Zpráva o čtvrtečním rasistickém útoku na Afričana v pražské tramvaji zamrazila snad i mnohé z těch, kteří už si dávno zvykli na verbální projevy nenávisti k cizincům, jimiž se to hemží ve virtuálních i reálných diskusích. Incident, při kterém banda fotbalových hooligans zbila a ponížila cizího člověka jen kvůli jeho původu, se odehrál přesně dvacet let a jeden den po smutném výročí, na které jsme už raději zapomněli: 8. listopadu 1997 dva skinheadi v Praze zavraždili súdánského studenta Hassana Elamina Abdelradiho.

Časová posloupnost aktuálního útoku a temné skvrny v historii porevoluční České republiky vybízejí k ohlédnutí a otázce, kam jsme se od té doby posunuli. Devadesátá léta rozhodně nebyla obdobím tolerance a sociálního smíru — neonacisté pochodovali v ulicích a páchali útoky na Romy a cizince, které si nezřídka vyžádaly oběti. Abdelradiho vražda však vyvolala silnou reakci občanské společnosti — po celé republice se konaly demonstrace proti rasismu, jen v Praze se sešlo 15 tisíc lidí.

Působivý je nejen počet těch, kteří cítili potřebu veřejně říct rasismu ne, ale také zastoupení politiků napříč politickým spektrem na těchto shromážděních. Jedním z nejprominentnějších demonstrantů byl současný prezident Miloš Zeman, který unešen společenskou náladou sliboval zákaz hnutí skinheads. Je otázkou, zda Zemanovi boj proti rasismu opravdu ležel na srdci, avšak dá se předpokládat, že tehdejší předseda ČSSD měl v tom několikatisícovém davu, v němž se sešli běžní občané, konzervativní i levicoví politici, katolíci i odboráři, pocit, že stojí na „té správné“ straně — na straně většinové společnosti.