Zadní voj a duhoví lidé

Kdyby si odpůrci Gay Pride na vlastní kůži prožili, co to znamená být od dětství jiný, odlišný, co je to strach z vlastních rodičů, svět šikany a přetvařování a následné emancipace, nedivili by se tolik potřebě oslavovat manifestačně a veřejně.

Adam_borzi_1

Adam Borzič

15.08.2011 08:08

Související

Konzervativci představují zadní voj rozlišování hodnot evropské civilizace, dobra a zla, napsal Czesław Miłosz v knize Svědectví poezie, aniž by se ke konzervativizmu sám hlásil. Coby levicový náboženský liberál jsem vždy považoval konzervativizmus za přirozenou, podstatnou a plodnou součást evropského dědictví, civilizační identity a kultury. Vybavuje se mi, jak Václav Bělohradský v textu, který vyzýval Josefa Luxe, aby nevstupoval do koalice s ODS, připomínal lidovcům, v čem se konzervativci od liberálů odlišují v ekonomické a sociální oblasti. Oceňoval kulturní specifičnost konzervativního pohledu na svět; to, že nepodléhá tolik diktatuře času. Tradicionalismus se svým důrazem na to, co je trvalé, čas přesahující, se svým důrazem na to, co je tradiční, žité, sdílené, lokální, konkrétní a personální, byl a je pro liberální a emancipační diskurs výzvou. I tradicionalistická kritika duchovní mělkosti post-osvíceneckého paradigmatu má v evropském prostoru své místo. Vždycky mě uchvacoval Chestertonův aforismus, že tradice je největší demokracií, protože poskytuje hlasovací právo i našim předkům. Vedle tohoto vtipného katolíka mě v mém životě inspirovali a okouzlili i mnozí další konzervativci a tradicionalisté, jen namátkou T. S Eliot, J.Green, H. Corbin, M. Eliade, nebo H. Arendtová.

Současně jsem si vždy kladl otázku, jak nesnadná a vratká je hranice mezi tím, kdy svobodně a pokorně ctíme tradice a moudrost předků, a kdy se ocitáme v kleštích strachu z cizího, neznámého, jiného, proměnlivého a časného? Je-li pozitivním pólem konzervativních hodnot důraz na věčné, trvalé a sdílené, pak negativním pólem může být xenofobní strach, nenávist k odlišnosti a tupá konformita. Kam až může takový strach dospět, jsme poznali letošního července v Norsku, kdy ctitel W. Churchilla, odchovanec křesťanské školy a bojovník za tradiční evropské hodnoty povraždil desítky mladých sociálních demokratů. Jedním z největších nepřátel konzervativizmu samotného je jeho odstředivý ustrašený sklon k hypnotickým mesiánským bludům, ke všem těm mobilizacím proti odlišnosti, majícím původ v úzkosti a nejistotě z proměnlivého světa. Z konzervativizmu, který se vyznačuje ve svých základech kultivovaností, se pak stává populismus hovící tomu nejhoršímu v člověku: nenávisti a netoleranci. Tento úpadkový konzervativizmus jsme mohli zaznamenat v reakcích na první českou Gay Pride.

Jako bychom se rázem přenesli na konec osmdesátých let nebo přesídlili na jiný kontinent. Zatímco primátor Svoboda se zachoval jako normální západoevropský politik (na Gay Pride chodí ve vyspělých zemích i politici z konzervativních stran) a festival tolerance zaštítil, Hrad & jeho ochozy dštily rafinovanou homofobní síru. Projevem této intolerance je například zavedení nesmyslného pojmu homosexualismus, který nemá ve světě obdoby. Homosexuálové nám nevadí, ale nedej bože, aby se hlásili o svá práva, aby byli slyšet či vidět…Brr! Je-li konzervativní také to, co je společensky osvojené a historicky reflektované, pak je ochrana práv a svobod sexuálních menšin v civilizovaném světě, včetně práva tuto svobodu veřejně slavit, součástí evropské tradice, kterou ostatně vedle konzervativců politicky spoluurčují také liberálové a socialisté. Pokud to někdo nechápe, nemá mezi evropskými konzervativci, co dělat. Posouvá se tam, kde vládne povážlivá hnědá, holé lebky a násilí. Pražský primátor to pochopil, a proto si zaslouží ocenění a pochvalu (velmi korektně se ostatně choval i v průběhu odborářské demonstrace), právě tak jako ostatní politici, kteří se proti hradní homofobii postavili. Dokonce i postoj Petra Nečase je třeba ocenit.

