Dovolte mi úvodem pohled zpět. Nová pravidla pro národní parky schválili poslanci a poslankyně letos v dubnu. Sněmovna však novelu zákona projednávala už od června 2015 a celkově vzato novela vznikala téměř od minulých parlamentních voleb v roce 2013. Bylo to únavné a neefektivní. Zákon by bylo bývalo lepší schválit daleko rychleji. Přesto to bylo správné, taková je demokracie.

O zákonech se vede diskuse s odborníky i těmi, kterým přinesou práva či povinnosti. Jednotlivá ministerstva prosazují své pohledy. Vláda projednává zákon několikrát. A pak přijdou ke slovu poslanci a poslankyně. Ač má vláda většinu křesel, mohou jednat „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“, které nemusí být nutně totožné s politikou vlády. Pozměňovací návrhy se kupí. Menšinová opozice sáhne třeba i k obstrukcím, jinak se často prostě bránit nemůže. To říkám s plným vědomím toho, že v případě národních parků byla v opozici ODS a prezident Zeman. A zákon, který ohrožovali, byl z environmentálního pohledu extrémně potřebný pro ochranu naší unikátní divoké přírody.

Nejen národní parky, ale i další ekologické (ale také sociální či lidskoprávní) zákony bývají předmětem rozsáhlých diskusí. Většinou totiž nějak omezují soukromé komerční zájmy a nastavují ochranu zájmů veřejných. Proto mají podporu veřejnosti, ale často čelí odporu některých zájmových skupin. Populistické označování zákonodárného sboru za tlachárnu tedy není vůbec fér. V demokracii se diskutuje. Zrušení Senátu? Pro státní rozpočet jistě pozitivní. Ale pro demokracii?

Snaha urychlit tvorbu zákonů je legitimní, ale nesmí to být na úkor kvality. Rychlé a nekomplikované rozhodování — dosažené omezením demokracie — nepovede k lepší ochraně životního prostředí ani jiných veřejných zájmů. Podobně jako autoritářský stát nebude mít lepší ekonomické výsledky nebo méně korupce. Kulhající sovětská ekonomika či korupcí prolezlé nacistické Německo dostatečně vyvrátily představu o efektivním totalitním státu.

Oslabení demokratické kontroly vlády vždy vede k tomu, že se mocní začnou zabývat jen vlastním prospěchem a udržením moci. Veřejný zájem se dostane na okraj zájmu. Jakkoliv by se mohlo zdát, že by osekání demokratických procesů vedlo například rychleji k lepšímu zákonu o národních parcích, je to jen iluze a omyl.

Ekologická politika nezemřela spolu s  koncem střídání vlád ODS a ČSSD, na něž jsme zatím byli zvyklí. Raketový nástup Pirátů s velmi solidním ekologickým programem či konkrétní body v programu ANO, ČSSD či KDU-ČSL, ale i výborné ekologické memorandum TOP 09 ukazují, že s řešením ekologických problémů se stále počítá.

Nemusíme věřit programům, politici sliby často neplní či ani plnit nechtějí, což ostatně není žádná novinka přicházející s „protestními“ stranami. Plnění programů ale musíme vyžadovat a usilovat o něj. Bez tlaku veřejnosti a ekologických organizací by potřebné zákony — ať už slíbené, nebo neslíbené — často nebyly, nebo byly o dost horší.

Ale nesmíme si také lhát do kapsy a tvrdit, že ohrožení demokracie je spojeno jen s novými hráči na politické scéně. Nesmíme zaměňovat automaticky každý protest proti stavu politiky za protest proti demokracii. A zároveň bychom neměli „tradiční“ strany automaticky považovat za obránce demokracie. Nevím, proč by třeba Piráti měli být menší zastánci demokracie než třeba ČSSD a ODS. Naopak si stačí vzpomenout na opoziční smlouvu dvou jmenovaných stran, zatím (naštěstí) nepřekonaný útok na demokratickou politiku. Nebo jiné příklady, jako bylo letošní vymazání práv lidí účastnit se územních a stavebních řízení, a tedy možnosti připomínkovat změny ve svém okolí.

S příslušnou novelou přišla ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová (za ANO), drastické omezení práv občanů do ní vložil poslanec Jaroslav Foldyna (ČSSD) a získal podporu poslaneckých klubů ANO, TOP 09, ODS, KSČM a třetiny ČSSD. Čestné uznání patří KDU-ČSL a podstatné části sociálních demokratů (včetně Bohuslava Sobotky), kteří se postavili proti.

Stejně tak by bylo nesprávné zapomenout na další důvody rozčarování z „tradičních“ stran. Když si člověk představí rozdíl mezi mzdami lidí, o nichž píše tak poutavě Saša Uhlová, a „kšefty“, které provozovali po dvě desetiletí někteří zástupci politických stan u moci, vidí celkem široké a hluboké důvody pro znechucení a „protestní“ volbu. Celá řada případů zneužívání moci a vlády nad veřejným majetkem zároveň poškodila životní prostředí nebo přírodu.

Stačí si vzpomenout například na nelegální kácení v již zmíněném Národním parku Šumava za vlády ODS či návrhy na faktické zrušení parku z dílny téže strany. Přední motiv byl v zájmu o lukrativní pozemky ze strany lidí napojených na tuto stranu. Ekologická politika tak stojí i před úkolem vysvětlit lidem, že její součástí je spravedlnost, po níž občané volají. A že řešení ekologických problémů — pokud je vedeno správně, spravedlivě a demokraticky — přispěje i ke spravedlnosti sociální.

Stav ovzduší nadále ohrožuje naše fyzické zdraví a je nutné jej řešit. Nové politické ovzduší však (více než předtím) ohrožuje zdraví naší demokracie. Proto je velkou výzvou i pro ekologickou politiku a ekologické organizace hájit kromě zdravého prostředí i zdravou demokracii. Jedno bez druhého totiž mít nebudeme.