Planá a Tirschenreuth: obrazy kvality života na západní hranici

Alena Zemančíková

Kniha rozhovorů s lidmi z městeček v nejzápadnějším pohraničí vybízí k úvahám, co tvoří kvalitu život a jak se na ni podepsalo posledních třicet let.

Zvláštní vnitřní rozpad života v českých městech blízko hranice s někdejším západním Německem, jako je Planá u Mariánských Lázní, už není možné svést jen na důsledky komunistického režimu. Repro DR

Četla jsem knihu rozhovorů v Plané a v Tirschenreuthu. Sestavil ji Jan Šícha a nazval ji Na pomezí. K Plané mám osobní vztah, vyrůstala jsem v konkurenčním okresním městě Tachově, které je vzdáleno pouhých dvanáct kilometrů. V Plané byla okresní nemocnice, jedna z těch, které byly v 90. letech zrušeny.

Psali jsme z regionů ještě, než to bylo cool. Prosíme, podpořte nás a pomozte nám stabilizovat provoz redakce.
×

Okolí je krajem rybníků a v mé vzpomínce také uranových dolů (dnes je tam hornické muzeum, kde dozvíme i to, že v Plané se dolovalo stříbro a razily mince). V Plané je také smuteční síň, která v Tachově není, takže mnoho obyvatel obou konkurenčních měst v mé generaci se v Plané narodilo a také tam měli pohřeb.

I já jsem tam v době koronakrize jeden pohřeb absolvovala a bylo to divné: nikdo si s nikým nepodával ruku ani se neobjímal, dokonce jsme se ani pořádně v těch rouškách nepoznávali, my, kteří jsme se neviděli celá léta, a také se nekondolovalo rodině a nebyla žádná pohřební hostina. Přestavba smuteční síně architekta Jakuba Honzáka byla oceněna jako Stavba roku, ale při všech těch opatřeních svou elegantní strohostí jen přispívala k divnému odcizenému pocitu.

V knize rozhovorů Na pomezí jsou konfrontovány životní a profesní příběhy vyhnaných Němců a dosídlených Čechů, či spíše jejich potomků. Tato charakteristika není explicitní, doba „odsunutých a neodsunutých vzpomínek“ už odezněla, v rozhovorech jde více o přítomnost než o minulost.

Minulost jako zátěž i východisko k novým aktivitám je důležitější na české straně, protože zlomový rok 1989 měl pro nás zásadnější význam. Obraz nevzhledné a zanedbané Plané za reálného socialismu se táhne rozhovory s českými respondenty jako dominantní motiv.

Pocit vyhnání i dosídlení byl v nejstarší generaci na obou stranách hranice podobný, respondenti hovoří hlavně o úsilí začít znovu a vybudovat existenci. Láme se to rokem 1968, kdy v Tirschenreuthu na bavorské straně jsou už z nejhoršího venku, zatímco v Plané nastávají normalizační reformy: například rušení gymnázia nebo muzea.

Okresní nemocnice zůstává, její existence souvisí s tím, že v Plané sídlí velitelství Pohraniční stráže a nemocnice je postavena — podle svědectví pamětníků — do značné míry jako válečná, byť civilní. Co do vybavení byla podporována uranovými doly, mám k tomu osobní vzpomínku, kdy mě v roce 1977 vezli z chebské nemocnice na vyšetření ultrazvukem právě do Plané, protože v Chebu ultrazvuk (dnes běžný v každé ambulanci) neměli.

Kniha rozhovorů mi připomněla typy lidí, které jsem znala. Učitele, vyhozeného po roce 1968 ze školství, lesníka, úřednici, stavebního technika, který se zavedl po roce 1990 jako zakázkový truhlář a restaurátor. A zejména lidi tak či onak spojené s uranovými doly. O těch — a také o Pohraniční stráži — jsem věděla nejméně.

Proto mě nejvíc oslovil rozhovor s činovníkem spolku Hornického muzea v Plané, mužem z rodiny dosídlenců z 50. let, který strávil život v uranových dolech, dokonce v tom, který se nacházel v hraničním pásmu a do práce se tam každý den jezdilo přes pohraniční kontrolu. To je podstatná a jedinečná výpověď o povaze kraje, včetně toho, že tento muž (ročník 1951), v závěru 80. let přesvědčený o reformovatelnosti socialismu, dnes jako spoluzakladatel hornického muzea aktivně přispívá k občanskému životu v Plané, ale současnému politickému režimu v České republice ani v Evropské unii nevěří.

