Svoboda, která zraňuje

Jan Randák

Za faktem, že šíření koronaviru má v českých zemích tak mimořádně nepříznivý vývoj, nestojí jen chaotické počínání vlády, ale také stav společnosti, která nechápe, že svoboda je vlastností společnosti, nikoli jedince.

Mezi nejhranější díla Henrika Ibsena patří drama Nepřítel lidu. Hra z roku 1882 líčí příběh Tomáše Stockmanna, lékaře v městských lázních jistého norského pobřežního městečka, který jednoho dne zjistí, že je zdejší léčivá voda znečišťována městským odpadem. Odhalení nemilé skutečnosti je možná v rozporu s doktorovými hmotnými zájmy, přesto hodlá lékař občany s nepříjemným faktem seznámit. Narazí ovšem na odpor. Místní jsou na lázeňství závislí a veřejné odkrytí problému by ohrozilo jeho úspěšnou existenci. Foto Viktor Kronbauer, Divadlo na Vinohradech

Češi se přestali chránit, a tak státní proticovidová politika příliš nezabrala. Počet mezilidských kontaktů byl před Vánoci na vzestupu, naopak ochota chránit se před virem klesala.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Prostřednictvím statisticky potvrzeného trendu však možná sledujeme víc, než jen aktuální vlažnost či únavu veřejnosti z několikaměsíční pandemie i chaotického jednání vládních míst, jež si prozatím mnoho důvěry nevysloužila. Netečnost k prevenci patrně napovídá, s jakou společností musíme pro budoucnost počítat.

Padlý expert

Mezi nejhranější díla Henrika Ibsena patří drama Nepřítel lidu. Hra z roku 1882 líčí příběh Tomáše Stockmanna, lékaře v městských lázních jistého norského pobřežního městečka, který jednoho dne zjistí, že je zdejší léčivá voda znečišťována městským odpadem.

Odhalení nemilé skutečnosti je možná v rozporu s doktorovými hmotnými zájmy, přesto hodlá lékař občany s nepříjemným faktem seznámit. Narazí ovšem na odpor. Místní jsou na lázeňství závislí a veřejné odkrytí problému by ohrozilo jeho úspěšnou existenci.

Lékař je tak vystaven společenskému tlaku přerůstajícímu v útoky na jeho dům. Stává se nepřítelem lidu. Stejným, jakým byl jeho údajný předobraz, doktor Eduard Meissner informující o výskytu cholery v lázeňských Teplicích v roce 1832.

Jenže zatímco Meissner, respektive Stockamnnův dům pouze čelil kamenům vrhaným rozlícenými spoluobčany, na jiného odvážlivce čekala smrt. Mladý lékař Frantz z hornorakouského Riedau totiž nahlásil výskyt tyfu v obci vyhlížející vojenská cvičení, z nichž místním kynul finanční profit. Po zrušení manévrů se Frantz dočkal veřejné štvanice končící jeho předčasným úmrtím.

Pokud si však shrnutí Ibsenovy hry běžně vystačí s kritikou měšťácké morálky, kolektivní hlouposti či stádního jednání, Frantzův případ, tak jak byl z kraje roku 1911 popsán v českém tisku, svědčí o čemsi dalším; třebaže i v něm rezonuje lidské prospěchářství.

Totiž s blížícím se koncem 19. století je zdraví stále častěji prezentováno coby veřejná hodnota, jejíž dosahování je v konečném důsledku nadřazeno osobním zájmům. Kolektivní kondice však není jevem nahodilým, nýbrž uskutečnitelným, a tedy i kontrolovatelným. A jako takové zdraví vyžaduje zodpovědnost jednotlivce nejen vůči sobě samému, ale i okolí.

Zároveň však skýtá zkušenost sounáležitosti jedince s kolektivem, stejně jako skupiny k individuu. Třeba takové soudržnosti, jakou poznala česká veřejnost během jarního celonárodního šití roušek. Ochota či neochota k prevenci zračí v konečném důsledku zájem či naopak lhostejnost vůči blízkým i vzdálenějším — moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě.

