Rodina je základ státu

V této neklidné době se máme uchýlit k rodině a tradiční komunitě, sdělil nám u příležitosti výročí založení Československa prezident Klaus. Tentýž hlas se nesl i z rádia místní hospody v Pyšelích, kam si Libor, postava nového českého filmu, zašel koupit láhev zlaté Tequily.

Mat_03

Tereza Stockelová

01.11.2011 08:00

„Stačí vzít rozum do hrsti a pokorně se – třeba jen o krok – vrátit zpátky k osvědčeným metodám, modelům, hodnotám a ctnostem“. V této neklidné době se máme uchýlit k rodině a tradiční komunitě, sdělil nám u příležitosti výročí založení Československé republiky 28. října prezident Klaus. Tentýž hlas se nesl i z rádia místní hospody v Pyšelích, kam si Libor, postava nového českého filmu, zašel koupit láhev zlaté Tequily, aby se opil a unikl tak před svým životem hroutícím se v důsledku policejního vyšetřování jeho auditorských praktik (z banky se ztratilo pět miliard). Hlas z místního rádia byl tehdy ještě výrazně blíže Klausovu ekonomickému liberalismu let devadesátých, než dnes jeho projev od projevu se posilujícímu sociálnímu konzervatismu. Jestliže by v kontextu dnešní finanční krize znělo jeho kázání o „přirozenosti trhů“ přesvědčivě pro stále méně posluchačů, teze o „přirozenosti rodiny“ může naopak působit uklidňujícím dojmem. Lekce, kterou nám přitom prezident dává, je ale tatáž. Nesnažte se, občané, organizovat do nepřirozených a netradičních sociálních forem – třeba ekologických nevládních organizací, feministických hnutí, občanských iniciativ… Začněte (a zůstaňte, dodejme) sami u sebe, v rodině, u svých blízkých.

Může to působit uklidňujícím dojmem, že se máme v nejistém světě kam uchýlit, k tradičním jistotám, k rodině. Pocit kazí jen fakt, že nám to říká stejný muž, který nám tak dlouho hlásal teze o „přirozenosti“ trhů a kapitalismu vůbec.

Útěk po česku – na Moravu
Daleko zajímavější a ve své neautoritativnosti přesvědčivější, byť ne uklidňující, je to, co k tomu říká režisér Robert Sedláček prostřednictvím svého nového filmu Rodina je základ státu.

V rovině základního příběhu je film vlastně velmi jednoduchý. Auditor Libor se podílí na tunelářských praktikách banky a i když není velké zvíře (nemá soukromý vrtulník, ale jen masivní Mercedes a luxusní vilu v Pyšelích), hrozí mu kriminál. Vyrazí s rodinou na útěk. Ne snad protože by věřil tomu, že se mu podaří policii uniknout. O to se vlastně ani moc nesnaží – odkazuje přitom, nebo vymlouvaje se, jako ve všem co dělá a nedělá, na rodinu. V tomto případě na epilepsii své dcery, s níž nemůže do zahraničí a bez rodiny přece nikam nepůjde. Vyráží tedy s rodinou na Moravu, na útěk, který spíš všechno jen o chvíli odloží: jeho zatčení i jeho odhalení před manželkou a dětmi. Do poslední chvíle se snaží udržet si v očích svých, manželky, přátel i „světa“ (to když ožralý vysílá v noci do místního radničního rozhlasu) identitu toho, kdo je jedním z nás, obětí okolností, kdo není „zmrd“, jak sám říká. A to se mu skutečně podaří.

Jedeme v tom všichni?
Kdyby neměl vydesignovanou vilu a Mercedes a nekoupil si k pití zlatou Tequilu, vypadal by Libor skutečně jako jeden z nás. Vylétl rychle nahoru, ale jinak vlastně zůstal klukem z Moravy. Z velké části mu zůstalo to, co sociologové nazývají habitem a co se mění jen pomalu, obtížně a relativně nezávisle na pohybu po sociálním žebříčku. Habitus není racionální, ale daleko spíš tělesná záležitost, ukazuje se v našich pohybech, vkusu, v tom co nám chutná, ve schopnosti chovat se samozřejmě v určitých situacích. Když Libor s Ivou narazí ve Strážnici na své přátele ze studií a ti je pozvou k sobě domů, cítí se tam dobře, vše zapadá. Nejenže lze navázat na společné zážitky z mládí, ale taky na sdílené dovednosti a rituály třeba v pití slivovice.

