Nedávno jsem narazila na název přednášky „Manželka - více než majetek“. Překvapilo mne, že si otázky takového typu musíme zodpovídat ještě ve dvacátém prvním století. Opravdu ještě musíme sami sobě připomínat, že naše žena (náš muž) není jen naším majetkem?

Manželství muže a ženy garantující celoživotní věrnost je institucí, která vznikla a vyvíjela se vlivem určitých historických okolností. Je poplatná společnosti, ve které jsou jasně rozdělené mužské a ženské role.

Tuto instituci nemůžeme vnímat jako „přírodou“, „Bohem“ nebo „stvořením“ danou věc: již při odvozování primátu manželství z příběhu Adama a Evy bychom se museli chytit za nos, jelikož v době, kdy příběh vznikal, bylo společensky přijímané, aby měl muž víc žen. Ani bezprostředně navazující biblické příběhy nejsou mnohoženství prosty. Naopak se ho zcela evidentně dopouštějí tři ze čtyř praotců Izraele. S větším nebo menším úspěchem, asi takovým jako mívají dnešní lidé, když se pokouší o monogamní manželství.

Není tedy divu, že i v dnešní době vznikají jiné způsoby společného soužití, v rámci kterých si mohou Eva a Adam, Adam a Eda nebo Lilith s Evou (nebo různé kombinace předchozího) projevit svoji lásku. Jedním z těchto konceptů je polyamorie. Polyamorie razantně vystupuje proti konceptu, který chápe nevěru jako narušení něčího vlastnictví. Pokud se od vlastnictví ve vztazích oprostíme, stále samozřejmě můžeme vytvářet dlouhodobé vztahy dvou osob, ale také nemusíme.

Polyamorie je způsob uvažování o vztazích, který nevylučuje prožívání erotické lásky k více lidem zároveň. Zároveň nevylučuje současné prožívání více vztahů s vysokou mírou intimity (dalo by se říct „partnerských vztahů“, ačkoli se proti tomuto označení mnoho polyamoryků dnes již vymezuje).

Polyamorie je životní styl založený na vysoké míře svobody v prožívání a vyjadřování erotické lásky, tuto svobodu nedopřává jedinec jen sám sobě, ale také svým milovaným, ať už s nimi například sdílí životní prostor se vším všudy (některé páry polyamoriků jsou úředně oddány), nebo se jedná o milovaného, který je v životě druhého fyzicky přítomen jen jednou za měsíc či několikrát do roka.

Právě nemožnost spolu žít (ve stejném městě nebo státě) vedla některé páry k tomu, že se rozhodli svůj vztah „otevřít“. Dalšími důvody mohou být odlišné sexuální orientace partnerů - například asexualita jednoho z partnerů nebo bisexualita jiného. Určitá neschopnost uskutečnit romantický ideál monogamního soužití, ve kterém si partneři navzájem poskytují to, co potřebují, ale není zdaleka jediným důvodem, proč se lidé rozhodnou s polyamorií začít.

Mezi positivní hodnoty tohoto životního stylu patří velká míra svobody a otevřenosti. Umožňuje ptát se na skutečné potřeby milovaného i sebe sama bez toho, abychom již podvědomě předpokládali, že se pod slovním spojením „milostné potřeby“ bude skrývat ohromné množství nesplnitelných tužeb, jejichž uskutečnění povede ke zkáze existujícího vztahu. Naopak polyamorie je jednou z cest, jak udržet láskyplný vztah, ve kterém něco chybí.

Žitá polyamorie může působit velmi nestabilně - už jen kvůli její malé zabydlenosti v naší společnosti. I ona však nabízí pro jednotlivé vztahy mnoho pevných bodů. Nejsou jimi jen sliby věrnosti, ale přichází místo nich přesvědčení, že druhý (nebo třetí a další) je se mnou šťastný, spokojený, že jsem důležitou součástí jeho života. Hodnota vztahu není odvozena z jeho výlučnosti, není tolik ohrožena náhlými vzplanutími.

↗

Obecně polyamorie předpokládá, že potřeby nás i druhých mohou být uspokojeny zároveň. Nemusíme si vybojovat území vztahu, kde najednou budeme mít nárok na to, aby někdo „plnil své manželské povinnosti“ a uspokojoval tak naše potřeby. Naopak jedinou nutností, kterou potřebujeme k lásce, je souhlas těch, které milujeme, skutečné oboustranné setkání. Polyamory důvěřuje tomu, že můžeme svoji sexualitu projevovat svobodně, že tím nezpůsobíme ani potopu lidstva ani katastrofu ve svém osobním životě, dokonce ani bolest svým nejbližším.

