Škola aktivního občanství
Filip OutrataKomunální politika je tou úrovní, kde se formuje aktivní, ne pouze divácky konzumní přístup k věcem obecným. Úspěch občanských a aktivistických hnutí v letošních obecních volbách je nadějným příslibem věcí budoucích.
Volby do zastupitelstev měst a obcí jsou v něčem zcela odlišné od jiných typů voleb. O těch všech — sněmovních, senátních, krajských, evropských — se dá říci, že v nich naprostá většina občanů malou částečkou svého hlasu spolurozhoduje o výsledku gladiátorského souboje několika desítek či stovek kandidátů. Občan-politik a občan-volič představují dva oddělené světy. Politika v tomto pojetí je blízká reality show, kde také masa diváků rozhoduje o úspěchu či neúspěchu skupinky vyvolených.
Komunální volby jsou jiné. V těch právě proběhnuvších kandidovalo přes 234 000 lidí. Skoro čtvrt milionu občanů-politiků je sice stále menšina, ale rozhodně ne zanedbatelná. Komunální politika je tou úrovní, kde se formuje jiný než divácky konzumní přístup k obci, k veřejné sféře, k věcem obecným.
Obecní volby navíc nejsou prostě jedny volby mezi jinými, jsou pestrou paletou voleb zcela různého typu. V největších městech se podobají volbám celostátním s dominantní rolí nejsilnějších stran, v menších obcích mají zcela jiné parametry. Tato mnohost přináší s sebou i nepřehlednou rozmanitost výsledků: tatáž strana v jedné obci či městské čtvrti zcela propadne, v jiné přesvědčivě zvítězí. Zcela jiný bývá i výsledek povolebního vyjednávání. Koalice na komunální úrovni nabízejí všechny možné kombinace, nic není nemožné.
Jak Babišovo Ano, tak (přinejmenším některé z) kandidátek lokálních hnutí, totiž nenabízejí to, co dle mého názoru chybí polickým stranám, totiž členskou aktivitu zdola, "masarykovskou drobnou práci", demokratické generování lídrů zdola nahoru, nýbrž jsou to aktivity zatížené spasitelským komplexem, vyvolávající v občanech nikoliv chuť pustit se do práce ve veřejného prostoru, nýbrž (dle mého názoru planou) naději na příjezd Blanických rytířů.
Třeba je to jen dočasná fáze, třeba se to vyvine, součaný stav přeroste. Ale také nemusí, neboť rétorika "my nejsme politici, my nejsme strana", docela agresivní vymezování proti časově i personálně stabilnějším subjektům tomu odporuje.
Politické strany mají u nás velmi málo členů, a to je neduh, neumožňující následně rozvoj demokracie, efektivní rozhodování zdola nahoru. Útočením na strany jako celek, vyvoláváním neselektivního odporu k stranictví, pak brání každé snaze neduh léčit. Strany se mohou vzpamatovat jen náborem členů, jen masová strana s širokou základnou je (díky prosté statistice) odolná proti účinku velrybaření atd. Další stigmatizace členstva politických stran je tedy spíše kontraproduktivní.
Mohou být hnutí, s pouhými příznivci, prakticky bez členstva, "zkratkou" k nápravě poměrů? Nevím, avšak cítím se povinen pochybovat. Před námi je dlouhá cesta po odbočce od tradiční (západo)evropské demokracie. Možná vepředu anastomózuje s cestou tradiční demokracie, ale také nemusí, nevidíme tam...
Nevíme, na jakém bodu cesty jsme; může to být začátek slepé uličky. Máme ale povinnost hledat a uvažovat o všech alternativách. Buďte zdráv!
Píšete: "...pokud se strany nedokážou otevřít a zbavit se manipulačních papalášských struktur a způsobů chování, nikdy nebudou atraktivní pro více nových členů." Ty strany ovšem neexistují jako danost, ony jsou tvořeny (výhradně!) právě těmi členy (klišé o moci sekretariátů jen zastírá tento fakt). Strana se nemůže změnit, nezmění-li se poměry členstva. To je jako říci, že Češi budou respektovat Romy, až Romové budou bohatí a vzdělaní. Ve skutečnosti jsou politické strany tak málo početné, že prakticky kteroukoliv základní organizaci kterékoliv strany může skupina tří až pěti nových členů proměnit k nepoznání. Naopak to ale nejde. Obávám se, že stigmatizace (je-li obecná, neselektivní) není jen pouhý symptom, že (již od dob OF) jde o korelaci, nikoliv jednostrannou regresi; "samopotvrzující proroctví", jako když předpověď krachu banky vyvolá run a následný krach.
Co se týká otevřenosti, právě ta často není vlastní právě novým hnutím, (viz mimo jiné
http://denikreferendum.cz/clanek/18824-hnuti-ano-dlouhodobe-porusuje-vlastni-stanovy )
a co se týká manipulativních papalášských ... (já bych řekl ...praktik, nikoliv ...struktur), právě takové praktiky jsem aktuálně zaznamenal u jednoho z nových úspěšných hnutí, do nichž promítáte své naděje. Přesto chci být a zůstat optimistou, neboť přílišná skepse tlumí aktivitu. Chci tedy věřit, že to byl jen exces, volebním bojem vybuzené hormony příslušných ne-manipulátorů a ne-papalášů.
Politické směry (konzevativní, liberální, soc.-dem...), se ovšem profilovaly dlouho. Ty ideje nezaniknou tím, že se zdiskredituje či třeba zemře jeden lídr. Kam se však poděje energie hnutí - fanklubů svých zakladatelů?
Poslední odstaveček Vaší reakce, zejména věta "Máme ale povinnost hledat a uvažovat o všech alternativách," mi mluví z duše. I vy budte zdráv.