Libor je jedním z nás ještě v dalším smyslu. Všichni jsme v devadesátých letech poslouchali Klause a i když podstatnou část z nás začal brzo štvát, uvěřili jsme tomu, že - jak říká Slavoj Žižek - vesmírná katastrofa je pravděpodobnější než konec kapitalismu. Divokému spotřebnímu kapitalismu jsme nekladli podstatnější odpor ani diskurzivní, natož materiální. Když ožralý Libor hlásí do místního rozhlasu „jedeme v tom všichni,“ má do velké míry pravdu. Zároveň ale platí, že „v tom“ všichni nejedeme stejně, na tomtéž sedadle, v téže roli. Někdo sedí za volantem, druhý vyměnil pneumatiky, třetí naviguje, někdo se veze na zadní sedačce, jiný spadává z přívěsu za autem. Nikdo není nevinný, existují jen rozdílné míry odpovědnosti, jak říká švédská hackerka Lis Salanderová. A ty rozdíly jsou podstatné. Jak je ale rozlišovat a vážit při připisování odpovědnosti?

Když v roce 2009 začali Evropané pod heslem „nechceme platit za jejich krizi“ protestovat proti záchraně bank z veřejných rozpočtů a následným nevyhnutelným škrtům na veřejných službách a když dnes Američané okupují Wall street pod heslem „my jsme 99%,“ mají se o co opřít. Jestliže dnes jedno procento Američanů získává čtvrtinu všech příjmů v zemi a ředitelům velkých firem ve Velké Británii stouply loni, v kontextu drastických škrtů ve veřejném sektoru a předchozí státní pomoci soukromým bankám, z roku na rok platy o 49 procent, třídní logika „my a oni“ je více než opodstatněná.

Na druhou stranu se ale zapomíná na to, že v globálním měřítku jsme to byli a ještě pořád jsme my všichni, kdo stojí proti miliardám lidí žijícím za dva dolary na den, někdy dokonce bez přístupu k pitné vodě. Koloniální i postkoloniální prosperita západního světa byla do značné míry založená na tunelování zemí „třetího světa“ a na mezinárodních a bilaterálních „dohodách“ uzavřených v náš prospěch. Naše vládnoucí elity to dělaly pro sebe, ale taky pro nás, pro velkou národní a transatlantickou rodinu. Je sice pochopitelné, že se od nich teď, když to už dělají jen sami pro sebe a nás přestali (z různých důvodů) jako pracující a vydělávající potřebovat, chceme distancovat, ale historicky jsme s nimi prorostlí jako sádlo v krkovičce (trefná metafora, kterou použil nedávno ekonom Tomáš Sedláček, když mluvil o evropské a řecké ekonomiky).

Občanská hnutí a protesty, které se dnes odehrávají ve Spojených státech a dalších městech bohatého světa, nemají smysl jako obrana „čisté společnosti“ před chamtivými bankéři a naspeedovanými burziány. Jejich smysl spočívá v tom, že jsou pokusy o přetvoření společnosti, experimenty s novými sociálními vztahy a identitami, s novými způsoby organizace. Proto dnes je a musí být pro Occupy Wall Street i na jiných místech tak významným tématem moc, solidarita, socialita a demokratické procedury uvnitř těchto hnutí. Takový sociální experiment je přesným opakem návratu k „tradičnímu a osvědčenému“, k němuž nás nabádá Klaus.

Vše pro rodinu - a nejlépe bez ní
Robert Sedláček nás naproti tomu ve svém filmu nenabádá k ničemu, jen před námi rozehrává z jemných vláken upletené rodinné napětí. Postava Ivy je pro něj stejně podstatná jako postava Libora. Ze stereotypu ženy zazobaného chlápka není v Ivě prakticky nic. Je to pěkná ženská, ale žádná barbína, přestože by jistě nemusela, pracuje na místním obecním úřadě. Nečte ženské časopisy, naopak do místních novin píše článek o zastávce prezidenta Beneše v Pyšelích. Není jednoduše podřízená a manželovi dokáže „udělat scénu“. Přesto jako by vůbec neměla vlastní život. Pečuje někdy laskavě, jindy nervózně o děti. Pečuje o manžela (o jeho penis, když on nemůže v noci usnout). Nemá žádné vlastní touhy, pracovní ani sexuální („děti ti to hodí někam úplně jinam“, svěřuje se kamarádce). Možná jediná touha, která se ukazuje, směřuje k potřebě přístupu k „celému“ Liborovi („mám někdy pocit, že mi unikáš, že o tobě nevím všechno,“ říká mu znepokojeně, než zas odběhne k dětem). Jediný pokus o útěk z této role pečovatelky se uskuteční v posledních pěti minutách filmu, kdy po obědě v hotelu, kde jsou ubytováni, navrhne projížďku na kole. „Já jdu zarezervovat kola, ty připrav děti“. Tohle nečekané prohození rolí jí pak umožní jako první zpozorovat blížící se policejní komando a zorganizovat útěk rodiny zadním vchodem, kde na ně čeká v ukradené hotelové dodávce. Zůstává za volantem a rozjede divokou záchrannou akci ve své režii. Ta však brzo končí nárazem do stromu a Liborovým zatčením.

