Památník Lidice a etika historie

Kauza vynucené rezignace ředitelky Památníku Lidice není jednoznačná. Mimo jiné zajímavě ukazuje etické problémy spojené s poznáváním dějin, zvláště těch nedávných a stále živých.

Nejprve se podívejme na instituční, řekněme vnější stránku věci. V tomto ohledu je asi nejjednodušší vynést soud. Je značně nešťastná situace, kdy se po každé změně politické garnitury, konkrétně ministra kultury, mění vedení instituce, jako je lidický památník a s ním pak následně i nemalá část jeho pracovníků. Právě to se ale v Památníku Lidice stalo – poprvé už po nástupu Martiny Lehmannové, uvedené do úřadu ministrem Danielem Hermanem v roce 2017.

Po jejím příchodu z Památníku odešlo mnoho zaměstnanců, často dlouholetých – šlo například o asistentku ředitelky, kurátory či vedoucí oddělení. Mezi těmi, kdo odešli, byla většina z těch, kdo měli rodinnou vazbu na lidickou tragédii, což bylo v Lidicích jakousi udržovanou tradicí.

Dnes, po odchodu ředitelky Lehmannové na základě zásahu ministra Lubomíra Zaorálka, zase Památník opouští jiná podstatná skupina zaměstnanců. Nedá se k tomu asi říci nic jiného než to, že takto „ode zdi ke zdi“ by po personální stránce neměla fungovat žádná instituce, a už vůbec ne ta, jež má za cíl uchovávání historické paměti.

Snad by se od podobného cloumání z jedné strany na druhou dalo odpomoci změnou způsobu jmenování ředitele či ředitelky dané instituce. Ministerstvo kultury je sice zřizovatelem a má za fungování instituce odpovědnost, které se nemůže snadno zbavovat, ale mohlo by třeba předat rozhodování o vedení instituce do rukou nezávislé odborné rady. Jenže: kdo ji vybere, a jak lze zajistit, aby byla skutečně nezávislá a jako taková také respektovaná?

Příznačné je, že obě strany sporu – jak bývalá ředitelka Martina Lehmannová a zaměstnanci, kteří se vyslovili na její podporu a po její rezignaci značná část z nich podala výpověď, tak i lidická pobočka Českého svazu bojovníků za svobodu sdružující většinu přeživších lidické tragédie, se domnívají, že historická pravda je na jejich straně.

Někteří pamětníci, jako poslední přeživší lidická žena paní Jaroslava Skleničková, podpořili právě ve jménu hledání pravdy ředitelku Lehmannovou. Jiní, konkrétně osm přeživších lidických dětí, ji ze stejných důvodů tvrdě kritizovali a žádali její odvolání.  „Historická pravda“ tu zjevně není něco, co by se dalo snadno uchopit a na čem by panoval obecný souhlas.

Zkusme se přesto podívat, jak to vlastně je s historickou pravdou v konkrétním případě, který se stal rozbuškou sporu. V případě údajného udavačství jedné z lidických žen, které stálo život židovské obyvatelky Lidic.

Spor o jedno udání
Historik Vojtěch Kyncl ve své knize Lidice. Zrození symbolu, vydané v roce 2015, považuje lidické oběti židovského původu za další „větev“ tragédie, zmiňovanou dosud „jen okrajově, jako by sem vůbec nepatřila“. Jednou z ambicí jeho rozsáhlé monografie o Lidicích zjevně bylo toto opomenutí napravit. Přesto z šestisetstránkové práce zabírají pasáže věnované osudu ženy židovského původu Štěpánky Mikešové, která byla na základě udání zatčena a odeslána do koncentračního tábora pouhých osm dní před vyhlazením celé obce, jen nepatrný zlomek.

Kyncl považuje případ „dvou lidických žen, snad i dočasných přítelkyň“ za zcela jasný, o tom, že Štěpánku Mikešovou udala Alžběta Doležalová, nemá žádné pochybnosti. Tento případ je podle něj dokonce „vrcholem udavačství ve své nejodpornější podobě“.

