Rozklad jednoho vítězství

Alena Zemančíková

Ačkoli je to v současné situaci těžké, měli bychom se ubránit přílišné skepsi. Protože bude třeba začít znovu, rekapituluje Alena Zemančíková téměř tři desetiletí polistopadového vývoje.

Když člověk v některém momentě svého života zvítězí, zdá se mu, že je to navěky. Takový pocit jsme měli v listopadu 1989, respektive v době po něm: že už jsou konečně věci tak, jak mají být, a už to tak zůstane. Protože se přece připojíme k pořádku, který byl nastolen na západ od nás, během doby nastolování v něm byly vychytány nejrůznější mouchy, a teď už ten systém jede podle pravidel a hladce.

Tento názor ostatně podporovala i média a filosof Francis Fukuyama.

K tomuto mému pocitu pochopitelně přispívalo, že zrovna mně nebylo novým režimem nic vzato, měla jsem pocit, že se mému povolání i konání dostalo konečně důstojnosti i ocenění. Ano, toho uznání, o němž Fukuyama hovoří a na němž staví i Hegel. O lidech, kteří takový pocit neměli, jsem nepřemýšlela. Nebála jsem se jich (a proto jsem nikdy nepochopila a neuvěřila tomu, že by se mohl vrátit — nikoli komunismus, protože nic takového u nás nebylo — ale jakýsi ten reálný socialismus). Brala jsem to tak, že se všichni cítíme být na novém začátku a zasloužíme si příležitost.

Časem přišly různé zlomové momenty a s nimi pochybnosti — jedním z největších šoků pro mě například bylo, když úctyhodný disident Václav Benda veřejně dal najevo sympatie ke generálu Pinochetovi a pozval ho na návštěvu do Československa (tehdy to ještě bylo Československo). Podobně šokována jsem byla, když komunistická strana pod vedením Miroslava Grebeníčka kličkovala ve vztahu k politickým procesům 50. let.

Zdálo se, že teď se připojíme k zemím na západ od nás a všechno bude v pořádku. Repro DR

Obojí mi připadalo nemyslitelné a vlastně poprvé to byla situace, v níž jsem byla konfrontována s tím, že můj pocit vítězství se opírá o jiné hodnoty a prvky než podobný pocit vítězství u jiných. Nebo prohry — u toho Grebeníčka jsem si říkala, že to je sice nehoráznost, ale že ho protestující hlasy — i v jeho straně — napomenou. Že to je jejich úkol, v zájmu věrohodnosti. To se nestalo. Demokratické spektrum se v případě Pinocheta takto zachovalo, Bendovo disidentství mu rozhodně nezajišťovalo nekritizovatelnost.

Opakované klišé, že to, co je všech, není vlastně ničí, a tudíž se o to nikdo nepostará, znělo hloupě už tenkrát, ale opakoval ho kdekdo. Vadilo mi na tom znevažování a hodnotová degradace veřejných statků. Nemyslela jsem si, že veřejná správa nutně znamená bezvládí. Naopak začalo být vidět, jak se chová soukromník, když zjistí, že péči o svůj majetek nezvládá (o těch, kteří ji ani neměli v úmyslu, teď pomlčím). Jak je mnohem bezradnější a chaotičtější než veřejná správa.

Opravdu jsem věřila v lepší školu, zrovna tenhle aspekt vítězství svobody a demokracie mi připadal úplně nezpochybnitelný. Samozřejmostí při tom bylo, že lepší škola musí být lidštější, že má učitel být s žákem v bližším kontaktu, a to že znamená také menší počet žáků ve třídách. Zdálo se mi jasné, že školství musí být dostatečně financováno. Věřila jsem, že se ohromně pozvedne výuka cizích jazyků. A v základě všech těch úvah bylo přesvědčení, téměř jistota, že taková škola musí být pro všechny.

Byla jsem si jistá, že se začne dělat něco pro to, aby krajina začala vypadat lépe, aby se posílila její věky osvědčená podoba s přirozenými prvky. Že se obnoví staré cesty a zmenší lány, že se do krajiny vrátí zvěř a ptactvo. Že se něco podobného uděje i v krajině městské.

Velice jsem se těšila z možnosti otevřít se světu a taky využít jeho otevřenosti.

Věřila jsem, že se dostane péče zanedbaným a zapadlým oblastem i lidem.

Radovala jsem se z osvobození církve a věřila jsem, že zapracuje na tom, aby společnost více dbala o duchovní stránku své existence. Tedy, církve: všech církví.

A samozřejmě jsem věřila ve větší prosazení rovnosti mužů a žen ve všech strukturách společnosti.

Překvapivý konzervativismus

První, co mě překvapilo, byla míra konzervativismu ve společnosti. Nečekala bych takovou touhu po měšťanských hodnotách, byla jsem překvapená, že moji dobří známí si představují dobrou školu jako soukromou školu, nebo přímo soukromé učitele pro své děti, vlastně mě udivila touha po vlastnictví a uzavírání se, která se projevila křížem krážem nadměrnou a zbytečnou privatizací.

Udivila mě touha podnikat i u lidí, u kterých jsem viděla nedostatek kvalifikace i kompetence pro ten složitý obor. Bylo vidět, že si ani nedovedou představit, co to obnáší vzhledem k daním, ztrátám, úvěrům. No jo, ale mně se moje touha po svobodě a uplatnění splnila, zatímco mnozí, ba možná většina, měli touhy úplně jiné, které se nedaly odbýt pouhým otevřením hranic a regulérními volbami. Každý má mít možnost si to zkusit.

Otevření hranic znamená nejen to, že my můžeme ven i se svými aktivitami a ambicemi. Ale také, že všichni můžou k nám. A protože jsme si nedovedli představit, co by tak u nás kdo mohl hledat, soustředili jsme své obavy na to, že přijdou vyhnaní Němci a vezmou nám naše domy. Což podle zákona nebylo možné, zato bylo možné podle zákona vzít kdeco, a když by to nešlo, ten zákon obejít nebo podlézt.

Abych to zkrátila a neopakovala banality generačního žalozpěvu, myslela jsem si, že politika bude víceméně pozitivní reagování na potřeby obyvatel v řádu, který je více méně dohodnutý. Politickou dohodu jsem nepodezírala. Střídání politických konceptů v rámci demokratických a zákonných pravidel se mi jevilo jako správné.

Roztříděná zklamání

Časem jsme si svá zklamání roztřídila. Touha po vlastnění, po tom, aby to či ono bylo jenom moje, je mnoha lidem přirozená, normální a v mezích zákona neškodná. Je to trochu nuda, ale měšťanské hodnoty vychovávají slušné lidi, kterých je potřeba. Že je to spojené často se sobectvím a necitelností je otázka, k níž mohou svoje říci jednak zákony — a pak právě církve. Katolická církev u nás, k mému zklamání, je zaměřená hodně právě na nositele a vzývatele těch měšťanských hodnot. Mrzí mě, že jí dost nejde o jejich alespoň mírné zpochybnění. Církve evangelické se málo veřejně projevují.

Ale přála bych si, aby k volebnímu heslu Zákaz islámu jedné podporované politické strany řekla některá z církví, že nic takového civilizovaná evropská společnost nemůže vyžadovat, protože příště by to byl zákaz judaismu a pak třeba zákaz pravoslaví, a že si my, věřící lidé, vážíme náboženské svobody, kterou nechceme jen pro sebe, ale pamětlivi minulých křivd i pro věřící jiných náboženství. Že to ostatně nejde, protože by to znamenalo změnit Ústavu, ba Listinu základních lidských práv, která je nad ní.

Cizí jazyky jsme se v míře, která by dosvědčila plošné zlepšení ve všech vrstvách obyvatelstva, nenaučili. Zato jsme si pokazili jazyk vlastní, a to se tedy plošně opravdu podařilo, od jazyka nejvyšších představitelů až po jazyk nejméně vzdělaných obyvatel. Naše řeč je špatně artikulovaná, plná plevelných slov, věty mají chybnou syntax, která mate smysl, a vysloveny nahlas jsou nelogicky členěné, takže opět nesrozumitelné. A nevadí nám to, protože jsme rezignovali na to, že jazyk slouží k dorozumívání.

