Rozklad jednoho vítězství

Alena Zemančíková

Ačkoli je to v současné situaci těžké, měli bychom se ubránit přílišné skepsi. Protože bude třeba začít znovu, rekapituluje Alena Zemančíková téměř tři desetiletí polistopadového vývoje.

Když člověk v některém momentě svého života zvítězí, zdá se mu, že je to navěky. Takový pocit jsme měli v listopadu 1989, respektive v době po něm: že už jsou konečně věci tak, jak mají být, a už to tak zůstane. Protože se přece připojíme k pořádku, který byl nastolen na západ od nás, během doby nastolování v něm byly vychytány nejrůznější mouchy, a teď už ten systém jede podle pravidel a hladce.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Tento názor ostatně podporovala i média a filosof Francis Fukuyama.

K tomuto mému pocitu pochopitelně přispívalo, že zrovna mně nebylo novým režimem nic vzato, měla jsem pocit, že se mému povolání i konání dostalo konečně důstojnosti i ocenění. Ano, toho uznání, o němž Fukuyama hovoří a na němž staví i Hegel. O lidech, kteří takový pocit neměli, jsem nepřemýšlela. Nebála jsem se jich (a proto jsem nikdy nepochopila a neuvěřila tomu, že by se mohl vrátit — nikoli komunismus, protože nic takového u nás nebylo — ale jakýsi ten reálný socialismus). Brala jsem to tak, že se všichni cítíme být na novém začátku a zasloužíme si příležitost.

Časem přišly různé zlomové momenty a s nimi pochybnosti — jedním z největších šoků pro mě například bylo, když úctyhodný disident Václav Benda veřejně dal najevo sympatie ke generálu Pinochetovi a pozval ho na návštěvu do Československa (tehdy to ještě bylo Československo). Podobně šokována jsem byla, když komunistická strana pod vedením Miroslava Grebeníčka kličkovala ve vztahu k politickým procesům 50. let.

Zdálo se, že teď se připojíme k zemím na západ od nás a všechno bude v pořádku. Repro DR

Obojí mi připadalo nemyslitelné a vlastně poprvé to byla situace, v níž jsem byla konfrontována s tím, že můj pocit vítězství se opírá o jiné hodnoty a prvky než podobný pocit vítězství u jiných. Nebo prohry — u toho Grebeníčka jsem si říkala, že to je sice nehoráznost, ale že ho protestující hlasy — i v jeho straně — napomenou. Že to je jejich úkol, v zájmu věrohodnosti. To se nestalo. Demokratické spektrum se v případě Pinocheta takto zachovalo, Bendovo disidentství mu rozhodně nezajišťovalo nekritizovatelnost.

Opakované klišé, že to, co je všech, není vlastně ničí, a tudíž se o to nikdo nepostará, znělo hloupě už tenkrát, ale opakoval ho kdekdo. Vadilo mi na tom znevažování a hodnotová degradace veřejných statků. Nemyslela jsem si, že veřejná správa nutně znamená bezvládí. Naopak začalo být vidět, jak se chová soukromník, když zjistí, že péči o svůj majetek nezvládá (o těch, kteří ji ani neměli v úmyslu, teď pomlčím). Jak je mnohem bezradnější a chaotičtější než veřejná správa.

Opravdu jsem věřila v lepší školu, zrovna tenhle aspekt vítězství svobody a demokracie mi připadal úplně nezpochybnitelný. Samozřejmostí při tom bylo, že lepší škola musí být lidštější, že má učitel být s žákem v bližším kontaktu, a to že znamená také menší počet žáků ve třídách. Zdálo se mi jasné, že školství musí být dostatečně financováno. Věřila jsem, že se ohromně pozvedne výuka cizích jazyků. A v základě všech těch úvah bylo přesvědčení, téměř jistota, že taková škola musí být pro všechny.