Kdyby nechal režisér tuhle scénu otevřenou, možná bych si řekla, že na té rodině vážně něco je. Iva podpořila Libora a sama se v tom procesu někam posunula. Iva se ale nakonec otočí a zavolá „Libore, život bez tebe nemá pro mě smysl, jak ses včera ptal“ (Libor se jí v opilosti ptal, zda by mu byla věrná, kdyby musel třeba na pět let odjet, zda by s někým nešukala). A tak za Liborem spadla klec vězení a za Ivou klec rodiny. Musí být rodina vždycky nakonec takovou klecí na smysl a svobodu imaginace? („Někdy mám chuť sednout do vlaku a odjet, kamkoli; ale pak si uvědomím, že tam dojedu a co? Nic. Tak jsem pořád tady,“ svěřuje se Ivě kamarádka ze studií, žena z druhého filmového páru.)

Libor opakovaně tvrdí, že vše co dělá, dělá pro rodinu. Zároveň ale vše co dělá, směřuje k tomu, jak s rodinou legitimně nebýt. Nejprve ukrutně pracuje a potom jde za to do vězení (kterému se prý, jak jsem se nedávno dozvěděla, mezi chlapi říká „pánská dovolená“ – fitko, telka…). S rodinou opravdu je jen v tom liminálním mezičase mezi zaměstnáním a vězením.

Taková rodina skutečně je základem státu; státu, kde ve vládě sedí jediná žena, v jejím poradním orgánu žádná a společně připravují „reformy“, které rozklad společnosti na „my“ a „oni“ definitivně uzákoní; státu, kde prezident na Ministerstvo školství instaluje člověka, který si zakládá na tom, že dává přednost „jihočeské selce před pražskou intelektuálkou“ a sexuální výchovu považuje za škodlivou. A takový stát je základem rodiny, o kterou se muž může opřít a pro kterou rád zariskuje i kriminál (při troše šikovnosti a sociálního kapitálu to riziko věru až zas tak velké není). Neexistují malé dějiny rodin a velké dějiny států. Ty dějiny jsou upletené ze stejné matérie.

Texty v uvozovkách jsou psány po paměti; nejsou přesnými citacemi z filmu.Vulgarismy jsou původní.

A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

S rodinou to není vůbec tak jednoduché, Úterý, 1.Listopadu 2011, 17:09:43

jak si to představuje pan prezident. Existuje přece rodina nukleární (manželé a jejich nedospělé děti) a širší rodina (horizontálně i vertikálně). Nevím, které se podle něj hlavně máme držet – zda obou dvou? Chci totiž upozornit na to, že rodina nukleární bývá často v rozporu s širší rodinou. Když funguje jedna, nemusí fungovat druhá. Znám partnery, kteří vycházejí spolu skvěle a dobře se starají o děti, ale nevycházejí se svými širšími rodinami. A znám lidi, kteří mají pevné vazby na své původní rodiny, ale nejsou schopni navázat trvalý partnerský vztah. Je to většinou způsobeno tím, že druhý partner nesdílí ony „hodnoty“, které sdílí rodina jeho protějšku, případně člověk sám přestane sdílet „hodnoty“ své dřívější rodiny, protože se zkrátka sám vyvíjí a mění své názory, což je přirozené. To by totiž všichni lidé ve společnosti museli sdílet stejné „hodnoty“. Dřív to tak možná více méně bylo, ale jestli si někdo myslí, že je možno k něčemu takovému donutit celou společnost dnes, tak je na velkém omylu.
Nejspolehlivěji dřív držel rodiny pohromadě majetek. Proto byly rodiny proletářů daleko méně soudržné, než rodiny kapitalistů. Bylo to umocněno ještě tím, že proletáři se museli stěhovat za prací, tudíž byli nuceni v zájmu přežití naopak dřívější rodinné svazky zpřetrhat (méně drsná obdoba antického otroctví, v němž otrok vůbec nemohl mít rodinu, neboť byl libovolně prodáván). Proletáři tedy spíš tíhli k navazování nových vztahů, kdežto vlastníci se víc drželi těch původních.
V každé době jsou makro- a mikro-sociální vztahy provázány. Dnes je vlivným faktorem ženská emancipace, která zákonitě mění tvář rodiny. Rozdíl jasně vynikne ve srovnání s jinými kulturami: potlačení ženských práv = zachování starých rodinných vazeb. Emancipace logicky vede k častější erozi (nebo přinejmenším ke změně charakteru rodinných vztahů). S tímto trendem se nedá nic dělat. Nebo si snad někdo myslí, že je možné ženy vrátit do jejich podřízeného postavení?

