Proč jsem dal přednost kariéře své ženy

Blahobyt dětí, status žen a štěstí mužů – to vše bude záviset na tom, zda se více otců bude ochotno ujmout primární opatrovnické role v rodině. Esej publikovanou v revue Atlantic připravila pro DR Anna Kárníková.

Andrew_moravcsik_cb

Andrew Moravcsik

18.10.2015 11:37

Andrew Moravcsik

_ena_pr_ce

o tom, jaké to je stát mezi dvěma světy

Před nedávnem mne jeden můj známý přesvědčoval, že je pro ženy ideálním partnerem. Nejen, že má prestižní pracovní pozici a dobře vydělává, ale hlavně má díky svým vedlejším podnikatelským aktivitám možnost svou partnerku podpořit v její kariéře a následovat ji, kam ji práce zavede. Kdyby se nabídl potenciálním partnerkám čistě jako muž v domácnosti, sklidil by pravděpodobně posměch.

Jeho rozkročení mezi dvěma světy je z jeho strany velmi strategické – naplní většinová očekávání o muži zajišťujícím rodinu a zároveň neztrácí možnost najít si rovnocennou partnerku. Pro ženy je totiž volba partnera tím „nejdůležitějším kariérním rozhodnutím“, jak to zformulovala ředitelka Facebooku Sheryl Sandbergová.

Jak píše ve svém článku politolog Andrew Moravcsik, možnosti jsou zhruba dvě. Buď musí být partner zcela oddaný myšlence rovnosti (to ale nemusí stačit), nebo musí být člověkem, který nebude mít problém vzít na sebe většinu domácí a rodinné péče. V české společnosti ale dodnes převažuje názor, že muži náleží role živitele a ženě role pečovatelky.

Nedávno zveřejněný výzkum vývoje kariér absolventek Harvard Business School naznačuje, jak by se tento oříšek dal vyřešit. Provdat se pod svůj status (tzv. marry down) nebo si vzít podstatně staršího partnera. To jsou dvě cesty, jak se vyhnout situaci, že se budete muset v partnerství rozhodnout, čí kariéra má přednost. V tomto partnerském „vyjednávání“ jsou totiž ženy překvapivě málo úspěšné a šance, že jejich byť na počátku slibná kariéra zajde pod tlakem společnosti a rodiny na úbytě, je vysoká.


A jaké to je být mužem mezi dvěma světy? Andrew Moravcsik ve svém článku nabízí pohled muže srostlého s myšlenkou rovnosti a připraveného převzít břemeno domácí péče primárně na sebe. Pozitiva a stinné stránky tohoto stále častějšího rodinného uspořádání popisuje s velkou otevřeností a nezapomíná přitom reflektovat svou genderovou roli i svá privilegia.

Připomněl mi stesky mých mužských přátel, kteří doma usilují o podobný model: „Opravdu to musíme odnést za všechny generace mužů před námi, co na práci doma ani nesáhli?“ Mužští průkopníci praktické rovnosti si zaslouží podporu, bez nich to totiž nepůjde. Pokud mají ženy mít své místo u pracovního stolu, musí muži zasednout k tomu kuchyňskému.

ANNA KÁRNÍKOVÁ

Před třemi lety napsala zde v revue Atlantic má žena Anne-Marie Slaughterová, jak složitým úkolem pro ženy zůstává „mít všechno“ – tedy rodinu i kariéru. Nedávno opustila vysoce postavenou pozici ve Washingtonu D.C., aby se vrátila do našeho domova v Princetonu v New Jersey, kde jsem se staral o naše děti jako jejich hlavní rodič.

Zveřejnění jejího článku o rovnováze mezi prací a osobním životem vedlo paradoxně k dalšímu zvýšení celostátního zájmu o její osobu, což dále upevnilo moji roli hlavního rodiče našich dvou synů – roli, kterou naplňuji dodnes. Zde předkládám druhou část našeho rodinného příběhu.