Přesto, jen o několik řádků po tomto velmi jednoznačném výroku jeho autor doslova píše, že štábní strážmistr Evžen Ressl, po válce dosazený jako nový velitel buštěhradské četnické stanice, „přinesl v této souvislosti hypotézu o možném viníku lidického zločinu“. Ressl sepsal záznam o udání nezvykle dlouho po válce, až 11. prosince 1945.

Zajímavé na Resslově podání je, že se velice barvitě věnuje údajnému vyhrožování zatýkané ženy na adresu obyvatel Lidic, přičemž podle Ressla „i když nemusí míti Mikešová přímého účastenství na vyhlazení Lidic, přece jest možné, že svými výpověďmi mohla značně lidickým ublížiti“. Štěpánka Mikešová podle četnického velitele „dovedla se všude vetřít“, vemluvit se lidem do přízně, a „nikde, kam vešla, nebyly tajnosti uchovávány“.

Tvrzení historika Kyncla, na nichž stála reportáž České televize o udání v Lidicích, jsou sporná. Foto WmC

Alžběta Doležalová nebyla podle Vojtěcha Kyncla vyšetřována kvůli choulostivosti celé záležitosti, „kdy jedna z lidických žen úmyslně zapříčinila úmrtí své sousedky, navíc ze zištných důvodů, což by v atmosféře mimořádných lidových soudů přesunulo trestní sazbu k doživotí či absolutnímu trestu“. Příběh udavačky měl podle něj být prostě „zapomenut“.

Archivář Vojtěch Šustek ve studii vydané v roce 2017 v ročence Slánský obzor naopak jednoznačně tvrdí, že Alžběta Doležalová udavačkou nebyla. Prohlášení Evžena Ressla o tom, že Alžběta Doležalová udala svou spolubydlící, považuje za „vylhané“, a jeho obviňování Štěpánky Mikešové z toho, se podílela na lidické tragédii denunciacemi obyvatel obce, za „potměšilé“. Krátce řečeno, četnický strážmistr Evžen Ressl, jediný svědek pro tvrzení o udavačství Alžběty Doležalové, je podle něj nevěrohodný zdroj.

Ressl podle Šustka své falešné svědectví, které je „zjevně tendenční, plné zloby a působí velmi nevěrohodně“, sepsal v prosinci 1945 ze strachu z vlastního stíhání pro kolaboraci. Příběh o tom, že Štěpánku Mikešovou udala její vlastní spolubydlící, si jednoduše vymyslel, protože to pro něj osobně bylo nejvýhodnější. I zpravodajský odbor ministerstva vnitra považoval Resslovo svědectví za nevěrohodné a neprůkazné, protože nezahájil trestní stíhání Alžběty Doležalové, přestože byla po návratu z koncentračního tábora ještě rok naživu.

Vojtěch Šustek hledal jakoukoli jinou zmínku, potvrzující jediný zdroj obvinění Alžběty Doležalové z udání Štěpánky Mikešové – pozdní a podle něj tendenční Resslovo svědectví, ale neobjevil vůbec nic. Ani ve výpovědích četníků, ani pracovníků kladenského gestapa.

Neexistuje podle něj, ani podle jiného archiváře žádný jiný pramen, žádný jiný svědek pro toto tvrzení. Je celkem logické, že ve své studii Šustek dospívá k tomu, že Vojtěch Kyncl nekriticky převzal tendenční svědectví, aniž by se jakkoli zamyslel nad jeho věrohodností.

Reportáž jako pozdní veřejný soud nad udavačkou
Kniha Vojtěcha Kyncla o Lidicích vyšla v roce 2015. Její autor vyslovuje poděkování mimo jiné i Marii Šupíkové, dceři Alžběty Doležalové. Podle něj s ním spolupracovala a nevadilo jí, že se v knize bude mluvit i o kauze týkající se její matky. Skutečně, samotné vydání knihy nezpůsobilo žádnou kontroverzi. Ta nastala až o více než tři roky později, v červnu 2019, a to po odvysílání reportáže v České televizi.