Konzervativní homofobové se často zaštitují rodinnými hodnotami a křesťanstvím. Typické pro ně je, že křesťanskou tradici příliš dobře neznají, teologická exegeze jim nic neříká a jejich spiritualita je povětšinou prázdná a sentimentální. Křesťanství se pro ně stává spíše znakem pro konformistickou ideologii (obvykle v intencích devatenáctého století). Klást beze všeho rovnítko mezi patriarchální rodinu a křesťanství dost dobře možné není. A neukazují to jen dnešní „liberální“ teologové, ale také např. ruský křesťanský filosof Nikolaj Berďajev ve své knize O svobodě a otroctví člověka, kde čteme větu, že křesťanská rodina je protimluv. Křesťanská antropologie podle tohoto velkého Rusa nestojí na rodových vazbách a krvi, nýbrž na vizi Bohem obnoveného lidství; na osobě a duchu. Rodina se tak může pouze blížit křesťanství a to v závislosti na tom, zda v ní vládne svoboda, lidskost a láska. Stačí se ostatně podívat do Bible, aby bylo jasné, že Ježíš dával přednost své „duchovní rodině“.

Také by se měli křesťanští konzervativci zamyslet nad tím, zda skutečně hovoří za všechny křesťany. Součástí Prague Pride byla i ekumenická bohoslužba celebrovaná známým evangelickým duchovním Milošem Rejchrtem. Přinejmenším většina evangelických křesťanů homofobii nesdílí. Podíváme-li se za hranice, zjistíme, že mnozí římští katolíci mají na homosexualitu také odlišný pohled než naši konzervativci. Nedávné memorandum katolických teologů z německy mluvících zemí žádalo mj. uznání práv homosexuálních dvojic v církvi a podepsalo ho přes 400 profesorů systematické teologie. Existuje celá řada praktikujících křesťanů, kteří jsou homosexuálně či bisexuálně orientovaní. Vzpomínám na jednoho statečného mladého muže, jehož rodiče se nejprve museli vyrovnat s jeho sexuální preferencí, aby ani ne za dva roky, coby striktní ateisté, museli čelit faktu, že se z něj stal věřící katolík. Vzpomínám si, jak se po studiích vydal pěšky na pouť do Santiaga de Compostely, na jeho hluboce prožívanou spiritualitu i sen, že nalezne věřícího partnera na celý život. Mají pro tyto lidi konzervativci nějakou odpověď? Nad festivalem tolerance mi též došlo, jak málo jsou v českém veřejném prostoru slyšet náboženští humanisté a liberálové. Přestože nepředstavují žádnou hrstku. Křesťanství není bigotní monolit.

Samozřejmě, že konzervativní křesťané mohou některými svými pohledy na život prospět svému liberálnějšímu okolí včetně gay minority. Chtějí-li ovšem gay-lesbické komunitě předat nějaké smysluplné poselství, týkající se např. životního stylu, musí se s ní nejprve seznámit a to v atmosféře pokory a naslouchání. A ne si automaticky vytvářet a živit v sobě nebezpečné, nepravdivé a imbecilní obrazy bezuzdných sexuálních zvrhlíků. Především pak sexuálním menšinám (nejen homosexuálům, lesbám, ale i transsexuálům a bisexuálům) dluží empatii, upřímnou snahu vcítit se do jejich životů. Kdyby si na vlastní kůži prožili, co to znamená být od dětství jiný, odlišný, co je to strach z vlastních rodičů, svět šikany a přetvařování a následné, mnohdy bolestné, emancipace, nedivili by se tolik, proč potřebují svoji svobodu oslavovat manifestačně a veřejně. Je smutné, jak málo se v této souvislosti připomínají dějiny; homosexuálové jsou tradičními oběťmi všech totalit a tmářských zvěrstev, byli v dějinách ponižováni, zavíráni, mučeni a vražděni a to masově.

