Od staré k nové rodině

Slovenské referendum o rodině připomnělo, že naše společnost stojí na křižovatce. Současný vývoj podkopal ekonomické, společenské a náboženské sloupy, na kterých stála „tradiční“ rodina, ale to není pouze špatně.

Na Slovensku proběhlo minulý týden referendum zaměřené na rodinu, které se pokusilo mimo jiné jasně vymezit termín manželství jako vztah jednoho muže a jedné ženy. Oceňuji tuto alespoň nominální péči Slováků o rodinu, ale myslím, že v současné chvíli této instituci pomůže málo věcí méně, než snaha ji přesně definovat a nominálně omezit.

Jedním z možných pokusů o vyrovnávání se se změnami v oblasti rodiny je „návrat do minulosti“, zasněný pohled do předchozích století, kdy bývala struktura rodiny pevnější, kdy prý nedocházelo k tak častým rozvodům. Otázkou je, co takovou situaci způsobovalo? Mluví se o nižšímu věku dožití, jde jistě také o otázku zrovnoprávnění ženy a muže, větší schopnost žen se finančně zajistit, i skutečnost, že svobodné ženy a rozvedení muži nejsou již vystaveni společenské šikaně.

Naše společnost stojí na křižovatce – po tom, co jsme si vydobyli „svobodu“ od pánbíčkářské morálky, alespoň částečně finančně ocenili ženskou práci, odsoudili domácí násilí a vyzdvihli moment citově prožívané lásky na úkor konvence – se nám najednou celá situace jakoby „vymkla z rukou“. Pokud začneme z principu neodsuzovat rozvod, nemůžeme se divit, že se struktura rodiny mění.

Jakmile přiznáme, že je pro dítě lepší vyrůstat ve střídavé péči či jen s jedním z rodičů místo neustálých rodinných hádek a napětí, tak mnoho dětí nevyrůstá se svými biologickými rodiči. Co teď? Opravdu si troufneme na předefinování vztahů a nové uchopení starých hodnot mezilidského sdílení a sebepřekročující lásky?


Zkusme pojetí rodiny rozšířit o prarodiče, kteří poskytují klidný „úkryt“ při běsnění, které se nevyhne ani tradiční rodině, kamarády, rodinné přátele, společenství okolo dítěte – kroužky a vlídné učitele. Foto nerdcoregirl, Flickr

Jako společnosti nám pomůže postavit se čelem ke změně, kterou procházíme. Vývoj podkopal ekonomické, společenské a náboženské sloupy, na kterých stála „tradiční“ rodina. A to není pouze špatně. Nežijeme již ve věku manželství z rozumu, dlouholetých krizí, manželek odříznutých od okolního, veřejného světa, které jsou doplňkem svých partnerů a jejichž pojmenování, a do určité míry i identita, se odvozuje od zaměstnání manželů.

To, co zbylo z tradiční rodiny, ohrožují nepřehledná, táhnoucí se a bolestná rozvodová řízení, tahanice o děti a hysterie okolo nevěry. Jejich absurdita vyniká na modelu „rozvodu“ velkých hvězd, kde tisk jako jednu z prvních okolností zmiňuje velikost konta a rozlehlost nemovitostí, které si budou muset mezi sebou rozdělit.

Je toto stále ještě otázka rozchodu dvou lidí, kteří spolu byli dříve intimně spojeni nebo už se jedná o určité právnicko-ekonomické drama? (V tomto ohledu zcela chápu Andreje Babiše, který do manželství nevstoupil, přestože je Slovák a se svou partnerkou dlouhodobě žije. Myslím, že k tomu má své důvody, ačkoli, jak se zatím zdá, není homosexuál.)

Slovenské referendum výrazně „pracuje“ s dětmi – ať již z dětských domovů nebo školáky. Děti prý potřebují „rodinu“. Zkusme se jich zeptat na jejich pojetí „rodiny“ a kde se cítí „jako doma“. Zkusme pojetí rodiny rozšířit o prarodiče, kteří poskytují klidný „úkryt“ při běsnění, které se nevyhne ani tradiční rodině, kamarády, rodinné přátele, společenství okolo dítěte – kroužky a vlídné učitele.