S Anne-Marie jsme spolu chodili na vysokou, v době, kdy absolventek vysokých škol začalo být více než jejich absolventů, a v mnoha případech ženy překonávaly muže v akademickém i profesním životě. V souladu s tím jsem se ke své ženě od začátku stavěl jinak, než se můj otec stavěl k mé matce. Ani na moment jsem nepochyboval, že by její kariérní vyhlídky neměly být minimálně stejné jako ty moje. Ona to viděla stejně.

Od začátku jsem vycházeli z toho, že budeme k výchově dětí přistupovat jako rovnocenní partneři, kteří si mezi sebou rovným dílem dělí rodičovské povinnosti a budou se rovným dílem střídat v roli hlavního rodiče. Zpočátku to fungovalo.

Velmi nám v tom pomáhaly pracovní podmínky univerzit, na kterých jsme strávili většinu našich kariér, a které zcela respektovaly rodinný život zaměstnanců a zaměstnankyň. Harvard, kde se nám narodili naši synové, stejně jako Princeton, na který jsme se později přesunuli, připomínají svým nastavením malou Skandinávii ve Spojených státech.

Nabízejí pracovní podmínky, o nichž si většina Američanů a Američanek může nechat jenom zdát: mateřskou a otcovskou dovolenou, flexibilní pracovní dobu, štědré množství dovolené a dlouhodobou jistotu práce. Byli jsme dostatečně bohatí na to, abychom si mohli dovolit vysoce kvalitní denní péči a když naše děti začaly chodit do školy, také výpomoc v domácnosti.

I ve Spojených státech v mnoha prostředích přetrvávají představy o tradiční dělbě rolí v rodině. Repro DR

Poté, co jsem si po narození obou synů vybral otcovskou dovolenou, vrátil jsem se do práce a předpokládal, že se trajektorie mé kariéry nijak výrazně nezmění. Více času na děti jsem si vyčlenil zvýšením efektivity během práce v kanceláři.

Pokud jsme s Anne-Marie fungovali jako rovnocenní rodiče, kteří si jednak na denní bázi vypomáhají při organizaci cestovních povinností a plnění deadlinů a zároveň se v dlouhodobém měřítku střídají v roli hlavního rodiče, který primárně zajišťuje péči o děti a domov, mělo být v našem životě všechno v nejlepším pořádku.

Naše děti by se úspěšně rozvíjely a my bychom stále byli schopni užívat si našich profesních radostí tak, jak přicházely. Zcela jsem uvěřili moudru, které převládalo u ostatních „dvoukariérních“ rodin, které jsme znali: rodičovství půl na půl není jen žádoucí, ale je navíc uskutečnitelné. Ženy ve vysokých pozicích potřebují to, co jejich mužské protějšky měli vždycky: partnera, který na sebe vezme břemeno péče o domov.

Dokud byli naši kluci malí, tato představa se naplňovala. Za čas jsem ale narazili na několik překážek, které budou jiným dvoukariérním rodinám připadat povědomé. Zaprvé, střídat se v péči se lépe řekne, než udělá. Pracovní povinnosti jednoho se nesmrští příhodně ve stejnou dobu, kdy se povinnosti toho druhého rozrůstají.

Ne všechny kariéry mají stejný průběh. Práce, kterou měla Anne-Marie na Harvardu, byla od začátku náročnější, než moje, protože se velmi brzy dostala do pozice ve vedení univerzity. Zároveň přijímala větší množství vůdčích rolí mimo svou práci. A jak jsme brzy zjistili, náročné zaměstnání velmi často plodí nabídky dalších náročných zaměstnání – v případě Anne-Marie se jednalo o nabídku stát se děkankou Princetonu, poté nabídku na jednu z nejvyšších pozic v rámci Ministerstva zahraničí a nakonec nabídku vést jednu z nejvýznamnějších občanských organizací.

Zjistili jsme také, že jak naše děti rostly, rodičovství s sebou přinášelo stále nové výzvy. Péče o kojence nebo batole byla fyzicky náročná, ale často pro nás byla vítanou změnou v porovnání s naším běžným pracovním tempem. S postupem času se ale situace měnila.

