Lidice? Vrabci měli pravdu aneb Zaorálkova splněná představa

Jan Randák

Současný ministr kultury poslouží při univerzitní výuce dějin jako truchlivý příklad toho, jak nezacházet s pamětnickou autoritou.

O čem si povídali nějaký ten týden vrabci na střechách kulturních i akademických institucí, a přímo v Deníku Referendum naznačoval Ivan Štampach, se stalo před několika dny skutkem. Eduard Stehlík se stal novým šéfem Památníku Lidice.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Není třeba zdlouhavě rekapitulovat, co tomuto kroku předcházelo. V jádru uměle vyvolaného problému je ovšem smutná banalita — původní ředitelce instituce Martině Lehmannové srazil vaz fakt, že se v ne neproblematické reportáži České televize „V předvečer tragédie“ explicitně neohradila proti nařčení lidické ženy Alžběty Doležalové z udavačství.

Po „odhalující“ reportáži se celý případ zahalil do prazvláštní kouřové clony. Zatímco se řešila míra citlivosti či necitlivosti na straně bývalé ředitelky včetně některých jejích výroků, odborníci debatovali o hodnověrnosti klíčového pramene dokazujícího vinu paní Doležalové.

V řadě ohledů šlo o zajímavou diskuzi, jež laické veřejnosti ukázala, že historie není jen poučováním a moralizováním několika mediálně frekventovaných a zběhlých mluvících hlav. Problematičnost a závažnost celého sporu však spočívá v osidlech jeho procesuality.

Pamětník jako beranidlo

Jeden z historických bonmotů tvrdí, že přirozeným nepřítelem historika je pamětník. Zjednodušeně vyjádřeno, historikově popisům a interpretacím může pamětník, respektive přeživší oponovat vahou svých zážitků a vzpomínek, byť někdy nepřesných, ba dokonce falešných.

Jejich životní, mnohdy tragický osobní příběh se přitom často mění v morální poselství příštím generacím, které varuje a zavazuje… ale současně může dost dobře posloužit jako sofistikovaný účelový argument, s nímž se přece jen obtížně polemizuje. Oponent, třeba ředitel/ka paměťové instituce, může velmi snadno upadnout v podezření, že znevažuje svědkovo utrpení. V Lidicích se v posledních týdnech nejednalo o nic jiného.

Vedení resortu kultury předpokládá alespoň základní porozumění ve věci paměťových a vzdělávacích institucí, když už je ministerstvo spravuje. A pokud je Lubomír Zaorálek především profesionálním politikem ocitnuvším se prostě jednoho dne na jisté pozici, mohl sáhnout ke stejnému kroku, jako loni v případě Národní galerie, totiž vytvořit garanční radu připravující výběrové řízení.

Samozřejmě v závislosti na jejím složení by mohla být odbornou zárukou akceptovatelné volby nového lidického ředitele. Bohužel zběžná rešerše internetu napovídá, že se rozhodování obešlo bez zástupců historické obce.

Namísto toho si ještě ministr před výběrovým řízením veřejně zamudroval o tom, kdo by byl podle něj dobrým šéfem. Ukázal přitom na Eduarda Stehlíka. Nutno dodat, že v sedmičlenné výběrové komisi seděli hned čtyři zástupci jeho resortu, tedy Zaorálkovi podřízení. Nad ministrovým počínáním lze proto jen kroutit nevěřícně hlavou.

Sám Eduard Stehlík na sebe upozornil tvrzením o čištění Augiášova chléva, v důsledku paušálně znevažujícím práci jeho předchůdkyně. Nicméně v kontextu role pamětníků a přeživších zaujme především nešťastné a manipulativní prohlášení — v případě politika by byla okamžitě řeč o populismu — o tom, že se do výběrového řízení hlásí nerad, ale musí: někteří ho totiž sami oslovili a on cítí vůči lidickým zodpovědnost. A to je přece silný argument pro komisi, zvlášť když v ní sedí i zástupkyně obce.