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Rodina jako zbraň Středa, 2.Listopadu 2011, 00:01:36

Pomsta z kolébky je oblíbené heslo v Quebeku. U nás se tím, jak jeho potomci budou demokraticky vládnout, chlubí Roman Joch. Porazit ho lze buď povražděním jeho dětí (tenhle přístup dovedli k dokonalosti nacisté), anebo výchovou většího počtu dětí vlastních. Konec konců i z hlediska evoluce vítězí ten, kdo vychová více potomků.

Občanská společnost zvítězí, pokud zajistí vzájemnou podporu rodin nebo vytvoří komunity, které podpoří rodičovství a postarají se o děti lépe než klasická rodina. Bude-li občanský aktivismus na úkor výchovy dětí, občanští aktivisté vymřou.

Petr Litschmann - M.Žižkov

postřežiny Středa, 2.Listopadu 2011, 00:58:44

Dobrá diagnostika směru hradněpánova větru proti ismům. Zajímalo by mě, zda slova pána Klause, mají ještě vyznamější společenský dopad a zda tedy oponování jeho názorům, má ještě smysl nebo je už poněkud zpozdilé (prosím, nemluvím o politickém vlivu ani ideovém odkazu) (a samo o sobě zralé na sociologickou analýzu, podobně jako dnešní "antikomunismus") .. to se asi nejlépe ukáže po skončení jeho prezidentování.
Nevím, jestli třetí 1/3 komentáře není spíše kritikou filmu. Přesto je zní cítit nepochopení mužské potřeby činnů, která se nerovná nezájmu o rodinu, přestože se tak mnohým nevyvratitelně jeví..
Paní Hájkové přeju, aby ženy nějakého takového "vraceče" nevolily. A pak už můžu přidat i modré z nebe..

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pane Macháčku, Středa, 2.Listopadu 2011, 05:06:25

Marx předpokládal zánik rodiny v budoucnu, ovšem ne zánik plození potomstva, které se mělo vychovávat společně. Protože to byl poněkud platónský předpoklad, tak se o tom za bývalého režimu nikdy moc nemluvilo.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pane Litschmanne, Středa, 2.Listopadu 2011, 05:20:0

naštěstí to nezáleží jen na tom, jestli budou volit "vraceče", ale přece jen také i na individuálních vztazích. Ten můj je naštěstí už dlouhá léta v úplné pohodě, takže osobně si nemám nač stěžovat. Asi proto se ze mě nestala feministka, i když feministky docela chápu.

Anna Jančaříková - Brno

Cítím se frustrovaný jako v pubertě za komunismu, říká režisér Robert Sedláček Středa, 2.Listopadu 2011, 09:56:53

Docela zajímavý rozhovor s režisérem, docela mi mluví z duše:
http://life.ihned.cz/film-a-divadlo/c1-53332850-ted-vazne

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Marx a rodina (a Klaus) Středa, 2.Listopadu 2011, 10:06:38

Dospěl někdy Marx v úvahách o rodině k něčemu lepšímu než v Komunistickém manifestu?

Manifest celý obsahuje vynikající kritiku kapitalismu spojenou s ubohými řešeními ve stylu vzteklého dítěte: Berete mi hračku, just ji rozbiji! Marx s Engelsem pozoruhodně zapomněli na dialektický přístup, vůbec je nenapadá, že zastaralost a neudržitelnost tradičních hodnot jako rodina nebo národ může mít dvojí stránku, že tradice potřebujeme zároveň překonat i zachovat.

