Podle informace amerického zdroje Religious News Service více než sto amerických studentů rabínského studia a přípravy k funkci kantora, který vede v synagoze bohoslužbu, nedávno podepsalo dopis odsuzující izraelskou vládu. Prohlašují v něm: „Ti z nás, pro které Izrael doposud představuje naději a spravedlnost, musí v sobě najít odvahu dívat se realitě do očí a připustit si, co vidíme, odvahu truchlit a plakat.“

Dopis je součástí širšího pohybu, k němuž v poslední době dochází u mladé židovské generace v USA. Mladí Židé na sociálních sítích tváří v tvář násilí, které zabilo více než deset lidí v Izraeli a několik stovek na palestinském území Gazy, otevřeně zpochybňují svůj vztah k Izraeli a sionismu. Prohlašují, že ač jsou Židé, mohou se zasazovat za svobodu Palestinců a hledat způsoby, jak se vyrovnat s tím, co označují jako „mezigenerační židovské trauma“. Míní tím zřejmě nekritický přístup vyšších věkových skupin židovské komunity k izraelské politice.

Koneckonců i u nás v Česku se objevily dvě — jak se zdá generačně nepodmíněné — iniciativy. O jedné z nich s názvem Židé pro spravedlivý mír už byla v Deníku Referendum řeč před dvěma lety. Přiznávají se k rodinné vazbě na generace svých rodičů a prarodičů, kteří zažili šoa, ale odmítají jakýkoli nacionalismus nebo rasismus. Kritika izraelské politiky vůči izraelským Arabům a vůči Palestincům bývá totiž někdy odrážena poukazem na domnělý antisemitismus. Proto se jeví jako významné, že se ke kritice přihlašují osobnosti se židovskými kořeny.

Druhý spolek, Židovský hlas solidarity, se podílel 21. května na Pochodu pro Palestinu a promluvila za něj Markéta Hrbková. Upozornila na to, jak je sporná demokracie, v niž existují občané druhé třídy. V závěru řekla: „Stojím tu, protože jako Židovka nechci být spoluzodpovědná za to, co se děje ve státu Izrael a v Gaze. Děsí mne představa, že ti, kdo si zažili nejstrašnější ponížení, utrpení a genocidu, chystají totéž jiným. A nechci ani pomyslet, že se to děje mým jménem.“

V Izraeli samotném existují voličskou podporou zatím slabé politické iniciativy zastoupené několika hlasy i v Knesetu, které volají po stejných právech pro všechny a po multikulturní otevřenosti. Jsou to sekulární izraelské politické strany, spíše liberální Nové hnutí — Merec a vedle něj socialisticky orientovaná Demokratická fronta pro mír a rovnost — Chadaš, která má židovské i arabské členstvo.

V Izraeli najdeme i náboženská uskupení podobného zaměření, tedy kritická k současné izraelské vládní politice. Iniciativa Rabíni pro lidská práva charakterizuje sebe samu jako rabínský hlas svědomí v Izraeli, dávající hlas židovské tradici lidských práv. Tím se odvolávají na Židy v diaspoře, kteří v zemích, kde žili, podporovali politiku otevřenou, pluralitní, sekulární, demokratickou a liberální. Její aktivní členy tvoří více než stovka izraelských reformních, ortodoxních, konzervativních a rekonstrukcionistických rabínů a studentů.

Vedle toho je tu i určitá skupina ultraortodoxních Židů, kteří považují stát Izrael jako produkt původně levicového, sekulárního sionismu za neoprávněný útvar. Návrat Židů a ustavení jejich státu podle nich přinese až očekávaný Mesiáš, Pomazaný Boží. Tak smýšlejí skupiny chasidů původně z haličského města Bobowa, satmarští chasidé, přišlí z Maďarska a Rumunska, a hnutí Neturej Karta — aramejsky Strážci města, tedy města Jeruzaléma, k němuž patří členové komunity Židů, kteří po staletí setrvali na svém území a neodešli do diaspory. Překvapivě podporují nejen zájmy a práva Palestinců, ale i radikální bojovné směry jako Hamás nebo Hizballah. Palestinci podle nich mají právo požadovat likvidaci Izraele.

Kritickým izraelským a židovským diasporním skupinám se špatně prosazuje jejich pojetí. Předhazuje se jim Hamás, který ve své chartě uvádí, že pro ně je Alláh posledním cílem, Prorok hlavou, Korán ústavou a smrt pro Alláhovu slávu je jejich nejžhavější touha. V úvodu dokumentu se cituje výrok, podle kterého Izrael bude existovat a bude pokračovat v existenci, dokud ho islám nevyhladí. To je postoj v zásadě jiný než legitimní kritika politiky Izraele. Na druhou stranu je třeba také říct, že text nové charty Hamásu z roku 2017 už po zničení Izraele nevolá.

Politika Hamásu, který bez potvrzení svobodnými pluralitními volbami ovládá pásmo Gazy, spíše navazuje na někdejšího významného reprezentanta Palestinců, jímž byl velký muftí jeruzalémský. Tato funkce byla vytvořena a obsazena britskými správci mandátního území v létech 1921—1948. Její jediný nositel Mohamed Amin al-Husajní navštívil v svém exilu ve Velkoněmecké říši roku 1944 Hitlera, jmenoval ho čestným muslimem a Hitler jeho čestným Árijcem. Zorganizoval arabský bojový útvar, který mimo jiné bránil společně s jednotkami Wehrmachtu a SS Berlín až do definitivní porážky 8. května 1945. Probíral s německým vedením koordinaci boje proti Britům na mandátním území Palestina a v berlínském rozhlase promluvil ke svým krajanům a vyzval je k pobíjení Židů.

Kritici izraelské konzervativní, nacionalistické politiky by se raději setkávali se svým státem v té jeho podobě, kdy v roce 1994 zakázal činnost politické strany Kach, již založil rabín Meir Kahane, který pocházel z USA a později působil v Izraeli. Strana, lze snad říct, zrcadlový protějšek Hamásu, byla izraelskými autoritami zakázána jako rasistická, s tím, že se dopustila násilných činů, včetně pokusů o bombové útoky a že naváděla k násilí proti arabskému obyvatelstvu. K zákazu došlo, když strana podpořila čin svého člena Barucha Goldsteina, který se dopustil krvavého masakru v Jeskyni patriarchů ve městě Hebronu, kde 25. února 1994 zastřelil nejméně devětadvacet Palestinců.

Očekávali bychom snad, že by se protějšky kritiků a prostředníky mezi oběma stranami konfliktu z palestinské a arabské strany mohlo stát přes sto padesát tisíc palestinských křesťanů, z nichž většina žije v Izraeli a asi třetina na okupovaných územích. Jenže ti zůstávají v konfliktu, který je i přes velkou míru agresivního náboženského fundamentalismu na obou stranách nakonec konfliktem spíše etnickým, spíše v pozadí. Ze zahraničních křesťanů se pro smír také angažuje část křesťanstva, například papež František. Část křesťanů, zejména z jeho evangelikální větve, tíhne ke křesťanskému sionismu a nekriticky straní současné izraelské politice.

Podaří-li se lidem ze všech zúčastněných komunit v tomto bolestivém regionu nahradit princip nacionální principem občanským a interkulturním, a pokud náboženství bude zase jednou religio, tedy podle původu tohoto slova vazbou, spojovacím článkem, a ne činitelem — a dokonce iniciátorem — konfliktu, pokud se na obou stranách budou objevovat stoupenci bezpečného soužití etnik a náboženství ve vzájemně uznaných hranicích, začne pozvolna svítat.