Začátkem srpna zabili izraelští osadníci devatenáctiletého Palestince Kosaje Mi'tana z vesnice Burka na Západním břehu Jordánu. Jeden z podezřelých, Elíša Jered, je pravicový extremista, který působil donedávna jako mluvčí Limora Son Har-Melecha, poslance krajně pravicové strany Židovská síla, klíčového člena vládní koalice premiéra Benjamina Netanjahua.

Přestože je Jered podezřelý z vraždy, izraelská krajní pravice se jej jednoznačně zastala. Vůdce Židovské síly Itamar Ben-Gvir, který je jako ministr národní bezpečnosti zodpovědný za policejní vyšetřování, opěvuje podezřelé jako „hrdiny“.

Normalizace apartheidu

Mi'tanova vražda, stejně jako únorové násilnosti osadníků ve vesnici Huwára na Západním břehu Jordánu jasně dokládají, jaké síly určují politiku Netanjahuovy koalice. Mezinárodní pozorovatelé obvykle chápou útok na izraelské soudnictví jen jako Netanjahuovu snahu vyhnout se trestu v probíhajícím soudním řízení týkajícím se korupce. Ve skutečnosti ale vládní priority určují jeho extremističtí spojenci.

Netanjahuovi krajně pravicoví partneři prosazují zcela otevřeně nadřazenost židů nad Palestinci na okupovaných územích a schvalují státní terorismus. Hrdě se hlásí k zesnulému rabínovi a bývalému poslanci Knesetu Meiru Kahanemu, který vyzýval k vyhnání Palestinců z okupovaných území. Jeho radikální návrhy přitom svého času jeden z prominentních členů Likudu — Netanjahuovy vlastní strany — přirovnal k nacistickým norimberským rasovým zákonům z roku 1935.

Těmto a podobným židovským rasistům jsou Netanjahuovy právní problémy vesměs lhostejné. Vnímají Netanjahua jako užitečného idiota, který jim pomáhá odstranit několik málo zbývajících překážek, jež stojí v cestě dalšímu rozšiřování osad a zintenzivnění vojenských akcí proti Palestincům. Jejich finálním cílem je anexe celého Západního břehu Jordánu — základního okupovaného palestinského území.

Toto smýšlení otevřeně vyjadřuje mnoho krajně pravicových poslanců. Simcha Rothman, předseda Výboru Knesetu pro ústavu, právo a spravedlnost, který sehrál klíčovou roli v podpoře soudního puče, je osadník, jehož domu v Pnej Kedem hrozí demolice, poněvadž jej postavil nelegálně na okupovaném území. Ministr financí Bezalel Smotrich, který řídí i Izraelskou civilní správu dohlížející na nevojenský život na okupovaných územích, je rovněž osadník a dlouholetý zastánce anexe.

V roce 2017 Smotrich představil takzvaný „rozhodující plán“ úplné anexe Západního břehu Jordánu, podle něhož by Palestincům bylo odepřeno volební právo a těm, kteří by se postavili na odpor, by hrozila deportace. Smotrich připustil, že jeho návrh má jistý „demokratický deficit“, ale je to podle něj nutná oběť.

Ještě nedávno byli politici tohoto typu vcelku okrajovými postavami. Židovská síla byla po léta marginální strana, která nedokázala získat jediné parlamentní křeslo. Právě Netanjahu však vedení strany Židovská síla přesvědčil, aby před volbami v roce 2022 utvořila koalici se Smotrichovým Náboženským sionismem, což jim ve výsledku přineslo zisk čtrnácti poslaneckých křesel ze 120.

Označení „okrajová“ se tak dnes již stalo zavádějícím. Ve skutečnosti už je rozdíl mezi postoji rasistických stran a Netanjahuova Likudu, pokud vůbec nějaký ještě existuje, jen velmi malý.

