„Stát zaplatí obědy i dětem, jejichž rodiče neumí hospodařit.“ Tak tvrdě zní titulek na portálu denik.cz, kde je hned v úvodu napsáno: „Cigarety, alkohol, drahé mobilní telefony s datovými tarify nebo další zbytečnosti si lidé žijící ze sociálních dávek neodřeknou. Když však svým dětem nemohou zaplatit obědy ve školce nebo škole, přichází na řadu stát.“ Takovou interpretaci považuji za nespravedlivou, v důsledku vede ke zbytečnému rozdělování lidí, ke směřování hněvu na ty, kteří potřebují pomocnou ruku a ne výčitky či soudy.

Až moc často se nyní všude možně objevují texty a hlášky, že někdo něčeho zneužívá. Nedůvěra, která směřuje na lidi, jež jsou na tom ještě hůř než my, pramení z neustálého stavění lidí stejných sociálních zájmů proti sobě. Mnohem lepší je podívat se na lidi, jejichž dětem hrazení školních obědů zajistí alespoň jedno teplé jídlo denně, bez předsudků a podezírání.

Konkrétní příběh můžeme vidět v druhém díle osmidílné série videodokumentů Nadace Sirius a portálu Šance Dětem „Spadli jsme na dno, ale bojujeme…“. Díl nese název „I u nás mohou mít někeré děti hlad“, je o obrovském úsilí Ludmily Mencnerové, matky tří synů, která vyřešila problémy díky účasti lidí kolem, včetně učitelů… Sama by si o pomoc v podobě placených školních obědů neřekla, raději měla několik placených úvazků, když náhle zjistila, že má v peněžence asi dvě koruny…

Díky obědům dítě není odstrčené

Tento dokument ukazuje, že pokud správně zafungují lidé v institucích a mezilidská solidarita, lze se z problémů dostat ven, byť cesta je i tak trnitá a dlouhá. „Důvody toho, proč se někteří z našich účinkujících dostali do potíží, jsou specifické a liší se, přesto se portál Šance Dětem pokusil vytipovat osm nejčastějších trápení, které české rodiny a rodiče s dětmi přivádějí až na hranu sociálního vyloučení,“ uvedla autorka scénářů a produkce Alena Hechtová z Šance Dětem.

Těmi nejčastějšími útrapami jsou dluhy, hrozba ztráty bydlení, nemoc, exekuce, domácí násilí, přestoupení zákona, nedostatek peněz v důsledku ztráty zaměstnání či absence alimentů od partnera. Cyklus dokumentárních filmů se sociální tematikou nikoho nesoudí, navazuje na úspěšnou sérii videodokumentů (z let 2014 a 2015), ve kterých bylo postupně představeno osm rodin, jimž se narodilo dítě s různými typy zdravotního postižení. Na portálu Šance Dětem budou publikovány postupně — až do konce letošního roku.

Příběhy lidí jsou různé, na dno může spadnout každý z nás. A placené obědy ve školách zajišťují dětem nejen teplou stravu, ale i socializaci, sžití se s kamarády. Dítě není odstrčené, ale obědvá se spolužáky. A soudit přitom, jestli jeho rodiče náhodou nemají mobilní telefony, do kterých jsme „ulítlí“ skoro všichni, protože se bez nich už skoro nelze obejít, je naprosto absurdní…

Než přemýšlet takto, zkusme to jinak: mobil lze koupit i ve frcu, netřeba se tím více zabývat, kdežto plno rodičů nemá na školu v přírodě pro děti, kterou na blešáku nekoupíš. Totéž platí pro lyžařský výcvik, plavání, které zaplaťpánbu bude od září povinné, respektive školám bude hrazena doprava k bazénu, a plavání tak bude přístupné všem… V plánu ministerstva školství je i garantovat každému dítěti dvě školy v přírodě a jeden lyžařský výcvik na základní škole, v úvahách politiků je i návrat k praxi, kdy každá škola měla k půjčení lyže pro děti, jejichž rodiče na nové nemají...

Neúčast na školních pobytech rozděluje děti a je smutné, že místo hledání řešení, hledíme na to, jestli rodič nebo dítě, které chodí na hrazené obědy, náhodou nemá slušné oblečení či něco jiného, co máme i my. Opravdu chceme lidi na pokraji ponižovat tím, že je sneseme jen ve stavu, kdy bude jejich situace vidět na první signální?

Z nedávného výzkumu MPSV vyplývá, že bez přístřeší je přibližně 68,5 tisíce lidí, z toho asi čtvrtina žen. Nedávno navíc byla zveřejněna zpráva, že přes čtvrt milionu lidí je ztrátou bydlení ohroženo. Dále: asi čtyři sta tisíc dětí (přibližně dvaadvacet procent z celkového počtu) žije v neúplných rodinách, mnoho rodičů, zejména matek, marně vymáhá výživné… Mnohým z nich by pomohlo přijetí důležitých zákonů, které leží ve sněmovně a blokuje je pravice: o sociálním bydlení či náhradním výživné. Pomohlo by též výraznější přistřihnutí křídel nevázané exekutorské praxi…

Dotování školních obědů je akutní pomocí, na které se podílejí stát, radnice, charitativní organizace či soukromý sektor. Patří jim za to dík. A nebylo by od věci (čímž by odpadly i řeči o mobilech), kdybychom se časem inspirovali třeba Velkou Británií, kde mají obědy zdarma všichni školáci. Dětem od šesti do šestnácti let poskytují bezplatné stravování Švédsko nebo Finsko. Na Slovensku je to tak, že rodiče dětí ze sociálně vyloučených lokalit požádají místní obecní úřad o příspěvek na jedno teplé jídlo denně, sami pak symbolicky doplatí jen pár centů.

Než podezírat lidi, že hrazených obědů mohou zneužít, přemýšlejme raději nad tím, jak je možné, že se sem vrátil nešvar, který byl vymýcen v poválečných letech, kdy systém školních stravoven startoval — tedy to, že některé děti mají hlad. Je dobře, že se to konečně začalo řešit!