Problémy teenagerů jsou jak pro ně, tak pro jejich rodiče mimořádně vyčerpávající. Nároky školy a mimoškolních aktivit jsou neoblomné. Některé děti tento nápor nezvládnou a utrhnou se ze řetězu. Když na našeho staršího syna přišla puberta, chytil se špatné party a přestal dělat domácí úkoly, vyrušoval v hodinách a propadal z matematiky.

Střídavě se se mnou hádal nebo mne ignoroval. Během jednoho roku ho vyhodili ze školy a sebrala ho policie. Nyní už je na mnohem lepší cestě, ale tehdy jsme se mu museli opravdu důkladně věnovat a pomáhat mu. Když přišel do puberty před pár lety náš mladší syn, byly jeho výstřelky méně spektakulární, ale i tak bylo z naší strany třeba intenzivního rodičovského zapojení.

Často je nutné, aby jeden z rodičů převzal hlavní roli
Většina dvoukariérních rodin se v konfrontaci s těmito skutečnostmi dříve nebo později uchýlí k modelu, kdy se jeden z rodičů ujme hlavní pečující role. V naší rodině jsem tím rodičem byl já. Anne-Marie se samozřejmě do života kluků aktivně zapojovala a měla zodpovědnost za některé jeho dílčí části, jako je komunikace s vyučujícími nebo plánování jejich školních výletů.

Byla – a je – oběma synům emocionálně blízko. A jak popsala ve svém článku před třemi lety, své angažmá ve vládním aparátu ukončila, aby podpořila svého starší syna při jeho svízelném přechodu do dospělosti.

Ale ani jedna z těchto věcí se nedá nazvat hlavní rodičovskou rolí. Být hlavním rodičem znamená být v první linii každodenního života. Jako hlavní rodič jsem ráno vypravoval děti do školy, po večerech vymáhal jejich odchod do postele, sledoval množství času stráveného na počítači a u televize, staral se, aby měly správně udělané úkoly, podporoval jejich zájem o sport a hudbu, chodil na baseballové zápasy, hodiny klavíru, a přehrávky a koncerty, ve které hodiny klavíru vyústily, a po očku sledoval jejich společenský život.

Být hlavním rodičem není posud pro muže obvyklá volba, ale má i své přednosti. Repro DR

Dodnes jsem na formulářích uveden jako kontaktní osoba pro případ nouze, jsem ten rodič, který v případě krize všeho nechá a jde situaci řešit. Tyto úkoly nejsou složité samy o sobě a můj seznam věcí k udělání není ani zdaleka tak dlouhý jako u rodičů, kteří si nemohou dovolit zaplatit výpomoc v domácnosti. I přesto si ale má role hlavního rodiče vybrala svou daň na mé pracovní výkonnosti.

O tom, že budu hlavním rodičem našich dětí já, nebylo nikdy velkých pochyb. Pracovní povinnosti Anne-Marie znemožňují, aby se kdy proměnila v hlavního rodiče. Pokud od vás chce televizní stanice rozhovor, ředitel svolá jednání správní rady, ministr potřebuje vaši radu nebo vás donor požádá, abyste byli přítomni na jednání o fundraisingu, není možné, abyste tam nešli.

Po mnoho let Anne-Marie stíhala přes pracovní týden jen pár rodinných večeří, výjimkou byly prázdniny. Naše rozhodnutí udělat se ze mne hlavního rodiče bylo neobvyklé. V drtivé většině dvoukariérních domácností jsou to totiž ženy, které na sebe tuto práci vezmou.

Podle studie Pew Research Center zajišťuje padesát procent žen, které žijí v manželství nebo dlouhodobém partnerství, větší podíl péče o děti, než jejich partneři – tu samou roli ve vztahu ale přebírá jen čtyři procenta mužů. Tento nepoměr má na kariéry žen zničující účinek. Výzkumníci mluví o rozdílu mezi platy žen a mužů a rozdílu mezi jejich kariérními drahami jako o „trestu za mateřství“.

Tento rozdíl lze totiž v drtivém množství případů vysvětlit nižšími výdělky a nižším statusem žen s dětmi. I přes jejich lepší studijní výsledky na vysokých školách většina žen překvapivě nedosahuje vrcholů profesního úspěchu. Ženy jsou v chirurgii zastoupeny pouhými 21 %, jsou partnerkami pouze u 20 % právních firem a spravují pouze 9 % investičních fondů.