Byli jsme šokováni nezaměstnaností a zdeptaní chozením na pracovní úřady a ponižováním od politiků i médií. Šéfové utloukali naše požadavky větou, že venku čeká na práci deset dalších. Před pár lety se situace otočila: jsme udření, najednou nejsou lidi a musí se pracovat do úpadu, aby se stihlo tempo momentální prosperity. Ovšem bez důstojnosti budovatelů společnosti, protože s tím naše udřenost nemá nic společného. Přes všechny ekonomické teorie nedokážeme v praxi předvídat vývoj a vytvářet s předstihem nové možnosti hospodářského rozvoje. Všechno se musí vytěžit do poslední mrtě, jako to uhlí v severních Čechách, a pak nechat padnout do bídy a rozvratu.

Byli jsme jako urvaní ze řetězu a teď jsme deptaní až přílišným dozorem. Ordinují nám ho ti dříve rozjetí přes míru pravidel, kteří současně z volebních programů volají po větší svobodě a menší kontrole všeho. V moři odporu k nejrůznějším kontrolám a omezením už nechceme přijmout ani omezení nutná pro zachování přírody. Ekologické uvědomění často končí u místa pro parkování. Rovnost příležitostí se ztrácí v agresivním co do tónu a vulgárním co do slov prostředí. Vrátily se rasistické i sexistické řeči, i do míst, která určují všeobecnou rétoriku a dikci. Příkladem jsou současné soukromé televize.

Stali jsme se společností nedůvěry a podezírání, kterýžto stav se zhoršuje, protože sám sebe živí.

Vnější zanedbanost některých regionů se velice změnila k lepšímu, zanedbanost vnitřní je neviditelný fenomén, který souvisí s přepočítáváním všeho na peníze. A také s tou optimalizovanou školou, v níž počty žáků ve třídě neklesly, ale vystoupaly postupně do výše pozdních let reálného socialismu, s neúspěchem místního hospodářství a živností a s falešnou prosperitou průmyslových zón a supermarketů. S upracovaností jedněch a letargií druhých.

Nikdy by mě nenapadlo, že podnikání se stane povinně vyžadovanou knutou, pod kterou se bude muset sklonit i ten, kdo chce vlastně jen normálně chodit do práce. Těch osob samostatně výdělečně činných v pozici zaměstnanců, ale bez jejich práv! A že dojde i k legálnímu obchodu s lidmi, by mě nenapadlo už vůbec.

Ačkoliv mělo, jako mě měla napadnout každá t těch deziluzí výše popsaných, včetně té o rovném zastoupení žen v rozhodovacích pozicích. Ale to, že se z obyvatelstva konzervativních měšťanských hodnot vyvine zatvrzelá a egoistická společnost, neochotná a neschopná solidní spolupráce, jsem vědět nemohla. V tomto podezření mi bránil optimismus a radost z toho vítězství, kterým jsem začala tenhle článek.

A po jeho dopsání si říkám, že se musím ubránit přehnané skepsi, protože je třeba začít znovu.

    Diskuse
    JP
    October 9, 2017 v 16.48
    Manifest zklamané revoluce
    Tak ta poslední věta zní téměř jako výzva k nové revoluci, paní Zemančíková. Nebo přinejmenším k její přípravě.

    Vůbec, celá ta Vaše úvaha či rozmýšlení - tak nějak mi to trochu připomnělo svého času proslulý "Komunistický manifest". Je to snad vyčerpávající seznam všech nectností, do kterého českou společnost uvrhla nová doba. Nová doba - to ale znamená, nový režim, nový politický, státoprávní a ekonomický systém.

    Svého času - za dob reálného pseudosocialismu - lidová tvořivost dala vzniknout jednomu ne tak docela marnému vtipu: Sovětským výzkumníkům se podařilo objevit převratnou metodu, jejímž prostřednictvím bylo možno oživit nabalzamovaného Lenina.

    Takže samozřejmě, byla velká sláva; legendární vůdce revoluce je opět mezi námi. Lenin ale - aby dohonil zameškaný či prospaný čas - si jako první nechal předložit všechna vydání partajní "Pravdy" od své smrti až do současné přítomnosti Sovětského svazu Brežněvovy éry.

    S těmito stohy novin se Lenin uzavřel ve své pracovně. A byl tam s nimi zavřený hodně dlouho. Napřed se ho neodvážili rušit v jeho práci; ale pak už o něj dostali strach, a tak vešli dovnitř. Jenže - Lenin nikde!

    Nastal samozřejmě obrovský zmatek; zděšení z toho že teprve právě znovuzískaný Lenin je náhle zase pryč. Až jeden jeho bývalý starý spolupracovník, znalý jeho konspiračních metod z dob ilegality, dostal nápad podívat se do odpadkového koše. Tam byla krátká a jasná zpráva pro něj: "Soudruhu Žučkine, přijeď za mnou okamžitě do Finska. Začínáme znovu!"

    - Poznámka pro ty, kdo jsou poněkud méně zběhlí v reáliích mezinárodního komunistického hnutí: ve Finsku Lenin svého času pobýval v ilegalitě, když připravoval Říjnovou revoluci.

    Zkrátka, smysl tohoto vtipu je zřejmý: všechno je špatně. Ten nový krásný svět, který revoluce měla přinést, se ukázal být jenom fikcí; a nakonec jediná změna je v tom, že staré držitele moci vystřídali jiní, kteří jsou ale nakonec stejně mocichtiví a stejně bezcharakterní. Nic z pravých ideálů revoluce se neuskutečnilo; je nutno začít naprosto odznovu.

    -----------------------------------------------------------

    Paní Zemančíková, já ovšem jsem na rozdíl od Vás žádné přehnané naděje do toho listopadového převratu nevkládal. Přesněji řečeno: nevkládal jsem do ní naděje vůbec žádné. Není to snad nějaká moje zvláštní zásluha, že bych byl nadán o tolik vyšší prozíravostí; ale já jsem prostě v té době už celá léta žil na Západě.

    A tak mi bylo naprosto jasné, co se v tu chvíli revoluční euforie do mé domovské země a na její lid valí: totiž to, co Vy jste opsala jako "přepočítávání všeho na peníze". Jinak řečeno, docela prachobyčejný kapitalismus, který si zákonům svého fungování, zákonům profitu, podřizuje všechno co se jen dostane do sféry jeho moci.

    Nečekal jsem tedy od té revoluce nic, a nemohl jsem tedy ani být nijak zklamán z jejího dalšího vývoje. Pouze jsem byl znovu a znovu udiven tou mírou provinciální přízemnosti, nestoudnosti a až vysloveného křupanství, s kterou byla tato restaurace kapitalismu spojena.

    Někdy to opravdu vypadalo tak, že to porevoluční Československo si z toho, co do něj ze Západu přicházelo, vybralo spolehlivě vždycky jenom to nejhorší: dravost a bezohlednost ekonomiky založené na profitu, ale přitom nepřevzalo to, kde je západní společnost skutečně napřed, a co jediné z ní by bylo opravdu hodno bezvýhradného převzetí - totiž přece jenom o mnoho vyšší míry kultivovanosti a alespoň formálního respektu ve vzájemných vztazích.

    Západní kapitalismus a posttotalitní obhroublost - to všechno smícháno dohromady vytvořilo právě tu odpornou, nestravitelnou břečku, ve které se nyní utápí nejen lid český, ale vlastně národy celé východní Evropy.

    Zmínila jste Hegelův termín "uznání". Ano, to je skutečně jeden z centrálních pojmů jeho filozofie státu, práva a nakonec člověka vůbec.

    Toto "uznání" neznamená nakonec nic jiného, nežli že v tomto světě platím - a platit mohu - jako bytost svébytná, plnohodnotná, v celé šíři a hloubce mého lidství.

    Za totality, jak známo, se takovéhoto "uznání" mohl dočkat jenom ten, kdo byl ochoten bezmyšlenkovitě - či bezcharakterně - papouškovat všechna její neživotná dogmata, všechny její lži.

    Za časů - dejme tomu - "demokratického kapitalismu" se nejvyššího uznání dostává v prvé řadě právě tomu, koho je možno nejlépe "přepočítat na peníze". Anebo na slávu, či jiné podobné atributy, které mají nakonec jedno společné: svou naprostou povrchnost.

    Zopakujme si: u Hegela (a vlastně ještě i u Marxe, i když jenom implicitně) se ono "uznání" vztahovalo na celou hloubku a šířku lidské bytosti jako takové. V demokratickém kapitalismu - tam je honorována, tam se uznání dostává jenom čiré schopnosti vlastního sebeprosazení se. Jakýmikoli prostředky. O nějakém pravém, hlubokém, autentickém lidství tu není řeč; všechno záleží jenom na holém vnějším efektu.

