Politika, jak praví omšelé úsloví, je založena na kompromisech. Už jen najít shodu mezi zájmy různých skupin lidí je obtížné, a co teprve, když do hry vstupuje divoká příroda jako zvláštní faktor, kterému se přiznává právo a hlas, ne pouze jako více či méně kvalitnímu prostředí pro život lidí, ale samostatně, pro ni samu.

Právě to je smyslem existence národních parků, které v lidském, lidmi zcela ovládaném a plně využívaném (a zneužívaném) světě vytvářejí jakési výjimečné ostrůvky, kde je tomu trochu jinak, kde vedle člověka a jeho práv a nároků platí i nárok přírodního prostředí na to trvat a rozvíjet se pokud možno bez lidských zásahů. Člověku, dokáže-li se chovat jako slušný host, pro mnohé poučení i pro potěchu.

Národní parky nejsou a nikdy nebyly nenarušenými oázami divočiny, vždy byly propojeny s lidským světem okolo a sdílejí jeho osudy. Bylo tomu tak od samého vzniku myšlenky národního parku v první polovině 19. století. Lze se dočíst, že zřizování prvních amerických národních parků následovalo po vysídlení původních obyvatel. Dokonce i ušlechtilé oázy divoké přírody, jako ikonické Yellowstone či Yosemite, za sebou mají příběhy nespravedlnosti a loupeže.

I novela zákona o ochraně přírody a krajiny, která se v podobě podstatně pozměněné Senátem vrací do Sněmovny, je jedním z příkladů tohoto napětí a konfliktu. Senátoři, kteří prosadili změnu novely, kritizovanou ministerstvem životního prostředí, ekologickými iniciativami a odborníky, ale i jejich senátními kolegyněmi a kolegy, vystupují jako zastánci lidí proti byrokratům, aktivistům a všem, kdo chtějí omezovat zvenčí jejich život, svobody a možnosti.