Vezměme si například ministra spravedlnosti Jariva Levina z Likudu, strůjce justičního puče. Levin podpořil několik návrhů na „uplatnění suverenity“, což je eufemismus pro anexi okupovaných území. Když vysvětloval svoji nadšenou podporu justičního puče, všechny příklady, které uváděl, se týkaly pokračování izraelské okupace.

Izraelský posun k autokracii je neodmyslitelně spjat s okupací. Probíhající soudní puč odráží nejen odhodlání mocichtivého politika uniknout před zákonem, ale také snahu osadníků zavést režim apartheidu mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Právě okupace umožnila strmý politický vzestup kdysi okrajových osobností, jako jsou Ben-Gvir a Smotrich.

Příkladem mohou být volby v roce 2022. Izrael se stále ještě vzpamatovával z vlny násilností mezi Židy a Araby, jež vypukly v květnu 2021. Nepokoje začaly vysídlováním palestinských obyvatel z čtvrti Šejch Džaráh ve východním Jeruzalémě a rychle eskalovaly. Izraelský stát reagoval operací Strážce hradeb, jež zanechala v Gaze stovky mrtvých a podnítila v izraelských městech se smíšenou populací další nepokoje.

Mnozí Izraelci, šokovaní mírou násilností, přijali nevídaně vstřícně Ben-Gvirův slib, že „ukáže Arabům, kdo tu skutečně vládne“. Ben-Gvirova rétorika však měla ohlas také proto, že „řízení konfliktů“ je již dlouhou dobu přístupem, která Izrael preferuje v oblasti národní bezpečnosti. Podle něj je mír s Palestinci nedosažitelný a pro Izrael je nejlepší možností zachování statu quo.

Izraelcům byl tento strategický odklon od mírového procesu dlouhá léta lhostejný a jeho dopady pociťovali ponejvíce Palestinci. Ale snažit se řídit takto konflikt je jako snažit se zvládnout lesní požár jeho obcházením; když se otočí vítr, plameny se obrátí proti vám. A přesně to se stalo v květnu 2021.

Jelikož většina izraelských opozičních stran přestala uznávat byť jen existenci Palestinců, stalo se přijatelným řešením to, které nabízela krajní pravice. Smotrichův plán apartheidu je sice hloupý, nebezpečný a zavrženíhodný, ale nabídl Izraelcům něco, co většina politického establishmentu nedokázala poskytnout: potenciální řešení.

S vojenskou diktaturou na okupovaných územích nemůže být Izrael demokracií

Izrael po desetiletí vytvářel dojem, že stojí nad konfliktem a snaží se jej moderovat, až jím byl nakonec sám pohlcen. Stejně jako se mnoho Izraelců naučilo zavírat oči před hrůzami okupace, považovali i Ben-Gvira za obyčejného provokatéra a přehlíželi nebezpečné důsledky jeho kahanistického přesvědčení a obdivu k postavám, jako byl židovský terorista a masový vrah Baruch Goldstein.

Proto musí opozice vůči koalici Netanjahu—Ben-Gvir—Smotrich nabídnout ucelenou vizi řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Jakákoli politická alternativa — ať už vzejde z Knesetu, z masových prodemokratických protestů, které se v zemi konají každou sobotu, nebo ze strany mezinárodního společenství — se musí zaměřit na důsledky desítky let trvající izraelské politiky na okupovaných územích.

Vzhledem k tomu, že se stoupenci okupace vyjadřují o svých cílech stále nepokrytěji, musí i jejich odpůrci představit jasnou strategii, která nabídne řešení, co s nelegálními osadami na Západním břehu Jordánu — oněmi epicentry židovského fašismu — a s tisíci vojáků, kteří jsou tam jsou vysíláni, aby na civilním obyvatelstvu vynucovali dodržování vojenského práva.

V první řadě musí naše strategie usilovat o ukončení okupace. Dokud bude Izrael trvat na udržování vojenské diktatury na nelegálně okupovaném Západním břehu Jordánu, nikdy se nestane skutečně demokratickou zemí.

Z anglického originálu Israel’s Moment of Reckoning Is Long Overdue publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.