    Napsala jste, že touha vlastnit je u lidí vlastně přirozená. A že to - po určitou míru - není nakonec nic škodlivého.

    Ano, je celá řada tužeb, které jsou lidské bytosti vrozené, jsou jí přirozené. Touha vlastnit - a touha po uznání například. Tyto tužby tedy nelze zrušit, nelze odstranit - ale všechno záleží na formě, v jaké se projevují, a v míře, která je jim přiznána.

    Napsala jste, že po převratu se národ začal chovat jako utržený ze řetězu. Ano, přesně tak tomu bylo. Naprosto se ztratil cit pro míru. Vše uměřené, rozmyslné, uspořádané bylo hozeno přes palubu, ve jménu ze řetězu utrženého konzumismu a egomanství.

    Co s tím teď? Asi nezbývá nic jiného, nežli pokusit se o novou revoluci - o takovou revoluci, která by tento ze řetězu utržený svět vrátila zpátky do správných proporcí a pravých, spravedlivých poměrů. Kde měřítkem uznání nebudou pouhá kvanta peněz ani marné světské slávy, nýbrž pravá a hluboká lidskost.

    Soudruhu Žučkine, odjel jsem do Finska; začínáme znovu...
    October 9, 2017 v 18.20
    Jenomže, pane Poláčku, když paní Zemančíková napsala, že je třeba začít znovu, není jisté, že tím myslela právě revoluci. I já jsem sice ještě před pár lety doufala v nějakou novou revoluci, ale teď už jsem ji pustila z hlavy. Nic se tím nevyřeší. Lidi vždycky doufají a slibují a nic z toho. Naráz se nic nemůže změnit.
    JV
    October 9, 2017 v 22.09
    Proč
    Tak přece jenom trocha radosti v té předvolební beznaději. Pěkný článek paní Zemančíkové, přesný rozbor pana Poláčka včetně jeho cenného pohledu zvenčí a nakonec i plody poznání paní Hájkové.

    Já bych přidal ještě jedno povšimnutí. Paní Zemančíková píše o mnoha jevech, které hned po listopadu 89 dávaly tušit, že věci se neubírají dobrým směrem. Takových znaků bylo nepočítaně a přibývá jich od té doby dnes a denně. Paní Zemančíková mluví o zklamání nad tím, že to, co velká většina společnosti včetně jejích tehdejších vůdců (ne všech!!!) očekávala a vůbec o tom nepochybovala, se nestalo. Nezabývá se však důvody, proč se to nestalo. Dovolil bych si odpovědět.

    Jan Čep, katolický spisovatel, napsal jednou takovou krásnou esej. Na jejím konci pokládá otázku, která zní asi takto: „Čím to je, že se lidé ve vší upřímnosti, poctivosti a s nejlepším vědomím a svědomím domluví na nějakém plánu, o němž jsou srdcem i myslí přesvědčeni, že je dobrý, a ono to dobře nedopadne. Pro naplnění toho plánu usilovně pracují, nic nezanedbávají, nepodvádějí a ono to přesto, přese všechno, nevyjde. Jejich dílo skončí zmarem anebo něčím, co původním záměrům vůbec neodpovídá a nikdo s tím není spokojen. Čím to jen je, jak je to vůbec možné?“ Ano tak se ptá Jan Čep a posléze odpovídá asi takto: „To proto, že s nimi nebyl Bůh při jejich díle. Nepočítali s ním, nepozvali jej mezi sebe. Nemysleli na to, jak by jejich plán viděl Bůh, neptali se, zdali jednali v rámci Božího řádu. Chtěli se bez Boha obejít.“

    A to je i odpověď na naše zklamání. Neptali jsme se Pána Boha, vůbec nás to ani nenapadlo. Nevedli jsme naše kroky cestou Božího přikázání lásky k bližnímu. Pragmatici si mysleli, že všechno přepočítají na peníze a věci budou fungovat sami od sebe. Humanisté si mysleli, že člověk je dost silný na to, aby si dobro vytvořil sám. A ostatní - a snad skoro všichni dohromady - si mysleli, že teď, když zmizel nepřítel, už nám nic nestojí v cestě v naplněním oprávněných tužeb. A také jsme si všichni mysleli, že Západ je skrz naskrz dobrý a bude nám pomáhat nezištně a nezištně.

    Božím slovem jsme se v té naší horlivosti, s níž jsme chtěli dohánět Evropu, opravdu neřídili. A přitom jsme se jím řídit mohli a dokonce k nám všem to slovo Boží i zaznělo. Protože tenkrát, na počátku léta 1990, když k nám přijel papež Jan Pavel II., jsme všichni seděli u obrazovek jako přibití a to slovo Boží k nám ústy Jana Pavla II. promluvilo jasně a nepřeslechnutelně: „Neopakujte chyby Západu, nepodléhejte konsumismu a mravnímu relativismu.“

    Takže, pokud budeme ještě někdy moci začínat znovu, hleďme, abychom byli připraveni. Abychom věděli, co po nás Pán Bůh žádá. To proto, abychom naše příští plány spřádali podle Božích pravidel, nikoliv jenom podle těch našich, lidských, domněle spravedlivých. Jen tak bude s námi Pán Bůh pracovat na našem příštím díle, na díle dobra pro všechny. Obavy, že by se takové dílo nevydařilo, už mít nebudeme muset. (Ono totiž stále platí: Tam, kde s lidmi není Bůh, tam se jim pokaždé vloudí ďábel. A ten jistě na nějakém díle dobra zájem nemá.)

    Dobrou noc, Jiří Vyleťal
    October 10, 2017 v 8.18
    Vidíte, pane Vyleťale, a přitom si mnozí lidé v době té sametové revoluce mysleli, že Bůh s nimi je (při tom velkém shromáždění). Vzpomínám si, jak mě během televizního přenosu manifestace málem šokoval jeden herec - pan Kemr - svým hlasitým zvoláním: "Je-li s námi Bůh, kdo proti nám?". Tenkrát jsem ještě nevěděla, že cituje z listu Římanům. Překvapil mě, protože jsem vůbec neměla tušení, že je tak hluboce věřící. A vlastně jsem v té době vůbec nic nevěděla o věřících. Všechny moje představy byly zkreslené.
    Snad tam Bůh v té chvíli s demonstrujícími opravdu byl, ale potom se asi nějak vytratil. Možná proto, že lidé nebyli s Bohem? Nebo jich takových bylo málo?
    JP
    October 10, 2017 v 10.44
    To volání po "revoluci" má v daném kontextu jenom zcela všeobecný význam, paní Hájková.

    Znamená to prostě to, že to původní dílo se nepovedlo, a že je nutno ho započít znovu. S vědomím učiněných omylů (a spáchaných faulů); s novým projektem.

    Nejde o to zase jenom "revolučně" někoho či něco svrhnout; to by k ničemu nevedlo. Konkrétněji viz následující příspěvek.
    JP
    October 10, 2017 v 11.03
    S Bohem k nápravě všech věcí?
    Napřed si ještě jednou zopakujme tu otázku Jana Čepa:

    „Čím to je, že se lidé ve vší upřímnosti, poctivosti a s nejlepším vědomím a svědomím domluví na nějakém plánu, o němž jsou srdcem i myslí přesvědčeni, že je dobrý, a ono to dobře nedopadne. Pro naplnění toho plánu usilovně pracují, nic nezanedbávají, nepodvádějí a ono to přesto, přese všechno, nevyjde. Jejich dílo skončí zmarem anebo něčím, co původním záměrům vůbec neodpovídá a nikdo s tím není spokojen. Čím to jen je, jak je to vůbec možné?“

    Shodou okolností jsme na mém vlastním fóru v těchto dnech diskutovali o dosti podobných záležitostech. A jedna účastnice tam vyjádřila svůj značně skeptický názor, že "lidé nejsou schopni vytvořit spravedlivou společnost. Není to v jejich silách, pokaždé když se snaží vytvářet nějaké struktury, staví také stín"

    Já jsem jí odpověděl toto: "Problém je právě v těch "strukturách": když se postaví struktury které samy o sobě jsou nějakým směrem ujeté (jako kapitalismus s jeho fetišizací profitu), pak to samozřejmě tím směrem strhne celý svět, i jednání člověka se tomu přizpůsobí.

    Jde o to vytvořit právě takové struktury, které by byly samy o sobě vyvážené, uměřené; pak se jim nakonec přizpůsobí i samotný člověk."