Prevence

Ke klíčovým agendám moderních států a národních hnutí se v průběhu druhé poloviny 19. století zařadil koncept prevence. Kromě toho, že prostřednictvím veřejné hygieny akcentoval strategický význam zdravotního stavu populace, pomáhal rovněž rozpoznat rizika společenského vývoje. Bez výhrad však zdravověda přijímána nebyla.

V případě nových hygienických opatření měli současníci co do činění se skutečnými novotami, ať v podobě asanací městských čtvrtí, čistoty veřejného i soukromého prostoru či jakosti potravin. Hygiena se zkrátka zajímala o vše, co mohlo ovlivnit kvalitu lidského života a zdraví současných i příštích generací.

Pokud prevence sleduje budoucí prospěch a ochranu jedince i národních populací, řadilo se od počátku k jejím prostředkům a současně nejzřejmějším symbolům očkování. Někteří odborníci možná považovali přijetí vakcinace za věc inteligence, odpor k němu však pronikl na sklonku 19. věku do všech společenských vrstev bez ohledu na majetkové či vzdělanostní poměry.

Někdo se stavěl na odpor z principu, jiní pouze nechtěli, aby k očkování byl kdokoli nucen. K důvodům odpůrců se tak řadil argument porušování individuální svobody. V intenci veřejného zdravotnictví však „protivníci“ představovali hrozbu pro kolektivní zdraví.

Tvá svoboda? Mé zdraví

„Pokud bude očkování brané jako nějaký zásah do osobních svobod, tak se z toho nedostaneme nikdy, vymře tu několik set tisíc starých lidí a možná s tím většina společnosti bude spokojená.“ Jednoduché sdělení Václava Hořejšího není jen smutnou prognózou tuzemského koronavirového vývoje. Těsně před Vánoci český imunolog vyslovil i přiléhavou společenskou diagnózu, sledovatelnou rovněž na peripetiích zmíněného symbolu letošního roku — roušky.

Zatímco během jara oběhla českou veřejností solidární šicí vlna, především během pozdního léta a s nástupem podzimu se stal odpor k preventivnímu zakrývání úst symbolem boje proti nově hrozící totalitě.

Když byla německá filozofka Eva von Redeckerová na podzim dotázána, na co myslí v čase koronakrize, odpověď měla pohotově po ruce — na svobodu. Netajila přitom zděšení, s jakým sleduje, jak je „svoboda“ některými spojována s právem škodit — svoboda slova, které zraňuje; volnost pohybu je spojena s možností nakašlat ostatním do tváře.

Jenže pokud stále platí liberální předpoklad, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná ta druhého, není protiroušková rebelie nakonec ničím jiným, než vědomou rezignací na vzájemný respekt a sounáležitost. V případě šíření nákazy ohrožující nikoli jen mé, ale naše společné zdraví, jak jej už skoro dvě stě let vidí moderní hygiena.

Chápat prevenci jako restrikci či přímo náhubek proto není voláním po svobodě, nýbrž výrazem lhostejnosti odkrývající přehnanou individualizaci „odpíračů“, v některých nejen mediálně vděčných případech i vyložený narcismus. A pokud se tak děje jménem národa a pod státní vlajkou, jsou paradoxně popírány hodnoty, na nichž se společnost kdysi konstituovala.

Řešení krizí, ať je koronavirová či nakonec klimatická však vyžaduje aktéry ochotné ke spolupráci a respektování sdílené vize. I na příkladu současné pandemie tak zatím sledujeme jen průběžnou korozi solidarity a rezignaci na společné cíle.

Diskuse
JH
December 28, 2020 v 16.55
Povinné očkování

zcela zjevně _je_ zásahem do osobní svobody. Udivuje mě, že by to takový vědec jako pan Hořejší nechápal. Takový zásah je akceptovatelný ve veřejném zájmu, ale musí být dostatečně zdůvodněn, a právně ošetřen.