V případě národních tradic Marxův omyl dokázal Mao pokusem s Kulturní revolucí, čest památce jejích obětí. Dnešní Čína už si trochu víc váží svých tradic, jen zase poněkud opomíjí proletářský internacionalismus ve vztahu k Tibeťanům nebo Ujgurům, o tom, že je-li například Tibet součástí Číny, musí být také tibetská kultura součástí čínských kulturních tradic, nemluvě. Že správným směrem je multikulturalismus vidíme už z toho, jak ostře proti němu útočí představitelé kapitálu.

Ve vztahu k rodině odhalily Marxův omyl výzkumy psychologů, zejména československých v čele se Zdeňkem Matějčkem. Marxovy plány zachovat plození potomstva při zániku rodiny vedou k zachování sexu při zániku lásky, primitivní kolektivní výchova dětí vede k průmyslové produkci deprivantů. Technicky by snad taková nová společnost nových lidí, bez lásky, mohla fungovat, ale není taková odlidštěná společnost sobeckých lidských strojů právě tím, oč usiluje kapitál? A hlavně, je něčím, oč bychom měli stát?

Dítě, aby se stalo plnohodnotným člověkem, schopným lásky a vůbec slušných mezilidských vztahů, potřebuje rodiče. Nemusí to být nutně rodiče biologičtí a pravděpodobně je nemusí dítěti zajišťovat tradiční rodina, ale bezpečné vztahy s dospělými, kteří dítě milují a jsou tu pro ně, jsou nezbytné.

Myslím, že příležitostí pro marxistickou rodinnou politiku bylo hnutí hippies se svými komunitami spojenými sdílenou láskou, jenomže autoritářským stalinistickým režimům bylo trnem v oku snad ještě víc než kapitálu a jemu sloužící autoritářské pravici. Moderní marxistickou teorii znám příliš málo, přesněji řečeno vůbec, tak nevím, zda v ní už existuje nějaký rozumný projekt moderní rodiny. Projekt, který respektuje potřeby a práva dětí i rovnoprávnost žen a mužů, který zajistí dětem právo na rodiče a ženám i mužům právo na rodinu.

Marxův zaslepený kolektivismus z Komunistického manifestu dělá z lidí stroje, a slouží tak kapitálu stejně jako buržoazní feminismus, který zdůrazňuje právo na kariéru a vytěsňuje právo na rodinu a děti.

Dnes žijeme v době kontrarevoluce, která odstraňuje všechny sociální vymoženosti stejně jako protireformace ostraňovala výdobytky humanismu. Kontrarevoluci se hodí tradiční národ jako zbraň proti multikulturalismu a proletářskému (a proč vlastně jen proletářskému, proč ne všeobecně lidskému?) internacionalismu. Hodí se jí i tradiční rodina, nejen k vytlačení žen z politiky. Věci veřejné a před nimi už Strana zelených nám konec konců předvedly, že přítomnost žen v politice zas tak mnoho neznamená, že ženy jsou skutečně rovné mužům, ne lepší, a vždycky lze do politiky přivést dost žen, které v ní nadělají víc škody než užitku. Hodí se hlavně k potlačení všech pokusů o modernizaci rodiny.

Tradiční národ a tradiční rodina jsou dávno nefunkční, a to je na nich právě pro kapitál to nejlepší, nefunkční struktury nejsou s to stát kapitálu v cestě. Potřebujeme tyto staré struktury uchopit dialekticky, ne je odvrhnout, ale překonat a zachovat zároveň, najít nové prostředky pro jejich staré funkce. Chceme-li úspěšně čelit kapitálu, musíme vyrůst ze svých tradic jako stromy z kořenů, využít jich k vybudování nových společenských struktur, důsledně lidských, humanistických.

Musíme dialekticky uchopit i proslovy Václava Klause: Klaus lže, ale zároveň říká pravdu.

