Když člověk v některém momentě svého života zvítězí, zdá se mu, že je to navěky. Takový pocit jsme měli v listopadu 1989, respektive v době po něm: že už jsou konečně věci tak, jak mají být, a už to tak zůstane. Protože se přece připojíme k pořádku, který byl nastolen na západ od nás, během doby nastolování v něm byly vychytány nejrůznější mouchy, a teď už ten systém jede podle pravidel a hladce.

Tento názor ostatně podporovala i média a filosof Francis Fukuyama.

K tomuto mému pocitu pochopitelně přispívalo, že zrovna mně nebylo novým režimem nic vzato, měla jsem pocit, že se mému povolání i konání dostalo konečně důstojnosti i ocenění. Ano, toho uznání, o němž Fukuyama hovoří a na němž staví i Hegel. O lidech, kteří takový pocit neměli, jsem nepřemýšlela. Nebála jsem se jich (a proto jsem nikdy nepochopila a neuvěřila tomu, že by se mohl vrátit — nikoli komunismus, protože nic takového u nás nebylo — ale jakýsi ten reálný socialismus). Brala jsem to tak, že se všichni cítíme být na novém začátku a zasloužíme si příležitost.

Časem přišly různé zlomové momenty a s nimi pochybnosti — jedním z největších šoků pro mě například bylo, když úctyhodný disident Václav Benda veřejně dal najevo sympatie ke generálu Pinochetovi a pozval ho na návštěvu do Československa (tehdy to ještě bylo Československo). Podobně šokována jsem byla, když komunistická strana pod vedením Miroslava Grebeníčka kličkovala ve vztahu k politickým procesům 50. let.

↗

Zdálo se, že teď se připojíme k zemím na západ od nás a všechno bude v pořádku. Repro DR

Obojí mi připadalo nemyslitelné a vlastně poprvé to byla situace, v níž jsem byla konfrontována s tím, že můj pocit vítězství se opírá o jiné hodnoty a prvky než podobný pocit vítězství u jiných. Nebo prohry — u toho Grebeníčka jsem si říkala, že to je sice nehoráznost, ale že ho protestující hlasy — i v jeho straně — napomenou. Že to je jejich úkol, v zájmu věrohodnosti. To se nestalo. Demokratické spektrum se v případě Pinocheta takto zachovalo, Bendovo disidentství mu rozhodně nezajišťovalo nekritizovatelnost.

Opakované klišé, že to, co je všech, není vlastně ničí, a tudíž se o to nikdo nepostará, znělo hloupě už tenkrát, ale opakoval ho kdekdo. Vadilo mi na tom znevažování a hodnotová degradace veřejných statků. Nemyslela jsem si, že veřejná správa nutně znamená bezvládí. Naopak začalo být vidět, jak se chová soukromník, když zjistí, že péči o svůj majetek nezvládá (o těch, kteří ji ani neměli v úmyslu, teď pomlčím). Jak je mnohem bezradnější a chaotičtější než veřejná správa.

Opravdu jsem věřila v lepší školu, zrovna tenhle aspekt vítězství svobody a demokracie mi připadal úplně nezpochybnitelný. Samozřejmostí při tom bylo, že lepší škola musí být lidštější, že má učitel být s žákem v bližším kontaktu, a to že znamená také menší počet žáků ve třídách. Zdálo se mi jasné, že školství musí být dostatečně financováno. Věřila jsem, že se ohromně pozvedne výuka cizích jazyků. A v základě všech těch úvah bylo přesvědčení, téměř jistota, že taková škola musí být pro všechny.

Byla jsem si jistá, že se začne dělat něco pro to, aby krajina začala vypadat lépe, aby se posílila její věky osvědčená podoba s přirozenými prvky. Že se obnoví staré cesty a zmenší lány, že se do krajiny vrátí zvěř a ptactvo. Že se něco podobného uděje i v krajině městské.

Velice jsem se těšila z možnosti otevřít se světu a taky využít jeho otevřenosti.

Věřila jsem, že se dostane péče zanedbaným a zapadlým oblastem i lidem.

Radovala jsem se z osvobození církve a věřila jsem, že zapracuje na tom, aby společnost více dbala o duchovní stránku své existence. Tedy, církve: všech církví.

A samozřejmě jsem věřila ve větší prosazení rovnosti mužů a žen ve všech strukturách společnosti.

Překvapivý konzervativismus

První, co mě překvapilo, byla míra konzervativismu ve společnosti. Nečekala bych takovou touhu po měšťanských hodnotách, byla jsem překvapená, že moji dobří známí si představují dobrou školu jako soukromou školu, nebo přímo soukromé učitele pro své děti, vlastně mě udivila touha po vlastnictví a uzavírání se, která se projevila křížem krážem nadměrnou a zbytečnou privatizací.

Udivila mě touha podnikat i u lidí, u kterých jsem viděla nedostatek kvalifikace i kompetence pro ten složitý obor. Bylo vidět, že si ani nedovedou představit, co to obnáší vzhledem k daním, ztrátám, úvěrům. No jo, ale mně se moje touha po svobodě a uplatnění splnila, zatímco mnozí, ba možná většina, měli touhy úplně jiné, které se nedaly odbýt pouhým otevřením hranic a regulérními volbami. Každý má mít možnost si to zkusit.

