jako svého rukojmího? Skolit jej? To by byla škoda, práce je potřebná. Ideální je proto střelit se do hlavy. Symbolicky, samozřejmě. Tedy zříci se identity vyznavače zbožštělé práce, který se strachuje o „své jisté“.

Lidská hodnota přece netkví v jakémkoli zaměstnání, ale ve svobodném protestu proti jakémukoli sdírání z kůže. Do přepracovaných nebes jsme kdysi odevzdali svou důstojnost, nyní je načase vzít ji zpět.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice při příležitosti projekce filmu „S chutí do toho“ pořádané organizacemi Mladí odboráři Odborového svazu státních orgánů a organizací a Friedrich-Ebert-Stiftung.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petrasek Milan - penzista

Takhle jsem tu před léty převyprávěl jednu související tézi Úterý, 13.Října 2015, 22:07:12

nastíněnou v eseji Müdigkeitsgesellschaft, Matthes&Seitz 2010 - autor Byung-Chul Han*
Upozorňuje na úskalí probíhající výměny důležitého společenského paradigma, kterou nazývá výměnnou negativistického postoje za postoj pozitivistický.
Han se ve svém výkladu opírá o model výměny paradigma, ke kterému došlo v oblasti lékařské imunologie po roce 1990**. Podle nového modelu imunologický systém již nerozlišuje mezi self a nonself - mezi vlastní a cizí, ale mezi friendli a dangerous - přátelský a nepřátelský.
Obranný systém podle tohoto nového modelu reaguje a diferencuje nově. Pozitivně vnímá a přijímá cizího vetřelce a reaguje pouze tehdy, když působí nepřátelsky.
Vyjádřeno imunologickou terminologií, bylo předešlé století údobím kolektivní úzkostné neurózy. Za studené války se západ obával infekce komunismem a východ kapitalismem. V imunologickém pojetí tehdy společenské režimy - v prostředí strachu před negativním vlivem imunologicky cizího - usilovaly o negaci nepřítele.
Obranný systém současné globální společnosti přejímá dispozice nového modelu. Namísto odstraňování negativit represivním dozorem, tak zaujímá diferencovaný postoj a postupuje zdůrazňováním positivit.
Disciplinovanost doposud prosazovaná nátlakem „muset vykonat“, ustoupila disciplinovanosti vycházející z pozitivní nabídky „smět vykonat“. Takováto dispozice přináší podstatnou změnu způsobu výkonnostní motivace.
Ta je nově založena na vypjaté vůli jedince po pozitivním výkonu, kterou Han nazývá agresivním pozitivismem.
Ve vědomí jedince se tak stává úhlavním nepřítelem pouze vlastní nervová konstituce. Není to již nebezpečný konkurent či represivní dozorce, ale vlastní nervová robustnost, když selže tváří v tvář neschopnosti využít nabízené možnosti. jedinec se tak dostává do situace, kdy chce udeřit nepřítele, ale trefí vždy sám sebe.
Han navíc upozorňuje na souvislost mezi setrvalým aplikování dnes již neplatné negativistické imunologické ochrany a nárůstem řady neuronálních defektů, jakým jsou hyperaktivní syndrom, Borderline, Burnout či podobné formy depresivních stavů a jejich následků.
Jsme vystaveni desorientaci způsobující přibývání onemocněními neuronálního charakteru, kterým doposud neumíme čelit.
Ve společenské rovině se doznívání negativistického postoje příkladně promítá do problematiky integrace menšin, a tím do základní složky určující kvalitu demokracie. (Ta je dána, jak známo schopností co nejširší integrace menšin.)
Z tohoto pohledu se stává strach z komunismu, islamismu ap. včerejším a okrajovým projevem tradičního postoje nediferencovaného negativismu.
Což také vysvětluje zde tak směšně umíněné pátrání po nepříteli a poukazuje na neznalost skutečných původců, kteří jsou nahrazovány konstrukty fantomů sloužících ve formě placebo-nepřátel k uspokojování poptávky těch, kterým je nadále základní určující hodnotou tradiční nepřátelství.
Byung-Chul Han tak současně upozorňuje na úskalí , které odvádí pozornost společenského diskursu jednak od možných následků současné pozitivisticky vedené agresivní globální hyperaktivity - od nárůstu neuronálních defektů vedoucí k syndromu kolektivní únavy - a jednak od rozpoznávání původu/zdroje tohoto stavu.
Což nemůže být kýženou společenskou budoucností ............bych také s panem Senftem a panem Hanem dodal.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.