Morálně odpovědná coura

Je důležité si uvědomit, že narušování monogamní věrnosti nepřišlo na svět spolu s polyamorií. K porušování monogamní věrnosti docházelo vždy. Nové je, že se lidé snaží toto překročení monogamie pojímat čestně, otevřeně a ke druhým citlivě. První široce rozšířená kniha o polyamorii nese název Ethical Sluth - tedy Etická (rozuměj morálně odpovědná) coura. Toto dílko mluví o sexuální a vztahové etice s takovou něhou, se kterou jsem se na mnoha jiných místech nesetkala.

Polyamory hnutí mnohost intimních lásek zvědomuje, představuje ji jako možnost, za kterou se člověk nemusí stydět, provází jedince, který tímto způsobem již nějakou dobu žijí a milují, přináší podporu do složitých etických situací a víru v to, že skutečně lze milovat více než jednoho a přitom se nezaplést s neupřímností nevěry.

Nevýhodou a komplikací polyamorie je paradoxně velký požadavek na zodpovědnost a celistvost jedince. Velkou výzvu samozřejmě představuje také pohyb od niterné žárlivosti k niternému přitakání lásce, kterou cítí váš milovaný k dalším lidem a oni k němu. Polyamorik neustále spolu se svými milovanými kreslí nové mapy, nově zkoumá, jak vyjadřovat lásku, artikulovat svojí potřebu milovat i být milován.

Toto nové vytváření prostoru pro vztahy může být v rámci společnosti, která je nalinkovaná jiným způsobem, chvílemi dobrodružné jako cesta pralesem plným divokých zvířat nebo bezútěšné jako pouť pouští a občasnými oázami hluboce tolerantních lidí. Na druhou stranu udržuje nutnost hledání cesty vztah v pohybu a milence ve stavu bdělosti a citlivosti k sobě navzájem. Což vzájemné lásce samozřejmě prospívá.

Ačkoli by se mohlo zdát, že polyamorie je bojkotem hodnot partnerské lásky, není tomu tak. Mnoho hodnot zachovává, pouze s nimi nově pracuje. Nemůžeme o polyamoricích paušálně tvrdit, že jsou sobečtí nebo nenasytní. Málo věcí je větším útokem na něčí sobeckost než skutečnost, že milovaného sdílíte s dalšími.

Mýtem je také představa, že v polyamorii jde o neustálé navazování vztahů s neomezeným počtem lidí bez schopnosti říci dost. Naopak je časté, že polyamorici navazují vztahy jen s několika dalšími lidmi. Představy o nekonečných skupinových orgiích, neustálém flirtování, střídání partnerů a okamžitém splnění všech nejtajnějších sexuálních přání jsou spíše produktem monogamního uvažování, které si do polyamorické svobody projektuje všechny své nesplněné sny.

Polyamorie je životním stylem, který je možné udržovat celý život, vytváří i dlouhodobé vztahy, ve kterých vedle sebe lidé stárnou. Neplatí tu logika „všechno nebo nic“. Skutečnost, že polyamorik umí říct novému vztahu ano, ještě rozhodně neznamená, že neumí říct ne. Přestože je polyamorie založená na přesvědčení, že nemáme jen určité množství lásky, ale že láskou k jednomu se může zmnožovat naše láska k druhé, je si vědoma, že náš čas, možnosti a síly omezené jsou.

Polyamorie je bojkotem logiky vlastnictví aplikované na vztahy mezi lidmi. Velmi si cení svobody jedince, jeho schopnosti činit odpovědná rozhodnutí a schopnosti milovat. Svojí důvěrou ve funkčnost dohod mezi lidmi, které nejsou tolik založené na logice rozdělování, ale spíše na logice sdílení, staví jasné hranice majetnickosti.

Polyamorie a další životní styly, které jsou zaměřeny radikálně proti myšlence vlastnění druhé bytosti, mohou do společnosti založené na přerozdělování, výkonu a soutěživosti vnášet komunitní prvek, prvek ohledu na druhé, schopnosti nalézat společná řešení a hodnoty svobody druhého života. I toto je polyamorie.

(Komunita polyamory v českých zemích se v posledních letech rozrůstá, pořádá pravidelná setkání v Praze i v Brně, je sdružena v několika facebookových skupinách, aktivně shromažďuje a překládá české i zahraniční články na toto téma. Se znatelně většími komunitami se můžeme setkat v USA a v Německu. Zde se polyamorici sdružují i pod oficiálními institucemi jako The Polyamory Society a Poly Amores Netzwerk.)