Když člověk po studiu na vysoké škole náhodou skončí na některém ministerstvu, může si o platu řidiče autobusu nebo tramvaje nechat leda zdát. Po vykonání několika zkoušek jej obvykle čeká nástupní plat, který je zhruba o patnáct tisíc nižší, než je pražský průměr. Řidič tramvaje i úředník ale mají rodiny, platí nájmy a jezdí na dovolenou, když to jde.

Nelze se proto divit, že ministerstva trpí velkou obměnou zaměstnanců. Nikdo tam dlouho nevydrží a státní správa pustne a chřadne. České úřady totiž obvykle nabízejí pouze jeden způsob, jak si platově polepšit. Stoupat od referenta, přes vedoucího oddělení až po ředitele odboru či náměstka. Jenže ne každý může být vedoucí. Rezorty nejsou Československou lidovou armádou v nejlepších letech, kdy byl každý druhý voják alespoň majorem.

↗

Zvyšování platů ve veřejném sektoru je proto jeden z nejlepších a nejrychlejších způsobů, jak se pokusit udržet úředníky na svých místech nebo přilákat nové schopné lidi. Většina politických stran ostatně říká, že lidé by měli ekonomický růst pocítit ve vlastních peněženkách. Jenže přidávat úředníkům je vždycky oříšek. Ač zřejmě mají lepší reputaci než politici, veřejnost je nemá příliš ráda. Panuje představa, že jsou zbyteční. Že jich je beztak moc. A že se za naše peníze leda flákají ve vyhřívaných kancelářích.

Názor je to pomýlený. Pomýlený stejně jako představa, že do Československa kdysi imperialističtí psi shazovali mandelinku bramborovou. Úředníků u nás máme málo, mnohem méně, než je průměr evropské — stále ještě — osmadvacítky. Fakta ale v debatě zapadají. Proto v programech pravicových stran můžeme číst o přebujelém státním aparátu, nadbytečných úřednících nebo rovnou o nutnosti jich pár tisíc urychleně vyhodit na dlažbu.

Nejdál v představách, jak se neschopných úředníků zbavit, zašel Andrej Babiš. Napadlo ho, že bychom úředníky mohli hodnotit jako řidiče Uberu. „Když bude ta paní profesionálka, tak samozřejmě pět hvězd — a můžete dopsat i pochvalu,“ napsal ve své knížce. V opačném případě by následoval vyhazov. „Trošku drsné, ale to je život,“ vysvětloval fungování moderního a efektivního státu, který na člověka nehledí, miliardář Babiš.

Jenže samotné zvyšování platů, když se k němu tu a tam najde politická vůle, nestačí. Ostatně těch deset procent, o kterých už několik měsíců diskutuje vládní koalice, nikoho nevytrhne. Souběžně se setrvalým tlakem na růst mezd je třeba vylepšovat podmínky výkonu úřednické práce.

Když jsem před pár lety na jeden takový úřad nastoupil, čekal jsem skoro měsíc, než dostanu židli, stůl a kancelář. S počítačem na kolenou jsem úřadoval po chodbách a pokukoval, jestli se někde neuvolnilo místo, kam bych se mohl na chvíli posadit. Když tuhle příhodu vyprávím přátelům, ťukají si na čelo. Těžko ale chtít, aby někdo za malé peníze odváděl nadpozemské výkony. Těžko chtít, aby člověk v kanceláři pracoval bez židle. Ale když se lidem dá židle a pár korun navíc, rozdíl se nepochybně pozná.