Za klíčovou otázku (a dobrý důvod k odmítání očkování) lze považovat otázku odpovědnosti - žádná vakcína není úplně bezpečná, a trvalé následky nelze vyloučit.

Od letoška má ČR konečně zákon o odpovědnosti státu v případě takových následků u povinného očkování. Jde o zcela logickou věc (pro srovnání, Německo ho má od roku 2001í), ale dlouho panovalo v tomto směru ticho po pěšině. Prostě pokud vám v důsledku alergické reakce na povinnou injekci ochrnula noha, a nikomu se neprokázalo žádné zanedbání péče (přičemž žaloba byla samozřejmě na pacientovi, jakož i důkazní břemeno), tak smůla - přinesli jste oběť za vyšší dobro, a to vám muselo stačit. Super. Osobně si myslím, že komu to připadalo do roku 2020 v pořádku, a doporučoval všem očkování, tak je vůl.

Je zvláštní, že teď když je tu konečně rozumný zákon, tak očkování proti největší pandemii za skoro sto let povinné nebude - a tudíž jej každý podstoupí de facto na vlastní riziko - ačkoliv na proočkovanosti podle vědců velmi záleží.

I kdyby nové vakcíny byly tak bezpečné jako ty už odzkoušené, tak je tu pořád ta šance jedna ku milionu na trvalé následky (tolik má tuším podle WHO vakcína proti spalničkám), a kdyby se nechali naočkovat všichni, pořád to může být v celé zemi klidně deset dvacet lidí. Co by jim asi pan Hořejší vzkázal?

Paradox "antiočkovací svobody" v dnešním "Právu" velice dobře vystihl Jan Keller.

Na jedné straně podnikatelé (například provozovatelé sjezdovek) útočí na vládu že jim protikoronavirovými opatřeními omezuje jejich kšeft; ale na straně druhé ti samí ultraliberálové odpírají (morální) povinnost nechat se očkovat.

JP
December 29, 2020 v 9.25
Rozlúčka

A tímto se zároveň loučím z diskusí na Deníku Referendum. Můj účet na DR je - ať už z jakýchkoli důvodů - nepřístupný, takže nemám možnost si prodloužit předplatné, a tím tedy pro mě končí i možnost aktivně se zúčastnit zdejších diskusí. Které se tak jako tak už prakticky nekonají.

December 29, 2020 v 17.14
Nepřístupný účet

Potěšil jste mě, pane Poláčku, že nejsem sám, komu se nedaří dostat k nastavení účtu. Myslel jsem, že by to mohlo souviset s nějakým doplňkem mého prohlážeče, s blokováním reklam nebo s užíváním Toru, ale když se to týká i vás, asi půjde o jednu z dosud nevychytaných much krásného nového webu Deníku Referendum.

Myslím, že mého přístupu do diskusí se to nedotkne, protože mám zřízený trvalý příkaz, a tak mi stačí, aby si redakční systém nebo nějaký člověk v redakci všiml, že přišla moje platba.

Z diskusí jsem tu nicméně už od spuštění nového webu vcelku odpadl, a nevím úplně jistě proč. 2. června se mě na to e-mailem ptala Veronika Staňková , myslím, že jsem jí odpověděl, že by v tom mohlo hrát roli, že už mi nechodí e-mailová upozornění na nové diskusní příspěvky a že nový web zobrazuje pouze stupně vítězů nejčtenějších článků, nikoliv nejdiskutovanějších. Ale třeba jde u mně především o stále rostoucí celkovou mravní ochablost, lenost a ospalost, přestávám na Deníku Referendum diskutovat především prostě proto, že za prvé přestávám dělat cokoliv a za druhé DR přestávám i číst.

