Mám ráda výstupy na vrcholky hor, i když jsou spojeny s velikou námahou, nahoru z člověka lije pot a zestárnuvší klouby nechtějí táhnout větší převýšení, než kolik představuje běžný schod v domě. I když dolů člověka začnou bolet kolena divným nevyzpytatelným způsobem, kterému nejde ani předejít ani je ztlumit nějakým zpevněním. I když člověku tluče srdce a div nevyletí z těla a nutí myslet na to, že mít o deset kilo méně by neškodilo.

Tah vzhůru nutně potřebuju k svému životu, snad proto, že v běžném provozu jsem to nikam nedotáhla a asi si potřebuji zdůvodnit svou průměrnost poctivostí v přístupu. A výstupu. Dokonce je mi jedno, bude-li shora dobrý výhled, často totiž tehdy, kdy mám čas vyrazit, nekyne výhled žádný.

Nadmořské výšky hor s přibývajícím věkem ubývá, ve dvaceti jsem lezla na Gerlach, ve čtyřiceti v Alpách na Zuckspitze, ještě před deseti lety jsme s vnuky stoupali na Olymp, s přáteli na Milešovku, na Sedlo, na Klíč. Vždycky to byla velká námaha a nikdy mi to nepřipadalo samozřejmé.

S postupujícím věkem hledám k výstupům kopce buď nižší anebo takové, k nimž si člověk usnadní výstup dopravou do podhůří. Tak třeba na Děčínský Sněžník se vyleze poměrně snadno od zastávky nejbližšího autobusu.

Horu Ostrý na Šumavě mám odjakživa za erbovní. Není na Šumavě nejvyšší, ale je zdálky viditelná, koukala jsem na ni v době svého dětství na Tachovsku a později z okna našeho bytu v dvanáctém patře plzeňského paneláku. Symbolizovala mi Šumavu, z níž pocházela část naší rodiny, a naše zajetí v zemi za železnou oponou.