Reportáž nazvaná „V předvečer tragédie“, natočená Miroslavem Petráčkem, je vedena snahou najít v obecně známém příběhu lidické tragédie něco nového. A tím novým je „smutný příběh židovky, kterou udala jedna z lidických žen těsně před zkázou vesnice“, jak jej podal ve své práci Vojtěch Kyncl. Autor reportáže tedy v souladu s historikem zjevně pokládá za nezpochybnitelně prokázané, že Alžběta Doležalová skutečně Štěpánku Mikešovou udala.

Reportáž se zčásti nese v duchu jakéhosi soudního tribunálu, klade udání Alžběty Doležalové vedle jiného udavače, který byl po válce vypátrán a odsouzen na doživotí. Divák si logicky může doplnit, že stejně mělo být naloženo i s udavačkou, kterou ve své době nikdo nevyšetřoval a neodsoudil. Tato část reportáže údajně nejvíce pobouřila lidické pamětníky. A upřímně řečeno se tomu nelze příliš divit.

V celé reportáži chybí jakýkoli náznak kritického odstupu od jediného – a pozdního – záznamu, který udavačství Alžběty Doležalové dosvědčuje. Její autor Miroslav Petráček sice názory kritické k pohledu Vojtěcha Kyncla podle svého vlastního vyjádření zná, nicméně v reportáži je zcela opomenul a dal prostor jen jedné perspektivě. Jako by snaha najít něco nového, a zejména to pak co nejvýrazněji v reportáži podat a „prodat“, v tomto případě převážila nad objektivitou.

Autor reportáže si mohl dát aspoň tu práci, že by se zmínil o názoru Vojtěcha Šustka, i když by základní hodnocení zůstalo nezměněné. Tím by reportáž zřejmě naplnila minimální měřítka objektivity.

Takto se k nim nepřiblížila. A je třeba dodat, že stížnost na Českou televizi, kterou kvůli pořadu odeslaly předsedkyně lidické pobočky ČSBS Jana Bobošíková a starostka Lidic Veronika Kellerová, se v tomto ohledu jeví jako oprávněná.

Ke stížnosti je kromě již zmíněné studie Vojtěcha Šustka připojeno i podobně kritické vyjádření badatele Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslava Čvančary, který se obdobím heydrichiády odborně zabývá desítky let a v Kynclově práci objevil několik zarážejících faktických omylů a chyb. Kromě nich ale upozorňuje i na autorův zvláštní, přehnaně kategorický a necitlivý výrok na adresu lidických přeživších: „Jedině narcismus pomohl přeživším k dalšímu životu.“

Autor televizní reportáže Miroslav Petráček se ve své odpovědi na stížnost ohrazuje proti tomu, že by se svou reportáží snažil o bulvární senzaci, sám to ale svým způsobem potvrzuje. Píše, že cílem reportáže bylo upozornit na osud „z historie /možná úmyslně/ vymazané obyvatelky Lidic“.

Sama reportáž ale nevyznívá tak, že Štěpánka Mikešová byla z historie Lidic vymazána možná úmyslně, ale že to je zcela jednoznačné. Slovy Vojtěcha Kyncla: „Bohužel na Štěpánku Mikešovou se dle mého názoru zcela záměrně zapomnělo.“

Je výmluvné, že tento jednoznačně formulovaný názor nebyl korigován a zmírněn do případnější formulace ani v samé reportáži, ale až v reakci jejího autora na stížnost. A to je poněkud pozdě.

Ublížit pamětníkům, nebo posloužit veřejnosti?
Je možné si také klást otázku, zda veřejně vznést obvinění z tak vážného zločinu, který nebyl ve své době vyšetřován a odsouzen a k němuž existuje jediný nesporný pramen, již nepřekračuje etické mantinely, v nichž by se historik měl pohybovat. Historik Eduard Stehlík, který se heydrichiádou a historií Lidic také odborně zabýval, se domnívá, že „když člověk může ublížit, měl by se držet zpátky“.