Ze skvělých nových vlastností nového webu by v tom, že nový DR čtu méně než starý, mohlo hrát roli rozbití chronologického přehledu článků: Na titulní stránce lze najít několik tematických skupin a články vyzdvihované redakcí, mezi nimi s trochou obtíží i několik málo nejnovějších, a tím možnosti podívat se zpátky v čase, co se tu psalo od mé poslední návštěvy, pokud jsem DR pár dní nesledoval, končí. Datum vydání článku je uvedeno pouze uvnitř něj, v pravém sloupci pod jménem autora a zařazením do rubriky. Zatímco aspoň jméno autora je zároveň i součástí hlavičky, která se zobrazuje v přehledu na titulní straně, datum v této hlavičce chybí, a tak nelze z titulní strany zjistit, jak starý který z inzerovaných článků je.

Možná bych o tom měl napsat redakci, stejně jako o tom, jak mě popouzí „vtipná‟ reklama s řečmi o exkluzivním obsahu, která na mě vyskakuje a znepříjemňuje mi čtení článků, i když jsem přihlášen k účtu platícího diskutéra. Při své rostoucí morální ochablosti jsem na to ale příliš líný.

Zkuste na e-mail kancelar@denikreferendum.cz napsat o svých problémech s přístupem k nastavení účtu (jestli tenhle můj komentář čtete, když na něj nedostanete žádné upozornění, a poté, co jste se tu rozloučil, už možná nemáte důvod ke článku se vracet a hledat, zda není v diskusi pod ním něco nového), třeba vám Veronika Staňková nebo někdo jiný odpoví co s tím nebo zařídí opravu webu.

December 29, 2020 v 17.36
K povinnému očkování

Opravdu chtěl Jan Randák napsat, že odpor k povinnému očkování se rozmohl na konci 19. století? Nejde spíše o století 20., tedy roky 1900 a něco, s tím odporem k očkování tak možná 1980–1999 (a dále století 21.)?

Očkování proti covidu-19 nemá, pane Hájku, zatím smysl nikomu vnucovat, protože zatím nemáme vakcínu, která by prokazatelně bránila šíření infekce. Není tudíž důvod neponechat každému jednotlivci svobodnou volbu, zda si přeje být před těžkým průběhem nemoci chráněn vakcínou, nebo ne; tedy až na to, že léčba odpírače očkování může být výrazně dražší než to očkování, které odmítl, ovšem otázka zda a jak penalizovat lidi, kteří si svévolně poškozují zdraví třeba cigaretami nebo alkoholem, nechutná jim zdravě jíst nebo jsou líní sportovat, není dosud uspokojivě vyřešena a zatím v ní dáváme přednost svobodě jednotlivce před optimalizací nákladů na zdravotní péči. Teprve až se přesvědčíme, že některá z vakcín vyvolává dostatečně silnou imunitní odezvu, aby se očkovaný člověk vůbec nenakazil, virus se v něm nemnožil a on infekci neroznášel, budou moci očkovaní přestat nosit roušky a bude možné uvažovat o povinném očkování pro všechny kromě jedinců s nějakou kontraindikací, abychom takovým očkováním získali kolektivní imunitu, která ochrání i ty neočkované. Přitom ovšem stále zůstává k povinnému očkování alternativa v tom, že pro neočkované budou stále platit povinnost nosit roušky a další omezení, která zatím musíme dodržovat všichni plošně. Navíc i tato omezení by bylo nutné po odmítačích očkování vyžadovat jen tak dlouho, dokud nebudou očkováni všichni, kteří to neodmítají, kdyby očkování mělo stoprocentní účinnost a kdyby zároveň nebylo těch, kteří mají nějaké kontraindikace a dát se očkovat nemohou: kdyby očkování bylo stoprocentně účinné a stoprocentně bezpečné, takže všichni očkovaní by byli spolehlivě chráněni a každý by se mohl nechat očkovat, protože žádné kontraindikace by neexistovaly, ohrožovali by odmítači očkování (a roušek) jenom sebe navzájem.

