Naší nejdelší lokální dráhou je železniční trať z Rakovníka do Bečova nad Teplou, trať číslo 161. Měří osmdesát osm kilometrů. Jízda po ní z jednoho konce na druhý trvá pěkné dvě a půl hodiny, ale někdy i více než hodiny tři. To když si vyberete spoj, kde se musí v Blatnu u Jesenice přesedat. Nebo když například z Bečova vyjedete podle aktuálního jízdního řádu v 15.42 spojem č. 16747 a pak musíte ve Žluticích přesednout na spoj č. 16717, který vyjíždí o padesát minut později.

Na toto čekání je však dobře připravena hospoda nedaleko nádraží, na kterou vás průvodčí ČD při kontrole jízdenek upozorní. Tam za parného dne při posezení venku pod kaštany lze bez nesnází urazit dvě i tři piva, protože cestující z vlaku jsou obsluhováni přednostně. A když potom rozjařeně nastupujete do již čekajícího motoráku, s překvapením zjistíte, že je to týž vůz, z něhož jste vystoupili. Proč měnit vlaky, když lze změnit pouze jejich číslo, že.

Stejný průvodčí vlídně uznamená stupeň vaší nachmelenosti, protože vy se ptáte, proč se to číslo vlaku vlastně musí měnit. — Nevím, odpověděl nám průvodčí, to už je tady od nepaměti, je to takový zvyk. Ale pivo mají dobré, viďte, a spiklenecky pomrkává.

Ta trať se vine krásnou krajinou, která nejméně třikrát změní svou tvář, svou povahu. Čím blíže k Bečovu, tím hlubší lesy, a osídlení řídne. Doporučuji vyjet si takto za pošmourného listopadového dne, kdy dobře vytopený motorák příjemně hučí a konejšivě kodrcá. O to ale teď nejde.

My jsme na výletě do Bečova pokračovali ještě do Krásného Jezu, který leží na trati číslo 149 z Mariánských Lázní do Karlových Varů. Po té trati nyní jezdí soukromý dopravce. V Bečově při přestupu jsme si na nádraží tedy museli zakoupit jízdenku platnou pro soukromého dopravce. Výdejna jízdenek byla ale zavřena, protože ČD se už nevyplatilo držet tam pokladní. V Krásném Jezu jsme přesedli do motoráku, opět ČD, abychom po chvíli úžasné jízdy na vratké trati vystoupali do Ležnice nedaleko Horního Slavkova.

Nejen ČD, ale také soukromí železniční dopravci zavádějí na vedlejších tratích automatické odbavování cestujících. Prodejní automaty na jízdenky jsou různé složitosti a různých systémů. Někdy člověk, například zejména já, vůbec nepochopí, jak si má jízdenku zakoupit. Automat si zpravidla žádá jen kovové mince. Kdo jede někam dál anebo platí i za někoho dalšího, těžko má k dispozici třeba sto šedesát korun v mincích. V takových případech si sice ve vlacích ČD lze zakoupit jízdenku přímo u strojvedoucího, ale to pouze ve stanici, a fíra nesmí být nerudný. Někdy tvrdí, že to není jeho povinnost.

Na trati z Volar do Protivína přes Prachatice jsem ve vlaku jiného soukromého dopravce bezmocně zápolil s prodejním automatem. Vlak letěl tak rychle, že než jsem to všechno navolil, už jsme byli v další stanici, a ta předchozí se přestala na displeji zobrazovat. Rovněž i aktuální jízdné se stále přepočítávalo, snižovalo. — Čím déle jedu, tím levnější to je, divil jsem se.

Výše popsané stresující situace mě přiměly k tomu, abych tam, kam nemusím, raději ani nejezdil. Dříve jsem často, v náhlém hnutí mysli, nastoupil do vlaku, který jako by k tomu vyzýval. A už jsem někde byl a měl se dobře.

Jsem potěšen tím, že zrovna v tomto čase chmurnosti, zvláště vinou výroků pana prezidenta ohledně vyšetřování páně premiérova podvodu, Sněmovna dne 13. 9. 2019 schválila vládní návrh na zavedení systému jednotných jízdenek na železnici. Čili pro všechny dopravce bude platit státem vyhlášený jednotný tarif. Údajně však zůstane dopravcům možnost vedle jednotného tarifu i nadále nabízet vlastní jízdenky, které mohou být i cenově výhodnější. Tato novela tedy všechny dopravce zavazuje k uznávání jednotných jízdenek. Za pětiletý provoz stát prý zaplatí 254 milionů korun.

Přemýšlím, jak to bude fungovat: například v Praze si koupím jízdenku až do té Ležnice u Horního Slavkova a bude jedno, kteří dopravci mě tam povezou. Průvodčí patrně budou vybaveni velmi sofistikovanou čtečkou, která z jízdenky odečte příslušný podíl jízdného pro tu kterou společnost. Nebo na to bude ve vlaku takový automat. V každém případě odpadne stres při pořizování jízdenek před nebo po přestupu (zavřená pokladna, tedy u průvodčího, nebo v automatu, u strojvedoucího, mezi tím přijde revizor, ach jo). Další výhodou je, že člověk už na začátku svého cestování bude jednoduše vědět, kolik ho bude jízdné stát.

Jednotný tarif bude nabízet několik obvyklejších druhů jízdenek, jako zpáteční, skupinové, různé zákaznické atd. Ani by nemusely být slevové vymoženosti, jako zavedly ČD: jízdenky zakoupené v předprodeji jsou levnější. Pak ovšem obráceně: jízdenky zakoupené v aktuálním čase jízdy jsou dražší. Nevím, proč bych měl platit více, když naopak náhle spíše ze soucitu než z potřeby nastoupím do vlaku, který, nebýt mě, jel by prázdný.

Napadá mě, že jednotné jízdné, které údajně začne platit koncem příštího roku, je první krok opětovné „socializace“ naší železnice. Důvody, proč by železniční doprava měla být státní, jsem se snažil popsat už dříve.

Závěrem: Veřejnoprávní média jako Česká televize a Český rozhlas by naopak státní být nikdy neměla, závažné důvody jsou známé; pro roztříštění sítě železniční dopravy mezi soukromé dopravce ve skutečnosti žádný závažný důvod není.