Rozhovory vedené v Tirschenreuthu, i ty, které se týkají životních příběhů sudetských vyhnanců, jsou bez výjimky všechny pozitivní a vypovídají o tom, jak celkem nevzhledná, válkou poznamenaná lokalita jako Tirschenreuth doznala s přispěním vyhnanců rozkvětu do moderního a sebevědomého města, žijícího pospolitým životem. Z německých rozhovorů mi připadal nejzajímavější ten s příslušníkem pohraniční policie, který je dnes de facto kostelníkem poutního kostela sv. Anny v Plané: tomu bych řekla „z Šavla Pavel“. V české části knihy žádný osud někdejšího pohraničníka není, ačkoliv v zámku bylo velitelství a důstojníci obývali celé jedno sídliště.

Rozhovory vedené v Tirschenreuthu, i ty, které se týkají životních příběhů sudetských vyhnanců, jsou bez výjimky všechny pozitivní. Celkem nevzhledná, válkou poznamenaná lokalita doznala s přispěním vyhnanců rozkvětu do moderního a sebevědomého města, žijícího pospolitým životem. DR

Knížka je v podstatě propagační, chce Planou i Tirschenreuth představit jako města rozvíjející se do krásy, města s budoucností. Což bez výjimky všichni potvrzují v Tirschenreuthu, od řeznice s krámem na náměstí až po exkluzivního architekta. Ale v řeči plánských občanů zřetelně zaznívá, jak se město, rostoucí do krásy, současně vylidňuje. Období krušné nezaměstnanosti sice pominulo, částečně díky možnosti pendlerství, ale kvalifikovaná práce doma ubyla. Od 90. let se celý ten proces zhoršuje.

Když se takzvaně „optimalizuje“, což je slovo, které zastírá rušení služeb a institucí, ať už to jsou nádražní budovy s pokladnami nebo školy či nemocnice, zdůvodňuje se to technologickým pokrokem a tím, že se ušetří za provoz a lidé budou mít k dispozici dokonalejší služby. Za zamyšlení však stojí i to, co všechno se ztrácí: není-li ve městě gymnázium, nežijí tu středoškolští učitelé a nevzniká tu z jeho studentů budoucí inteligence. Zavře-li se nemocnice nebo se její budova přemění na léčebnu dlouhodobě nemocných a komerční zdravotnické služby, odejdou z města lékaři, praktikující každodenní zákroky.

Fakt, že ve specializovaných ambulancích ordinují specialisté z fakultní nemocnice v Plzni (odkud se dá snadno dojíždět) je dobrý pro úroveň speciální zdravotní péče, ale vnitřnímu životu města to nic nepřináší. Kulturní nároky města bez dobře situované inteligence se nutně sníží. A blízkost hranice a s ní spojené pendlerství sice přináší lidem výdělky, ale připravuje je o čas pro společenský život.

Naše města, i ta v pohraničí, jsou proti časům reálného socialismu upravená a hezká. To jistě ke kvalitě života v nich zásadně přispívá.

Srovnání rozhovorů v knize Na pomezí mě však přivedlo k závěru, že zvláštní vnitřní rozpad života v českých městech blízko hranice s někdejším západním Německem (Planá je příklad za všechny) už není možné svést jen na důsledky komunistického režimu, byť se jich tazatel Jan Šícha v rozhovorech neustále dotýká. Jejich příčinou je něco jiného, něco, co na německé straně hranice nepociťují.

Řekla bych, že je to až přílišná ekonomizace života, jak na straně institucí, tak i soukromých existencí. Pořád je potřeba především vydělávat a šetřit.

S životem v příhraničí jsme se dostali do fáze, o níž jsme v 90. letech vůbec nevěděli, že může nastat. Škoda, že se po odeznění pandemie COVID-19 hned znovu otevřou nuceně opuštěné pracovní příležitosti za hranicí, takže nebude dost času na zamyšlení nad tím, co bychom ve skutečnosti chtěli a co pro to udělat.

    Diskuse