Byla jsem si jistá, že se začne dělat něco pro to, aby krajina začala vypadat lépe, aby se posílila její věky osvědčená podoba s přirozenými prvky. Že se obnoví staré cesty a zmenší lány, že se do krajiny vrátí zvěř a ptactvo. Že se něco podobného uděje i v krajině městské.

Velice jsem se těšila z možnosti otevřít se světu a taky využít jeho otevřenosti.

Věřila jsem, že se dostane péče zanedbaným a zapadlým oblastem i lidem.

Radovala jsem se z osvobození církve a věřila jsem, že zapracuje na tom, aby společnost více dbala o duchovní stránku své existence. Tedy, církve: všech církví.

A samozřejmě jsem věřila ve větší prosazení rovnosti mužů a žen ve všech strukturách společnosti.

Překvapivý konzervativismus

První, co mě překvapilo, byla míra konzervativismu ve společnosti. Nečekala bych takovou touhu po měšťanských hodnotách, byla jsem překvapená, že moji dobří známí si představují dobrou školu jako soukromou školu, nebo přímo soukromé učitele pro své děti, vlastně mě udivila touha po vlastnictví a uzavírání se, která se projevila křížem krážem nadměrnou a zbytečnou privatizací.

Udivila mě touha podnikat i u lidí, u kterých jsem viděla nedostatek kvalifikace i kompetence pro ten složitý obor. Bylo vidět, že si ani nedovedou představit, co to obnáší vzhledem k daním, ztrátám, úvěrům. No jo, ale mně se moje touha po svobodě a uplatnění splnila, zatímco mnozí, ba možná většina, měli touhy úplně jiné, které se nedaly odbýt pouhým otevřením hranic a regulérními volbami. Každý má mít možnost si to zkusit.

Otevření hranic znamená nejen to, že my můžeme ven i se svými aktivitami a ambicemi. Ale také, že všichni můžou k nám. A protože jsme si nedovedli představit, co by tak u nás kdo mohl hledat, soustředili jsme své obavy na to, že přijdou vyhnaní Němci a vezmou nám naše domy. Což podle zákona nebylo možné, zato bylo možné podle zákona vzít kdeco, a když by to nešlo, ten zákon obejít nebo podlézt.

Abych to zkrátila a neopakovala banality generačního žalozpěvu, myslela jsem si, že politika bude víceméně pozitivní reagování na potřeby obyvatel v řádu, který je více méně dohodnutý. Politickou dohodu jsem nepodezírala. Střídání politických konceptů v rámci demokratických a zákonných pravidel se mi jevilo jako správné.

Roztříděná zklamání

Časem jsme si svá zklamání roztřídila. Touha po vlastnění, po tom, aby to či ono bylo jenom moje, je mnoha lidem přirozená, normální a v mezích zákona neškodná. Je to trochu nuda, ale měšťanské hodnoty vychovávají slušné lidi, kterých je potřeba. Že je to spojené často se sobectvím a necitelností je otázka, k níž mohou svoje říci jednak zákony — a pak právě církve. Katolická církev u nás, k mému zklamání, je zaměřená hodně právě na nositele a vzývatele těch měšťanských hodnot. Mrzí mě, že jí dost nejde o jejich alespoň mírné zpochybnění. Církve evangelické se málo veřejně projevují.

Ale přála bych si, aby k volebnímu heslu Zákaz islámu jedné podporované politické strany řekla některá z církví, že nic takového civilizovaná evropská společnost nemůže vyžadovat, protože příště by to byl zákaz judaismu a pak třeba zákaz pravoslaví, a že si my, věřící lidé, vážíme náboženské svobody, kterou nechceme jen pro sebe, ale pamětlivi minulých křivd i pro věřící jiných náboženství. Že to ostatně nejde, protože by to znamenalo změnit Ústavu, ba Listinu základních lidských práv, která je nad ní.