Dobré jádro rodiny je jistě důležité, ale jeho funkčnost a hodnotu snad neurčuje přítomnost penisu a vagíny, ale spíše láskyplného, stabilního vztahu prostého násilí, psychického vydírání a skutečných sexuálních úchylek (mezi které homosexualita nepatří, přestože model nepovolení adopce homosexuálním párům s ní takto de facto pracuje).

To, že model klasické rodiny prochází proměnou, neznamená, že mizí dlouhodobé vztahy, že mizí společenství lidí žijících ve spokojených láskyplných vztazích. Jen tyto vztahy již nelze tak snadno vytvářet na základě společenského tlaku. O to se stávají cennějšími.

Rodina může být i široká
To, co tato láskyplná společenství ohrožuje, je spíše neschopnost přijmout určitý posun, změnu. Neschopnost vykročit z konceptu vlastnictví. Partnerství nejsou nezměnitelné smlouvy s doživotním právem k užívání. Pokud chceme žít v dobrovolných vztazích založených na citu, měli bychom umět přijmout, že se druhý rozhodne s námi nebýt a najde si někoho jiného, i když s námi zůstává spojený například společným potomkem.

V době, kdy každé druhé manželství končí rozvodem, je důsledkem lidskosti a lásky umění zachovat dobré vztahy s našimi bývalými partnery. Důležitou ctností se stává schopnost spolupodílet se na výchově ne-vlastního potomka. S popřením vlastnictví ve vztazích se naučit popírat i rozmnožovací pud. Především nelpět na protěžování své vlastní DNA.

Nedokážu se ubránit dojmu, že bojovníkům o tradiční rodinu jde vždy více o tradičnost než o rodinu. Ti, kteří apelují na celospolečenské hodnoty a „dobro“, si nevidí na špičku nosu, když bojují proti možnosti adopce stejnopohlavními páry pro mnohé bezprizorní děti. (Konec konců i papež František po své promluvě o rodině zmiňuje vysoké množství dětí v dětských domovech.)

Ještě před existencí společensky přijímaných homosexuálních párů se začala objevovat jistá „stejnost“, homogenita i v párech heterosexuálních. Nevím jak v jiných rodinách, ale u nás brala vrtačku do rukou vždy matka a nejlepší jídlo vařil otec. A prohazování „rolí“ není jediným znakem tohoto posunu. Ve vztazích stále častěji figurují dvě rovnocenné bytosti, dvě kariéry, dva příjmy.

Kde dnes ještě nalezneme typicky ženské a mužské role? Ty už nebývají dopředu rozdělené, partneři se ladí a nacházejí společný modus bytí. O to víc je zde potřebná skutečná touha spolu být. Z celé škály věcí, na které mívala rodina snad kdysi alespoň částečný monopol, zbývá již pouze její emoční, citová rovina. Ekonomické zabezpečení, společenský status či pokračování genofondu lze zajistit i bez ní.

Tato citovost, intimita, blízkost je esencí rodiny, esencí vztahu, možným synonymem lásky (na tom bychom se snad měli shodnout především s bojovníky za tradiční rodinu). Je tím, co drží „rodinu“ nejpevněji, ale bývá zároveň nejkřehčí.

Vztah se vždy nepovede – ať už jde od začátku o špatnou volbu nebo se „láska“ postupně vytratí. Ale není nakonec přeci jen krásné, že dnešní rodiny stojí a padají (alespoň většinou) na této skutečnosti? Není na čase pokračovat v této cestě a věřit tomu, že i dnešní pojetí rodiny má svoji hodnotu? Paradoxně, že hodnota soužití lidí stále stoupá?

Vztah dvou lidí nemá sám o sobě žádné automatické „navždy“. Lidské osudy jsou spletité a nepřítomnost tohoto „navždy“ u milostného vztahu ještě neznamená, že neměl žádnou hodnotu. Nejsme už definováni především naším rodinným zázemím a manželskými smlouvami.

Žijeme stále více v komunitách „přátel“, bývalých a současných milenců, našich příbuzných i „cizích“ dětí, které jsme si zamilovali. I tento způsob života má své morální nesnáze, může být, přes možnost nejen ekonomické nezávislosti, hrabivý, závislý a zotročující stejně jako onen model předchozí. Může však být stejnou měrou láskyplný, laskavý, nesobecký a ctnostný.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.