V předvečer Mezinárodního dne lidských práv byla zveřejněna zpráva z vyšetřování Výboru pro tajné služby Senátu USA, která odhaluje praktiky CIA při mučení vězňů podezřelých z terorizmu. Dnes víme, že mnozí z nich byli nevinní. Základní informace přinesl v Deníku Referendum Petr Jedlička. Ze zprávy je jasné, že docházelo k brutálnímu mučení a nátlaku a to s vědomím prezidenta USA, G. W. Bushe a části jeho administrativy.

Do nelidského zacházení s vězni bylo zapojeno také několik desítek dalších států, včetně zemí EU, s největší pravděpodobností i té naší. Především se však jednalo o totalitní režimy na blízkém východě, se kterými USA úzce spolupracují. Pro nás je dobré si připomenout, že spolupráci s nimi navazovali také Václav Havel a Karel Schwarzenberg.

↗

Trasy údajné ilegální přepravy vězňů v režimu „mimořádného vydávání“ podle listu Rzeczpospolita, 17 April 2009

Za zprávu se postavil i konzervativní senátor John McCain, Obamův protikandidát v posledních prezidentských volbách. Poukázal na to, že mučení nevedlo k žádným zásadním odhalením. McCain byl vojákem americké okupační armády ve Vietnamu, byl zajat a prošel mučírnami Vietkongu. „Vím z osobní zkušenosti, že násilí na vězních vede spíše k horším informacím, než k lepším,“ prohlásil McCain. „Oběti mučení řeknou cokoli a podají jakoukoli informaci, která by podle nich mohla udělat mučitelům radost a je zbavit utrpení.“

V tom je ovšem McCain prudce v rozporu se znalostmi českých expertů Českého rozhlasu a České televize, jakými jsou Roman Joch, Kryštof Kozák a Teodor Marjanovič. Ti shodně mučení spíše obhajovali a naznačovali, byť v rozporu se zprávou, že mučení může být efektivní. K otázce lidských práv, na něž se McCain také odvolával, se česká média vůbec nedostala.

Světová média v této souvislosti také připomínají prezidenta Bushe, který několikrát odmítl obvinění z používání mučení na vězních. Bývalý prezident Polska Aleksander Kwasniewski v souvislosti se zprávou po letech mlčení přiznal, že Polsko poskytovalo tajné základny Spojeným státům pro vyslýchání vězňů. „Byli jsme ujištění, že s vězni bude zacházeno humánně,“ omlouvá své tehdejší jednání.

Trýznění vězňů, porušování lidských práv a především transport vězňů ze strany USA a spolupracujících zemí bylo předmětem vyšetřování Evropského parlamentu. Vyšetřování EP bylo v médiích zpochybňováno a mnohdy i vysmíváno jako protiamerický pamflet. Dnes se ukazuje, že bylo zcela oprávněné. Tragickým faktem ovšem zůstává, že mlčení evropských politiků prodloužilo utrpení mnoha lidí, z nichž mnozí, jak dnes víme, byli nevinní.

Na Den lidských práv proběhla v Praze demonstrace na jejich ochranu. Zajímavé je, že se na ní neobjevila žádná kritika flagrantního porušování lidských práv v USA. Byla zaměřena čistě proti současné vládě a lidskoprávní agendu využila jen jako nástroj kritiky, aniž by o skutečné naplňování práv většina demonstrantů skutečně stála.

Lidskoprávní krize Západu, jak můžeme bezpochyby současnou událost nazvat, přichází v době, kdy se tato problematika poprvé v historii České republiky stala žhavým tématem. Je tomu tak proto, že se první náměstek ministerstva zahraničních věcí prof. Petr Drulák pokusil lidská práva včlenit do koncepce naší zahraniční politiky.

On sám říká, že se pokusil dodat lidským právům v naší politice univerzální rozměr a neomezovat je jen na práva politická. Při podrobném zkoumání dosavadních materiálů a koncepcí však rychle zjistíme, že kromě pár obecných proklamací žádná stanoviska k prosazování lidských práv ve světě naše zahraniční politika nemá. Pokud by se to Drulákovi skutečně povedlo, šlo by vlastně o průkopnický krok, který by lidská práva konečně do naší politiky dostal.