Cizí jazyky jsme se v míře, která by dosvědčila plošné zlepšení ve všech vrstvách obyvatelstva, nenaučili. Zato jsme si pokazili jazyk vlastní, a to se tedy plošně opravdu podařilo, od jazyka nejvyšších představitelů až po jazyk nejméně vzdělaných obyvatel. Naše řeč je špatně artikulovaná, plná plevelných slov, věty mají chybnou syntax, která mate smysl, a vysloveny nahlas jsou nelogicky členěné, takže opět nesrozumitelné. A nevadí nám to, protože jsme rezignovali na to, že jazyk slouží k dorozumívání.

Byli jsme šokováni nezaměstnaností a zdeptaní chozením na pracovní úřady a ponižováním od politiků i médií. Šéfové utloukali naše požadavky větou, že venku čeká na práci deset dalších. Před pár lety se situace otočila: jsme udření, najednou nejsou lidi a musí se pracovat do úpadu, aby se stihlo tempo momentální prosperity. Ovšem bez důstojnosti budovatelů společnosti, protože s tím naše udřenost nemá nic společného. Přes všechny ekonomické teorie nedokážeme v praxi předvídat vývoj a vytvářet s předstihem nové možnosti hospodářského rozvoje. Všechno se musí vytěžit do poslední mrtě, jako to uhlí v severních Čechách, a pak nechat padnout do bídy a rozvratu.

Byli jsme jako urvaní ze řetězu a teď jsme deptaní až přílišným dozorem. Ordinují nám ho ti dříve rozjetí přes míru pravidel, kteří současně z volebních programů volají po větší svobodě a menší kontrole všeho. V moři odporu k nejrůznějším kontrolám a omezením už nechceme přijmout ani omezení nutná pro zachování přírody. Ekologické uvědomění často končí u místa pro parkování. Rovnost příležitostí se ztrácí v agresivním co do tónu a vulgárním co do slov prostředí. Vrátily se rasistické i sexistické řeči, i do míst, která určují všeobecnou rétoriku a dikci. Příkladem jsou současné soukromé televize.

Stali jsme se společností nedůvěry a podezírání, kterýžto stav se zhoršuje, protože sám sebe živí.

Vnější zanedbanost některých regionů se velice změnila k lepšímu, zanedbanost vnitřní je neviditelný fenomén, který souvisí s přepočítáváním všeho na peníze. A také s tou optimalizovanou školou, v níž počty žáků ve třídě neklesly, ale vystoupaly postupně do výše pozdních let reálného socialismu, s neúspěchem místního hospodářství a živností a s falešnou prosperitou průmyslových zón a supermarketů. S upracovaností jedněch a letargií druhých.

Nikdy by mě nenapadlo, že podnikání se stane povinně vyžadovanou knutou, pod kterou se bude muset sklonit i ten, kdo chce vlastně jen normálně chodit do práce. Těch osob samostatně výdělečně činných v pozici zaměstnanců, ale bez jejich práv! A že dojde i k legálnímu obchodu s lidmi, by mě nenapadlo už vůbec.

Ačkoliv mělo, jako mě měla napadnout každá t těch deziluzí výše popsaných, včetně té o rovném zastoupení žen v rozhodovacích pozicích. Ale to, že se z obyvatelstva konzervativních měšťanských hodnot vyvine zatvrzelá a egoistická společnost, neochotná a neschopná solidní spolupráce, jsem vědět nemohla. V tomto podezření mi bránil optimismus a radost z toho vítězství, kterým jsem začala tenhle článek.

A po jeho dopsání si říkám, že se musím ubránit přehnané skepsi, protože je třeba začít znovu.

    Diskuse
    JP
    October 9, 2017 v 16.48
    Manifest zklamané revoluce
    Tak ta poslední věta zní téměř jako výzva k nové revoluci, paní Zemančíková. Nebo přinejmenším k její přípravě.