    V tomto smyslu je nutno zcela zásadně protiřečit Janu Čepovi: kdyby totiž lidé ve svém (dobře a poctivě míněném) díle opravdu "nic nezanedbali" - pak se to dílo povede. Jenže lidé při svých pokusech vytvořit dobrý svět právě zcela pravidelně zanedbávají ty zcela zásadní souvislosti a danosti; pak je předem zřejmé, že takové dílo se podařit nemůže.

    S tím Bohem - tady je jeden zcela zásadní problém. Ano, je sice možno vycházet z toho, že Bůh poskytuje určitý základní řád chodu všech věcí - jenže on nám bohužel nedává naprosto žádný k o n k r é t n í návod, stavební projekt k tomu, jak máme naše dílo vybudovat.

    Bůh respektive víra - to vše se nakonec točí jenom kolem morálky. Jenom kolem mravního apelu, aby se lidé chovali řádně a mravně.

    Tento mravní apel se mohl jevit dostatečným v minulých dobách - v dobách víceméně zcela statické společnosti, kdy se jednalo opravdu jenom o to, lid obecný z jeho původní obhroublosti přivést k pochopení a zachovávání vyššího mravního řádu.

    Ale ve společnosti času nového, kdy všechno je v pohybu, všechno pevné se rozpadlo do volných, autonomních momentů, prvků, aktérů - tady se jenom s nějakým mravním apelem už nevystačí. A jak už řečeno: Bůh nám nedává naprosto žádný návod, jak by ten boží či kosmický řád měl konkrétně vyhlížet za podmínek té novodobé "tekuté" společnosti.

    Takže zůstávám u toho, že je to člověk sám, který musí vytvořit ty "struktury bez stínu"; takové společenské, politické, ekonomické struktury, které budou samy o sobě proporčně vyvážené, které samy budou nutit člověka se té jejich vyváženosti a uměřenosti přizpůsobit.

    Jenže jde právě o to, při projektování těchto struktur "nic nezanedbat". Právě tohle je to nejtěžší ze všeho.
    JP
    October 10, 2017 v 11.06
    Ale jinak se plně připojuji k hodnocení pana Vyleťala: ten článek paní Zemančíkové je skutečně neobyčejně osvěžujícím počinem v té současné volební beznaději.

    Právě proto jsem tento text označil za "manifest revoluce" - protože opravdu dokonale vystihuje, co všechno je na současném světě špatné, nepravé, falešné. A že tedy další účast na tomto nepravdivém světě by nakonec vedla jenom k reprodukci jeho bytostné falše.

    Z čehož pak nevyhnutelně vyplývá ten závěr: je nutno začít zcela znova, a vybudovat zásadně jiný svět.
    October 10, 2017 v 13.02
    Pan Poláček: "Bůh nám nedává "žádný k o n k r é t n í návod, stavební projekt k tomu, jak máme naše dílo vybudovat...."
    To je pravda, pane Poláčku. Ale může při tom budování být s námi, když my budeme s ním.
    JV
    October 10, 2017 v 19.52
    Bůh člověka neopouští, to jen člověk opouští Boha
    Bůh je s člověkem vždycky a nikdy jej neopouští. To jen člověk s Bohem vždycky není a opouští Jej, když si ve své pýše myslí, že Boha nepotřebuje. A pak se k Němu vrací, když neví kudy kam. Bůh člověka nezrazuje, ale člověk zrazuje Boha.

    V té době sametové revoluce byl s lidmi Bůh také. I lidi tehdy byli s Bohem, protože v té euforii se jejich myšlenky ubírali k dobru. Pamatuji si, jak se tenkrát na Václaváku skandovalo: „Ať žijí Cikáni“. (To je rozdíl vůči době pozdější a dnešku, že?)

    Jenže, když skončí euforie a vyhasne prvotní nadšení, myšlenky uložené do lidského srdce samotným Bohem, myšlenky, na něž si člověk v euforii náhle vzpomněl, začne náhle upozaďovat. V tu chvíli je tu ďábel se svými službami a nabízí člověku: „No neblázni, víš že se musíš postarat především sám o sebe, ideály jsou krásné, ale nenajíš se jich, atd., atd.“ Známe to všichni.

    A tak se člověk od Boha odklání a odklání a pak už s Ním není vůbec. Víc než Bůh jej začne zajímat privatizace, kuponová knížka a „business“. Tak proto to takhle dopadlo, paní Hájková. Bůh se nevytratil, ale lidé ne vytratili.

    Pan Josef Kemr byl opravdu hluboce věřící člověk. Vím to, protože se znal dobře s mým tchánem. Pan Kemr měl v Plané nad Lužnicí chatu, chodil tam do kostela a odtamtud (i z místní hospody) se dobře znal s mým tchánem.

    Dobrou noc, Jiří Vyleťal
    October 11, 2017 v 10.04
    Možná to ale bylo tak, že ti lidé, kteří volali "Ať žijí cikáni" později svůj názor nezměnili. Že většina tzv. "anticiganistů" tam tehdy možná vůbec nebyla. Přece jen tam nebyl celý národ!
    Myslím si, že problém byl i v naprosté nepřipravenosti obyvatelstva na svobodu, v neznalosti, jak to na Západě doopravdy je.(aspoň soudím podle sebe - i když já jsem neměla žádné iluze, spíš jsem měla opačnou tendenci, což ovšem také nebyla pravdivá představa).
    Přijde mi to, jako by někdo rozbil skleník a nechal rostliny, které tam dosud rostly, ať se se změnou podnebí nějak samy popasují.
    JP
    October 11, 2017 v 11.14
    Jsme s vámi, buďte s námi!
    Tak na tohle známé heslo z roku osmašedesátého jsem si vzpomněl, paní Hájková, nad tím Vaším "Bůh může být při tom budování s námi, když my budeme s ním."

    Přičemž, já tu boží pomoc nechci nijak principiálně bagatelizovat. Opravdu ne.

    Mně se tato - dost možná opravdu nezastupitelná - role boží instance ozřejmila v jednom už hodně dávném novinovém rozhovoru tehdejšího redaktora deníku Právo Alexandra Kramera (bylo to snad někdy v polovině devadesátých let) s tehdy velmi populárním televizním režisérem Igorem Chaunem. (Alespoň myslím že to byl I. Chaun, doufám že mě neklame paměť.)

    Ale jeho jméno nakonec není až tak klíčově důležité. V tomto rozhovoru šlo o podstatu umělecké tvorby. O její zdroj. A Igor Chaun tady pronesl opravdu pamětihodnou větu, citát (snad z Tóry): "Když není architektem Bůh, marně se namáhá stavitel."

    Alexandr Kramer - zřejmě ateista - nedokázal smyl této sentence vůbec pochopit. Z jeho materialistického hlediska se ta nadřazená boží instance jevila být skutečně naprosto nadbytečnou. Když je zde sám stavitel - tedy tvůrce - na co pak má zapotřebí ještě nějakého dodatečného božího "architekta"?

    Ateista Kramer si skutečně vůbec nedokázal uvědomit, že ten "stavitel" - ten nakonec opravdu jenom staví. Je tady nějaký projekt, a on ho uskuteční.

    Ale - ta velkolepost té tvůrčí ideje, ta má nevyhnutelně kořeny někde jinde. Někde v jiných, vyšších sférách, kterých my se můžeme pouze dotýkat, ale nejsou v naší vlastní moci. Toto je pravý smysl toho výroku, že "architektem je Bůh".

    Není samozřejmě nezbytně nutné tuto "vyšší instanci" nazývat Bohem; ale je to ta svým způsobem nejpřirozenější forma, jak si ji představit, a jak se k ní vztahovat.

    Takže potud dobře.

    Ale - mějme na paměti i ten osmašedesátý. To tehdejší heslo reformního vedení "Jsme s vámi, buďte s námi" bylo v oné době bezpochyby poctivě míněné; ale nakonec se - jako velmi mnohé z té doby - ukázalo být jenom značně vyprázdněnou floskulí. Jejíž platnost se pod údery reálného vývoje pak velice rychle zhroutila.

