Lidice? Vrabci měli pravdu aneb Zaorálkova splněná představa
Jan RandákSoučasný ministr kultury poslouží při univerzitní výuce dějin jako truchlivý příklad toho, jak nezacházet s pamětnickou autoritou.
Není třeba zdlouhavě rekapitulovat, co tomuto kroku předcházelo. V jádru uměle vyvolaného problému je ovšem smutná banalita — původní ředitelce instituce Martině Lehmannové srazil vaz fakt, že se v ne neproblematické reportáži České televize „V předvečer tragédie“ explicitně neohradila proti nařčení lidické ženy Alžběty Doležalové z udavačství.
Po „odhalující“ reportáži se celý případ zahalil do prazvláštní kouřové clony. Zatímco se řešila míra citlivosti či necitlivosti na straně bývalé ředitelky včetně některých jejích výroků, odborníci debatovali o hodnověrnosti klíčového pramene dokazujícího vinu paní Doležalové.
V řadě ohledů šlo o zajímavou diskuzi, jež laické veřejnosti ukázala, že historie není jen poučováním a moralizováním několika mediálně frekventovaných a zběhlých mluvících hlav. Problematičnost a závažnost celého sporu však spočívá v osidlech jeho procesuality.
Pamětník jako beranidlo
Jeden z historických bonmotů tvrdí, že přirozeným nepřítelem historika je pamětník. Zjednodušeně vyjádřeno, historikově popisům a interpretacím může pamětník, respektive přeživší oponovat vahou svých zážitků a vzpomínek, byť někdy nepřesných, ba dokonce falešných.
že zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Atmosféru heydrichiády si nikdo z nás reálně představit ani nemůže. Místo, aby se návštěvníkům památníku ještě více přiblížila tísnivá doba temna, pokračuje se v budování piedestalu Lidic, jako obce plné odborářských hrdinů, kteří se bez hlesu nechali popravit.
Eduard Stehlík je především výborný herec, kterého jsem při jeho projevech ještě nikdy neviděl vypadnout z role. Autor článku se nemýlí, když očekavá, že se Stehlíkovým zachmuřeným starostlivým výrazem "dočkáme spíše jen produkce konformních dějin a paměti dávkovaných procítěnými výroky a vzletnými slovy."
Na mě osobně hrůznost nacistického režimu (kterému 50. léta nesahají ani po kotníky) mnohem silněji působí, když díky Kynclovi víme, že Lidice byla vesnice, která byla na smrt odsouzena náhle, proti své vůli a někteří její občané se snažili (naprosto přirozeně) za každou cenu zachránit...i za cenu toho, že z hrobu vylezou po zádech svých spoluobčanů!
odborář->odbojář