Rodina je základ státu. Tradiční rodina je základ tradičního státu. Rozbitá, nefunkční rodina je základ rozbitého, nefunkčního státu. Nový, moderní, funkční stát musíme vybudovat na základě nové, moderní, funkční rodiny.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Jde hlavně o to, kdo má financovat výchovu nové generace Středa, 2.Listopadu 2011, 16:39:40

Problém není v tom, jestli se nám líbí nebo nelíbí žít v rodině. Problém je v tom, zda má být odpovědnost za výchovu a vzdělávání nové generace přenesena zcela na rodinu (finančně i jinak) nebo zda a do jaké míry se má na ní podílet společnost. Čím víc se blížíme prvnímu případu, tím silněji se reprodukují sociální nerovnosti, neboť ty se vážou na rodinu. Pokud nezajistíme všem dětem aspoň přibližně stejné materiální podmínky, bude to tak, že bude v dalších generacích chudoba reprodukovat chudobu, bohatství bude plodit bohatství a totéž platí i o kulturnosti a nekulturnosti. Tohle je třeba překonat, pokud se má společnost pohnout k něčemu lepšímu.
Co se týče forem soužití, tak to nelze nijak centrálně projektovat. To by byla přece totalita, kterou si ani Marx určitě nepředstavoval. Kdo chce žít po vzoru hippies, nechť tak žije. Kdo chce žít v manželství, kde žena muže obskakuje a hýčká, nechť tak žije (pokud to vyhovuje oběma stranám). Neexistence rodiny nemá nic společného s promiskuitou, stejně tak, jako existence rodiny nikterak nezaručuje, že se lidé promiskuitě vyhnout. Měli bychom se prostě snažit kultivovat sami sebe i své vztahy a nepodléhat jen vášním.
Ale pozor! Při vší náklonnosti k utopiím – myslet si, že někdo má na rodinu „právo“ je totéž, jako myslet si, že člověk má právo na štěstí a na city druhých. Žádné takové právo neexistuje!
To přece vždy bude záviset na nás samotných a na těch druhých, a do značné míry i na souhře všelijakých náhod. Právo na hmotné zabezpečení naproti tomu reálné je, neboť jde o právo na reálné věci. Ovšem představa, že lze někoho přimět, aby se choval určitým způsobem, a tak nekazil jinému jeho právo na štěstí (byť by šlo o vztah matky a dítěte), je daleko nebezpečnější, než představa zabavit někomu část jeho "spravedlivě" nabytého majetku ve prospěch chudých, protože totiž od určité výše není žádný majetek nabytý spravedlivě. Možná, že při dnešní úrovni medicíny lze věřit do jisté míry i v právo na zdraví, ale chtít právo na štěstí je nemístná lidská troufalost. To je fakticky totéž jako toužit po nesmrtelnosti.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Rodina je základ komunistického státu Pondělí, 12.Prosince 2011, 15:10:13

Zírám, jak dlouhé mám vedení.

Celý život se hlásím ke komunismu, z toho sedmnáct let se k němu hlásili, aspoň formálně, všichni kolem mě. Obzvláště tenkrát jsem často slýchal i to, že rodina je základ státu. A přece jsem potřeboval skoro čtyřicet let, aby mi došlo, že z toho, jak stát vychází z rodiny, přímo vyplývá, že ten stát, aby dobře fungoval, aby byl schopen přežít, musí být komunistický.

Došlo mi to, až když jsem zase jednou četl, jak se tentokrát ne Jiří Pehe, ale Jan Keller, ohání pojmem „komparativní výhody‟, a zjevně něví, co to je. Rozepsal jsem se o tom na Facebooku (chtěl jsem to napsat na nástěnku ProAltu, ale zjistil jsem, že čmárat po cizích zdech má svá úskalí), a jak jsem namísto názorného příkladu tlup pravěkých lovců použil příklad států, abych zdůraznil zhovadilost kultu konkurenceschopnosti, přivedlo mě to k úvahám o vztahu mezi pravěkou tlupou a moderním státem.

Státy se nám vyvinuly z tlup, a například ty povídačky o konkurenceschopnosti nejsou nic jiného než tahanice o rozdělení kořisti v tlupě. Ve starých tlupách to bývalo snazší, protože měly mnohem blíže k rodině, nicméně právě přes ty tlupy se z rodiny vyvinul i moderní stát. Rodina je základ státu i v historickém, vývojovém smyslu, a tak by asi stát měl fungovat stejným způsobem jako rodina.

A jak funguje rodina?

Utahují rodiče dětem opasky v zájmu rozpočtové odpovědnosti? Dělí se jídlo v rodině podle zásad volného trhu? Když dítě potřebuje aktovku do školy, dostane od rodičů aktovku, nebo studentskou půjčku?

