Letní řeči
Alena ZemančíkováV letních parnech jako by přibývalo nahlas telefonujících jedinců, v tramvajích i na koupalištích si vykládají o ničem, v tom horším případě o politice. Ticho se postupně vypařilo. Letní sloupek Aleny Zemančíkové.
V roce 2008 jsem byla s dcerou v Jeruzalémě. Jezdily jsme tam veřejnou dopravou a při jedné cestě k nemocnici Hadasa, kde je synagoga s okny navrženými od Chagalla zobrazujícími dvanáct izraelských kmenů, jsme se málem zbláznily z toho, jak v dopravní špičce lidi nezřízeně mobilovali. Jeden dědeček hlásil komusi na druhém konci (ani člověk nemůže říct drátu, takže si ten konec nelze nijak představit) každou zastávku.
Pak hovor skončil a na další zastávce zavolal znovu, hulákal do přístroje (zřejmě byl nahluchlý). To trvalo tak dlouho, až ho jeden mladší cestující nazval šnyclem. Městský autobus se neuvěřitelně proplétal mezi jeruzalémskými pahorky, mobilujících lidí přibývalo, a když nás vstupní osobní prohlídka v nemocniční bráně, podobná té na letišti, zdržela natolik, že synagogu zavřeli a my jsme z vitráží neviděly nic (protože zvenku je to jen šedá plocha lesknoucí se ve slunci), málem jsme se zhroutily.
Další podobný zážitek jsme měly z cesty do Cesareje. Tam se ovšem cestující, mezi ošklivými a nudnými městečky, vybavovali rusky, což bylo o to horší, že jsme jim rozuměly a věděly tedy, jaké pitomosti do svých mobilů kvákají. U nás to tehdy ještě tak rozšířené nebylo. Už tenkrát jsme zažily úkaz, který se postupně rozšířil po celém mobilním signálem pokrytém světě: čím jednodušší majitel, tím intenzivnější hovory do mobilu.
Ticho zmizelo
Letos mám podobně silný dojem z různých koupališť, kde lidé opravdu nevydrží být chvíli zticha. Ležení na dece a čtení, běžné za mého dětství, úplně vymizelo. Když povykující děti vlezou do vody a vřískají aspoň trochu opodál, jejich maminka-teta-babička okamžitě vyloví z kabely mobil a začne plkat.
Ani chvíli nemůže být potichu, nemůže pozorovat děti ani ostatní lidi na koupališti, prostě mele a mele úplné hovadiny s kýmsi, kdo přece nemůže vydržet bez odpovědi takový proud slov (o informacích tu nemůže být řeč), takže je pravděpodobné, že osoba na druhé straně simultánně mele také.
Smysl toho hovoru je tedy nepostižitelný a nejspíš není žádný. Vzpomněla jsem si na několikeré televizní reklamy mobilních operátorů, jak v nich byly pusy na špacíru a kecky, letos se k takové hovadnosti propůjčil jeden výborný herec ze Zábradlí a jedna herečka dokonce z Národního, kteří nám předvádějí, jak si pěkně pospolu celá rodina můžeme ze života udělat on-line peklo.
Nepochybně se vedly i před zavedením mobilů, jejich nedobrovolnými účastníky jsme se tehdy stávali hlavně v dopravních prostředcích a pohostinských zařízeních (v každé stolní společnosti je jeden muž, který řve tak, že ho dobře slyší i i ti jimž není hovor určen).
Tuto jazykovou funkci bych nezavrhoval, patří k lidství. Například harmonické manželské páry starších lidí. Po padesáti letech manželství je těžké si říkat něco nového, ale povídat si je přesto potřeba.
Jak sama píšete, tato užvaněnost naprosto vytěsňuje ochotu - a zřejmě i schopnost - číst. Tedy - ponořit se do něčeho. Jít do hloubky. Ať už je to kniha - tedy cizí příběh, ať je to vlastní nitro, tedy příběh vlastní. Lidé se utíkají do banalit, aby se nemuseli zabývat žádnými hlubšími myšlenkami.
Nakonec, i ta užvaněnost "demokratických" parlamentů je nakonec jenom odrazem té užvaněnosti obecné; nejedná se už vůbec o to opravdu probírat nějaká závažná témata, nýbrž jenom u ž v a n i t svůj protějšek.
2. Krajní objektivita
3. Skutečnosti odpovídající popis objektů
4. Nejstručněji jak možno – je sestrou talentu
5. Odvaha a originalita - žádné klišé
6. Srdečnost
Šestero které zavazuje jazyk .....někdy.