Víkendový sjezd ČSSD potvrdil stávajícího předsedu, s několika novými tvářemi i celé stávající vedení strany. Neuspěli Sobotkovi kritici a oponenti, staronový předseda zvolil strategii založenou na jedné straně na ostré kritice Andreje Babiše, na druhé straně na posunu směrem doleva, k výrazněji levicové politice reprezentované zejména daňovou progresí.

Již tradičně vystoupil na sjezdu české sociální demokracie slovenský premiér a předseda slovenské sociální demokracie Robert Fico. Jeho projev, který měl soudě podle ohlasů mězi delegáty sjezdu vůbec největší úspěch, je důležitý pro porozumění vztahu ČSSD a liberalismu.

Proč měl Fico úspěch

Slovenský premiér pronesl na brněnském sjezdu projev, za který sklidil bouřlivý potlesk od delegátů na sjezdu, a poté neméně ostrou kritiku některých médií, mimo jiné i na Deníku Referendum. Projev stojí za pozornost, protože ukazuje, v čem je přitažlivost politiků typu Roberta Fica.

Robert Fico mluvil celkově velmi vstřícně a přátelsky, z jeho projevu přímo vyzařovala snaha získat si druhou stranu a ujistit ji o svém zájmu. S takovým základním nastavením je snadné si získat souhlas posluchačů. Rakouský poslanec Hannes Weniger, druhý ze zahraničních sociálních demokratů, kteří v Brně jako hosté vystoupili, delegátům sjezdu mimo jiné řekl, že je třeba bojovat s pocity nejistoty lidí a zastávat se hodnot jako je solidarita a demokracie.

To je v principu velmi sociálně demokratické a je dobře, že taková slova na sjezdu zazněla. Lze si ovšem představit, že tato slova neměla ohlas srovnatelný s projevem Roberta Fica, a to nejenom proto, že nezazněla z úst předsedy strany či vlády. Je ovšem třeba doplnit, že rakouský sociálnědemokratický kancléř Christian Kern zaslal zdravici na videu.

Podle Fica se západní sociální demokraté ptají při návštěvách Slovenska stále jen na dvě věci: na homosexuály a uprchlíky. Pokud by tomu tak skutečně bylo, svědčilo by to o jistém selektivním vnímání západních sociálních demokratů a jejich nezájmu o většinu obyvatel Slovenska. Pokud tomu tak není a Fico si tento bod svého projevu přibarvil ke své řečnické potřebě, svědčí to o snaze slovenského sociálnědemokratického premiéra získat si sympatie tím, že zahraje na homofobní a xenofobní notu.

Dá se předpokládat, že z pohledu delegátů byly zřejmě z konkrétních bodů Ficova projevu těmi nejdůležitějšími výzva k přenesení hospodářských výsledků do platů a peněženek občanů, nebo jinými Ficovými slovy, vybudovat nový pilíř sociálních práv, být více sociálnědemokratičtí. Také jistě oslovilo varování před „poloblázny“ z extremistických stran a obrana standardních politických stran.

Líbit se také muselo, jak jasně a zřetelně formuloval Fico své postoje a názory, například když se postavil za svůj odmítavý přístup k protiruským sankcím, které odmítal a odmítá, protože škodí slovenské ekonomice. Slovenský premiér se delegátům jevil jako někdo, kdo si stojí za svým, a ještě to dokáže razantně a srozumitelně formulovat. V rovině vystupování jakýsi ideál, kterému by se rádi přiblížili i čeští sociální demokraté.

Poloblázni a politická korektnost

Asi nejkontroverznější částí Ficova projevu byla ta, kde ve vymezení se vůči „polobláznům a extremistům“ vytyčil jako způsob, jak jim čelit, přizpůsobení se jejich chování a opuštění politické korektnosti:

„Zapomeňte na biblické — kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem. Já říkám — kdo do tebe kamenem, ty do něj dvěma kameny. Zejména v případě, když jde o extremisty a poloblázny. Nebojme se věci pojmenovat správnými slovy, zapomeňme na politickou korektnost, která se stala v tomto prostředí bohužel projevem slabosti.“

Vymezování se vůči politické korektnosti je vděčné téma, které vždy bude získávat pozornost, a to zdaleka nejen v kruzích extremistů či nacionalistů, Ficovými slovy „polobláznů“. Velmi mě překvapilo, když jsem kritiku politické korektnosti objevil v knize světoznámého švýcarského biochemika Gottfrieda Schatze Kouzelná zahrada biologie, vydané původně v roce 2012. Schatz nebyl ani náznakem rasista či xenofob, spíš právě naopak.

