Chudí motoristé sobě
Jan ŠíchaMotoristé sobě jsou zřejmě extrémní pravice. V Praze ale měli dobré parkovací návrhy. Zastupovat ovšem zjevně chtějí predátory se silnými vozy. Kdo ale bude zastupovat chudé motoristy? Socani? Nikdo?
Jel jsem po dálnici, častou cestu mezi venkovským a pražským domovem. Jezdím podle předpisů, rychlost 130 považuji za úměrnou stavu našich dálnic, velikosti naší země, chování i náladám mých bližních spoluřidičů všech genderů.
Jedu v levém pruhu, v pravém se sunou kamiony. Brzy je budu míjet. Jedu svých 130, před sebou mám další osobní auto, v bezpečné vzdálenosti. Za zády se mi blíží bílý mercedes sportovních tvarů a zuřivě bliká. Neuhýbám, není proč.
Přejíždí do pruhu za kamion, vmáčkne se mezi mé auto a auto přede mnou. Prudce brzdí. Asi aby mě potrestal, že jsem mu neuhnul. Brzdím také. Brzdím automaticky, nepřekvapil mě. Jezdím hodně, jezdím nerad. Nesoutěžím.
Mercedes sportovních tvarů čeká, až auto přede mnou předjede kamiony, pak mizí směrem ku Praze. Na dojezdu nenasbírá víc než deset minut oproti mé jisté jízdě. Držím palce všem, kdo se s ním setkají. Aby se nenechali vyprovokovat k jakýmkoli reakcím. Být motoristou znamená zůstat klidným.
Myslím si, že Motoristé sobě zastupují spíše onen bílý mercedes než moji octavii, rodinný vůz, opotřebením různobarevný. A tak bych chtěl veřejně požádat, aby se někdo chopil zastupování chudých motoristů.
Nevězím v této skupině třídním určením. Měl jsem dobrá auta, měl jsem špatná auta. Vím, že do určité ceny auto po silnici jede. Ve vyšší cenové kategorii plave. Je to příjemné, když plave.
Automobilismus jako částečná životní náplň mě ale nebaví, raději si koupím nový obraz než lepší auto. Interiér auta mívám neuklizený, místo myčky čekávám na přepršku. Když o autech přemýšlím, mívám na ně spíše vztek.