V předmluvě ke svým Deseti mýtům o Izraeli nám historik Ilan Pappé dává na vědomí, že „sionistický příběh o vzniku státu Izrael se opírá o košatý soubor mýtů, které velmi rafinovaně zpochybňují morální právo Palestinců na zemi, jež je předmětem sporu.“ Ano, přesto však prosím — jen ne tak rychle s tou kritikou Izraele, vždyť se neprovinil sám.

Mýty jsou mateřským mlékem nacionalismu a tohle mléko odjakživa chutná politickým snaživcům a kuplířům davů všude na světě. A davy to (velmi často) vítají. Nakonec bez mýtů by těžkopádný proud společného národního vědomí těžko mohl plout korytem obecné vůle, aniž by ho znepokojovaly všechny ty spodní víry nonkonformity, nesouhlasu a rebelantství, případně boční přítoky a proudy alternativních vyprávění, příběhů těch druhých.

Kdo jiný by síle mýtů měl nakonec rozumět víc než my Češi, architekti pohádky o čechoslovakismu a dvou i více větvích jednoho slovanského kmene, po tisíc let odolávajícího soustředěným úderům Němců a Maďarů? My, kteří jsme po léta obraceli oči k piedestalu „demokracie humanitní?“ Kdo jiný by měl mýty chápat lépe než my, kteří jsme dlouhou nit událostí 20. století nastokrát obtočili kolem otazníku „české otázky“ a namlouvali jsme si, že ta otázka je otázkou světovou?

Své mýty dobře poznáme. S jakou chutí se zubatá tlama politických mýtů umí zakousnout a jak silně to bolí, přece dobře víme. Přesvědčit se o tom není nic těžkého. Stačí sednout na vlak a vydat se z Prahy na cestu do pohraničí.

Strategická partnerství

Rozumíme mýtům a dobře proto chápeme situaci Izraele. A jak nám dávají znát naše politické špičky a mediální matadoři, stojíme při něm. Vždy a za všech okolností. Neboť jde tu o diplomatickou tradici a — jak se to říká — strategická partnerství.

Jenže kolik je v téhle podpoře skutečně autentického, solidárního a bratrského, a nakolik tou podporou, někdy až okatě halasnou, chráníme úzkostně svůj vlastní košatý sad politických mýtů? Slova bývalého prezidenta Miloše Zemana, že řešením izraelsko-palestinské krize je nucený odsun Palestinců, dávají tušit, že nejedno červavé jablíčko našich dějin nám chutná i dnes, jako dezert naší malosti.

Jistě, česká podpora Izraele má i svou autentickou, hlubokou a intimní stránku. Smutné oči tiché Lakmé, kterou její manžel Karel Kopfrkingl ve Spalovači mrtvol tak cynicky oběsil, dávají tušit, že v českém vztahu k Židům je něco tragicky nedořečeného nebo zoufale zamlčeného. Stydíme se dodnes za antisemitské orgie naší druhé republiky. Stydíme se za naše mlčení, které v létě roku čtyřicátého pátého doprovázelo židovské navrátilce z koncentračních táborů a žilo s nimi ještě mnoho let poté.

Stydíme se za pokusy tvrdého jádra normalizačních komunistů vecpat sen pražského jara o skutečně demokratické společnosti do hrubé škatulky s nápisem „sionistické spiknutí.“ Jádrem naší podpory Izraele je smutek, a smutek, to je sentiment. Sentiment a stereotyp, vzájemně zacyklené politickou setrvačností.

Podporujme Izrael, cítíme-li, že je v právu. Buďme ale sami k sobě nároční. Nepřehlížejme bílá místa našich sympatií k Izraeli. Přiznejme si, že našim židovským „černovlasým bratrům“ (jak je v jedné ze svých próz nazval opět Ladislav Fuks), dlužíme mnohem víc. Jsme dlužníky našeho svědomí vůči Židům všude tam, kde převládá touha hrát partii složitého a bolestného problému na pravoúhlé rovině černobílých šachovnic.

Dlužíme své důrazné kategorické „ne“ všude tam, kde se schyluje k pochodům smrti, koncentračním táborům, okupaci a odsunům. Dlužíme náš nesouhlas, pokud se premiér Netanjahu netají svým přátelstvím s těmi lídry evropské politiky, kteří naopak jen velmi špatně tají své sympatie k fašismu a nacismu. Šest milionů Židů nezemřelo proto, aby na jejich hrobech mohli nacionalisté všech barev odbývat své tanečky.

Buďme náročnými přáteli. Jen ti pomáhají a nemlčí.