Takřka nemožná očekávání vůči ženám, které usilují o kariéru, se mění v drsné dilema, zejména pak v párech, které chtějí mít dvoukariérní manželství. Jednou z cest je zatnout zuby a pokusit se to překonat – některým párům se to podaří, ale jiným ne.

Nedávno zveřejněná studie Harvard Business School ukazuje, že valná většina absolventek na počátku očekává, že jejich vlastní kariéra a kariéra jejich protějšku bude stejně důležitá. Nicméně jakmile mají děti, až dvě třetiny z nich nakonec převezmou většinu péče o rodinu. Další možností je děti nemít. Výzkum provedený Wharton School of Business ukazuje, že se takto rozhoduje stále větší počet sezdaných nebo spolu žijících profesionálů a profesionálek.

Pouhá pomoc nestačí
Více než čtvrt století uběhlo od doby, kdy Arlie Hochshildová ve Druhé směně argumentovala, že ženy nemohou nikdy v profesním životě soutěžit s muži, protože dělají zároveň dvě práce, zatímco muži pouze jednu. Klasickou reakcí na tento problém bylo požádat muže, aby doma více pomáhali. Ale pouhá „pomoc“ není to, co je ve skutečnost potřeba. Muži musí také převzít otěže.

Mezi ženami, kterým se podaří překonat chmurné předpovědi a uspějí v těch nejnáročnějších profesích, je překvapivě vysoký podíl těch, které podporují jejich muži tím, že převezmou roli hlavního rodiče. Jak napsala Anne-Marie v její nové knize Unfinished Business: „Tohle je to malé štiplavé tajemství, o kterém se vlivné a úspěšné ženy nebaví na setkáních jako je Summit nejvlivnějších žen pořádaný časopisem Fortune – že je nezbytné mít partnera, který bude ochotný stát se primárním pečovatelem v rodině.“

Žena ve vysoké pozici v byznysu, která má zájem dostat se na vrchol a udělat pro to vše, co je třeba – tedy jet na každou služební cestu, potkat každého klienta, přijmout každé povýšení a třeba se i sebrat a odstěhovat se do nového působiště, pokud to bude nutné – potřebuje mít to, co má každý muž v takové pozici – partnera, který na sebe v takovém případě vezme většinu péče o domácnost a rodinu.

Nastoupit do této role nebude pro většinu mužů lehké. Nejprve se musí změnit pravidla na pracovišti a skrytá očekávání pracovního kolektivu, jinak budou muži v hlavní pečovatelské roli platit nepřijatelnou profesní daň. V posledním desetiletí, které jsem strávil v roli hlavního rodiče, významně trpěla kvantita i kvalita mého výzkumu, i tak jsem ale nadále produktivním politologem na jedné z nejlepších amerických univerzit.

To by ovšem mimo akademickou sféru bylo téměř nemožné. Nedávno zveřejněné sociologické studie naznačují, že ačkoli si muži z Generace Y přejí mít ve vztahu genderově vyvážené role, nedostatek pracovních příležitostí, které by respektovaly jejich rodinné povinnosti, je donutí přijmout v momentě založení rodiny tradičnější uspořádání. A i kdyby byl pracovní úvazek nastavený směrem k respektu rodinných povinností, tátové čelí plejádě nenápadných psychologických, kulturních a společenských překážek.

V mnoha případech, jak ukazují studie, jsou otcové, kteří tyto možnosti využijí, stigmatizováni. Představa, že muž je hlavním rodičem, dosud vzbuzuje u mnohých lidí nevoli, na hluboké a často nevědomé úrovni. Nic nevyruší konverzaci na společenské večeři spolehlivěji než má zmínka, že má žena vydělává více peněz než já.

Průzkumy veřejného mínění provedené institucí Pew Research Centre ukazují, že 42 % Američanů a Američanek považují za „ideální“ prostředí pro výchovu dítěte takovou rodinu, ve které otec pracuje na plný úvazek a matka na částečný. Téměř polovina respondentů dává přednost rodině, ve které žena nepracuje vůbec.