A o tom, že toto pozdní a nedostatečně zdůvodněné obvinění, navíc ve formě televizní reportáže jaksi veřejně vyhlášené, může ublížit přeživší dceři Alžběty Doležalové, dnes sedmaosmdesátileté Marii Šupíkové, se dá jen těžko pochybovat. Ohled na paní Šupíkovou je také jedním z hlavních motivů stížnosti a ji provázejícího dopisu starostky Lidic Veroniky Kellerové.

Podle starostky Kellerové se paní Šupíkové velmi dotkly formulace v knize Vojtěcha Kyncla. Reportáž, podle starostky, zatím raději ani neviděla.

Byla to také údajná necitlivost v komunikaci s přeživšími, která byla hlavním důvodem odvolání ředitelky Lehmannové ministrem kultury Zaorálkem. Ředitelka Lehmannová v inkriminované reportáži vystoupila jen velice krátce a nekontroverzně, řekla v podstatě jen to, že tragický příběh paní Mikešové se odehrál ve stejné době jako nacistické vyhlazení obce a do historie Lidic patří. Podle ministra ale selhala v tom, že dělala nepřijatelné rozdíly mezi přeživšími a nechovala se empaticky.

Je to skutečné dilema, protože tu proti sobě stojí dvojí zájem, který je třeba brát v úvahu. Na jedné straně je citlivost k pamětníkům a přeživším, která by nikdy neměla být brána na lehkou váhu. Na druhé straně je zájem veřejnosti, která má právo na to, získat co nejbohatší a nejpřesnější obraz toho, co se v dané době dělo, včetně těch událostí a souvislostí, které byly dlouho opomíjeny, nebo dokonce z pohledu na dějiny zcela vynechávány.

Opravdu není snadné stanovit, kdy má které z těchto hledisek mít přednost. Snad by se dala hranice popsat tak, že zveřejnění podobných citlivých obvinění je obhajitelné a v pořádku pouze v tom případě, jsou-li důkazy jednoznačné, je jich více a nejsou zpochybňovány relevantními odbornými názory.

Pokud tomu tak není, bylo by spíš na místě uplatnit zdrženlivost. A to i v případě, že je autor přesvědčen, že zveřejněním pomáhá dobré věci, konkrétně lepšímu a všestrannějšímu poznání minulosti, které pak může být základem potřebné sebereflexe.

Památka Štěpánky Mikešové, židovské oběti z Lidic, by v Památníku Lidice podle mého názoru měla být připomenuta. Ačkoli její případ nijak nemění celkový příběh obce vyhlazené nacisty, přece jen do ní patří a může přispět k lepšímu, celistvějšímu pochopení toho, co všechno se v oněch osudných dnech v Lidicích událo. Je ale nutné, aby byla tato připomínka formulována citlivě, a především kriticky s ohledem k zachované dokumentaci i odborné historické diskusi.

Je otázka, zda je to v situaci vyhroceného sporu vůbec možné. Je pravděpodobné, že jakákoli, třeba i kritická a diferencovaná zmínka o tom, že existuje pramen označující jednu z lidických obětí za udavačku, by vyvolala odpor a byla by považovaná za nepřijatelnou. Nové ředitelce i řediteli Památníku Lidice rozhodně nelze kromě jiného závidět ani to, že bude nucen či nucena tuto záležitost řešit.

Jaký závěr z toho všeho vyplývá? Tragédie minulosti, jakou nesporně bylo vyhlazení Lidic a Ležáků nacistickou mašinerií, by měla být něčím, co sjednocuje. Přesto tomu tak ve skutečnosti není, a vlastně ani být nemůže.

Pohled na historii je vždy ovlivněn tím, jaké hodnocení přítomnosti kdo má, čeho se v současnosti nejvíc obává. Zjednodušeně řečeno, těžko se na tom, co vlastně dnes znamená „odkaz Lidic“, shodnou dva lidé, z nichž jeden spatřuje větší hrozbu v sudetoněmeckém landsmanšaftu a druhý v putinovských Nočních vlcích.