    Vůbec, celá ta Vaše úvaha či rozmýšlení - tak nějak mi to trochu připomnělo svého času proslulý "Komunistický manifest". Je to snad vyčerpávající seznam všech nectností, do kterého českou společnost uvrhla nová doba. Nová doba - to ale znamená, nový režim, nový politický, státoprávní a ekonomický systém.

    Svého času - za dob reálného pseudosocialismu - lidová tvořivost dala vzniknout jednomu ne tak docela marnému vtipu: Sovětským výzkumníkům se podařilo objevit převratnou metodu, jejímž prostřednictvím bylo možno oživit nabalzamovaného Lenina.

    Takže samozřejmě, byla velká sláva; legendární vůdce revoluce je opět mezi námi. Lenin ale - aby dohonil zameškaný či prospaný čas - si jako první nechal předložit všechna vydání partajní "Pravdy" od své smrti až do současné přítomnosti Sovětského svazu Brežněvovy éry.

    S těmito stohy novin se Lenin uzavřel ve své pracovně. A byl tam s nimi zavřený hodně dlouho. Napřed se ho neodvážili rušit v jeho práci; ale pak už o něj dostali strach, a tak vešli dovnitř. Jenže - Lenin nikde!

    Nastal samozřejmě obrovský zmatek; zděšení z toho že teprve právě znovuzískaný Lenin je náhle zase pryč. Až jeden jeho bývalý starý spolupracovník, znalý jeho konspiračních metod z dob ilegality, dostal nápad podívat se do odpadkového koše. Tam byla krátká a jasná zpráva pro něj: "Soudruhu Žučkine, přijeď za mnou okamžitě do Finska. Začínáme znovu!"

    - Poznámka pro ty, kdo jsou poněkud méně zběhlí v reáliích mezinárodního komunistického hnutí: ve Finsku Lenin svého času pobýval v ilegalitě, když připravoval Říjnovou revoluci.

    Zkrátka, smysl tohoto vtipu je zřejmý: všechno je špatně. Ten nový krásný svět, který revoluce měla přinést, se ukázal být jenom fikcí; a nakonec jediná změna je v tom, že staré držitele moci vystřídali jiní, kteří jsou ale nakonec stejně mocichtiví a stejně bezcharakterní. Nic z pravých ideálů revoluce se neuskutečnilo; je nutno začít naprosto odznovu.

    -----------------------------------------------------------

    Paní Zemančíková, já ovšem jsem na rozdíl od Vás žádné přehnané naděje do toho listopadového převratu nevkládal. Přesněji řečeno: nevkládal jsem do ní naděje vůbec žádné. Není to snad nějaká moje zvláštní zásluha, že bych byl nadán o tolik vyšší prozíravostí; ale já jsem prostě v té době už celá léta žil na Západě.

    A tak mi bylo naprosto jasné, co se v tu chvíli revoluční euforie do mé domovské země a na její lid valí: totiž to, co Vy jste opsala jako "přepočítávání všeho na peníze". Jinak řečeno, docela prachobyčejný kapitalismus, který si zákonům svého fungování, zákonům profitu, podřizuje všechno co se jen dostane do sféry jeho moci.

    Nečekal jsem tedy od té revoluce nic, a nemohl jsem tedy ani být nijak zklamán z jejího dalšího vývoje. Pouze jsem byl znovu a znovu udiven tou mírou provinciální přízemnosti, nestoudnosti a až vysloveného křupanství, s kterou byla tato restaurace kapitalismu spojena.

    Někdy to opravdu vypadalo tak, že to porevoluční Československo si z toho, co do něj ze Západu přicházelo, vybralo spolehlivě vždycky jenom to nejhorší: dravost a bezohlednost ekonomiky založené na profitu, ale přitom nepřevzalo to, kde je západní společnost skutečně napřed, a co jediné z ní by bylo opravdu hodno bezvýhradného převzetí - totiž přece jenom o mnoho vyšší míry kultivovanosti a alespoň formálního respektu ve vzájemných vztazích.