Pouze 8 % dotazovaných si myslí, že dětem je doma lépe s otcem. Dvě třetiny Američanů jsou přesvědčeni, že by ženatý muž měl být schopen zajistit rodinu finančně – o vdané ženě by to samé řekla pouhá třetina.

Kulturní bariéry, které brání mužům, aby v péči o děti převzali hlavní úlohu, se pouze zvětšují, jak děti – a rodiče – stárnou. Dvacetiletý či třicetiletý táta, který si vybere volno v práci, aby se staral o své malé dítě, je rozkošný. (Vzpomeňte si na některé z reklam na Samsung s Daxem Shepardem a Kristen Bellovou.)

Ale táta, kterému je čtyřicet nebo padesát let a který přizpůsobuje svůj pracovní diář nebo profesionální ambice svému dospívajícímu synu, je podezřelý – a to paradoxně i ženám. Když měla Anne-Marie na festivalu Aspen Ideas rozhovor s Katie Couricovou a bavily se o tom jak u nás doma slaďujeme práci a rodinu, zeptala se mě žena z publika – se zjevnou ironií – zda bych se mohl postavit, aby se ujistila, „že jsem stále ještě alfa samcem“.

Je zřejmé, že v boji se stereotypy si člověk může užít i nějakou legraci. Na pracovní cestě do Číny jsem jednou zcela ohromil a umlčel autobus plný vrcholových manažerů a jejich manželek, a to tím, že jsem se bavil jak s muži, co seděli v přední části autobusu, tak s jejich ženami, se kterými jsem řešil, na kterých webových stránkách lze najít nejlepší výběr a ceny povlečení.

Ženy stále obyvkle musí volit mezi domácností a kariérou. Repro DR

Na to, abyste mohli tímto způsobem narušovat genderové role, bohužel potřebujete neotřesitelnou profesionální pověst, kterou mi dává mé profesorství na univerzitě z Ivy League. Když jsem tuto historku vyprávěl chápavému komentátorovi deníku Huffington Post Liamovi Robbovi O’Haganovi, který je otcem v domácnosti na plný úvazek (a je ženatý se Sarah Robbovou O’Haganovou, prezidentkou firmy Equinox, která se zabývá fitness byznysem), správně poznamenal, že jen málo mužů by vyvázlo z takové situace bez následků.

I pro muže se takové rodičovství může stát zkušeností velké osamělosti. Kontakt s ostatními rodiči je zásadním prvkem výchovy dětí. Skrze tyto sítě kontaktů se přenášejí důležité informace – o dobrých a špatných vyučujících, o možnosti svézt se s někým autem, o mimoškolních aktivitách, letních táborech a mnohém dalším. Těmto sítím často dominují matky, které do nich pochopitelně hodně sociálně investují.

Na školních akcích spolu tyto matky klábosí a plánují společné akce, zatímco já si vytáhnu notebook a snažím se dohnat práci. Jako zcela zaměstnaný otec s profesionální náturou považuji tyto sítě za neproniknutelné. Můj známý právník ze San Franciska, který vychovával svou dceru v roli hlavního rodiče, byl v hodnocení příkřejší: „V nejlepším případě tě tolerují, v nejhorším se ti vyhýbají.“

Výsledkem toho je, že kromě oblasti sportu najdou tátové jen obtížně někoho, kdo by je podpořil. Pokud zvažujete, že se stanete hlavním rodičem, jedním z prvních kroků by mělo být nalezení dalších otců v této roli. Budete je potřebovat.

Konečně, být hlavním rodičem může podporovat všudypřítomný pocit nedostatečnosti. Žonglování s rodičovskou péčí a kariérou ve mne zanechává pocit, že odvádím špatnou práci jako rodič i jako akademik.