Vyrovnávat se s takovouto růzností není nic jednoduchého, bude to vždy vyvolávat vášnivé a emocemi nabité spory a pro člověka, který se ocitne v ohnisku těchto rozporných pohledů, to bude znamenat chůzi po tenkém ledě. Útěchou snad může být jen to, že ve srovnání se syrovou krutostí toho, co se v červnu 1942 stalo v Lidicích a Ležácích, to je stále ještě poměrně idylický stav.

A co si myslíte vy? Diskuse (13 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Čtvrtek, 13.Února 2020, 09:48:32

Souhlasím s Vámi pane Outrato.

Vyloženě špatná byla reportáž ČT, a ne dobrá je i práce historika Kyncla, ať si pan Profant prská jak chce.

Jen se mi z dostupných zdrojů nepodařilo zjistit, proč byly útoky největší zuřivosti vedeny zrovna proti ředitelce Lehmannové -- ano, její názor, že na obvinění ČT by měla paní Šupíková reagovat nějakou obhajobou zase v ČT, se skutečně za citlivý považovat nedá, mluvíme o udavačství gestapu, ne o rodinných receptech na dýňový koláč. Ale celkově se mi zdála umírněná a hlavně mimo centrum problému.
Navíc mimo tuto kauzu je za ní přece prokazatelně kus dobré práce.

Celé je to takové divné ...

Filip Outrata - Praha

Čtvrtek, 13.Února 2020, 11:26:11

Já za tím vidím konflikt mezi lidickými pamětníky, zastupovanými paní Bobošíkovou a starostkou Kellerovou, a novou skupinou zaměstnanců památníku v čele s ředitelkou Lehmannovou. Podle mě z toho v médiích vidíme je špičku ledovce.

Vztahy musely "drhnout" dlouhodobě. Je to opravdu citlivé a exponované místo. I předchozí ředitel M. Červencl to popisoval tak, že neustále musel čelit různým problémům...

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Děkuji panu Outratovi za citlivý a neideologický článek. Čtvrtek, 13.Února 2020, 12:01:46

Tvrzení historika Jana Randáka (potažmo historičky Anny Hájkové) o "potřebě tzv. angažovaných dějin" se i ve světle tohoto smutného sporu jeví jaksi......

Ivo Horák - Praha 3

Čtvrtek, 13.Února 2020, 12:54:1

Je pravda, že z jmenovaných lidí opravdu nemám dobré mínění jen o paní Bobošíkové... Nepředpokládám, že se změnila. S vyzněním sloupku Filipa Outraty souhlasím. Myslím si, že výhrady vůči ministru kultury Zaorálkovi nemají v pojednávaném případě většího opodstatnění.

Je samozřejmě smutné, že už až příliš běžná rozpolcennost (a barikádnická mentalita) postihla i tak citlivou oblast, jako je udržování památky obětí právem nejproslulejšího zločinu na českém obyvatelstvu v dějinách.

Nehledal bych šalamounské řešení, ale řešení vpravdě Šalamounovo, aby trapný střet, charakteristický pro dnešní dobu (pomalu 80 let po tragédii) skončil.

Martin Profant - Praha 7

Aleši Morbicerovi Čtvrtek, 13.Února 2020, 21:50:55

Nebojte, prskat jak chci, si budu i bez Vašeho souhlasu. Máme dokonce ústavně zakotvenou svobodu bádání, Vojtěch Kyncl vydal svoji knihu v Academii, prošla řádným recenzním řízením a Martina Lehmannová do toho neměla co mluvit. Obdobně si nepamatuju, že by si do svých repotáží nechala mluvit od vědců, expertů nebo ředitelů zařízení ministerstva kultury, od politiků občas ano, ale to právě Lehmannová není.
Přiznávám, nejsem historik a pro nemám oproti Vám nebo Filipovi Outratovi odvahu posuzovat kvalitu Kynclovy práce. Nečinil jsem tak ani v tom diskusním vstupu, který Vás inspiroval k výroku o prskání. Tam jsem jen zopakoval několik nejhloupějších argumentů z diskuse o popírání holokaustu, oni kupodivu mají pachatelé genocidy zvláštní sklon zbavovat se svědků a dokladů svých činů.