    Západní kapitalismus a posttotalitní obhroublost - to všechno smícháno dohromady vytvořilo právě tu odpornou, nestravitelnou břečku, ve které se nyní utápí nejen lid český, ale vlastně národy celé východní Evropy.

    Zmínila jste Hegelův termín "uznání". Ano, to je skutečně jeden z centrálních pojmů jeho filozofie státu, práva a nakonec člověka vůbec.

    Toto "uznání" neznamená nakonec nic jiného, nežli že v tomto světě platím - a platit mohu - jako bytost svébytná, plnohodnotná, v celé šíři a hloubce mého lidství.

    Za totality, jak známo, se takovéhoto "uznání" mohl dočkat jenom ten, kdo byl ochoten bezmyšlenkovitě - či bezcharakterně - papouškovat všechna její neživotná dogmata, všechny její lži.

    Za časů - dejme tomu - "demokratického kapitalismu" se nejvyššího uznání dostává v prvé řadě právě tomu, koho je možno nejlépe "přepočítat na peníze". Anebo na slávu, či jiné podobné atributy, které mají nakonec jedno společné: svou naprostou povrchnost.

    Zopakujme si: u Hegela (a vlastně ještě i u Marxe, i když jenom implicitně) se ono "uznání" vztahovalo na celou hloubku a šířku lidské bytosti jako takové. V demokratickém kapitalismu - tam je honorována, tam se uznání dostává jenom čiré schopnosti vlastního sebeprosazení se. Jakýmikoli prostředky. O nějakém pravém, hlubokém, autentickém lidství tu není řeč; všechno záleží jenom na holém vnějším efektu.

    Napsala jste, že touha vlastnit je u lidí vlastně přirozená. A že to - po určitou míru - není nakonec nic škodlivého.

    Ano, je celá řada tužeb, které jsou lidské bytosti vrozené, jsou jí přirozené. Touha vlastnit - a touha po uznání například. Tyto tužby tedy nelze zrušit, nelze odstranit - ale všechno záleží na formě, v jaké se projevují, a v míře, která je jim přiznána.

    Napsala jste, že po převratu se národ začal chovat jako utržený ze řetězu. Ano, přesně tak tomu bylo. Naprosto se ztratil cit pro míru. Vše uměřené, rozmyslné, uspořádané bylo hozeno přes palubu, ve jménu ze řetězu utrženého konzumismu a egomanství.

    Co s tím teď? Asi nezbývá nic jiného, nežli pokusit se o novou revoluci - o takovou revoluci, která by tento ze řetězu utržený svět vrátila zpátky do správných proporcí a pravých, spravedlivých poměrů. Kde měřítkem uznání nebudou pouhá kvanta peněz ani marné světské slávy, nýbrž pravá a hluboká lidskost.

    Soudruhu Žučkine, odjel jsem do Finska; začínáme znovu...
    October 9, 2017 v 18.20
    Jenomže, pane Poláčku, když paní Zemančíková napsala, že je třeba začít znovu, není jisté, že tím myslela právě revoluci. I já jsem sice ještě před pár lety doufala v nějakou novou revoluci, ale teď už jsem ji pustila z hlavy. Nic se tím nevyřeší. Lidi vždycky doufají a slibují a nic z toho. Naráz se nic nemůže změnit.
    JV
    October 9, 2017 v 22.9
    Proč
    Tak přece jenom trocha radosti v té předvolební beznaději. Pěkný článek paní Zemančíkové, přesný rozbor pana Poláčka včetně jeho cenného pohledu zvenčí a nakonec i plody poznání paní Hájkové.

    Já bych přidal ještě jedno povšimnutí. Paní Zemančíková píše o mnoha jevech, které hned po listopadu 89 dávaly tušit, že věci se neubírají dobrým směrem. Takových znaků bylo nepočítaně a přibývá jich od té doby dnes a denně. Paní Zemančíková mluví o zklamání nad tím, že to, co velká většina společnosti včetně jejích tehdejších vůdců (ne všech!!!) očekávala a vůbec o tom nepochybovala, se nestalo. Nezabývá se však důvody, proč se to nestalo. Dovolil bych si odpovědět.