Co se týče samotných duhových lidí, domnívám se, že jim zjitřená atmosféra obklopující historicky první Gay Pride může paradoxně prospět. Duhoví lidé si mohou uvědomit, že jejich současná práva nespadla z nebe; že byla těžce vybojovaná. Mohou se rozpomenout na emancipační kořeny vlastní kulturní identity a uvědomit si tak, že je dějinná zkušenost pronásledování zavazuje k zápasu za práva i dalších utlačovaných, dnes např. Romů, muslimů či sociálně vyloučených. Mohou také dospět k reflexi, že povrchní konzumní styl života, kterému část Q-komunity podléhá, se v posledku může stát snadným spojencem ultrakonzervativních sil nenávisti. Mohou si ale také uvědomit své specifické dary, kterými mohou posloužit i většinové heterosexuální komunitě. Básník Walt Whitman považoval za jeden z těchto darů schopnost vnášet do mezilidských vztahů něhu a vroucnost. Ostatně i karnevalová divokost, hřejivá barvitost a estetická vynalézavost jejich veřejných akcí okolní svět obohacuje; pomáhá ho vyvázat z mrtvolné nepoetické šedi každodennosti a společenského konformismu. V tomto smyslu mohou duhoví lidé napomáhat rozvoji universálního bratrství a sesterství všech lidí, jak o tom snil velký bisexuální bard americké demokracie.

Když jsem odcházel z Prague Pride objevila se na obloze nenápadná duha. Prý se to na Gay Pride někdy stává. Kéž by byla znamením smíření, včetně smíření duhových lidí a lidí zadního voje. Jsem hrdý, že se mohu k duhovým lidem také na svůj způsob počítat.

A co si myslíte vy? Diskuse (14 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Ondřej Wolf - farář v.v.

Pondělí, 15.Srpna 2011, 08:40:2

Děkuji za tento skvělý článek. Myslím, že duhoví lidé během Prague pride samotné i v době jí předcházející "hradně dosťácké" denunciační kampaně ukázali, kdo ve skutečnosti stojí na straně úcty k bližnímu i na straně svobody a demokracie. Je to jejich obrovské morální vítězství - a pokud se zase někdy naše společnost obrátí na demokratickou cestu, bude za to vděčit ve velké míře právě i duhovým lidem. Takový dosah své myšlenky možná netušil ani Walt Whitman :-)
Ondřej

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pondělí, 15.Srpna 2011, 10:03:42

Nechci nic říkat k tématu, pár slov jsem napsal ve svém příspěvku. Ale chci autorovi poděkovat za skvělý text. Je na něm vidět, že publicistika se může přiblížit literatuře, řekněme esjistice. Ponor do problematiky, pečlivé zvážení všech okolností, to beru jako výzvu pro sebe. Text trochu mi prosvítil chmurné "letní" ráno.

Fotografie0531

Vít Strobach - Praha

Problémy s univerzalitou ... Pondělí, 15.Srpna 2011, 10:59:5

Myslím, že je to s postavením "duhové komunity" vůči univerzálním lidským právům a postojem k emancipaci jiných částí společnosti ještě trochu složitější. O tom svědčí právě i zaštítění akce pražským primátorem, který s Pride, narozdíl od odborářské blokády, skutečně neměl problém. Nevím, co zde myslí autor onou "korektností", mně vytanuly vzpomínky na obrazovku, ze které Svoboda zcela bezostyšně vyvolával strach mezi pražany z "odborářských bosů", kteří se chystají okupovat Prahu a páchat na jejích obyvatelích násilí. Myslím, že jeho výroky naopak patřily k tomu nejhoršímu ...
Řekl bych, že jsou v tomto ohledu"duhoví lidé" v postoji vůči univerzálním právům hodně rozděleni - podsouvat jim nějaký společný plitický názor by bylo jen opačnou stranou hnědavých stigmat. Dokud bude boj za práva jinakosti homosexuálů jen bojem za (kulturní) identitu a její uznání, lze to naopak považovat za symptom toho, co naznačuje i autor na závěr svého článku - namísto "spojence ultrakonzervativních sil nenávisti", bych ale psal o spojenci neoliberálního vládnutí a podpoře nerovného přerozdělování.

