„Stát zaplatí obědy i dětem, jejichž rodiče neumí hospodařit.“ Tak tvrdě zní titulek na portálu denik.cz, kde je hned v úvodu napsáno: „Cigarety, alkohol, drahé mobilní telefony s datovými tarify nebo další zbytečnosti si lidé žijící ze sociálních dávek neodřeknou. Když však svým dětem nemohou zaplatit obědy ve školce nebo škole, přichází na řadu stát.“ Takovou interpretaci považuji za nespravedlivou, v důsledku vede ke zbytečnému rozdělování lidí, ke směřování hněvu na ty, kteří potřebují pomocnou ruku a ne výčitky či soudy.

Až moc často se nyní všude možně objevují texty a hlášky, že někdo něčeho zneužívá. Nedůvěra, která směřuje na lidi, jež jsou na tom ještě hůř než my, pramení z neustálého stavění lidí stejných sociálních zájmů proti sobě. Mnohem lepší je podívat se na lidi, jejichž dětem hrazení školních obědů zajistí alespoň jedno teplé jídlo denně, bez předsudků a podezírání.

Konkrétní příběh můžeme vidět v druhém díle osmidílné série videodokumentů Nadace Sirius a portálu Šance Dětem „Spadli jsme na dno, ale bojujeme…“. Díl nese název „I u nás mohou mít někeré děti hlad“, je o obrovském úsilí Ludmily Mencnerové, matky tří synů, která vyřešila problémy díky účasti lidí kolem, včetně učitelů… Sama by si o pomoc v podobě placených školních obědů neřekla, raději měla několik placených úvazků, když náhle zjistila, že má v peněžence asi dvě koruny…