A pak jsem ovšem prskal na ministra kultury. To mě mrzí, protože jsem prskal příliš málo. Po tom, co jsem si poslechl jeho pomlouvání odvolané ředitelky v Českém rozhlase, raději si komentáře o tom bezobratlovci odpusím

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Pátek, 14.Února 2020, 08:36:14

Tak ono asi nepůjde o historii a "odvahu", ale spíš o filozofii vědy, a ta je otevřená i těm bez partikulární odbornosti.
Já přece nemám problém s tím, že gestapo před odchodem zničilo dokumenty, v tom s váma naopak souhlasím - ano, pachatelé genocidy mají ten sklon zbavovat se svědků a dokladů své čuinnosti.
Když nemáme dokumenty gestapa (ani žádné jiné další dokumenty), tak to ale přece neznamená, že je ten Resslův zpětný zápis nezpochybnitelná pravda. Tak jsem pochopil váš příspěvek a proto to prskání.
Vy tvrdíte, že je Alžběta Doležalová gestapácká udavačka. A že je to naprosto jisté.

Jenže nejen filozofa vědy v tomto konkrétním případě napadne, že zpětné svědectví člověka, který Mikešovou předal gestapu, navíc tak spektakulární, nepodpořené ničím dalším ........... opravdu nemáte ani stín pochybností, pane Profante?

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pátek, 14.Února 2020, 10:04:34

Přečetla jsem si toho Šustka, který zpochybňuje Resslovo prohlášení o udání. Jeho tvrzení, že Ressel to napsal proto, aby se vyhnul obviňování vlastní osoby z kolaborace, není založeno na žádných důkazech, je to pouhá domněnka.
K celé kauze je možno dodat, že pokud někdo dělá z hesla "Lidice" zaklínadlo, které má odradit historiky od jakéhokoli šťourání v dění v té vsi před dnem, kdy ji postihla tragédie, nedělá dobře. Přeživší lidické ženy a děti jsou oběti nacistické zvůle. Nejsou ovšem samy.
Nelze z nich dělat výlučnou skupinu obětí, na rozdíl od jiných nedotknutelnou. /Je ale vhodné jim přiznat, že být živoucím pomníkem sebe sama je handicap, za který ti lidé nemohou. Tuhle pozici jim přiřknula poválečná desetiletí./
Objasnění osudu jedné Židovky, která tam žila a která se konce nacismu nedožila, k Lidicím patří. Že to narazilo na ambice Jany Bobošíkové i na bezpáteřnost ministra kultury, je smutné.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Odrazovat historiky od bádání by bylo špatné. Pátek, 14.Února 2020, 12:35:58

Zaměnit bádání s neodolatelnou potřebou soudit a odsuzovat by bylo také špatné, nehledě k tomu, že by to již nebylo bádání, nýbrž "bádání angažované", v některých případech lidsky necitlivé.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Historik bádá, politik nebo publicista soudí. Pátek, 14.Února 2020, 14:27:7

Zaměňovat to je samozřejmě špatné.
Ti, co přežili koncentráky, nejsou chráněni ani před bádáním, což je v pořádku, ani před hloupými soudy. Viz Peroutka.

Martin Profant - Praha 7

Aleši Morbicerovi Pátek, 14.Února 2020, 15:20:4

Vědecké pravdy jsou ze své podstaty sporné. Historik musí procházet prameny, zvažovat jejich důvěryhodnost a pracovat s nimi s příslušnou akribií. Není a nemůže být neomylný. Proto se také, pokud je nutné jeho dílo posuzovat (v recenzích, v diskusích v navazujících dílech, posudcích, před habilitační komisí atd.), diskutuje o tom, zda své závěry podle standardů své vědy řádně dokladoval.