Nemyslím, že by po nástupu Eduarda Stehlíka měl přijít nějaký normalizační výklad dějin, jak se po rezignaci Martiny Lehmannové obávali někteří zaměstnanci památníku loajální k původní ředitelce. Pokud bude Eduard Stehlík ve své funkci nakládat s historií, ale vlastně i s paměťotvorným působením této instituce v duchu vyjádření o tom, že je lepší držet se zpátky, než ublížit, dočkáme se spíše jen produkce konformních dějin a paměti dávkovaných procítěnými výroky a vzletnými slovy.

Jenže dobrý muzejní pedagog či historik by měl naopak prostřednictvím takovýchto caus upozorňovat na komplikovanou pestrost dějin a minulých lidských osudů. Dobře totiž ví, že pamětník nemá právo veta a že památník je místem určeným primárně veřejnosti, slouží jejímu politickému i historickému vzdělávání. Jaký přínos k rozvoji občanské společnosti a demokratické diskuze však má rozhodnutí držet se zpátky?

Nechat vstoupit Zaorálka do dějin

Památníky jsou místy naší konfrontace s dějinami včetně jejich nepříjemných stránek. I když hovoří o minulosti, jako pozdější výtvory jsou reprezentanty doby, která je stvořila a jež si do nich průběžně projektuje žádoucí hodnoty. Tedy to, kým chce být dnes i v budoucnu.

Nejinak je tomu i v případě památníku v Lidicích. To, jak s ním nakládáme, tedy hovoří o nás samých. O tom, co si z minulosti chceme či máme brát pro naši současnost.

Ačkoli Zaorálek tvrdí, že zaměstnanci památníků by měli mít kromě jiného porozumění pro paměťovou kulturu a její specifika, on sám jej absolutně postrádá. A v celé cause není sám.

Ačkoli Zaorálek tvrdí, že zaměstnanci památníků by měli mít kromě jiného porozumění pro paměťovou kulturu a její specifika, on sám jej absolutně postrádá. Foto ČSSD

Ministr kultury v každém případě vstoupil na ošidný paměťový led, a ač si to pravděpodobně nemyslí, očividně uklouzl. Bouli si však bohužel odnáší nejen respektovaná muzeoložka. Vždyť jaké poselství vysílá Zaorálek české veřejnosti včetně té odborné? Že spíše než kritické a sebereflexivní zacházení s minulostí má hrát prim dobrá česká sousedská pohodička: je libo kávičku?

Možná se ještě dočkáme překvapení a vítězná koncepce vedení památníku bude zveřejněna a předložena alespoň ex post k otevřené diskuzi. Ministrovo poněkud gubernátorské rozhodování v každém případě představuje odstrašující případ politické a byrokratické intervence do specifického paměťového provozu.

Až budu studentům a studentkám vykládat o vztahu — soudobé — historie a paměti, současný ministr kultury mi poslouží jako truchlivý příklad toho, jak nezacházet s pamětnickou autoritou. Nechám tak Zaorálka vstoupit do dějin…

    Diskuse
    PT
    March 15, 2020 v 8.28
    Historie nás učí

    že zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Atmosféru heydrichiády si nikdo z nás reálně představit ani nemůže. Místo, aby se návštěvníkům památníku ještě více přiblížila tísnivá doba temna, pokračuje se v budování piedestalu Lidic, jako obce plné odborářských hrdinů, kteří se bez hlesu nechali popravit.

    Eduard Stehlík je především výborný herec, kterého jsem při jeho projevech ještě nikdy neviděl vypadnout z role. Autor článku se nemýlí, když očekavá, že se Stehlíkovým zachmuřeným starostlivým výrazem "dočkáme spíše jen produkce konformních dějin a paměti dávkovaných procítěnými výroky a vzletnými slovy."

    Na mě osobně hrůznost nacistického režimu (kterému 50. léta nesahají ani po kotníky) mnohem silněji působí, když díky Kynclovi víme, že Lidice byla vesnice, která byla na smrt odsouzena náhle, proti své vůli a někteří její občané se snažili (naprosto přirozeně) za každou cenu zachránit...i za cenu toho, že z hrobu vylezou po zádech svých spoluobčanů!

    PT
    March 15, 2020 v 8.30
    ach ta T9...

    odborář->odbojář