Nejspíš bude časem potřeba dopravovat méně lidí i méně zboží.
Zdroje nejsou neomezené, ať už za zdroj považujeme spotřebovanou energii, materiál nebo prostor dopravních cest.

Když se někoho z Prahy zeptám, kdy byl naposledy v Ostravě, nebo v Českých Budějovicích, stěží mi odpoví, že letos na podzim už dvakrát. Když se zeptám venkovana od Třebíče, kdy byl na Pražském hradě, neřekne asi že letos na sv. Václava. Kdo a co to tedy jezdí sem a tam po našich městech a mezi nimi? Pro koho se staví (vedle stavařů) dálnice, které jen stimulují další zvýšení dopravní zátěže? Samozřejmě, hlavně pro podnikatele, pro obchodníky, pro zboží.

Byly doby a filosofie, v nichž bylo normální tvrdit, že není důležitý cíl, ale cesta. Uvědomujeme si, kolik jsme ztratili zkrácením a unifikací všeho putování, že se začíná podobat cestování prstem po mapě?

Ovšem tím, že budete do stavby dálnic házet vidle, ty toky zboží nijak neumenšíte. Pouze zacpete stávající infrastrukturu pro osobní provoz. Jako vedlejší efekt proti těmto aktivitám popudíte čím dál rozhodnější většinu "běžných lidí".

Měl bych vůbec pro zeleně smýšlející kompromisní návrh - zaměřovat se primárně proti nákladnímu provozu jako takovému, výstavbu infrastruktury nechat (třeba prozatím) na pokoji. Co do efektů na exhalace to vyjde stejně, dokonce líp (polovina veškerých z dopravy jde na vrub náklaďáků), ne-zelená většina veřejnosti by pak ovšem stála daleko spíš na straně takové snahy místo proti a stala spíš spojencem.

Na zjištění, kdo používá naší silniční sítě, se zeptejte spíš někoho z Třešti, kdy byl naposledy v Jihlavě nebo v Kolíně, kdy byl naposledy v Praze. Dozvíte se každý den, v práci. Jak toho Davida Ungera za lásku k rakouským šibenicím nemám rád, tak musím k vlastní lítosti uznat, že jistý pragocentrismus se zde projevuje. Třeba právě v neschopnosti vidět svět jinak než perspektivou celoživotního obyvatele velkoměsta majícího to do práce, školy, kina, divadla, zoologické pět zastávek nepřetržitě jezdící hromadnou dopravou.

Život ve velkém městě má zajisté své výhody, stejně jako nevýhody. Obyvatel Třešti je za 20 minut v Jihlavě, třeba v tamější ZOO, což já v pražské rozhodně nejsem. Za 35 minut je on v Pelhřimově, zatímco já na Pražském hradě nikoli. Za 50 minut je za Slavonicemi na rakouské hranici (vše po vedlejších silnicích), zatímco já ještě trčím ve městě. O cestách "nás dvou" do lesa na houby (pokud náhodou některý týden rostou) raději ani nemluvit.

Co se týče té nákladní a osobní přepravy: Samozřejmě, že se mi tolik kamionů vůbec nelíbí. Něco by se nemělo vozit z daleka vůbec, protože je to buď velmi zbytné, či by mělo být využíváno bližšího zdroje. Nebo by byla - někdy - lepší jiná forma dopravy. Přece však musíme uznat, že patnáctitunový kamion, vezoucí 25 tun čehosi celkem cenného je jaksi adekvátnějším dopravním prostředkem než desetinu jeho váhy mající osobní auto, převážející sedmdesátikilového řidiče/řidičku. Běžné automobily jsou pro svou spotřebu a nároky na místo na silnici málo adekvátním řešením individuální dopravy. Přání jezdit rychle, tedy mít k dispozici dálnici, aby byl člověk za hodinu v práci 120 kilometrů daleko, tady už je něco hodně špatně. Nejen ta čtyřproudová silnice, jež by měla vést vlastně všude, ale i ta ujetá vzdálenost, přes 50 tisíc kilometrů za rok (za min. nějakých 100.000 Kč). To mi přijde neoddiskutovatelné. Vždycky je někde nějaké místo, kde by se nám šiklo za chvíli na chvíli být. (Což si takhle dát zítra oběd v Kantonu?)

Za jeden z vrcholů (anti)ekologické perverzity naší doby jsem považoval, když jsem kdysi v německé televizi v rámci nějaké reportáže slyšel se vší rozhodností a niterným přesvědčením prohlašovat jednu mladou dámu, že našla zalíbení v Austrálii, a že ona prostě m u s í každý rok alespoň jednou letět na dovolenou do Austrálie.

Že se přitom spálí tuny kerosinu, dále se zplodinami zahltí zemská atmosféra a zvýší globální oteplování, jenom proto že ona si nevystačí s "obyčejnou" německou přírodou, a "musí" si pro svůj exotický zážitek zaletět až na opačný konec světa - s něčím takovým si naprosto evidentně ani v nejmenším nelámala hlavu.

Ale na straně druhé je nutno ocenit: právě v minulých dnech vyšla zpráva o tom, že ve Švédsku se naopak začíná rozmáhat hnutí letecké abstinence. Zkrátka, účastníci tohoto hnutí se rozhodli že už nebudou zbytečnými lety zatěžovat životní prostředí; a na sociálních sítích si navzájem sdělují, jakými způsoby je možno co nejlépe přestoupit na alternativní způsoby dopravy.

Takže tedy nakonec přece jenom trochu pozitivní zpráva o současném stavu lidské civilizace.

Třeba nás časem bude víc, co budeme mít raději Austrálii v televizi než pod svýma nohama.

by mohlo být heslo budhismu i globalizace (globalizace jakožto období šílené dopravní přetíženosti :-)

Vyhnout se šílené dopravní přetíženosti je snadné: nepovažovat globalizaci za nevyhnutelnou.