↗

Zvláštní vnitřní rozpad života v českých městech blízko hranice s někdejším západním Německem, jako je Planá u Mariánských Lázní, už není možné svést jen na důsledky komunistického režimu. Repro DR

Četla jsem knihu rozhovorů v Plané a v Tirschenreuthu. Sestavil ji Jan Šícha a nazval ji Na pomezí. K Plané mám osobní vztah, vyrůstala jsem v konkurenčním okresním městě Tachově, které je vzdáleno pouhých dvanáct kilometrů. V Plané byla okresní nemocnice, jedna z těch, které byly v 90. letech zrušeny.

Okolí je krajem rybníků a v mé vzpomínce také uranových dolů (dnes je tam hornické muzeum, kde dozvíme i to, že v Plané se dolovalo stříbro a razily mince). V Plané je také smuteční síň, která v Tachově není, takže mnoho obyvatel obou konkurenčních měst v mé generaci se v Plané narodilo a také tam měli pohřeb.

I já jsem tam v době koronakrize jeden pohřeb absolvovala a bylo to divné: nikdo si s nikým nepodával ruku ani se neobjímal, dokonce jsme se ani pořádně v těch rouškách nepoznávali, my, kteří jsme se neviděli celá léta, a také se nekondolovalo rodině a nebyla žádná pohřební hostina. Přestavba smuteční síně architekta Jakuba Honzáka byla oceněna jako Stavba roku, ale při všech těch opatřeních svou elegantní strohostí jen přispívala k divnému odcizenému pocitu.

V knize rozhovorů Na pomezí jsou konfrontovány životní a profesní příběhy vyhnaných Němců a dosídlených Čechů, či spíše jejich potomků. Tato charakteristika není explicitní, doba „odsunutých a neodsunutých vzpomínek“ už odezněla, v rozhovorech jde více o přítomnost než o minulost.