Otevření hranic znamená nejen to, že my můžeme ven i se svými aktivitami a ambicemi. Ale také, že všichni můžou k nám. A protože jsme si nedovedli představit, co by tak u nás kdo mohl hledat, soustředili jsme své obavy na to, že přijdou vyhnaní Němci a vezmou nám naše domy. Což podle zákona nebylo možné, zato bylo možné podle zákona vzít kdeco, a když by to nešlo, ten zákon obejít nebo podlézt.

Abych to zkrátila a neopakovala banality generačního žalozpěvu, myslela jsem si, že politika bude víceméně pozitivní reagování na potřeby obyvatel v řádu, který je více méně dohodnutý. Politickou dohodu jsem nepodezírala. Střídání politických konceptů v rámci demokratických a zákonných pravidel se mi jevilo jako správné.

Roztříděná zklamání

Časem jsme si svá zklamání roztřídila. Touha po vlastnění, po tom, aby to či ono bylo jenom moje, je mnoha lidem přirozená, normální a v mezích zákona neškodná. Je to trochu nuda, ale měšťanské hodnoty vychovávají slušné lidi, kterých je potřeba. Že je to spojené často se sobectvím a necitelností je otázka, k níž mohou svoje říci jednak zákony — a pak právě církve. Katolická církev u nás, k mému zklamání, je zaměřená hodně právě na nositele a vzývatele těch měšťanských hodnot. Mrzí mě, že jí dost nejde o jejich alespoň mírné zpochybnění. Církve evangelické se málo veřejně projevují.

Ale přála bych si, aby k volebnímu heslu Zákaz islámu jedné podporované politické strany řekla některá z církví, že nic takového civilizovaná evropská společnost nemůže vyžadovat, protože příště by to byl zákaz judaismu a pak třeba zákaz pravoslaví, a že si my, věřící lidé, vážíme náboženské svobody, kterou nechceme jen pro sebe, ale pamětlivi minulých křivd i pro věřící jiných náboženství. Že to ostatně nejde, protože by to znamenalo změnit Ústavu, ba Listinu základních lidských práv, která je nad ní.

Cizí jazyky jsme se v míře, která by dosvědčila plošné zlepšení ve všech vrstvách obyvatelstva, nenaučili. Zato jsme si pokazili jazyk vlastní, a to se tedy plošně opravdu podařilo, od jazyka nejvyšších představitelů až po jazyk nejméně vzdělaných obyvatel. Naše řeč je špatně artikulovaná, plná plevelných slov, věty mají chybnou syntax, která mate smysl, a vysloveny nahlas jsou nelogicky členěné, takže opět nesrozumitelné. A nevadí nám to, protože jsme rezignovali na to, že jazyk slouží k dorozumívání.

Byli jsme šokováni nezaměstnaností a zdeptaní chozením na pracovní úřady a ponižováním od politiků i médií. Šéfové utloukali naše požadavky větou, že venku čeká na práci deset dalších. Před pár lety se situace otočila: jsme udření, najednou nejsou lidi a musí se pracovat do úpadu, aby se stihlo tempo momentální prosperity. Ovšem bez důstojnosti budovatelů společnosti, protože s tím naše udřenost nemá nic společného. Přes všechny ekonomické teorie nedokážeme v praxi předvídat vývoj a vytvářet s předstihem nové možnosti hospodářského rozvoje. Všechno se musí vytěžit do poslední mrtě, jako to uhlí v severních Čechách, a pak nechat padnout do bídy a rozvratu.

Byli jsme jako urvaní ze řetězu a teď jsme deptaní až přílišným dozorem. Ordinují nám ho ti dříve rozjetí přes míru pravidel, kteří současně z volebních programů volají po větší svobodě a menší kontrole všeho. V moři odporu k nejrůznějším kontrolám a omezením už nechceme přijmout ani omezení nutná pro zachování přírody. Ekologické uvědomění často končí u místa pro parkování. Rovnost příležitostí se ztrácí v agresivním co do tónu a vulgárním co do slov prostředí. Vrátily se rasistické i sexistické řeči, i do míst, která určují všeobecnou rétoriku a dikci. Příkladem jsou současné soukromé televize.

Stali jsme se společností nedůvěry a podezírání, kterýžto stav se zhoršuje, protože sám sebe živí.

Vnější zanedbanost některých regionů se velice změnila k lepšímu, zanedbanost vnitřní je neviditelný fenomén, který souvisí s přepočítáváním všeho na peníze. A také s tou optimalizovanou školou, v níž počty žáků ve třídě neklesly, ale vystoupaly postupně do výše pozdních let reálného socialismu, s neúspěchem místního hospodářství a živností a s falešnou prosperitou průmyslových zón a supermarketů. S upracovaností jedněch a letargií druhých.

Nikdy by mě nenapadlo, že podnikání se stane povinně vyžadovanou knutou, pod kterou se bude muset sklonit i ten, kdo chce vlastně jen normálně chodit do práce. Těch osob samostatně výdělečně činných v pozici zaměstnanců, ale bez jejich práv! A že dojde i k legálnímu obchodu s lidmi, by mě nenapadlo už vůbec.

Ačkoliv mělo, jako mě měla napadnout každá t těch deziluzí výše popsaných, včetně té o rovném zastoupení žen v rozhodovacích pozicích. Ale to, že se z obyvatelstva konzervativních měšťanských hodnot vyvine zatvrzelá a egoistická společnost, neochotná a neschopná solidní spolupráce, jsem vědět nemohla. V tomto podezření mi bránil optimismus a radost z toho vítězství, kterým jsem začala tenhle článek.

A po jeho dopsání si říkám, že se musím ubránit přehnané skepsi, protože je třeba začít znovu.