Politika, jak praví omšelé úsloví, je založena na kompromisech. Už jen najít shodu mezi zájmy různých skupin lidí je obtížné, a co teprve, když do hry vstupuje divoká příroda jako zvláštní faktor, kterému se přiznává právo a hlas, ne pouze jako více či méně kvalitnímu prostředí pro život lidí, ale samostatně, pro ni samu.

Právě to je smyslem existence národních parků, které v lidském, lidmi zcela ovládaném a plně využívaném (a zneužívaném) světě vytvářejí jakési výjimečné ostrůvky, kde je tomu trochu jinak, kde vedle člověka a jeho práv a nároků platí i nárok přírodního prostředí na to trvat a rozvíjet se pokud možno bez lidských zásahů. Člověku, dokáže-li se chovat jako slušný host, pro mnohé poučení i pro potěchu.

Národní parky nejsou a nikdy nebyly nenarušenými oázami divočiny, vždy byly propojeny s lidským světem okolo a sdílejí jeho osudy. Bylo tomu tak od samého vzniku myšlenky národního parku v první polovině 19. století. Lze se dočíst, že zřizování prvních amerických národních parků následovalo po vysídlení původních obyvatel. Dokonce i ušlechtilé oázy divoké přírody, jako ikonické Yellowstone či Yosemite, za sebou mají příběhy nespravedlnosti a loupeže.

I novela zákona o ochraně přírody a krajiny, která se v podobě podstatně pozměněné Senátem vrací do Sněmovny, je jedním z příkladů tohoto napětí a konfliktu. Senátoři, kteří prosadili změnu novely, kritizovanou ministerstvem životního prostředí, ekologickými iniciativami a odborníky, ale i jejich senátními kolegyněmi a kolegy, vystupují jako zastánci lidí proti byrokratům, aktivistům a všem, kdo chtějí omezovat zvenčí jejich život, svobody a možnosti.

↗

Pokud by se opravdu velká část národních parků zastavěla akvaparky, lunaparky a přehradními nádržemi, měli by z toho někteří místní obyvatelé větší či menší zisk, tratili by však všichni ostatní lidé v České republice. Foto tumblr.com

A jsou zřejmě i proto úspěšní. Senátor a starosta Hluboké nad Vltavou Tomáš Jirsa (ODS), jenž byl hlavní postavou v senátním hlasování, je starostou již od roku 1994, českokrumlovským senátorem od roku 2004. Ve volbách 2010 porazil ve sledovaném souboji expremiéra Vladimíra Špidlu. Po celou tu dobu se Jirsa k otázce Šumavy vyslovuje stejným způsobem, spojujícím kritiku „aktivistů a aktivistických vědců“ se zastáváním zájmů obyvatel Šumavy.

To se dobře poslouchá. Kdo by neslyšel rád, že se ho zastávají proti ministerským úředníkům, jakýmsi vědcům, nebezpečným aktivistům, pro něž se vždy najde přiléhavý odsudek, a obecně lidem odjinud, kteří by chtěli rozhodovat o tom, co se smí nebo nesmí stavět v naší vesnici? Jirsa s tímto postojem není v řadách ODS sám, je jen nejvýraznějším případem pevného místního zakotvení.

Hlasujme si o národních parcích

Jak se dalo čekat, se svým komentářem se ozval také Václav Klaus mladší. Jeho článek je nazván Je šumavské dítě součástí ekosystému?, příznačné je pro něj ovšem to, že ze všech součástí ekosystému nakonec bere v úvahu právě jen člověka. O přírodních hodnotách Šumavy v článku nepadne zmínka, zato práva místních obyvatel jsou hájena se vší břitkostí. 

Podle Klause mladšího by stálo za to přijmout takovou novelu, kdy by jakýkoli zákon o národních parcích a chráněných územích platil jen v tom případě, když s ním souhlasí přes polovinu obyvatel dotčeného území. Zní to hezky, demokraticky a na první pohled opravdu i logicky. Jenže vznikly by podle této logiky vůbec nějaké národní parky a rezervace, s výjimkou zcela malých a okrajových území?

Být důsledným demokratem ve vztahu k přírodě, která nemá hlasovací právo, se pro mnoho lidí jeví jako velmi lákavé. V tomto směru je naše ODS na stejné vlně s Trumpovou administrativou těžařských a dalších magnátů, která popření dosavadní politiky ochrany klimatu považuje za velké demokratické vítězství, přičemž ve skutečnosti je to výhra pro některé, konkrétně pro byznys fosilních paliv.

Podobně ani z „šumavské demokracie“ nebude mít prospěch každé dítě ze Šumavy, ale především těžaři, developeři a další, kdo by dokázali případného uvolnění pravidel ochrany nejpohotověji využít. Pokud by se opravdu velká část národních parků zastavěla akvaparky, lunaparky a přehradními nádržemi, měli by z toho někteří místní obyvatelé větší či menší zisk, tratili by však všichni ostatní lidé v České republice, a nejen v ní, protože příroda si státní hranice sama nedala a národní parky mají nadnárodní význam.

Je důležité dát prostor lidem žijícím na území národních parků, je nutné slyšet jejich názory a brát je vážně, zapojit je co nejvíc do rozhodování o tom, co se na území parku děje, a především je nezbytné hledat cesty, jak by měli prospěch i z šetrného a ekologicky neničivého využívání přírody.

Není ale možné nechat rozhodovat o tom, co se na území národních parků děje, jenom místní obyvatele. To by popřelo samotný smysl existence chráněných území, jejich „národní“ a univerzální rozměr. Přesto, kompromisy jsou nutné, už proto, aby se oslabila přitažlivost populistických vějiček.

Nápad hlasovat o zásadních úpravách týkajících se přírody formou místních plebiscitů je obecně jen jedním z projevů touhy, probublávající tu a tam v diskusích jako sirné plyny v pramenech Yellowstonu, dnes celosvětově silné touhy vyrvat rozhodování o světě z rukou elit, těch volených i — a to především — těch nikým nevolených, u nichž, jak se mnozí domnívají, je této moci soustředěno zdaleka nejvíc.

Tragické je, že se po zádech těch, kdo tímto způsobem touží po svobodě, po životě neomezovaném mocnými vnějšími strukturami, „elitami“, dostal k moci jeden z nejhorších představitelů těchto elit. Trump i jeho čeští napodobovatelé, na předním místě oblíbený komentátor Václav Klaus mladší, se staví do role rebelských bojovníků za lepší svět, ve skutečnosti ale nabízejí jeho destrukci. Kdo ale lidem nabízí něco takového, není odpovědný demokrat, ale hazardní hráč.