Adam Borzič - brno

Pondělí, 15.Srpna 2011, 11:12:23

Milý pane Strobachu,

v závěru článku je několikrát použito sloveslo "mohou", z čehož vyplívá, že nemusí. Není to automatické. Spíše se jedná o vizi a možnost. Že gay komunita nesdílí jediný univerzální postoj, o tom není pochyb.

Fotografie0531

Vít Strobach - Praha

Pondělí, 15.Srpna 2011, 11:21:12

rozumím, ten varovný signál jsem zachytil, cítím ale přeci jen rozdíl v akcentu, který není jen formální. Zde jako v jiných reakcích na Pride také tuším přehnaná očekávání ze strany, která jej prostě zatím nemůže splnit ...

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Rodina je přechodným společensko-historickým jevem Pondělí, 15.Srpna 2011, 16:57:42

O tom, že rodina je „tradiční křesťanskou hodnotou“ zapochybuje každý ateista, který si přečte Nový zákon. I marxističtí klasikové psali o historickém vývoji instituce rodiny jakožto společenské mikrojednotky a její souvislosti s formou makrojednotky – čili státu. Význam „tradiční“ rodiny se někdy přeceňuje. V předmoderní době měla rodina trochu jinou podobu, byla daleko širší a poskytovala členům bezpečí, i oporu hmotnou, sociální, morální atd. To bylo z jedné strany výhodné, na druhé straně tato rodina do značné míry omezovala osobní svobodu, protože člověk si ji zkrátka nemohl dobrovolně vybrat a musel jí podřizovat svůj život. Z tohoto postavení byl vysvobozen moderním státem, který zase přinesl jiné problémy.
Instituce rodiny je dnes ve viditelné krizi a konzervativcům se sotva podaří ji obnovit v tradiční podobě. V budoucnu by možná nebylo špatné vrátit se k té velké rodině (o větším počtu členů), ale na úplně jiném základě. Měla by to být rodina ne podle genetické příbuznosti (i když ani to se nevylučuje), ale rodina „umělá“, čili nějaký typ komuny. Soužití by muselo být naprosto dobrovolné, na základě vzájemných sympatií a společně sdílených duchovních hodnot. Taková „umělá rodina“ by mohla spojovat jak homo- a heterosexuální dvojice, tak jedince nežijící v partnerství. Poskytovala by ideální podmínky třeba v péči o staré lidi a při výchově dětí, a to i v případě, kdyby selhali jejich biologičtí rodiče. Pro děti je skutečnost, že je má někdo rád, stará se o ně a tráví s nimi volný čas mnohem důležitější než jakákoliv tradice, takže podle mě nic nebrání tomu, aby gayové a lesby také vychovávali děti. Pokud jde o chybění mužských či ženských vzorů, mohla by je početnější „umělá rodina“ vhodně doplnit. Argumenty konzervativců, že homosexuální svazky nepřinášejí společnosti potomstvo a tudíž se nemají podporovat, jsou při malém procentu „duhových“ lidí v populaci a navíc v době, kdy hrozí potenciální přelidnění planety, přinejmenším nesmyslné.

Jan Dospiva - Orlová

Pondělí, 15.Srpna 2011, 21:32:43

Nevím, nevím, jako dítě bych chtěl především tátu a mámu a stabilní prostředí, takže bych tu "tradiční" rodinu za překonanou neprohlašoval. To, že je v krizi, ještě neznamená, že nemá mít budoucnost. Čímž neříkám, že jiné modely výchovy či velké rodiny nemůžou být dobré, zvláště, když "přirozená" rodina neexistuje nebo nefunguje.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Co je člověk? Úterý, 16.Srpna 2011, 01:21:15

Oceňuji jak citlivý Borzičův esej, tak i kam se diskuse dostala Oceňuji jak citlivý Borzičův esej, tak i kam diskuse dospěla ve dvou posledních příspěvcích (Eva Hájková a Jan Dospiva). Mám na mysli tu základní otázku, kterou vidím v pozadí sporů o právech a postavení duhových lidí: jak chápeme člověka?

