Škoda, že s návrhem na progresivní zdanění nepřichází pravice. Myslím, že kdyby byla více spjata se společností i se svými voliči, mohla by. Progresivní zdanění neznamená jenom způsob, jak ulevit lidem s nižšími příjmy a zároveň zajistit výběr daní do státního rozpočtu v plné výši. Obsahuje i vyšší myšlenku solidarity a může být také pokusem, jak naplnit odvěkou lidskou touhu podělit se o požitky, odvést jakýsi desátek jako projev díku za to, že se mi dobře daří. Vždyť kdyby se mi začalo dařit hůř, využiji výhody nižšího zdanění.

Vím — kázat vodu, když člověk nikdy neměl na víno, je velice snadné. Nicméně bylo mi dopřáno čtyřletého období ve funkci starosty, kdy by můj měsíční příjem spadl do pomyslného pásma vyššího zdanění, přesahujícího současných patnáct procent. Uvědomil jsem si ale, že můj skutečný výkon se nezvýšil ani nezlepšil od časů, kdy jsem měl příjem asi dva a půl krát nižší a život uštvanější. Jako starosta malého města jsem se přece jen mohl občas rozvalit v křesle a jen tak zírat, lelkovat či provívat, nechat volně rotovat myšlenky bez užitku, což v období mého novinářského „volnonohařství“ možné nebylo. Tehdy jsem naopak musel každou myšlenku vměstnávat do formy, z níž by mi vzešel alespoň nějaký honorář.

Asi tři roky jsem kromě jiného přispíval fejetony do plzeňské přílohy Mladé fronty DNES. Honorář činil čtyři sta padesát korun, daň pět procent, čistého tedy čtyři sta dvacet tři koruny. Pak vláda zavedla rovnou daň patnáct procent, a já za týž fejeton začal dostávat toliko tři sta osmdesát tři koruny; za půl dne práce a při myšlenkách permanentně roztočených na plný výkon. Začal jsem se cítit vykořisťovaný, protože čtyři sta korun bylo také za komentář v plzeňském rozhlase. O nějaké meditativní metodě mindfulness, která prý pomáhá proti stresu, nemohlo být ani řeči — na nic nebyl čas. Přitom tři sta osmdesát korun spousta lidí zaplatila klidně jen za oběd a odváděla stejnou daň jako já.

Funkci starosty jsem ve svém životě pokládal za výjimečnou včetně naplnění touhy „odvésti jakýsi desátek jako projev díku za to, že se mi daří dobře“. S jedním místním továrníkem jsme vytvořili neoficiální fond na pomoc lidem, jimž hrozí exekuce. Že „každý je strůjcem svého osudu“, může říkat jenom ten, kdo o lidských osudech nic neví. Nemluvě o jiném, pojem „nezdárný syn, nezdárná dcera“ jde s člověkem od doby, kdy se někde usadil a začal hospodařit. Nebudu rozepisovat. Nicméně onen továrník pomohl — a pomáhá — desítkám lidí, které postihl stav nouze. Domnívám se, že podobně velkoryse se chovají tisíce lidí, kteří prostě naplňují onu „odvěkou lidskou touhu podělit se o požitky“. Velkorysost se vyplácí!

Čtenář mi promine ještě jednu osobnější historku. V devadesátých letech minulého století jsem několikrát doprovázel mého tatu na jeho autorských čteních v Německu. Ta byla z našeho pohledu štědře honorována zpravidla bankami, a bankéři pak také seděli v první řadě, starosta uprostřed. Kupodivu i naslouchali — neznámému spisovateli z východu. Vím, že například v Osnabrücku činil tatův honorář dva tisíce marek. Pak se šlo se všemi bankéři a hodnostáři města na večeři. A tata tu večeři za všechny zaplatil, velice nenápadně, s čímž pořadatelé vůbec nepočítali. Zbylo mu osm set marek. Byl jsem na něj sice hrdý, ale trochu se i divil. Vysvětlil mi, že to byl jeho projev díku za to, že oni na jeho čtení přišli, poslouchali, pak i diskutovali, a sál byl vskutku plný. Velkorysost se mu i nadále vyplácela.

Soudím, že lidé, jímž se dobře vede, nadání pro velkorysost mají. Někteří o něm jen nevědí, nebo se je stydí či bojí uplatnit. (A těm tápajícím by velice pomohlo právě progresivní zdanění.) Proto si myslím, že „progresivní zdanění“ je téma pro pravici, neboli pro ty, kdo pijí víno a mohou si dovolit z něj trochu ulít. Je to vlastně jejich návrh, Sobotka ho za ně jen vyslovil — tak mu odpusťte, Fialo i Kalousku, že s tím přišel jen o chvilku dřív než vy, solidarita s chudšími je jistě i vaše téma. A nevymýšlejte něco, co sami víte, že je neuskutečnitelné, vždyť daně jste nám tenkrát zvýšili vy.

↗

Progresivní zdanění je téma pro pravici, neboli pro ty, kdo pijí víno a mohou si dovolit zněj trochu ulít. Foto Tom Mascarde, Flickr

Bohuslav Sobotka na sjezdu ČSSD vyslovil několik zásadních a stále aktuálních myšlenek: „Budeme se orientovat na zaměstnance, chceme zlepšit situaci rodin s dětmi, seniorů, chceme se věnovat živnostníkům a drobným podnikatelům. Chci, aby se sociální demokraté zaměřili na lidi, kteří tvrdě pracují, nemají privilegia, neměli šanci něco privatizovat. Potřebují stát, který jim vytvoří dobré podmínky.“

Lidové noviny sice v komentáři poznamenaly, že Sobotka a sociální demokraté vůbec nemají téma, podle mého však naopak jde o téma, kterému by měla věnovat pozornost (a možná zejména!) i pravice: Spravedlnost, solidarita a svoboda.