    Jan Čep, katolický spisovatel, napsal jednou takovou krásnou esej. Na jejím konci pokládá otázku, která zní asi takto: „Čím to je, že se lidé ve vší upřímnosti, poctivosti a s nejlepším vědomím a svědomím domluví na nějakém plánu, o němž jsou srdcem i myslí přesvědčeni, že je dobrý, a ono to dobře nedopadne. Pro naplnění toho plánu usilovně pracují, nic nezanedbávají, nepodvádějí a ono to přesto, přese všechno, nevyjde. Jejich dílo skončí zmarem anebo něčím, co původním záměrům vůbec neodpovídá a nikdo s tím není spokojen. Čím to jen je, jak je to vůbec možné?“ Ano tak se ptá Jan Čep a posléze odpovídá asi takto: „To proto, že s nimi nebyl Bůh při jejich díle. Nepočítali s ním, nepozvali jej mezi sebe. Nemysleli na to, jak by jejich plán viděl Bůh, neptali se, zdali jednali v rámci Božího řádu. Chtěli se bez Boha obejít.“

    A to je i odpověď na naše zklamání. Neptali jsme se Pána Boha, vůbec nás to ani nenapadlo. Nevedli jsme naše kroky cestou Božího přikázání lásky k bližnímu. Pragmatici si mysleli, že všechno přepočítají na peníze a věci budou fungovat sami od sebe. Humanisté si mysleli, že člověk je dost silný na to, aby si dobro vytvořil sám. A ostatní - a snad skoro všichni dohromady - si mysleli, že teď, když zmizel nepřítel, už nám nic nestojí v cestě v naplněním oprávněných tužeb. A také jsme si všichni mysleli, že Západ je skrz naskrz dobrý a bude nám pomáhat nezištně a nezištně.

    Božím slovem jsme se v té naší horlivosti, s níž jsme chtěli dohánět Evropu, opravdu neřídili. A přitom jsme se jím řídit mohli a dokonce k nám všem to slovo Boží i zaznělo. Protože tenkrát, na počátku léta 1990, když k nám přijel papež Jan Pavel II., jsme všichni seděli u obrazovek jako přibití a to slovo Boží k nám ústy Jana Pavla II. promluvilo jasně a nepřeslechnutelně: „Neopakujte chyby Západu, nepodléhejte konsumismu a mravnímu relativismu.“

    Takže, pokud budeme ještě někdy moci začínat znovu, hleďme, abychom byli připraveni. Abychom věděli, co po nás Pán Bůh žádá. To proto, abychom naše příští plány spřádali podle Božích pravidel, nikoliv jenom podle těch našich, lidských, domněle spravedlivých. Jen tak bude s námi Pán Bůh pracovat na našem příštím díle, na díle dobra pro všechny. Obavy, že by se takové dílo nevydařilo, už mít nebudeme muset. (Ono totiž stále platí: Tam, kde s lidmi není Bůh, tam se jim pokaždé vloudí ďábel. A ten jistě na nějakém díle dobra zájem nemá.)

    Dobrou noc, Jiří Vyleťal
    October 10, 2017 v 8.18
    Vidíte, pane Vyleťale, a přitom si mnozí lidé v době té sametové revoluce mysleli, že Bůh s nimi je (při tom velkém shromáždění). Vzpomínám si, jak mě během televizního přenosu manifestace málem šokoval jeden herec - pan Kemr - svým hlasitým zvoláním: "Je-li s námi Bůh, kdo proti nám?". Tenkrát jsem ještě nevěděla, že cituje z listu Římanům. Překvapil mě, protože jsem vůbec neměla tušení, že je tak hluboce věřící. A vlastně jsem v té době vůbec nic nevěděla o věřících. Všechny moje představy byly zkreslené.
    Snad tam Bůh v té chvíli s demonstrujícími opravdu byl, ale potom se asi nějak vytratil. Možná proto, že lidé nebyli s Bohem? Nebo jich takových bylo málo?
    To volání po "revoluci" má v daném kontextu jenom zcela všeobecný význam, paní Hájková.