Jsme jednotlivci bez vazeb na ostatní lidi, až na ty vazby, které si nasmlouváme? Taková je liberální představa od Hobbese, přes Adama Smitha až po současné chápání lidských práv v EU.
Nebo jsme lidé společenští a kulturní, kteří jsou rozumově a citově utvářeni v rodině a ve společnosti, kteří přežívají jako společnost a kteří, vedle svých lidských práv, mají také povinnosti vůči svým bližním a společnosti? To je aristotelská představa lidské přirozenosti a je přejímána třeba v katechismu a v sociálním učení Katolické církve a objevuje se i v současné komunitární filosofii.

Podle obou představ mají duhoví lidé právo na lidskou důstojnost a plnou rovnost před zákonem. Podle liberální představy lidských práv tato rovnost zahrnuje i nárok na právní uznání homosexuálních manželství a jejich rovnost s bisexuálními rodinami, včetně práva na adopci dětí.
Podle druhé "komunitární" představy by tato manželská a rodinná práva na ideové, hodnotové rovině oslabovala přirozenou bisexuální rodinu a tím ohrožovala zdárný rozvoj společnosti.
Když Eva Hájková píše o potřebách dětí, jako láska a péče, a uvažuje o jakési variantě kibucu, má na mysli společenský charakter člověka. A když Jan Dospiva píše, že "jako dítě bych chtěl především tátu a mámu a stabilní prostředí", tak upozorňuje na onu společenskou lidskou přirozenost. Spor je o optimální formu, která by lidské potřeby zajistila.
Některé party spřátelených rodin (třeba chatařů) se snad poněkud blíží "kibucu" Evy Hájkové a jsem si jist, že si je děti velice užívají. Ale nevím o případu, kde by podobné party žily společně v nějakém trvalém uspořádání. Je to patrně otázka jak vskutku hlubokých vzájemných sympatií a společně sdílených duchovních hodnot (EH), tak i míry ukázněnosti a vzájemné ohleduplnosti.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Ještě o nových formách soužití Úterý, 16.Srpna 2011, 16:35:9

Nešlo mi pochopitelně o zavádění nějakého nového společenského modelu ani bourání čehokoliv, co ještě, byť už hůře, funguje. Jsou to spíš úvahy o možné budoucnosti, než něco, co by se mělo začít hned realizovat. Jde o to nahradit v budoucnu něco, co už se samo rozpadá a patrně dál rozpadat bude. Ke slovům pana Dospivy: „Jako dítě bych měl raději mámu a tátu“. Samozřejmě, ale ptá se dnes na to dětí někdo, co by chtěly? Taková velká „umělá rodina“ by kromě toho v žádném případě fungující rodičovství nerušila. Rozhodně ani párové svazky by nezanikly. Byla by to jen jakási „nástavba“, která by přispěla mimo jiné i k ulehčení provozu domácnosti a pod. Těžko říct, zda by byl člověk schopen takové nové formy soužití a jaké problémy by to s sebou neslo, to nevím. Možná by to přispělo k vytvoření nové morálky. Někdo může namítnout, že vlastní rodina je pro člověka něco přirozeného. Společensky žijící zvířata (ve smečkách a stádech) patrně také tvoří „příbuzenstvo“. Nevím, zda to tak je, nemám znalosti z etologie, ale četla jsem, že to tak možná platí. Snad ano, ale neplyne z toho nic závazného pro člověka. Ten by měl být naopak schopen vytvářet i nová společenství, protože se od zvířat zásadně liší.
Možná na tom závisí budoucnost, jestli to člověk dokáže či ne. Vyloučeno není ani to, že se evropská rodina na přechodnou dobu ještě nějak „zrehabilituje“ po vzoru Číny, Indie a spol. Ale spíš si myslím (pokud nás nějaká budoucnost vůbec čeká), že ten společenský vývoj (rozklad starých rodinných forem) časem dojde i k nim do Asie. Že je to otázka času a my jsme v tom před nimi o kousíček „napřed“.
Jsem si vědoma, že to, co jsem napsala je provokativní (možná ještě víc, než to, co napsal pan Hošek o světové vládě pod článkem J. Silného: Jezte děti aneb vraždící spekulanti). Někdy totiž může být mnohem těžší změnit poměry v rodinách než změnit uspořádání států. Taková nová forma lidského soužití by totiž znamenala definitivní konec patriarchátu. Ale jeho rozklad přece už započal a pokračuje dál, jak všichni víme. Mimo jiné i ve společenské toleranci duhových lidí.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Existuje pravicový a levicový konzervativismus? Úterý, 16.Srpna 2011, 22:45:7