↗

Asi nejkontroverznější částí Ficova projevu byla ta, kde jako obranu vůči „polobláznům a extremistům“ navrhl přizpůsobení se jejich chování a opuštění politické korektnosti. Foto ceskatelevize.cz

A přece v závěru jednoho z esejů o hlubších souvislostech vědy tvrdí, že politická korektnost, stejně jako ustrnulá dogmata a posvátná tabu, spoutává samostatné myšlení. Takováto kritika je samozřejmě dost vzdálená tomu, jak na politickou korektnost útočí někteří politici, ale zůstává tu určité jádro, které se nedá snadno vyřídit jako pouhý xenofobní populismus. Spočívá v té situaci, kdy se ze snahy chránit určité skupiny stane snaha vytěsňovat určité skutečnosti, nemluvit o nich.

To opravdu může být projevem slabosti, vede to k tomu, že se určitých témat chopí ti, jejichž cílem není svobodnou společnost a její jednotlivé části chránit otupováním konfliktních hran, ale nakonec omezovat a reglementovat, již ovšem po svém a záměrně nekorektně. To se v celosvětovém měřítku děje, příklady si každý může doplnit sám. Je to citlivé téma a je myslím nutné hledat hlubší pohled na věc, než jak jej obvykle nabízejí jak kritici, tak obhájci politické korektnosti.

Pojmenovávat skutečnost správnými slovy, řečeno s Robertem Ficem, je opravdu důležité. Správná slova znamená slova dobře uvážená, ohleduplná a citlivá, ale ne vyhýbavá a opatrnická, a hlavně vždy založená na dobré znalosti. Pokud by sociální demokraté uměli problémy a konfliktní situace dneška takto pojmenovat, nepotřebovali by se vymezovat vůči politické korektnosti.

Konec liberalismu v české sociální demokracii?

Podle reakcí na sjezd ČSSD, které jsem četl, mnozí lidé liberálního a levicově liberálního zaměření nad ČSSD zlomili hůl a výsledky sjezdu na tom nemohly mnoho změnit, spíš potvrdily již dané přesvědčení. To je vzhledem k současnému složení členstva i vedení sociální demokracie a k jejímu celkovému stavu pochopitelné.

Nejpravděpodobnější scénář je nyní ten, že v ČSSD bude nadále pokračovat jistá dvojtvářnost, která je pro ni typická již delší dobu. Někteří politici sociální demokracie budou sklízet kritiku za to, že jsou příliš liberální (jako ministryně Valachová za inkluzi ve školách), jiní za to, že jsou protiliberální, jako ministr a místopředseda Chovanec za návrh o držení zbraní. Mnoha lidem se to asi bude jevit tak, že v sociální demokracii jsou jen pololiberálové a poloextremisté.

Jinou a možná zásadní otázkou je, jaký potenciál má levicově liberální směr jako takový v české společnosti. Na příkladu Strany zelených, která se pod vedením Matěje Stropnického rozhodla tímto směrem opatrně vykročit již před více než rokem, se zatím ukazuje, že ne příliš velký. Dá se potom vůbec realisticky očekávat, že by se tento směr mohl více uplatnit v ČSSD, která je svou historií a složením od levicově liberálního prostředí dost daleko?

Česká společnost přitom není odsouzená k tomu být neliberální, nacionalistická a xenofobní. Jen zprávy z několika posledních dní ukazují, že do České republiky mohou zamířit uprchlíci před autoritářskými a konzervativními režimy či tendencemi ze zemí tak odlišných jako je Turecko a Polsko.

Ani česká sociální demokracie není odsouzená ke konzervativismu, obdivu k vládě tvrdé ruky a k omezenému národovectví. Jinak řečeno, nemusí taková být. Zároveň ale platí, že pokud bude výrazněji akcentovat progresivně liberální témata, neuplatní se a ve volbách neuspěje, když zároveň nedokáže být dostatečně sociální, srozumitelná a atraktivní i pro lidi, které témata jako práva menšin příliš nezajímají, nebo je dokonce odpuzují.

To zní jako dost těžký až neřešitelný úkol. Je otázka, je-li v ČSSD ještě dost vnitřní síly a lidského potenciálu vůbec se pokusit někam posunout, zaujmout, vybočit z role strany ovládané bojem jednotlivých klik o pozice, strany, pro niž jsou nakonec všechny programové otázky tak trochu druhotné.