Léta jsem stál za Julianem Assangem a zasazoval se za jeho osvobození. Když jsem se dozvěděl, že byl konečně propuštěn na svobodu, napadlo mě, že se vrací do světa, který nejen vypadá, ale vskutku je, v mnohem horším stavu, než v jakém byl v době, kdy začalo Assangovo pronásledování. Dopady pandemie, války a všude postupujícího ekologického kolapsu sugerují zásadní otázku: v jakém smyslu jsme my, kdo dýcháme čerstvý vzduch vně vězeňských zdí, svobodní?

Vykonat ne co se žádá, ale co se sluší a patří

Zhoršují se dokonce i příběhy, jež vyprávíme. Nový dětský film V hlavě 2 vypráví o třináctileté Riley na prahu puberty. Personifikované emoce — Radost, Smutek, Strach, Vztek, Znechucenost — vytvářejí v její mysli oblast nazvanou „Pocit vlastní hodnoty“. Pak se k nim přidávají další čtyři emoce — Úzkost, Závist, Stud, Znuděnost — a propuká mezi nimi konflikt.

Radost si přeje, aby se Riley na táboře především bavila, zatímco Úzkost chce, aby si Riley vydobyla místo v táborovém družstvu a našla si nové přátele. Aby ochránily Rileyin neustále se proměňující Pocit vlastní hodnoty, naučí se nakonec první generace citů s druhou spolupracovat. Film tak divákům předkládá naprosto falešný obraz lidské psychiky.

Ve skutečném světě končí obdobné psychické napětí často až na hranici šílenství. Kdyby se film namísto emocí dívky z bohatého losangeleského předměstí pokusil zobrazit pocity palestinského chlapce v ruinách Gazy, byl by jistě daleko přesvědčivější. Rozporuplnost emocí by v tomto případě stěží vytvořila stabilní já a spíše by jej dohnala k psychickému zhroucení a sebevražednému násilí.

Stačí si vybavit nádhernou popisnou pasáž v díle G. K. Chestertona: „Má-li si voják, obklíčený nepřáteli, prosekat cestu do bezpečí, musí spojit silnou touhu po životě se zvláštním pohrdáním smrtí. Nesmí na životě jen lpět, protože by byl zbabělcem a nezachránil by se. Nesmí pouze čekat na smrt, protože by byl sebevrahem a také by se nezachránil. Musí hledat svůj život v duchu zuřivé lhostejnosti k životu; musí toužit po životě jako po vodě a přitom pít smrt jako víno.“

Výborně takové spojování protikladů ztvárnil Oleh Sencov ve filmu Real. Režisér strávil jako politický vězeň několik let v ruských žalářích a později vstoupil do řad ukrajinské armády. Jeho devadesátiminutový snímek se skládá ze záběrů z kamery GoPro pořízených ve chvílích, kdy si Sencov nevšiml, že kamera běží. Záběry nesestříhal a film tak zachycuje zvláštní směs hrůzy a nudy, která určuje život na frontové linii.

Tato rozpolcenost prostupuje celým filmem. Banální brutalitu reality přerušují magické okamžiky, které se dají nejlépe popsat jako ztráta jakéhokoli smyslu. Sencov vzpomíná na jednu takovou situaci z doby nedlouho předtím, než začaly vznikat záběry filmu Real: „Voják s přezdívkou Johnny, veterán z afghánské války, jel evakuovat raněné, ale byl postřelen. Podařilo se mu ještě odvysílat: ‚Tady Johnny. Jsem mrtvý.‘“ To je moment autentické metafyzické absurdity.

Mnoho recenzentů se domnívá, že film Real představuje válku takovou, jaká doopravdy je. Dílo ale není jen další oslavou pacifismu tváří v tvář nesmyslné absurditě války.

I když si Sencov brutální nesmyslnost situace uvědomuje, je přesvědčen, že se boj za spravedlivou věc vzdát nesmí. Jeho film zbavuje hrdinství na bojišti jakéhokoli romantismu a ukazuje, jak vypadá opravdová odvaha: přijmout mizérii válečných bojů a nezastírat ji patetickými představami.

Falešný pacifismus

A právě toto poselství nyní potřebujeme jako sůl. V případě Ukrajiny byl pacifismus využit k ospravedlňování ruské vojenské agrese. Sdělení těch, kteří se staví proti západní podpoře Ukrajiny, zní: „Nesmíte klást odpor okupantovi, protože pak se stanete stejnými jako on.“

V případě Svaté země je poselství podobné, ovšem zpravodajství mainstreamových médií o tamních událostech je velmi odlišné. Důsledně se snaží utvářet a manipulovat naším vnímáním toho, co se děje, aby co nejvíce zmírnila působení zpráv na naše emoce. Zatímco Izraelci jsou zavražděni při „masakru“, Palestinci jsou jen „nalezeni mrtví“. Tyto formy „měkké“ cenzury prorůstají celým současným veřejným diskurzem.

Věděli jste, že velká skupina izraelských židovských intelektuálů nedávno vyzvala všechny členské státy Evropské unie, Velkou Británii a další země, aby uznaly stát Palestina? O tomto odvážném činu se v západních médiích téměř nepsalo. Závažné události, které by mohly narušit citlivost západní veřejnosti, noviny buď přecházejí, nebo o nich informují pouze drobnou zmínkou na okraji.

Kdo například zaznamenal, že 20. června 2024 přijal Izrael opatření, jimiž Izraelské obranné síly předaly významnou část svých pravomocí „proosadnickým úředníkům“, čímž de facto anektoval Západní břeh Jordánu? Palestinci ironii skrytou v tomto postupu přehlédnou nejspíš jen stěží. Zatímco vojenská okupace znamená přece jen určitou formální propast mezi nimi a Izraelem, nové ustavení je činí v podstatě součástí izraelského občanského řádu — byť ovládaného šovinisty, kteří se je z něj snaží vyloučit.

Zpět ale k Assangovi. Uvedené příklady ukazují, proč potřebujeme hrdiny, jako je on. Učinil, co měl, a sám za to zaplatil vysokou cenu. Nastal čas, aby v jím započaté práci pokračovali další — přičemž „prací“ tu nemíním určité zaměstnání, nýbrž povolaní — povolání k něčemu, co se od člověka žádá, aby vykonal.

Assange se nerozhodl založit WikiLeaks a odhalit státní tajemství z vlastního rozmaru. Udělal to proto, že jednoduše nemohl jednat jinak. Proto si myslím, navzdory všemu utrpení, které prožil, zůstává šťastným člověkem.

Z anglického originálu Assange Is Free, But Are We? publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Citát z knihy G. K. Chestertona Ortodoxie (Brno 1992) přeložil Jan Čulík. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.