Když britská poslankyně Jo Coxová 16. června 2016 vyrazila do birstallské knihovny na setkání s občany ze svého volebního obvodu, byla to už vlastně mrtvá žena. Před budovou na ni čekal Thomas Mair, třiapadesátiletý nezaměstnaný zahradník, jenž dospěl k přesvědčení, že se mu špatně žije přesně kvůli věcem, které prosazují lidé jako ona.

S výkřikem „Ať žije Británie“ se na Jo Coxovou vrhl, vrazil do ní dýku, několikrát do ní vystřelil z obstarožního kvéru a když se sesula k zemi, ještě do ní kopal a několikrát bodl. Pak jej odtrhl sedmasedmdesátiletý veterán, který šel zrovna kolem a který ve vzniklé potyčce utrpěl bodné zranění. Mair beze spěchu opustil místo činu, policie ho dopadla díky navigaci jiného svědka, který se vydal za ním. Chvíli po té Jo Coxová zraněním podlehla.

Událost Británií hluboce otřásla. Byla to první vražda labouristického poslance v dějinách. A byla to také vůbec první vražda poslankyně — ženy. Zločin ale nezměnil rozpoložení britské veřejnosti natolik, aby v referendu, jež se konalo jen o pár dnů později, hlasovala pro setrvání v Evropské unii, za něž se Jo Coxová vehementně brala. Snímek, který ji zobrazuje s jejím mužem Brendanem a jejich dvěma dětmi předškolního věku, jak se řítí po Temži na motorovém člunu s transparentem IN, obletěl po její strašné smrti svět.

Jo Coxová začínala v občanském sektoru. Pracovala v Oxfamu, organizaci, která pomáhá chudým ve Třetím světě a která každoročně vydává zprávu o dramaticky narůstající nerovnosti. Byla to přesvědčená Evropanka; během své rychlé kariéry v Labour Party pracovala i jako asistentka v Evropském parlamentu. V britském parlamentu organizovala solidaritu se Sýrií a neúnavně se zastávala uprchlíků.

Když se zjišťovalo, jaké okolnosti vedly Thomase Maira k jeho zločinu, přišlo se na to, že kromě chatrného duševního zdraví k nim patřilo i soustavné sledování štvavých tiskovin, šířících nenávist proti „bílým liberálům“ a „zrádcům“. Před pár týdny 23. listopadu 2016 byl Mair odsouzen na doživotí.

V Británii se v důsledku neštěstí zpřísnil přístup k posuzování výhrůžek násilím ve virtuálním prostoru. Policie provozuje internetovou stránku s návody, jak proti němu postupovat. Jen před pár dny Guardian přinesl zprávu již o několikátém případu odsouzení za vyhrožování na internetu. Joshua Bonehill-Paine stráví za opakované psané projevy antisemitské nenávisti určené poslankyni Lucianě Bergerové dva roky ve vězení.

Když jeden z talentovanějších současných českých populárních umělců Radek Banga na protest proti udělení hudební ceny rasistické kapele s neonacistickými kořeny opustil ceremoniál, strhlo se na jeho webových stránkách virtuální peklo připomínající výrony surové nenávisti, jež z české společnosti vyprýštily naposledy snad během masového jásotu nad rozsudkem smrti pro Miladou Horákovou.

O pár dní později se podobná „spontánní občanská aktivita“ rozpoutala na facebooku Zuzany Lenhartové po té, co sdílela zprávu své kamarádky, která v Brně hledá ubytování pro afghánského uprchlíka. Různí lidé se snadno dohledatelnou totožností jí vyhrožovali zabitím či znásilněním.

Na facebookových profilech Bangy a Lenhartové se masově konala trestná činnost, lidé se tam sami náruživě svými příspěvky udávali z šíření nenávisti proti skupinám obyvatel. Odpovědnost za dodržování platných zákonů leží na státu, konkrétních ministrech a předsedovi vlády, konkrétně na Robertu Pelikánovi, Milanu Chovancovi a Bohuslavu Sobotkovi. Konat musí státní zastupitelství i policie. Jak postupovat, je přece známo.