    Proč to připomínám? - Protože s tím Bohem je to často velice podobné. Jak řečeno, to vědomí vyšší instance je v pořádku; ale jakmile se to heslo o Boží vůli a Boží pomoci začne vyvolávat příliš často, příliš hlasitě a příliš mechanicky, pak už je zase všechno špatně. Pak už je to zase jenom taková prázdná floskule. Je to takový alibismus, aby ten Pánbůh všechno udělal a všechno vymyslel za nás.
    JP
    October 11, 2017 v 11.40
    Představy o Západě
    Tak s tím vztahem k Západu jsem to měl, paní Hájková, dost hodně podobné.

    Když jsem svého času emigroval (ovšemže ilegálně) na Západ, nedělal jsem si žádné iluze o kapitalismu. Naopak, pod dojmem tehdejší režimní propagandy jsem si ten západní kapitalismus představoval daleko ďábelštější, daleko bezohlednější, než jaký byl doopravdy. Neměl jsem tušení, že alespoň ve vyspělých zemích jako je Německo byl ten kapitalismus už přece jenom dosti účinně zmírněn ve svých excesech dosti pokročilým sociálním a pracovněprávním zákonodárstvím.

    Takže v tomto ohledu tedy ten Západ nebyl tak temný, jak jsem ho očekával. Ale na straně druhé jsem si přece jenom dělal iluze o demokracii.

    Se svými zkušenostmi z totality v zádech, kdy jakákoli svěží a pravdivá myšlenka byla tehdejším režimem a jeho mocenským aparátem okamžitě potlačena, jsem jako naprosto přirozené očekával, že za podmínek politické svobody lidé budou této svobody využívat pro hledání pravého, pravdivého a lidsky naplněného světa. A nemohl jsem si představit, jak tato zdánlivá "svoboda" naopak neuvěřitelně rychle vede k zploštění, k devalvaci všech skutečných myšlenek a idejí. V této totální "svobodě" se každý uzavře, zabetonuje jenom do svého vlastního přesvědčení - a to, co by vlastně mělo být neustálým veřejným dialogem, zdegeneruje jenom k neustálým srážkám a střetům jednotlivých názorů a ideologií. Právě tohle - tato naprostá ztráta jakéhokoliv vyššího impulsu - pro mě byla největším zklamáním ze světa Západu. Život v totalitě byl tak nesnesitelný vlastně ani ne pro svůj bezprostřední politický útlak, jako pro svou strašlivou stagnaci - jenže nakonec se ukázalo, že život na Západě je nakonec ještě nehybnější, ještě bezperspektivnější než ten na Východě. Za času nesvobody je tady alespoň právě to neustálé vnitřní pnutí, které nutí k hledání, k zaujímání vlastních postojů; ale za podmínek "totální svobody" to všechno mizí, a není to nahrazeno ničím jiným.

    Totiž vlastně ano: excesivní a vše ostatní pohlcující konzum, to je právě to, čím si tento "svobodný" a "demokratický" Západ nahrazuje tu ztrátu všech vyšších idejí a ideálů.
    October 11, 2017 v 12.46
    Souhlasím, pane Poláčku, že o Boží vůli a Boží pomoci se nemá příliš často mluvit, a hlavně se tím navenek vůbec nesmí argumentovat (na naší straně je přece Bůh). Boží vůlí nelze ani odůvodňovat a ospravedlňovat své činy. Ba ani čímkoliv jiným - například vůlí Prozřetelnosti, historickou nutností apod. Za své skutky odpovídá každý sám.
    JP
    October 12, 2017 v 12.49
    Bůh a návod na výstavbu světa
    Ještě jednou se vrátím k tomu, že (křesťanský) Bůh nám nezanechal žádný konkrétní návod na to, jakým způsobem uspořádat náš svět, aby odpovídal jeho božskému respektive kosmickému pořádku a řádu.

    Právě tady se totiž skrývá zcela kapitální problém. Na jedné straně křesťanský Bůh sice dodává velice intenzivní a mravně závazný impuls pro to, tento boží řád zachovávat - jenže na straně druhé jak řečeno neposkytuje prakticky žádný konkrétní návod pro to, jak takovýto svět - který by byl s tímto řádem v souladu - vybudovat.

    A co hůře: křesťanství - prostřednictvím Pavla - zcela výslovně odmítá a zavrhuje tu jedinou cestu, jak se k tomuto konkrétnímu plánu či projektu dopracovat.

    Mám tím na mysli to známé místo, kde Pavel odvrhuje řeckou filozofii - s tím, že ta svým věčným rozumářstvím nakonec jenom odvádí od pravé víry.

    Ne že by Pavel neměl tak docela pravdu; jakákoli filozofie je nutně vždy kritická, a tedy obsahuje prvek relativismu, který se bytostně nesnáší s vírou.

    Jenže: byli to právě a pouze ti řečtí filozofové, kdo dokázal objevit a pojmenovat ta základní určení toho "božího", respektive kosmického řádu.

    Byli to oni, kdo objevili a pochopili zákon kosmické symetrie. Totiž to, že věci tohoto světa, respektive tento svět sám, existuje jenom v podobě protikladů. Oheň a voda, země a vzduch, teplé a studené, pohyb a klid - všechno co tvoří skutečnost tohoto světa je nějakým způsobem upnuto do vztahu mezi protikladnými momenty či stavy. A celé dění které nás obklopuje je vlastně věčným soupeřením mezi těmito protiklady.

    Jestliže tyto jednotlivé momenty-protiklady neustále soupeří o svou vlastní nadvládu, pak ve svém c e l k u je ale celý svět, celý kosmos možný právě jenom jako v y v á ž e n ý, symetrický stav mezi oněmi protikladnými extrémy.

    Od dob těch starých antických myslitelů pak lidstvo samo bojuje tento věčný boj protikladů, přiklání se jednou na tu, podruhé na opačnou stranu. A stále a stále není schopno nalézt ten jediný správný, opravdu vyvážený a symetrický střed.

    Tento vývoj, tato cesta bojem protikladů byla ovšem nutná, nebylo možno ji obejít ani zkrátit; ten pravý střed je možno najít až na základě poznání - a vyzkoušení - všech možných jednotlivých, tedy "asymetrických" řešení. Ale - nakonec je to skutečně právě tato kosmická symetrie, kterou znali už ti nejstarší řečtí myslitelé, která je základem všeho, a která musí být také měřítkem všeho. A o jejíž dosažení je nutno usilovat.

    Tím že Pavel tehdy samotnou víru postavil do centra všeho dění, právě na úkor toho systematického filozofického myšlení - tím sice dodal křesťanství ten silný religiózní impuls, ale na straně druhé ho zbavil právě té možnosti dobrat se onoho konkrétního "stavebního plánu", jak vybudovat a uspořádat tento svět, aby byl v souladu s tím kosmickým respektive "božím" řádem.

    Takže tímto aktem křesťanství jak získalo, tak ale i ztratilo; a tuto svou ztrátu už samo křesťanství asi sotva kdy dokáže nahradit. To by se muselo dokázat opravdu velice zásadně proměnit ve svých nejvlastnějších ideových východiscích.
    October 12, 2017 v 13.07
    Buďme rádi, že tady u nás křesťanství bylo (a dá Bůh, že ještě bude). I když nám neposkytuje žádnou džípíesku, jak postavit tu správnou společnost. Včera jsem četla tento článek:
    http://veda-a-technika.eurozpravy.cz/veda/203784-nejvetsi-pocet-sebevrazd-se-odehraje-v-japonsku-a-vedci-nyni-zjistili-proc/
    Píšou tam o tom, jak v Japonsku přibývá starých lidí, kteří jsou zcela izolovaní a navíc chudí. V Japonsku není sebevražda považována za nic strašného (na rozdíl od nás, kde křesťanství přece jen zanechalo své stopy). Japonci naopak věří, že každý má svůj život ve svých rukou. A když ten život není v souladu s kosmickým řádem, je lepší ho ukončit. Sebevražda má u nich tradici.
    PM
    October 12, 2017 v 14.21
    Křesťanský západ plný nevychytaných much
    Ve srovnání s pnutím, které skýtá autoritativně demokratický režim, vychází západní pnutí ze svobodného soupeření nejen protichůdných světonázorů, ale i takových na které s oblibou sedají mouchy.
    Zachování liberálního režimu se neobejde bez napjatého a uváženého postoje k individuím s nechutným programem.
    Demokracie je patálie s tím, jak udržet lstivě v šachu lstivé uzurpátory moci.
    Je to situace trvalého stresu až do konce liberální periody.... bych mrzutě dodal.
    JP
    October 13, 2017 v 11.50
    No ano, paní Hájková, Asiaté (v buddhistické, konfuciánské atd. tradici) nelpí natolik křečovitě na své ryze fyzické existenci, jako my - křesťanští - Evropané.