To by mě nemělo překvapovat. Kdybych přečetl desítky textů pracujících matek, věděl bych, že pocit „Nic nedělám dobře“ je základní mantrou. Nemohu se ale ubránit dojmu, že tato narůstající frustrace a pocit nedostatečnosti může být pro muže těžší než pro ženy. Jako muži jsme totiž od útlého věku vedeni k tomu, že máme – nebo bychom měli mít – věci pod kontrolou. Ztrácet kontrolu nad věcmi ohrožuje naše mužství. Ale pokud nemáte po většinu času pocit, že nad věcmi nemáte kontrolu, pak nejste skutečným hlavním rodičem. Pouze pomáháte.

Nikdy nebudu litovat
Podporovat genderovou rovnost je chvályhodné. Pokud je ale možnost stát se hlavním pečovatelem pro muže tak tvrdou zkušeností, může mnoho mužů uvažovat, co jim to vlastně přinese. Odpověď zní – hodně věcí.

Zaprvé, být primárním rodičem je dobré pro vaše manželství. Jsem vášnivě oddán akademickému výzkumu a přednášení a cením si svého profesního úspěchu. Ale Anne-Marie je soutěživější a má větší tah na branku než já. Její úspěchy mne naplňují hrdostí a rovnováha, kterou jsme mezi námi našli, z nás dělá šťastnější pár.

Zadruhé, tátové v roli hlavního pečovatele mohou nabídnout svým dětem něco extra. Jsem přesvědčen, že naši synové těžili z toho, že jsem s nimi byl doma já, a to nejen proto, že potřebovali někoho, kdo by se o ně staral v době, kdy Anne-Marie nebyla doma.

Můj bývalý starší kolega na Harvardu tvrdil, že muži nejsou biologicky vybaveni na to, aby se starali o děti. Opak ale může být pravdou. Podle mé zkušenosti mají tátové praktický, projektový a disciplinovaný přístup k rodičovství, které ale v jejich podání nepostrádá zábavné prvky. To je přesně přístup, po kterém se v diskusích o rodičovství často volá, a který je vhodný zejména pro výchovu kluků.

Třetím a nejzásadnějším důvodem, proč by muži měli přijmout více rovnostářský a otevřený přístup k dělbě práce v rodině, je skutečnost, že to podpoří různorodější a více naplňující život. Výzkumy veřejného mínění ukazují, že muži cítí stejně velký konflikt mezi prací a rodinou jako ženy (podle některých výzkumů dokonce větší). Obě pohlaví jsou lapena ve stejném systému, který každému z nich vymezuje pouze jednorozměrnou roli.

Tím, že se muž stane hlavním rodičem, se mu dostane toho, co matky mají už dlouho – velmi blízký vztah se svými dětmi. I přes řadu vyčerpávajících dnů bych se nikdy nevzdal let, kdy jsem byl tím, co novinářka Katrin Bennholdová nazývá „Tím jediným“. Totiž rodičem, kterému mé děti důvěřovaly, že jim pomůže zvládnout jejich první divadelní roli, rodičem, který se svým dítětem sdílí jeho úžas nad jeho první hudební skladbou, rodičem, kterého mí synové volali, když potřebovali v noci utěšit. Když se na mě mí synové takto obrátí, cítím pýchu, která je v mnoha ohledech hlubší než jakákoli pýcha, kterou jsem zažil ve svém profesním životě.

Být hlavním rodičem není jen odměnou samo o sobě – tato zkušenost totiž také odemyká schopnost pečovat a udržovat blízkost, která může vydržet do konce života. Víme, že sítě přátel a rodiny nám pomáhají snášet nesnáze a prodlužují nám život.

Převaha žen v těchto oblastech může vysvětlit, proč ženy muže běžně přežívají. Nedávná analýza National Bureau of Economic Research spekuluje, zda by ženská role ve „vytváření rodinného hnízda a ochraně rodiny“ a „společenské plánování a síťování“ mohla přispívat k odolnosti a relativní dlouhověkosti ženského pohlaví.

Jak víme, většina mužů na konci života nejvíce lituje toho, že neprožili život, jaký si přáli, naplněný péčí o své blízké a živými společenskými kontakty, ale takový, jaký se od nich očekával – orientovaný na kariéru. Já takovou lítost cítit nebudu.

Z revue The Atlantic říjen 2015 přeložila a poznámkou opatřila ANNA KÁRNÍKOVÁ.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.