Proč jsem dal přednost kariéře své ženy
Andrew MoravcsikBlahobyt dětí, status žen a štěstí mužů — to vše bude záviset na tom, zda se více otců bude ochotno ujmout primární opatrovnické role v rodině. Esej publikovanou v revue Atlantic připravila pro DR Anna Kárníková.
Před třemi lety napsala zde v revue Atlantic má žena Anne-Marie Slaughterová, jak složitým úkolem pro ženy zůstává „mít všechno“ — tedy rodinu i kariéru. Nedávno opustila vysoce postavenou pozici ve Washingtonu D.C., aby se vrátila do našeho domova v Princetonu v New Jersey, kde jsem se staral o naše děti jako jejich hlavní rodič.
Zveřejnění jejího článku o rovnováze mezi prací a osobním životem vedlo paradoxně k dalšímu zvýšení celostátního zájmu o její osobu, což dále upevnilo moji roli hlavního rodiče našich dvou synů — roli, kterou naplňuji dodnes. Zde předkládám druhou část našeho rodinného příběhu.
S Anne-Marie jsme spolu chodili na vysokou, v době, kdy absolventek vysokých škol začalo být více než jejich absolventů, a v mnoha případech ženy překonávaly muže v akademickém i profesním životě. V souladu s tím jsem se ke své ženě od začátku stavěl jinak, než se můj otec stavěl k mé matce. Ani na moment jsem nepochyboval, že by její kariérní vyhlídky neměly být minimálně stejné jako ty moje. Ona to viděla stejně.
Od začátku jsem vycházeli z toho, že budeme k výchově dětí přistupovat jako rovnocenní partneři, kteří si mezi sebou rovným dílem dělí rodičovské povinnosti a budou se rovným dílem střídat v roli hlavního rodiče. Zpočátku to fungovalo.
Velmi nám v tom pomáhaly pracovní podmínky univerzit, na kterých jsme strávili většinu našich kariér, a které zcela respektovaly rodinný život zaměstnanců a zaměstnankyň. Harvard, kde se nám narodili naši synové, stejně jako Princeton, na který jsme se později přesunuli, připomínají svým nastavením malou Skandinávii ve Spojených státech.
Nabízejí pracovní podmínky, o nichž si většina Američanů a Američanek může nechat jenom zdát: mateřskou a otcovskou dovolenou, flexibilní pracovní dobu, štědré množství dovolené a dlouhodobou jistotu práce. Byli jsme dostatečně bohatí na to, abychom si mohli dovolit vysoce kvalitní denní péči a když naše děti začaly chodit do školy, také výpomoc v domácnosti.
Poté, co jsem si po narození obou synů vybral otcovskou dovolenou, vrátil jsem se do práce a předpokládal, že se trajektorie mé kariéry nijak výrazně nezmění. Více času na děti jsem si vyčlenil zvýšením efektivity během práce v kanceláři.
Pokud jsme s Anne-Marie fungovali jako rovnocenní rodiče, kteří si jednak na denní bázi vypomáhají při organizaci cestovních povinností a plnění deadlinů a zároveň se v dlouhodobém měřítku střídají v roli hlavního rodiče, který primárně zajišťuje péči o děti a domov, mělo být v našem životě všechno v nejlepším pořádku.
Naše děti by se úspěšně rozvíjely a my bychom stále byli schopni užívat si našich profesních radostí tak, jak přicházely. Zcela jsem uvěřili moudru, které převládalo u ostatních „dvoukariérních“ rodin, které jsme znali: rodičovství půl na půl není jen žádoucí, ale je navíc uskutečnitelné. Ženy ve vysokých pozicích potřebují to, co jejich mužské protějšky měli vždycky: partnera, který na sebe vezme břemeno péče o domov.
Dokud byli naši kluci malí, tato představa se naplňovala. Za čas jsem ale narazili na několik překážek, které budou jiným dvoukariérním rodinám připadat povědomé. Zaprvé, střídat se v péči se lépe řekne, než udělá. Pracovní povinnosti jednoho se nesmrští příhodně ve stejnou dobu, kdy se povinnosti toho druhého rozrůstají.
Ne všechny kariéry mají stejný průběh. Práce, kterou měla Anne-Marie na Harvardu, byla od začátku náročnější, než moje, protože se velmi brzy dostala do pozice ve vedení univerzity. Zároveň přijímala větší množství vůdčích rolí mimo svou práci. A jak jsme brzy zjistili, náročné zaměstnání velmi často plodí nabídky dalších náročných zaměstnání — v případě Anne-Marie se jednalo o nabídku stát se děkankou Princetonu, poté nabídku na jednu z nejvyšších pozic v rámci Ministerstva zahraničí a nakonec nabídku vést jednu z nejvýznamnějších občanských organizací.
Zjistili jsme také, že jak naše děti rostly, rodičovství s sebou přinášelo stále nové výzvy. Péče o kojence nebo batole byla fyzicky náročná, ale často pro nás byla vítanou změnou v porovnání s naším běžným pracovním tempem. S postupem času se ale situace měnila.
Problémy teenagerů jsou jak pro ně, tak pro jejich rodiče mimořádně vyčerpávající. Nároky školy a mimoškolních aktivit jsou neoblomné. Některé děti tento nápor nezvládnou a utrhnou se ze řetězu. Když na našeho staršího syna přišla puberta, chytil se špatné party a přestal dělat domácí úkoly, vyrušoval v hodinách a propadal z matematiky.
Střídavě se se mnou hádal nebo mne ignoroval. Během jednoho roku ho vyhodili ze školy a sebrala ho policie. Nyní už je na mnohem lepší cestě, ale tehdy jsme se mu museli opravdu důkladně věnovat a pomáhat mu. Když přišel do puberty před pár lety náš mladší syn, byly jeho výstřelky méně spektakulární, ale i tak bylo z naší strany třeba intenzivního rodičovského zapojení.
Často je nutné, aby jeden z rodičů převzal hlavní roli
Většina dvoukariérních rodin se v konfrontaci s těmito skutečnostmi dříve nebo později uchýlí k modelu, kdy se jeden z rodičů ujme hlavní pečující role. V naší rodině jsem tím rodičem byl já. Anne-Marie se samozřejmě do života kluků aktivně zapojovala a měla zodpovědnost za některé jeho dílčí části, jako je komunikace s vyučujícími nebo plánování jejich školních výletů.
Byla — a je — oběma synům emocionálně blízko. A jak popsala ve svém článku před třemi lety, své angažmá ve vládním aparátu ukončila, aby podpořila svého starší syna při jeho svízelném přechodu do dospělosti.