    Oni totiž věří na reinkarnaci; a když se tedy tento život nepovedl, snad ten příští bude už lepší. Proč tedy lpět na tom právě přítomném?

    Ano, z našeho hlediska je to něco cizího a těžko pochopitelného; ale nedá se dělat, má to také svou logiku.
    October 13, 2017 v 12.26
    To je jistě otázka do nějaké úplně jiné diskuse s etickým obsahem. Otázka, za jakých okolností něco znamená křečovité lpění na životě nebo spíš úctu k životu a k člověku.
    JP
    October 14, 2017 v 11.02
    No ano, je to možno vidět tak i onak, a obojí má svou platnost.

    Ale u těch (buddhistických) Asiatů je to opravdu tak, že ten stávající život není nic absolutního, naopak je to jenom jeden nepatrný korálek v nekonečném řetězci bytí.
    October 14, 2017 v 11.30
    Čili ta představa o lidském životě pod zorným úhlem věčnosti -
    "sub specie aeternitatis", z něhož vlastně etika vychází, je trochu jiná u budhistů a trochu jiná u křesťanů.
    PM
    October 14, 2017 v 15.05
    Etika křesťanů má oproti etice budhistů i své nevýhody.
    Křesťanům je nabízena možnost masového blahobytu zajištěného právem a penězi.
    Stejně tak i možnost pojištění, které jedinci zaručí jistotu před vším a i před bližními.
    A v nabídce je dokonce i ochranná zeď proti poslům neštěstí ze zemí, které křesťané v 19. století přepadli a násilím připojili ke svému společenskopolitickému projektu masového blahobytu.
    Oproti etice budhistů tak etika křesťanů připouští nevýhodu kolosální lhostejnosti vůči nuzákům, kteří přichází na západ z dřívějších kolonií.
    Pokud se nuzákům podaří neutonout v moři........bych dodal.
    October 14, 2017 v 15.16
    Ano, pokud si položíme rovnítko mezi slovy křesťan = obyvatel Západu, pak se pochopitelně můžeme dobrat závěrů přesně takových, jakých chceme.
    PK
    October 14, 2017 v 19.42
    Budhisti v Myanmaru vraždí muslimy
    A to tak, že se dá mluvit o genocidě.

    Když už tedy zase má někdo pocit, že opět nastal vhodný okamžik si kopnout do křesťanů. Totálně off topic nebo ne, vždyť je to jedno, že.
    October 15, 2017 v 6.37
    Je zajímavé, že když se tady řekne křesťanství, vybaví se každému hned všechna negativa z historie a začnou se srovnávat náboženství, které je horší. Ale skoro nikdo se nestará, co by to mohlo dát právě jemu a právě dnes. To nám, lidem v ČR, nic nechybí? Co třeba pramen živé vody, o kterém mluvil Ježíš se Samařankou? (Kdo se jí napije, nebude nikdy žíznit...).
    Paní Zemančíková píše o tom, že musíme něco udělat s naší společností, nějak ji regenerovat. Jenže ten pramen živé vody nám nikdy nenajdou politici, které si zvolíme. Společnost se dá regenerovat, jen když se regeneruje člověk.
    JP
    October 15, 2017 v 11.08
    Etika a náboženství
    Docela jistě se od sebe značně podstatně odlišují etické/mravní představy z křesťansko-evropské a z asijsko-buddhisticko-konfuciánské oblasti.

    Ale na straně druhé ten vztah mezi převažujícím náboženstvím a obecnou etikou v daném teritoriu je vždy velice komplikovaný: jak si můžeme být jisti, že za danou etickou normou stojí lokálně dominantní náboženství, anebo ale třeba nějaká úplně jiná místní tradice či jiný faktor?

    Pan Petrasek chtěl poukázat na to, že křesťanská etika nechrání před nekřesťanským chováním; a k tomu by bylo možno samozřejmě nalézt ještě mnohem více a mnohem drastičtějších příkladů z nedávné i dávné minulosti.

    Na straně druhé: když za druhé světové války proti sobě bojovali křesťanští Američané a (principiálně buddhisticko-šintoističtí) Japonci, pak Američané víceméně dodržovali válečný kodex korektního zacházení se zajatci, zatímco japonské zajatecké tábory plně snesly srovnání s německými koncentračními tábory. Nehledě už na to, jakým způsobem se Japonci chovali k čínskému civilnímu obyvatelstvu po dobytí čínských teritorií; jmenovitě jenom v Nankingu dokázali prakticky během několika týdnů nejen postřílet desetitisíce zajatých čínských vojáků, nýbrž i povraždit statisíce! docela obyčejných čínských civilistů, včetně žen a dětí.

    Jistě: je známo, že to kruté zacházení se zajatci bylo především důsledkem staré tradice samurajské, v které platí, že bojovník se nikdy nevzdává živý do zajetí; nýbrž volí čestnou smrt. Každý zajatec tedy platil za bezectného zbabělce nezasluhujícího žádných ohledů.

    Ovšem, je možno se i ptát, jestli svou roli nehrála právě i ta buddhistická víra, že život vezdejší stejně nemá žádnou vlastní podstatnou hodnotu. A stejně tak je ovšem nutno potřásat hlavou nad tím, jak je možno takovéto kruté zacházení (a vůbec válčení) uvést do souladu se základním buddhistickým příkazem v žádném případě neubližovat nijaké živé bytosti.

    (A aby celá věc byla ještě komplikovanější, je možno si připomenout že v křesťanství ten život vezdejší také nemá svou absolutní hodnotu, nýbrž až život věčný po posledním soudu. "Prach jsi a v prach se obrátíš" - teprve věčná duše zadává tu pravou existenci.)

    Takže jak řečeno, ten vztah náboženství a - reálné - etiky může být mnohdy krajně komplikovaný.

    Všeobecně je možno vycházet z toho: všechna velká náboženství směřují k umravnění člověka. A ke zmírnění násilí.

    Ale právě: v té reálné etice hraje svou roli ještě celá řada dalších faktorů, a především to umravňující působení etických náboženských norem vede trvalý boj s vrozenou agresivitou lidského rodu. A tato agresivita znovu a znovu dokáže i ty o sobě umravňující náboženské normy překroutit v pravý opak, a vykládat je jako blanko šek právě pro vyžití té agresivity. Což se ostatně zcela pravidelně dělo ve všech náboženských střetech a válkách.
    PM
    October 15, 2017 v 11.35
    Způsob recepce jak negativ tak positiv má odlišný postup,
    který je závislý na mentální dispozici jedince.
    Pluralita uvažování - kterou nám současná forma křesťanské civilizace nabízí a parciálně i zaručuje - končí pro nás hledající vlastní mentalitě uspokojivá řešení často ve střetu s nepřijatelně nenávazným postojem.
    Častým příkladem je obviňování namísto věcného postoje k některým dosud neřešitelným fenomenům lidské kondice.
    Což je třeba současný způsob regulace populačního přemnožení postupem vzájemného vykořisťování a vyhlazování.
    Hledání živé vody a způsob regenerace člověčenství se bez racionálního obnažování jak negativ tak positiv neobejde...bych si pomyslel.

    October 15, 2017 v 16.30
    Pane Poláčku,
    díky vám za překlad či výklad výroků pana Petraska.
    October 15, 2017 v 20.50
    Ještě panu Poláčkovi
    Věčný život není výhradně ten posmrtný. Lze ho žít už tady na zemi. V řeckém textu Nového zákona prý se život označuje dvěma různými slovy: bios a zóé. Bios je život těla - organismu, který je stejný jako u všech ostatních živočichů. A pak je tu ještě zóé - jiná dimenze života, tedy věčný život, který nám přinesl Ježíš. Ale skutečně není nutné odsouvat ho až do záhrobí.
    Tu biblickou větu "prach jsi a v prach se navrátíš" chápu jako připomínku, že tady nejsme navěky - připomínku pro naše ego, aby se zbytečně nevypínalo. Říká se to na Popeleční středu.
    Jinak, křesťanství vyšlo ze židovství a tam byl život vezdejší určitě maximálně důležitý.
    JP
    October 16, 2017 v 13.33
    Živá voda regenerace člověčenství a racionalita
    Tak když už mě paní Hájková jmenovala oficiálním vykladačem zaklauzulovaných myšlenek pana Petraska ;-) - tak se o to pokusím ještě i jednou.

