Léta jsem stál za Julianem Assangem a zasazoval se za jeho osvobození. Když jsem se dozvěděl, že byl konečně propuštěn na svobodu, napadlo mě, že se vrací do světa, který nejen vypadá, ale vskutku je, v mnohem horším stavu, než v jakém byl v době, kdy začalo Assangovo pronásledování. Dopady pandemie, války a všude postupujícího ekologického kolapsu sugerují zásadní otázku: v jakém smyslu jsme my, kdo dýcháme čerstvý vzduch vně vězeňských zdí, svobodní?

Vykonat ne co se žádá, ale co se sluší a patří

Zhoršují se dokonce i příběhy, jež vyprávíme. Nový dětský film V hlavě 2 vypráví o třináctileté Riley na prahu puberty. Personifikované emoce — Radost, Smutek, Strach, Vztek, Znechucenost — vytvářejí v její mysli oblast nazvanou „Pocit vlastní hodnoty“. Pak se k nim přidávají další čtyři emoce — Úzkost, Závist, Stud, Znuděnost — a propuká mezi nimi konflikt.

Radost si přeje, aby se Riley na táboře především bavila, zatímco Úzkost chce, aby si Riley vydobyla místo v táborovém družstvu a našla si nové přátele. Aby ochránily Rileyin neustále se proměňující Pocit vlastní hodnoty, naučí se nakonec první generace citů s druhou spolupracovat. Film tak divákům předkládá naprosto falešný obraz lidské psychiky.

Ve skutečném světě končí obdobné psychické napětí často až na hranici šílenství. Kdyby se film namísto emocí dívky z bohatého losangeleského předměstí pokusil zobrazit pocity palestinského chlapce v ruinách Gazy, byl by jistě daleko přesvědčivější. Rozporuplnost emocí by v tomto případě stěží vytvořila stabilní já a spíše by jej dohnala k psychickému zhroucení a sebevražednému násilí.

Stačí si vybavit nádhernou popisnou pasáž v díle G. K. Chestertona: „Má-li si voják, obklíčený nepřáteli, prosekat cestu do bezpečí, musí spojit silnou touhu po životě se zvláštním pohrdáním smrtí. Nesmí na životě jen lpět, protože by byl zbabělcem a nezachránil by se. Nesmí pouze čekat na smrt, protože by byl sebevrahem a také by se nezachránil. Musí hledat svůj život v duchu zuřivé lhostejnosti k životu; musí toužit po životě jako po vodě a přitom pít smrt jako víno.“

Výborně takové spojování protikladů ztvárnil Oleh Sencov ve filmu Real. Režisér strávil jako politický vězeň několik let v ruských žalářích a později vstoupil do řad ukrajinské armády. Jeho devadesátiminutový snímek se skládá ze záběrů z kamery GoPro pořízených ve chvílích, kdy si Sencov nevšiml, že kamera běží. Záběry nesestříhal a film tak zachycuje zvláštní směs hrůzy a nudy, která určuje život na frontové linii.

Tato rozpolcenost prostupuje celým filmem. Banální brutalitu reality přerušují magické okamžiky, které se dají nejlépe popsat jako ztráta jakéhokoli smyslu. Sencov vzpomíná na jednu takovou situaci z doby nedlouho předtím, než začaly vznikat záběry filmu Real: „Voják s přezdívkou Johnny, veterán z afghánské války, jel evakuovat raněné, ale byl postřelen. Podařilo se mu ještě odvysílat: ‚Tady Johnny. Jsem mrtvý.‘“ To je moment autentické metafyzické absurdity.

Mnoho recenzentů se domnívá, že film Real představuje válku takovou, jaká doopravdy je. Dílo ale není jen další oslavou pacifismu tváří v tvář nesmyslné absurditě války.

I když si Sencov brutální nesmyslnost situace uvědomuje, je přesvědčen, že se boj za spravedlivou věc vzdát nesmí. Jeho film zbavuje hrdinství na bojišti jakéhokoli romantismu a ukazuje, jak vypadá opravdová odvaha: přijmout mizérii válečných bojů a nezastírat ji patetickými představami.

Falešný pacifismus