Pohraničí je domovem spousty lidí, kteří by se jinde cítili špatně. Chudých i bohatých. Pohraničí je místem kontrastů. Vedle vetchých, i když už ne padajících vesnic, najdete top opravenou ves. Celá funguje jako hotel. Kus dál, na statku, se zavedly svatby movité klientely z Austrálie. Nějak se to tam, na druhém konci globální vesnice, rozkřiklo. Nejen díky turistice a sousedům z Německa roste poptávka po místních produktech. Vydali jsme se do rodinné pekárny.

Pekař David

Pan David Španbauer žije v Tisé, odkud je asi pět kilometrů do Saska. Peče chleba. Chlebovou pec na dříví si přivezl z Francie. V Tisé se původně usadil, protože si jako úspěšný podnikatel mohl vybrat, kde bude žít. Vášnivý horolezec chtěl do blízkosti Tiských stěn. Do skalního města se platí vstup, natáčel se tu jeden díl filmu Narnia. Horolezci se zálibou v pískovci se sem táhnou z daleka už od třicátých let minulého století.

Tisá byla před válkou turistickým centrem s množstvím hotelů. Fungovalo tu několik továren na knoflíky, zipy, přezky a podobné zboží. Pár hotelů po válce a výměně obyvatelstva vyhořelo, pár jich zbourali. Dnes jich zas dost funguje a dřevěná Turistická chata zvaná Turbáza, je málem kultovní zařízení.

Továrny, které přežily komunismus, zkrachovaly krátce po něm. Pak Tisá, kde radnice nepřipustila rozvoj divokých tržnic, chytla další dech. Začali se sem stěhovat bohatší lidé z okolí, hlavně z Ústí. Tisá přitahuje rodiny s dětmi. Schopnost hrát volejbal, horolezit, lyžovat či jezdit na kole, se přičítá k dobru. Místní se střídají třeba ve službě u obecního vleku, přestože povětšinou mají povolání s řekněme velmi nadprůměrnou hodinovou mzdou. Dobrý vkus nikomu nevadí, špatný vkus se toleruje. Pohraničí nechává lidi žít.

K panu Davidovi přicházím krátce poté, co jeho žena Gabriela oznámila, kdy o svátcích pečou. Než bys řekl švec, pípne jí dvaadvacet SMS zpráv s objednávkami. Pak přestávám počítat.

O chlebu a světě

Kladu panu Davidovi otázky ze dvou tematických okruhů. Co ví o chlebu, a co si myslí o světě. V odpovědích se oba okruhy občas promísí: „Nemáme remitendu. Když pekárna spolupracuje se supermarketem, musí si vzít zpět, co se neprodá, a jakmile se prodá všechno, dovézt čerstvé zboží. To se nás vůbec netýká. Do supermarketů dodávat nechceme. Je tam takový tlak na cenu, že se dá zvládnout jen na úkor kvality.“

Dovídám se, že pan David je původní profesí chemik. Umí dobře francouzsky. Ptám se na cestu ke chlebu a dostávám první logické vyprávění: „Potkali jsme ve Francii pekárnu, která pekla jen pro místní lidi. Na jihu, u Carcassone. Fascinovalo mě, že výrobek nikam nejezdí. A že znáš pekaře, můžeš mu přijít vynadat nebo mu říct, že to má dobré,“ vzpomíná.

Chvíli se učil, pak se rozhodl, že bude také pekařem. „Řekli mi, kde se vyrábí pec. Musel jsem ji zaplatit šest měsíců dopředu. Dělají jednu měsíčně, po deset měsíců v roce. Když byla konečně hotová, vezli jsme ji se švagrem na plaťáku za dodávkou. Zaplať pán Bůh, že jsme nepotkali policajty,“ vypráví a směje se.