    Takže: ano, i při hledání té "živé vody"ohledně "způsobu regenerace člověčenství" se skutečně v žádném případě neobejdeme bez alespoň určité základní míry racionalismu. Tedy bez schopnosti - a připravenosti - objektivního a věcného posouzení, co je vlastně vůbec co, a jaké to přinese důsledky.

    Jinak řečeno: i ta "živá voda" (tj. všechno co by v její roli chtělo působit a vystupovat) musí dokázat obstát před střízlivým zkoumáním racionalismu.

    Na straně druhé - touto "živou vodou" nikdy nebude tento racionalismus sám.

    To je právě ta celá potíž. V tohle věřilo ještě 19. století, že naprosto postačí když moderní člověk bude uvažovat - a jednat - čistě racionalisticky, a že už jenom tím se bude směřovat k neustálému pokroku.

    A dokonce se skutečně zdálo že tato víra v regenerační účinek racionalismu je oprávněná: 19. století bylo alespoň v Evropě stoletím do té doby nevídaného míru.

    Jenže, jak známo, století dvacáté i s tímto racionalismem dokázalo vyvolat dvě krajně iracionální vichřice světových válek, které měly za oběť desetimilióny mrtvých.

    Takže se ukazuje, že člověk je hnán motivacemi, ke kterým má ten racionalismus jen velice omezený přístup. A přitom je nutno sáhnout právě do těchto nejhlubších, nejskrytějších motivací.

    Takže, všeho všudy: nutná je souhra obojího, jak "živé vody" mimoracionálních hlubokých tužeb a motivací, tak ale i jejich racionálního přezkoumání a kontroly.
    JP
    October 16, 2017 v 13.43
    Věčný život vezdejší
    Ovšem, paní Hájková, on s tím "věčným životem" nepřišel až Ježíš.

    Shodou okolností teď čtu jednu knihu ("Mýlit se je božské"), která se dost intenzivně zabývá právě touto záležitostí.

    V prvé řadě se jedná o knihu zaměřenou ekologicky; ale její autor především znovu a znovu krouží kolem otázky, "kdo za to může". Tedy za tu ekologickou devastaci.

    Jeho základní odpověď zní: kořistnický, "predátorský" vztah člověka k přírodě.

    A vlastní kořen tohoto predátorského, nadřazeného vztahu člověka k přírodě vidí ve dvou zdrojích: za prvé v tom známém biblickém postulátu o "vládnutí" člověka nad přírodou; a za druhé právě ve vynoření se myšlenky o "nesmrtelné duši" člověka. Kterážto myšlenka je sice ovšem obsažena také i v křesťanství; ale hlavním "viníkem" je prý Platón, který tuto myšlenku systematicky koncipoval jako první.

    A to sice právě v tom smyslu, že věci světa vezdejšího (včetně přírody) jsou nestálé, podléhají změně a zkáze - zatímco je to jenom a jedině lidská duše, která má (díky své schopnosti myslet) podíl na božské, tedy principiálně nesmrtelné sféře. Takže takováto duše je pak také sama nesmrtelná.

    Takže jak vidět, ani v tomto ohledu není křesťanství nikterak originální (Platón s touto myšlenkou přišel půl tisíciletí před Ježíšem); rozdíl je ovšem opět v tom, že v řecké filozofii je tato "nesmrtelnost" dána v prvé řadě vlastním duchovně-intelektuálním výkonem lidské duše/mysli, zatímco v křesťanství - jak sama píšete, tam to lidem prostě "přinesl Ježíš". Jako zralé ovoce, po kterém pouze postačí sáhnout.
    JP
    October 16, 2017 v 13.44
    P.S. O té knize pravděpodobně napíšu recenzi; takže další podrobnosti budou tam.
    ŠŠ
    October 16, 2017 v 17.35
    Panu Poláčkovi a paní Hájkové:

    Řekla bych, že křesťanský Bůh, jemuž se vytýká, že nedává naprosto žádný k o n k r é t n í návod, stavební projekt k budování lidské společnosti, nejen poskytuje základní řád chodu všech věcí, jenž vyúsťuje v mravní apel, aby se lidé chovali řádně a mravně, ale zároveň vyznačuje člověku cestu k onomu řádnému chodu všech věcí doporučením „Milovat budeš bližního svého jako sebe samého“.

    Základem učení Siddhárthy Gautamy (Buddhy) je návod, jak zbavit člověka utrpení.

    Soudím, že nezáleží na tom, kterou z obou cest budování skutečně lidské společnosti se člověk vydá.
    Výsledkem jejich individuálně praktikovaného reálného humanismu by mohlo být společenství, v němž by každý z nás rád žil.
    October 16, 2017 v 19.05
    Paní Šprynarové
    Pokud otázku postavíme takhle (zda a jakou cestou je člověku možné se podílet na budování humánní společnosti), pak samozřejmě odpovím, že při tom na náboženství nezáleží. Nezáleží nejen na tom, zda je člověk křesťan nebo budhista, ale ani na tom, zda je muslim, hinduista nebo úplný ateista, který žádnou spirituální cestu nepodniká a je jenom nadán emoční inteligencí. Všichni mohou činit dobro, jak by řekl papež František.
    October 16, 2017 v 19.11
    Teď ještě k tomu, co napsal pan Poláček o věčném životě, o Platónovi a duši.
    Pane Poláčku, není to totéž. Křesťanská nesmrtelnost je poněkud jiného rázu než ta Platónova - i když ta se do křesťanství v průběhu vývoje otiskla takovým způsobem, že se obě učení promísila.
    Platónova duše je domovem ve světě idejí, jehož je pozemský hmotný svět pouze nedokonalou kopií. Převtěluje se, inkarnuje se do těla, se kterým vlastně nemá vůbec nic společného. Sestup do těla ji určitým způsobem degraduje.
    V křesťanství, které vzniklo ze židovství, je to jinak. V židovském pojetí nebyl tento svět ničím nedokonalým. Bůh stvořil svět dokonalý, ten jenom upadl do hříchu, který vzal původ od prvního člověka – od Adama.
    V antickém pojetí MÁ člověk duši, v hebrejském pojetí JE člověk duše. Živá duše, která je neoddělitelná od těla. To, co Bůh vdechl člověku při stvoření, není duše, ale život - životní impuls. A duch. Žalm 104 - „odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí“.
    Zatímco v antice je duše protikladem těla, v hebrejském (a raně křesťanském) myšlení je tím protikladem těla (spojeného s duší) duch!
    Řecká duše tedy není nic, co by jakkoliv překračovalo přirozený řád světa. Nakonec ji mají, myslím, i zvířata a snad i rostliny?
    Křesťanský Bůh však nabízí podíl na životě Stvořitele, tedy na životě určitým způsobem nadpřirozeném. Proměnu stvoření. Nabízí nám vlastně možnost stát se bohy.
    Protože v dějinách církve postupně docházelo k mísení obou způsobů myšlení (hebrejského a antického), byly špatně pochopeny i mnohé biblické myšlenky. Jestliže se například v Pavlových listech odsuzovalo tělo, neznamenalo to vůbec návod k askezi a už vůbec ne vyvyšování duše. Jako smýšlení těla se proto označovaly třeba i závist, hněv, žárlivost a sektářství, s nimiž vlastně samotné tělo nemá vůbec nic společného.
    Pavlovo odsuzování těla tedy neznamená jen odsuzování tělesné nečistoty jako je třeba smilstvo, ale též duše žijící ve světě. V tomto případě ovšem být ve světě neznamená totéž jako být naživu. Svět je to, co se řídí svým vlastním řádem. Zatímco člověk se má řídit Božím řádem. Proto křesťané jsou (nebo původně měli být) lidé, kteří nejsou ze světa, v tom smyslu, že se neřídí duchem světa, nýbrž Duchem Božím.
    V Teologických textech se píše: „Biblická dialektika člověka a jeho nadpřirozeného povolání, jež se v duchu začíná uskutečňovat, se redukuje na platónský dualismus manichejského zabarvení. Proto se křesťanství redukuje na jistý druh moralismu a askeze. Pravou podstatu křesťanství nelze zkreslit hůř“.
    JP
    October 17, 2017 v 12.44
    Platónismus a křesťanství
    No, paní Hájková, to je dozajista zajímavý výklad; ale je zřetelně znát jeho křesťansko-teologická provenience, kde se tedy autorům těchto tézí zcela evidentně jednalo především o to, vykonstruovat nějaký zásadní rozdíl mezi platonismem a křesťanstvím (ovšemže ve prospěch křesťanství).