    Znamená to prostě to, že to původní dílo se nepovedlo, a že je nutno ho započít znovu. S vědomím učiněných omylů (a spáchaných faulů); s novým projektem.

    Nejde o to zase jenom "revolučně" někoho či něco svrhnout; to by k ničemu nevedlo. Konkrétněji viz následující příspěvek.
    JP
    October 10, 2017 v 11.3
    S Bohem k nápravě všech věcí?
    Napřed si ještě jednou zopakujme tu otázku Jana Čepa:

    „Čím to je, že se lidé ve vší upřímnosti, poctivosti a s nejlepším vědomím a svědomím domluví na nějakém plánu, o němž jsou srdcem i myslí přesvědčeni, že je dobrý, a ono to dobře nedopadne. Pro naplnění toho plánu usilovně pracují, nic nezanedbávají, nepodvádějí a ono to přesto, přese všechno, nevyjde. Jejich dílo skončí zmarem anebo něčím, co původním záměrům vůbec neodpovídá a nikdo s tím není spokojen. Čím to jen je, jak je to vůbec možné?“

    Shodou okolností jsme na mém vlastním fóru v těchto dnech diskutovali o dosti podobných záležitostech. A jedna účastnice tam vyjádřila svůj značně skeptický názor, že "lidé nejsou schopni vytvořit spravedlivou společnost. Není to v jejich silách, pokaždé když se snaží vytvářet nějaké struktury, staví také stín"

    Já jsem jí odpověděl toto: "Problém je právě v těch "strukturách": když se postaví struktury které samy o sobě jsou nějakým směrem ujeté (jako kapitalismus s jeho fetišizací profitu), pak to samozřejmě tím směrem strhne celý svět, i jednání člověka se tomu přizpůsobí.

    Jde o to vytvořit právě takové struktury, které by byly samy o sobě vyvážené, uměřené; pak se jim nakonec přizpůsobí i samotný člověk."

    V tomto smyslu je nutno zcela zásadně protiřečit Janu Čepovi: kdyby totiž lidé ve svém (dobře a poctivě míněném) díle opravdu "nic nezanedbali" - pak se to dílo povede. Jenže lidé při svých pokusech vytvořit dobrý svět právě zcela pravidelně zanedbávají ty zcela zásadní souvislosti a danosti; pak je předem zřejmé, že takové dílo se podařit nemůže.

    S tím Bohem - tady je jeden zcela zásadní problém. Ano, je sice možno vycházet z toho, že Bůh poskytuje určitý základní řád chodu všech věcí - jenže on nám bohužel nedává naprosto žádný k o n k r é t n í návod, stavební projekt k tomu, jak máme naše dílo vybudovat.

    Bůh respektive víra - to vše se nakonec točí jenom kolem morálky. Jenom kolem mravního apelu, aby se lidé chovali řádně a mravně.

    Tento mravní apel se mohl jevit dostatečným v minulých dobách - v dobách víceméně zcela statické společnosti, kdy se jednalo opravdu jenom o to, lid obecný z jeho původní obhroublosti přivést k pochopení a zachovávání vyššího mravního řádu.

    Ale ve společnosti času nového, kdy všechno je v pohybu, všechno pevné se rozpadlo do volných, autonomních momentů, prvků, aktérů - tady se jenom s nějakým mravním apelem už nevystačí. A jak už řečeno: Bůh nám nedává naprosto žádný návod, jak by ten boží či kosmický řád měl konkrétně vyhlížet za podmínek té novodobé "tekuté" společnosti.