V diskuzi s Drulákem vystoupila celá řada českých intelektuálů, kteří kritizovali jeho východisko postavené na Všeobecné deklaraci lidských práv. Jejich stanoviskem bylo, že jakási tradiční práva stojí nade vším a ostatní je jen přívažek, který vlastně až zas tak důležitý není. Nejvýznamnějšími autory této novátorské kategorizace lidských práv byli prof. Jiří Přibáň a JUDr. Jiří Pehe. Tradiční práva v tomto pojetí jsou především svoboda slova, svobodné volby, právo na vlastnictví…

Jejich teze byla mylná od samého počátku, protože mezinárodní právo podobnou kategorizaci nezná. Ale současná lidskoprávní krize ukazuje, jak fatálním omylem byl jejich přístup. Svoboda slova ani právo podílet se na výkonu moci nemohla přinést uneseným osobám z jiných zemí žádné právo a žádné bezpečí. Současný demokratický systém USA ani neumožní, aby byli viníci potrestáni.

Lidská práva naštěstí nezáleží jen na Západu

Už v reakci na Jiřího Přibáně jsem upozorňoval, že jeho kategorizace a povyšování jemu sympatických lidských práv nad jiné nemá žádnou historickou ani právní oporu. Mezinárodní právo zná pouze jednu kategorizaci. Ta vyjímá z univerzálních práv speciální kategorii, tzv. tvrdé jádro lidských práv. Těchto lidských práv by se neměla týkat žádná derogace, to znamená, že žádný stát je nesmí omezit z žádného důvodu.

Klasicky jsou do tvrdého jádra lidských práv řazena: právo na život, právo nebýt mučen ani podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení, právo nebýt držen v otroctví ani v nevolnictví, právo na zákaz retroaktivity trestního práva. Připomeňme si však, že například kontinentální Africká charta lidských práv nepřipouští žádnou derogaci schválených lidských práv.

Současná situace nedává příliš velkou šanci, že by viníci byli stíháni. Navíc by americký prezident viníky zcela určitě amnestoval, jako se to stalo při podobných zločinech. Jedinou možností zůstává využít některé jiné jurisdikce pro požadování náhrady škody v občansko-právním procesu. Podobné soudy s USA však většinou nevedou k úspěchu. Příkladem může být kauza Kanaďana Mahera Arara, který byl CIA unesen, vězněn a mučen. Nakonec se kanadským úřadům podařilo jej zachránit. Protože soudy USA jeho obvinění odmítají, vyplatila mu Kanadu náhradu deset milionů dolarů.

Otázkou je, jak na zprávu o mučení v USA budou reagovat příslušné orgány Evropské unie a také diplomacie členských států. Vzhledem k tomu, že EU, podobně jako USA, musí neustále čelit kritice selektivního uplatňování lidských práv, byla by důrazná reakce velmi záhodná. Pokud je role EU při uplatňování lidských práv zpochybňována již nyní, pak bez adekvátní reakce na těžký prohřešek USA bude téměř nulová.

EU si sama v roce 2008 stanovila Obecné zásady EU v otázce mučení a jiného krutého zacházení. Je jednoduché tyto směrnice vytahovat proti nejchudším zemím. Bohužel jejich uplatnění proti našim spojencům v africkém rohu či na blízkém východě a proti našim obchodním partnerům v Asii selhávají. Pokud selžou i v kritice našich nejbližších spojenců, můžeme konstatovat jediné: Celá poválečná snaha o nastolení univerzálního minima lidských práv, na němž se shodne většina států, je mrtvá.

Naštěstí můžeme doufat, že není mrtvá zcela. Nejedná se o čistě západní ideu a s lidskoprávní krizí Západu také nezanikne. Bude jen třeba hledat jiné formy a nové partnery. Najednou se zdá, že i poněkud konzervativní idea současného vedení ministerstva zahraničních věcí získává svou mezinárodní důležitost.

Univerzalita lidských práv je nezbytná nejen v jejich chápání, ale především v jejich uplatňování. Tam čeká českou diplomacii ještě velký kus práce. Porušování lidských práv, zvláště pak jejich tvrdého jádra, je stejně fatální v Číně jako v USA, v Etiopii jako na Kubě, Saudské Arábii jako v Bělorusku. Forma politických režimů a jejich vztah k nám tu nehraje roli.

Anebo vlastně hraje. Přeci je pro nás mnohem důležitější říci příteli, když dělá chybu. A když se tak rádi oháníme naší křesťanskou tradicí, neměli bychom ani zapomenout na ono biblické: Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?