Jel jsem po dálnici, častou cestu mezi venkovským a pražským domovem. Jezdím podle předpisů, rychlost 130 považuji za úměrnou stavu našich dálnic, velikosti naší země, chování i náladám mých bližních spoluřidičů všech genderů.

Jedu v levém pruhu, v pravém se sunou kamiony. Brzy je budu míjet. Jedu svých 130, před sebou mám další osobní auto, v bezpečné vzdálenosti. Za zády se mi blíží bílý mercedes sportovních tvarů a zuřivě bliká. Neuhýbám, není proč.

Přejíždí do pruhu za kamion, vmáčkne se mezi mé auto a auto přede mnou. Prudce brzdí. Asi aby mě potrestal, že jsem mu neuhnul. Brzdím také. Brzdím automaticky, nepřekvapil mě. Jezdím hodně, jezdím nerad. Nesoutěžím.

Mercedes sportovních tvarů čeká, až auto přede mnou předjede kamiony, pak mizí směrem ku Praze. Na dojezdu nenasbírá víc než deset minut oproti mé jisté jízdě. Držím palce všem, kdo se s ním setkají. Aby se nenechali vyprovokovat k jakýmkoli reakcím. Být motoristou znamená zůstat klidným.

Myslím si, že Motoristé sobě zastupují spíše onen bílý mercedes než moji octavii, rodinný vůz, opotřebením různobarevný. A tak bych chtěl veřejně požádat, aby se někdo chopil zastupování chudých motoristů.

Nevězím v této skupině třídním určením. Měl jsem dobrá auta, měl jsem špatná auta. Vím, že do určité ceny auto po silnici jede. Ve vyšší cenové kategorii plave. Je to příjemné, když plave.

Automobilismus jako částečná životní náplň mě ale nebaví, raději si koupím nový obraz než lepší auto. Interiér auta mívám neuklizený, místo myčky čekávám na přepršku. Když o autech přemýšlím, mívám na ně spíše vztek.

Usoudil jsem, že automobilový průmysl dělá ze svých zákazníků pitomce. Stejně jako průmysl bankovní, pojišťovací, turistický. Možná i další, ale tam je to vidět méně. Farmaceutický by se dal také přičíst mezi ty, které z nás dělají pitomce, na první dobrou.

Auta se vyrábějí tak, aby málo vydržela a obsahovala čím dál více elektroniky. Současné auto považuji za lež na kolečkách. Všemi svými funkcemi vám sugeruje pocit jistoty a bezpečí. Současná auta snižují řidičskou obezřetnost.

Zakrývá se v nich skutečnost, že to jede rychle a můžete se v tom zabít. Nebo zabít někoho, což je ještě horší.

Kdo jsou chudí motoristé, a co by se jim sakra hodilo

Když ultrapravicová strana Motoristé sobě kandidovala do magistrátu v Praze, nabízela zrušení pražského parkovacího nešvaru. Motoristé nabízeli jednu parkovací kartu pro celé město. A měli pravdu. Z hlediska uživatele.

Pražské městské čtvrti vzniky povětšinou uměle. Městské části chtějí vybírat za parkování a je jim fuk, že tetičku, které něco vezete, máte kousek jinde, jako na potvoru za hranicí, kde máte zaplaceno.

„Motoristé sobě“ mají hezký název. Prý vznikli jako reakce na cyklisty, ale to nevadí. Motorismus byl déle než jedno celé století tahounem inovací v lidské civilizaci. Pak ho vystřídaly počítače.

Motorismus změnil tvář civilizovaného světa. Stvořil dálnice, u kterých rostou pumpy s obchody, haly logistických a výrobních center, umožnil novou podobu kutilství, podnikání i rodinné dovolené. Nazvat stranu Motoristé sobě je chytré. Dát důraz na majitele silných aut je možná populární.

Ve filmu Borat se hlavní postava v prodejně dožaduje, aby mu do auta namontovali lapač dámského přirození. Dealer mu trpělivě vysvětluje, že se to tam nemusí montovat, že toto silné, velké auto už jím je. Borat to nechápe. Nechápu to jako Borat, a to nejsem z Kazachstánu, tedy ani to nepředstírám.

Chudí motoristé jsou na ježdění autem z různých důvodů odkázáni. Protože bydlí na vesnici, kam z veřejné dopravy skoro nic nejezdí. Protože se živí převážením něčeho někam a není to moc kšeft. Protože mají živnost, takže na autě se píše „klempíř“ či „kominík“ a v autě se na to nacházejí fidlátka.

Chudí motoristé potřebují co nejjednodušší podmínky na novou technickou kontrolu. Potřebují, aby auto uměl spravit Franta odvedle. Náhradní díly co nejlevnější, k dodání hned.

Chudí motoristé potřebují přesně opačné trendy, než se dnes prosazují. Auta jsou vyráběna tak, aby vydržela nejvýš pět let. Výrobci vás nutí pravidelně navštěvovat značkový, drahý servis. Technické kontroly u nás provádí německá firma. Posílají vás domů a k další kontrole se závadami, které naprosto nesouvisejí s bezpečným a normálním provozem auta.

Když politici nevědí kudy kam, vrhnou se na dopravní předpisy. Takže další pastí na chudého motoristu jsou husté lesy nových a nových výmyslů. V lepším případě je jejich autorem nějaký kutil v parlamentu, v horším případě je napsali zástupci firem, které z nových nařízení chtějí vydělat peníze.

Motorismus je v prvé řadě kšeft. Tento kšeft nežije z těch, kdo si kupují drahá, silná auta. Drahá a silná auta obvykle najezdí málo kilometrů a prodávají se pak jako veteráni. Na rozdíl od účelových vozů, které slouží do úplného konce a šrotu.

Motorismus žije ze všech uživatelů, kteří auto prostě potřebují. Tato velká skupina je prostě okrádána a politika se na tomto okrádání podílí.

Ochrana zájmů chudých motoristů je politická agenda. Zanedbaná politická agenda. Název strany Motoristé sobě vzbuzuje naději. Marnou, jako všechno na krajní pravici.

Kdo se ujme chudých motoristů? Zas nikdo? Kdo si všimne potřeby regulace hypoték, nájemného, zdanění bank a pojišťoven, kdo do politických opatření přeloží odliv peněz ze země, která se po komunismu vzpamatovala z nejhoršího a teď potřebuje příčetnou politiku? Zas nikdo?

Koho politicky zajímají chudí motoristé? Nikoho? Pak může pokračovat slibně započatý konkurz na Babišovi příští koaliční partnery.

Když vůl, který mě v bílém mercedesu vybržďoval na dálnici, dostane politické potvrzení svého hovězího významu, půjde do toho asi víc natvrdo. A přibude podobných.

Dál pojedu klidně a podle předpisů. Zajedu mezi kamiony, když zahlédnu, jak to zezadu valí. Na dojezdu to neudělá víc než čtvrt hodiny, oproti hovězímu dobytku.

Když jich bude moc, pořídím si něco těžšího, vepředu s chráničem. A vběhnu mu do kufru, až bude vybržďovat. Našinec se holt musí zařídit podle poměrů, když poměry neovlivní.