    Ve skutečnosti bude ta záležitost asi poněkud komplikovanější.

    V prvé řadě: tím "božím řádem" se má řídit nejen křesťan, ale naprosto stejně tak i - vědomý a duchovně vyspělý - člověk antiky. V tomto ohledu tedy neexistuje naprosto žádný rozdíl. (A ta možnost "stát se bohy" byla pro svět antiky ještě daleko reálnější, nežli v křesťanství.)

    V obou případech je tu tedy předem dán dokonalý boží svět a dokonalý boží řád; a v obou případech je úlohou člověka se k tomuto božímu řádu přimknout, a chovat se podle něj.

    A s tím údajným platónským dualismem je také zapotřebí být velice opatrný.

    "Dualismus" znamená, že zde máme principiálně dva zcela samostatné sféry bytí: duchovní a materiální. Takovéto striktní dělení ale u Platóna neexistuje. Naopak: antický svět byl principiálně velice homogenní, mezi světem duchovním (božským) a světem materiálním, fyzickým, neexistoval žádný principiální rozdíl respektive propast.

    Jediný rozdíl zde byl v míře dokonalosti: jmenovitě Platón samozřejmě ten vezdejší, fyzický svět pokládá skutečně za pouze nedokonalou kopii těch ideálních, dokonalých, nadčasových nehmotných forem respektive podstat. Ale právě už tím, že se ten hmotný fyzický svět označí jako "kopie", je jednoznačně vyřčeno, že to není něco principiálně jiného, svébytného. (Ostatně, v křesťanství je to nakonec to samé: člověk je o b r a z e m - a tedy "kopií" - Boha. Ovšemže také kopií pouze velice nedokonalou.)

    Ten zcela zásadní rozdíl mezi platónským a křesťanským pojetím duše respektive světa vůbec spočívá někde jinde: je to rozdíl v míře mystického náboje.

    Ne že by Platón sám byl zcela prost mystického cítění; ale konec konců celý ten jeho model "nesmrtelné duše" vychází z pythagoreismu, tedy z principiálně ryze matematického pojetí (božské) podstaty všech věcí. Zatímco to křesťanské pojetí spočívá především na tom ryze mystickém prožitku.

    Zopakujme si: v obou případech člověk vychází z božského, a jeho cílem a úkolem je k tomu božskému se navrátit.

    Rozdíl je v tom: v antice člověk tento návrat provádí především prostřednictvím svého ducha (přičemž duch, inteligence, je součástí, schopností jeho duše) - zatímco v křesťanství má být tohoto návratu k božskému dosažen prostřednictvím mystického prožitku. V antice je tedy duše principiálně vědoucí, zatímco v křesťanství "darovaná" Bohem.

    V tomto smyslu souhlasí ten uvedený rozdíl mezi "přirozeným" světem antiky a tím "nadpřirozeným povoláním" člověka v křesťanství: v antice je tento návrat k božským kořenům a počátkům konec konců naprosto přirozeným aktem, který by měl provést víceméně každý člověk - zatímco v křesťanství zde stále zůstává něco "nadpřirozeného", něco co je pro člověka principiálně nedosažitelné, a co je možno si přiblížit jenom tím mystickým prožitkem čiré víry.
    JP
    October 17, 2017 v 13.02
    "Reálně praktikovaný humanismus"
    Problém je v tom, že v obou uvedených případech - jak buddhismus tak i křesťanství - je ten uvedený apel či návod prostě příliš málo. Příliš málo pro tento reálný a krajně komplikovaný svět.

    Ten buddhistický návod na "zbavení člověka utrpení" se nikdy nemůže zbavit toho základního deficitu, že jeho cenou je prakticky útěk před reálným světem, před samotným životem.

    Jestliže se život sám apriori označí za nepřetržitý zdroj utrpení - co pak ještě s takovýmto životem vlastně počít? Život sám se tu stává jenom jakousi vedlejší záležitostí, kterou je nutno se nějak prokousat či protrpět až ke konečnému osvobozujícímu "vyhasnutí".

    Křesťanství: jen tak mimochodem, specifikou křesťanství není "miluj bližního svého" (to znal už judaismus), nýbrž "miluj nepřítele svého" (ovšem jak už jsem svého času poukázal, ani toto není nijak originální myšlenka Ježíše, tento apel má starší kořeny a předobrazy).

    Ale hlavně: tento křesťanský apel se zase prostě naprosto míjí s reálným světem.

    Ano, je možno si představit, jak poctivý a dobrodušný vyznavač buddhismu žije v míru a přátelství se stejně tak poctivým a dobrodušným křesťanem, a dokonce i se stejně tak vnitřně orientovaným ateistou. Totiž: je možno si tento blažený stav představit za podmínek jakési umělé líhně, naprosto izolované od jakéhokoli reálného komerčního a politického prostředí.

    Jinak řečeno: nesměly by zde existovat žádné - potenciálně protikladné - zájmy ani komerční, ani mocenské.

    Protože jinak by nám toto harmonické společenství "reálně praktikovaného humanismu" asi velice rychle skončilo velice podobně tak, jako svého času ten proslulý "reálný socialismus".

    Takže, zase znovu a znovu platí: kdo chce zavést r e á l n ě humánní svět, ten si nevystačí s mravními apely, nýbrž musí vytvořit právě takové zcela r e á l n é životní podmínky, které takový bezkonfliktní humanismus umožňují, respektive ho samy podporují a vytvářejí.
    October 17, 2017 v 13.45
    A já si zas myslim, pane Poláčku, že se musíme učit mít trpělivost s druhými lidmi.
    Že to jde, to je vidět například už z toho, jak tady s vámi stále dokola diskutuji, aniž by mě to nějak nervlo.
    ŠŠ
    October 17, 2017 v 18.04
    Všichni mohou činit dobro.
    O to koneckonců jde, jde o naplňování - uskutečňování - fylogenetických kořenů prosociálního chování člověka. Problém servírovaný v diskusi k článku o rozkladu jednoho vítězství se podle mě nakonec zformoval v otázku, zda je v silách jedince pochopit, že „všichni mohou činit dobro “, přijmout tuto směrnici a uvědoměle ji naplňovat konkrétním činy. Teoreticky se zde zároveň obšírně zdůvodňuje, že dobro vlastně praktikovat nelze, protože chybí dostatečně přesný návod, jak je konat.
    October 17, 2017 v 18.37
    Návod, jak konat dobro...
    Konkrétní návod (čili know how) jak vytvořit lepší společnost sice nemáme a nevěřím, že ho rozumem vymyslíme, ale konat dobro (tedy dobře se chovat) umí přece každý.
    V listu Římanům se o tom také píše: "co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci".
    Takže stačí se podívat do toho srdce.
    A pak věřit, že budou-li se všichni dobře chovat, musí z toho časem "vylézt" lepší společnost.
    ŠŠ
    October 17, 2017 v 19.54
    Paní Hájkové
    Lze mít pochybnost, jestli se rozumu podaří vymyslet, jak vytvořit lepší společnost. Nelze však pochybovat o tom, že se srdce při naplňování zákona konkrétními dobrými činy bez kvalitního rozumu neobejde. Pak předpoklad, že budou-li se všichni dobře chovat, musí z toho časem "vylézt" lepší společnost je zcela na místě.
    JP
    October 18, 2017 v 11.09
    Fylogenetické kořeny chování člověka
    Ten zcela zásadní problém je ovšem v tom, že v těch "fylogenetických kořenech" chování člověka je zakódováno nejen chování prosociální, nýbrž - a to zřejmě přinejmenším tou samou měrou - chování asociální.

    Takže spoléhat se na nějaký automatismus a na pouhou dobrou vůli lidí, že se budou chovat prosociálně, asi dost dobře možné není.

    Takže nakonec jde zase jenom o tom, vytvořit pro člověka takové reálné životní podmínky, které v něm budou více aktivovat a podporovat to jednání prosociální, a potlačovat a tlumit jednání asociální.
    JP
    October 18, 2017 v 11.10
    S tou praktikovanou trpělivostí to ovšem platí v obou směrech, paní Hájková... ;-)
    October 18, 2017 v 12.29
    Já bych vám, pane Poláčku, velmi ráda napsala, že už se zdržím psaní, ale pořád se mi to ne a nedaří. Asi to mám v těch "fylogenetických kořenech".
    + Další komentáře