Dovolte mi úvodem pohled zpět. Nová pravidla pro národní parky schválili poslanci a poslankyně letos v dubnu. Sněmovna však novelu zákona projednávala už od června 2015 a celkově vzato novela vznikala téměř od minulých parlamentních voleb v roce 2013. Bylo to únavné a neefektivní. Zákon by bylo bývalo lepší schválit daleko rychleji. Přesto to bylo správné, taková je demokracie.

O zákonech se vede diskuse s odborníky i těmi, kterým přinesou práva či povinnosti. Jednotlivá ministerstva prosazují své pohledy. Vláda projednává zákon několikrát. A pak přijdou ke slovu poslanci a poslankyně. Ač má vláda většinu křesel, mohou jednat „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“, které nemusí být nutně totožné s politikou vlády. Pozměňovací návrhy se kupí. Menšinová opozice sáhne třeba i k obstrukcím, jinak se často prostě bránit nemůže. To říkám s plným vědomím toho, že v případě národních parků byla v opozici ODS a prezident Zeman. A zákon, který ohrožovali, byl z environmentálního pohledu extrémně potřebný pro ochranu naší unikátní divoké přírody.

Nejen národní parky, ale i další ekologické (ale také sociální či lidskoprávní) zákony bývají předmětem rozsáhlých diskusí. Většinou totiž nějak omezují soukromé komerční zájmy a nastavují ochranu zájmů veřejných. Proto mají podporu veřejnosti, ale často čelí odporu některých zájmových skupin. Populistické označování zákonodárného sboru za tlachárnu tedy není vůbec fér. V demokracii se diskutuje. Zrušení Senátu? Pro státní rozpočet jistě pozitivní. Ale pro demokracii?