HZ
December 29, 2020 v 18.42
Pane Macháčku,

vaše pocity mě vůbec neudivují. Neviním vás z lenosti. Je to přirozená psychická únava, za níž je pohled na úpadek webu, kde se dřív v diskusi potkávali slušní lidé, i když různých názorů.

Škoda.

SPOLEČNÉ HODNOTY JSOU ZÁKLADEM :-)

Já bych ty naše společné cíle s dovolením klidně sám sepsal, pane Randáku, aby už konečně byla respektována ta námi všemi sdílená vize (tu všemi sdílenou vizi bych taky s dovolením formuloval) a aby nebyly pořád paradoxně popírány ty naše společné hodnoty nás všech tady dohromady. A teď nemluvím pouze o koronavirové krizi, ale o všech našich společných hodnotách, které bych taky s dovolením raději dal dohromady sám, abychom se pak zbytečně zase nehádali...

Někdo prostě ty naše společné hodnoty dohromady dát musí, tak snad nebudete nikdo proti, abych se toho iniciativně chopil...

December 30, 2020 v 9.14
Všechno už tu bylo

Dostal jsem e-mail od Jana Randáka, že 19. století v jeho článku není překlep, skutečně již na konci 19. století lidé podepisovali petice proti zavádění povinného očkování a tehdejší odpor proti očkování se v lecčems podobal tomu současnému. Jak říká král Šalamoun, nic nového pod sluncem.

Naneštěstí autor článku, pokud není zároveň diskutérem ani redaktorem Deníku Referendum, nemá možnost do diskuse pod svým článkem vstoupit. Nevím, jak technicky obtížné by bylo zřídit pro autory přístup do diskusí pod jejich články ani kolik autorů by takovou možnost využilo, ale možná by to bylo šikovné vylepšení.

Pane Macháčku, stejně tak já jsem potěšen zprávou, že ten zablokovaný přístup do vlastního účtu se netýká jenom mě samotného. Takže závada je zjevně opravdu na straně provozovatele.

V tomto ohledu bych měl dokonce i určité pochopení, na mém vlastním webu "Humanistické dialogy" jsou v současné době také určité technické problémy s přihlašováním. Rozdíl je ovšem v tom, že DR má svého vlastního webmastera, zatímco já - ačkoli naprostý laik - si veškeré opravy musím provádět sám.

Ale zcela upřímně řečeno: zúčastnit se zdejších diskusí mě už nijak příliš neláká. Jak už jsem zmínil minule, dříve tak živá diskusní platforma na DR je dnes už prakticky mrtvá. A já jsem tak jako tak více než dostatečně vytížen diskusemi na mých HD.

A k tomu přistupuje přesně to co jste vyjmenoval: nová struktura článků na DR je nepřehledná, chaotická, někdy velmi zajímavé články mizí v redakčním propadlišti už po několika dnech, zatímco jinými je čtenář doslova utloukán třeba po celou řadu týdnů, ne-li ještě déle.

Takže i já čtu DR stále méně a méně. Navíc mám pocit, že i samotné příspěvky do značné míry "ztratily glanc". Že se tu víceméně stále dokola opakují ta samá témata. Sice témata dejme tomu progresivní; ale když člověk už dvacetkrát četl víceméně to samé, pak už se nevyhnutelně staví otázka, proč to samé číst ještě po jednadvacáté.

A nejhorší ze všeho je, když se přece jenom objeví nějaký zajímavý článek (jako nedávno od A. Wagnerové), člověk k tomu napíše obsáhlý komentář - aby pak zjistil že to bylo pro kočku, protože zveřejnění komentářů zase jednou nefunguje.

Takže všeho všudy mě ten fakt že mé předplatné končí k 31. prosinci nijak moc nepálí. Účast na diskusích na DR mi mnohé dala (a touto cestou bych chtěl pozdravit mé partnery v diskusích, to jest ty s kterými bylo možno vést smysluplný dialog); ale pro mě tak jako tak nastal čas pokročit zase někam dále, kde je možno - i když v menším kruhu - uvažovat o věcech více do hloubky.