Rodina se řídí komunistickou zásadou: „Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb‟. Rodina nemůže být kapitalistická. Rodina uplatňující sama v sobě sociální darwinismus nemůže nikdy vychovat děti, a tak neprojde darwinovským přírodním výběrem.

Jestliže uvnitř rodiny nelze praktikovat nic jiného než komunismus, lze vůbec rozumně uvažovat o tom, že by stát mohl dlouhodobě zdravě fungovat jinak?

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 12.Prosince 2011, 16:41:47

Jenže "komunismus" v rodinách funguje teprve v poslední době a to ještě ne všude. Dřív v rodinách fungoval úplně jiný systém a děti se tvrdě a přísně vychovávaly (mimo jiné i řezem). Kdysi děti rodičům vykaly a líbaly ruku. Rodina se státem souvisí. Popsal to Engels v práci "Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu". Pokud jde o stát, ten může být nanejvýš socialistický, nikdy ne komunistický (v Marxově smyslu). Jestli nastane někdy opravdový komunismus, potom už stát nebude. Stát (i demokratický) je totiž nástrojem nadvlády jedněch lidí nad druhými.

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Hospodářský systém vs. politické zřízení Pondělí, 12.Prosince 2011, 17:58:52

Komunistický způsob hospodaření v rodinách fungoval vždycky. Demokracie v nich oproti tomu nefungovala nikdy a nefunguje v nich ani dnes, ačkoliv je otázka, co přesně by měla znamenat demokracie pro vztah mezi zletilými rodiči a nezletilými dětmi, které ani v demokratickém státě nemají volební právo, a na druhé straně se zdá zjevné, že vztahy v dnešní rodině mají k demokracii blíže než v minulosti.

Hospodářský systém není totéž, co politické zřízení, jakkoliv podle Marxe, tuším, si hospodářský systém vynutí , aby se mu politické zřízení přizpůsobilo. Na jedné straně jsme se stali v posledních letech obětí propagandistického ztotožnění kapitalismu s demokracií, na druhé straně právě vidíme, že kapitalismus je ve skutečnosti s demokracií obtížně slučitelný, a přesně podle Marxe, jestli se nepletu, si právě vynucuje její zánik.

O komunismu nám pro změnu buržoazní propaganda vtlouká do hlavy, že není slučitelný s občanskými právy, že musí být nutně spojen s autoritářským režimem. Dosavadní historická zkušenost s pokusy o socialismus (jakož i s „válečným komunismem‟) tuto propagandu příliš nevyvrací. I tradiční autoritativní uspořádání rodiny jako by nasvědčovalo nevyhnutelnému spojení komunismu s diktaturou; vývoj rodiny směrem k větší svobodě, větší autonomii jednotlivých členů, k oslabení hierarchie a k nahrazení direktivního rozhodování hlavy rodiny diskusí dává nicméně naději i na demokratický komunistický stát.

Vývojovou cestu od rodiny přes tlupu ke státu vidím v roli soběstačné hospodářské jednotky, skupiny, která je schopna „ulovit, co potřebuje‟ a dokáže uzavírat vzájemně výhodné obchody s jinými skupinami na základě zákona komparativních výhod; uvnitř skupiny pak probíhá „dělení kořisti‟.

V tomto duchu si myslím, že zánik států skutečně musí přijít, aspoň pokud se lidstvo neukáže být jen slepou uličkou evoluce a nevyhyne (což by byl také zánik států, že?), ale ne nastolením komunismu, nýbrž tak důkladným globálním propojením, tak pokročilou dělbou práce, že nejmenší soběstačnou jednotkou, konečnou zobecněnou rodinou, se stane celé lidstvo.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 12.Prosince 2011, 18:13:4

Komunismus (jak si ho představoval Marx) se nedá nastolit, ale společnost k němu musí dozrát. V takové dokonalé společnosti, v níž se každý může plně realizovat, by pak státní aparát byl zbytečný, tudíž by ani nebyla státem. Zatím to zní jako sci-fi.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Pondělí, 12.Prosince 2011, 19:31:8

Vy jste spíš asi myslel, že v rodině neexistuje při rozdělování peněžní systém. To je pravda, ale na samotných penězích by nebylo vůbec nic špatného, kdyby opravdu představovaly množství práce, kterou člověk vykonal. Prostě by je neměl dostat za nic jiného než za práci (samozřejmě kromě sociálních dávek).

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.