Odborníci na rodinu bez rodiny
Markéta HrbkováCírkevní představitelé se rádi vyjadřují k tématu rodiny. Jsou to lidé, kteří se sami dobrovolně rozhodli rodinu nemít, nemají tedy zkušenost. Zřejmě se domnívají, že vše vymyslí hlavou.
V poslední době jsme v souvislosti se slovenským referendem i s nově vycházejícím knižním rozhovorem s papežem Františkem několikrát vyslechli vyjádření církevních hodnostářů k otázkám rodiny a genderu. Přiznám se, že první, co mě k tématu napadlo, bylo „proč rozebírají partnerské a rodičovské vztahy ti, kdo s nimi nemají žádnou zkušenost“? Obzvlášť u něčeho tak komplexního, jako jsou vztahy s nejbližšími, je zkušenost opravdu nepřehlédnutelnou součástí vědění a možnosti úsudku.
Rodina jako instituce je v krizi. Není to vinou gender studies (jak jsme se doslechli od interpretů papeže Františka), jejich vznik a rozvoj je spíš důsledkem než příčinou, ale rozpad této instituce je skutečně asi jedním z úkazů, které podávají svědectví o tom, že se ocitáme na nejisté půdě, hraničním pásmu, kde staré zákony platit přestávají a nové jsou zatím nejasné.
Proces individualizace, který je přirozeným průvodním jevem našeho způsobu života, narušuje naši závislost na ustálených pravidlech a rolích, naše emoce se osvobozují od majetko—právních jistot a mnohé rodiny kolabují nad nesplnitelným úkolem uhájit iluzi útočiště ve světě podezíravosti a izolacionismu.
Nechci tu prodiskutovávat oprávněnost gender pojetí, v některých oblastech myslím, že nezávislost na biologickém pohlaví přehání, v něčem naopak osvobozuje. Nakolik jednotlivec podléhá společenským předpokladům a rolím je také otázka procesu individualizace, jehož působením jsou mechanicky přijímané role postupně nahrazovány osobním pojetím. To je velmi individuální, ne každý se dostane do stádia, kdy jej život před takovou nutnost postaví, a rozhodně ne každý své vztahy skutečně individualizuje.
Ale společenský proces je nastartován, na každého působí a je natolik spjatý s tím, kým jsme se stali, že jej nezastavíme.
Když jsem poslouchala ony zasvěcené komentáře lidí, kteří se vztahů dobrovolně zřekli, došla mi bláhovost a neuvěřitelná suverenita jejich nevědomého přesvědčení, že něco tak složitého, mnohovrstevnatého a hlubinného jako jsou nejužší citové vazby, vymyslí hlavou. Maně jsem si vzpomněla na moudrost judaismu, pro nějž rabín bez ženského protipólu není celistvý.
Rodina jako instituce je bezpochyby v krizi. Není to však jakási jednotlivá krize, kterou zvládneme tím, že si jí budeme dostatečně nevšímat, ale spíš součást podstatnější krize lidské identity, úzce propojené s naším bláhovým přesvědčením, že své životy můžeme žít jen hlavou.
Předně tedy třeba říci, že se v tomhle článku konstatuje leccos, s čím souhlasím:
- gender problematika není příčinou, ale do značné míry následkem krize rodiny
- běžná církevnická debata o gender problematice je neuvěřitelně nekompetentní (byť před časem v KT vyšla docela slušná dvojstránka k tomu tématu (A v rozhovoru, který převzal Christnet.cz se k tomu kompetentně vyjadřuje i Tomáš Halík)
- extrémní individualismus naší západní civilizace je výrazně poháněn životním stylem založeným na konzumu a výkonu, tedy typických "vzpruhách" materialistického neoliberalismu.
Ale dvě ústřední teze:
1) „proč rozebírají partnerské a rodičovské vztahy ti, kdo s nimi nemají žádnou zkušenost“?
2) "zasvěcené komentáře lidí, kteří se vztahů dobrovolně zřekli" jsou minimálně příliš zbrklé.
Jestliže je pravda, že v diskusi o problematice rodiny a manželství by měli mít zásadní slovo manželé a rodiče (jako že zatím v katolické církvi nemají - byť je dobře vědět, že i mezi nimi je výrazně zastoupeno "konzervativní křídlo"), pak není pravda, že celibátní kněží či řeholníci jsou lidé, kteří se "vztahů zřekli" nebo kteří "nemají s partnerskými a rodičovskými vztahy žádnou zkušenost".
Kdyby autor (autorka) řekli, že nemají ÚPLNOU ZKUŠENOST v této oblasti, pak by to nejspíš byla pravda. Ale tak paušálně, jak to tvrdí, to pravda není ani náhodou.
Předně KAŽDÝ člověk má nějakou zkušenost s rodinou, protože prostě v nějaké rodině vyrůstal a určitým způsobem ho provází celý život. To platí pro svobodné i ženaté a vdané.
Dále vztahy partnerské mají samozřejmě svá jedinečná specifika, ale také spousty toho, co platí o vztazích obecně. A i celibátník žije - pokud to tedy není podivín nebo robinson - v řadě vztahů. Dokonce i v rámci kontemplativní komunity (doporučuji si třeba přečíst zkušenosti Karla Satorii z trapistického kláštera - Život je sacra zajímavej).
K moudrosti ohledně lidských vztahů je možno dospět i v celibátu - jen si vezměte, jaké davy vyhledávaly pouštní otce nebo starce na Rusi.
Jak vyhledávanými zpovědníky bývají řeholníci! A jak blahodárnou roli mohou hrát právě v podpoře rodiny (možná si někdo vzpomene na postavu františkána z Undsetové románu Kristina Vavřincova).
Za dobrým duchovním přicházejí se svými bolestmi - samozřejmě, že převážně rodinnými a manželskými - tisíce lidí.
Jednu z nejlepších knížek k tématu manželství jsem četl od Louise Évelyho (O lásce a manželství) - kněze a psychologa.
Prostě chtít diskvalifikovat celibátníky ohledně tématu rodina a manželství jen proto, že nežijí v manželství, je - slovy autora/autorky této stati - "bláhovost a neuvěřitelná suverenita nevědomého přesvědčení" .
;-)