Myšlenky p. Rychetníka vycházejí z určité humanistické (k levici tendující) interpretace katolické sociální nauky, cítím v nich blízkost s českým filozofem K. Flossem.

A přivádějí nás možná k otázce: práva homosexuálů samozřejmě ano, ale nemohou se opravdu tyto požadavky a ideje stát rukojmím konzumně-hedonistického a individualisticko-sobeckého životního stylu, tedy přesně toho postoje, který tak potřebuje nynější neoliberalismus a globální kapitalismus? Jak odlišit legitimní nárok na svobodný rozvoj jedince od egoismu?

Myslím, že dělící čára vede přes uznání skutečnosti, že sice svoboda, včetně sexuální, je velmi důležitá, zejm. pokud se lidé bouří proti útlaku a usilují o emancipaci, ale není vším. Důležitá je také odpovědnost vůči lidem, bližním, chtete-li, a společnosti jako celku. Teprve vztahy s druhými z nás dělají lidi. Člověk je zkrátka tvor společenský, nikoli pouhé "individuum". Proto nemůže být svoboda bez solidarity.

Tož je-li toto katolická sociální nauka (aspoň v některých aspektech), tož dobrá...

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Úterý, 16.Srpna 2011, 22:54:32

Kolego Milane Plevo, myslím, že celkový pohled na sociální realitu máme podobný. Vtip je jenom v tom, že Vy, já a nikdo ze zde přítomných nejsme kompetentní rozlišit v jednotlivéím případě legitimní nárok na svobodu od egoismu. Je-li to tady politická diskuse (ovšem kolem eseje spíše filosofujícího), tak v té nemáme klíč k rozlišení. A běda, kdybychom si namlouvali, že ho máme. Pak někomu, koho bychom shledali egiistou bychom nepřčiznali stejné právio jako jinému, kterému bychom uznali, že se chce legitimně vyvíjet.

Nechcme prosím tuto otázku jiné kompetenci, totiž svědomí zúčastněných. Beztak rukojmím konzumně-hedonistického a individuálně-sobeckého životního stylu mohou být naprosto stejně homosexuálové jako heterosexuálové.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Děkuji, Úterý, 16.Srpna 2011, 23:56:58

pane Martine Plevo za upozornění na Karla Flosse, nevěděl jsem o něm. To co jsem o něm nalezl na < www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/flos-k.html > mi je sympatické a lichotí mi být s ním srovnán. I ten jeho zájem o řád a o dynamizaci Tomáše (pokud tak dobře rozumím Flossově zájmu o rozpracování kategorie času) a o triadismus je (podle mého) na kritickém směru rozvíjení filosofie. Pokusím se nalézt jeho texty.

Martin Pleva - pedagog, Brno

I. Štampachovi: Do svědomí nikoho nemáme samozřejmě právo sahat Středa, 17.Srpna 2011, 23:22:29

Ale na politické rovině se výše uvedené projevuje nejvíce asi tak, že vedle kulturních práv postavíme stejně důrazně, ne-li důrazněji, práva sociální (diskutovali jsme o tom před časem s M. Škabrahou).
Myslím, že si v tom rozumíme.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Středa, 24.Srpna 2011, 11:27:5


Myslím, že Floss byl také dlouhodobě lídrem křesťanské platformy v ČSSD.

ČSSD měla ve svých odborných komisích a jiných specifických strukturách - a to nejen v Masarykově dělnické (pak demokratrické) akademii - mnoho osob s obecnou reputací.

Například neexistoval protivníkem více respektovaný ekonom kritický ke "kapitalistickému" hlavnímu proudu než Milan Sojka, který na jaře 2009 zemřel ...

... který v našich ústředních komisích rovněž působil

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.