    Takže zůstávám u toho, že je to člověk sám, který musí vytvořit ty "struktury bez stínu"; takové společenské, politické, ekonomické struktury, které budou samy o sobě proporčně vyvážené, které samy budou nutit člověka se té jejich vyváženosti a uměřenosti přizpůsobit.

    Jenže jde právě o to, při projektování těchto struktur "nic nezanedbat". Právě tohle je to nejtěžší ze všeho.
    Ale jinak se plně připojuji k hodnocení pana Vyleťala: ten článek paní Zemančíkové je skutečně neobyčejně osvěžujícím počinem v té současné volební beznaději.

    Právě proto jsem tento text označil za "manifest revoluce" - protože opravdu dokonale vystihuje, co všechno je na současném světě špatné, nepravé, falešné. A že tedy další účast na tomto nepravdivém světě by nakonec vedla jenom k reprodukci jeho bytostné falše.

    Z čehož pak nevyhnutelně vyplývá ten závěr: je nutno začít zcela znova, a vybudovat zásadně jiný svět.
    October 10, 2017 v 13.2
    Pan Poláček: "Bůh nám nedává "žádný k o n k r é t n í návod, stavební projekt k tomu, jak máme naše dílo vybudovat...."
    To je pravda, pane Poláčku. Ale může při tom budování být s námi, když my budeme s ním.
    JV
    October 10, 2017 v 19.52
    Bůh člověka neopouští, to jen člověk opouští Boha
    Bůh je s člověkem vždycky a nikdy jej neopouští. To jen člověk s Bohem vždycky není a opouští Jej, když si ve své pýše myslí, že Boha nepotřebuje. A pak se k Němu vrací, když neví kudy kam. Bůh člověka nezrazuje, ale člověk zrazuje Boha.

    V té době sametové revoluce byl s lidmi Bůh také. I lidi tehdy byli s Bohem, protože v té euforii se jejich myšlenky ubírali k dobru. Pamatuji si, jak se tenkrát na Václaváku skandovalo: „Ať žijí Cikáni“. (To je rozdíl vůči době pozdější a dnešku, že?)

    Jenže, když skončí euforie a vyhasne prvotní nadšení, myšlenky uložené do lidského srdce samotným Bohem, myšlenky, na něž si člověk v euforii náhle vzpomněl, začne náhle upozaďovat. V tu chvíli je tu ďábel se svými službami a nabízí člověku: „No neblázni, víš že se musíš postarat především sám o sebe, ideály jsou krásné, ale nenajíš se jich, atd., atd.“ Známe to všichni.

    A tak se člověk od Boha odklání a odklání a pak už s Ním není vůbec. Víc než Bůh jej začne zajímat privatizace, kuponová knížka a „business“. Tak proto to takhle dopadlo, paní Hájková. Bůh se nevytratil, ale lidé ne vytratili.

    Pan Josef Kemr byl opravdu hluboce věřící člověk. Vím to, protože se znal dobře s mým tchánem. Pan Kemr měl v Plané nad Lužnicí chatu, chodil tam do kostela a odtamtud (i z místní hospody) se dobře znal s mým tchánem.

    Dobrou noc, Jiří Vyleťal
    October 11, 2017 v 10.4
    Možná to ale bylo tak, že ti lidé, kteří volali "Ať žijí cikáni" později svůj názor nezměnili. Že většina tzv. "anticiganistů" tam tehdy možná vůbec nebyla. Přece jen tam nebyl celý národ!
    Myslím si, že problém byl i v naprosté nepřipravenosti obyvatelstva na svobodu, v neznalosti, jak to na Západě doopravdy je.(aspoň soudím podle sebe - i když já jsem neměla žádné iluze, spíš jsem měla opačnou tendenci, což ovšem také nebyla pravdivá představa).
    Přijde mi to, jako by někdo rozbil skleník a nechal rostliny, které tam dosud rostly, ať se se změnou podnebí nějak samy popasují.
    + Další komentáře