To, co předvedl Vojtěch Šustek a co hned dvakrát v jednom článku referuje Filip Outrata (jednou za sebe, podruhé za Šustka) jako věcná kritika Kynclovy práce neobstojí a jako historická práce napsaná s požadovanou akribií už vůbec ne. Proto to sotva mohu považovat za přesvědčivé zpochybnění kvality Kynclovy práce.
A o čem jsme přesvědčen zcela bez stínu pochybnosti, to je platnost Kynclovy věty z reportáže: „Bohužel na Štěpánku Mikešovou se dle mého názoru zcela záměrně zapomnělo.“ To je výrok o vytváření historické paměti v souvislosti s Lidicemi. Ke každému podobnému vytváření patří i vynechávání a potlačovaní toho, co se do obrazu nehodí.

Mohu lidsky cítit s Marií Šupíkovou, ale to, co Kyncl napsal, nelze charakterizovat ani jako pomluvu, ani jako něco, co si vycucal z prstu. Docela chápu, že některé lidické pobouřila reportáž Miroslava Petráčka (paní Šupíkovou nemohla, pokud bude věřit, že ji neviděla). Jenomže i hodně bývalý a nepříliš úspěšný dramaturg, který se shodou nešťastných okolností stal ministrem kultury, musí vědět, že o zasazení vlastního výstupu a jeho případné sestřihání a podbarvení se dozvíte až když vidíte hotovou reportáž (ani nemluvím o tom, že to musí vědět osoba se životopisem Jany Bobošíkové).

Takže vám na vaší otázku odpovím z druhé strany, protože jinak neumím:

Ministr kultury odvolal ředitelku podřízené instituce a přitom ji vytýkal věci, které rozhodně nebyly v jejich rukou. Když narazil na veřejnou kritiku svého rozhodnutí, navíc si dal práci bývalou ředitelku napadat ad hominem ve veřejnoprávním rozhlase. To je v prvé řadě to, co považuji na celé kauze za podstatné.

Vojtěch Kyncl napsal solidní odbornou monografii a poměrně přesvědčivě popsal příběh jedné židovské ženy. To, že svědectví o udání bylo zapsáno až tři roky po událostech, v textu práce zcela korektně uvedl. Výhrady ke Kynclově práci, které shromáždil Outrata, jsou vesměs spekulativní a nedokladované, v jednom případě od člověka, který chce dostat od Zaorálka Lehmannové místo.

Filip Outrata - Praha

Paní Zemanové Pátek, 14.Února 2020, 17:26:54

Shodneme se v tom, že připomenutí osudu paní Mikešové k Lidicím patří. Není ale jednoduché, jak konkrétně toto připomenutí formulovat. Podle mě by byl korektní zhruba takovýto text:

"Jednou z lidických obětí nacistické zvůle byla Štěpánka Mikešová, pro svůj židovský původ zatčená a deportovaná do KT osm dní před vyhlazením obce.

Existuje pozdní zápis vedoucího četnické stanice E. Ressla, podle kterého Mikešovou udala jedna z lidických žen, Alžběta Doležalová. Tento zápis není potvrzen dalšími prameny a odborníci se neshodují v tom, zda je možné ho považovat za hodnověrný."

Je mi téměř jasné, že pro lidické pamětníky, paní Bobošíkovou a SČBS by to bylo těžko přijatelné, nebo dokonce nepřijatelné. Ale vlastně nevím, jestli bychom se na takovém znění dokázali shodnout i my na půdě této diskuse...

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Jestli jde o text, jaký by měl být umístěn v lidickém památníků, Pátek, 14.Února 2020, 19:04:7

pak bych byla pro to, aby byl rozšířen o údaje, které se týkají paní Mikešové, jako datum a místo narození a podobně.
Jinak mne na tom nic neuráží, poskytuje to prostor pro případné potvrzení nebo vyvrácení toho udání. Souhlasím, že vina paní Doležalivé není dokázaná, aby se o ní mohlo psát jako o jisté věci.

Martin Profant - Praha 7

Filipovi Outratovi Pátek, 14.Února 2020, 19:19:35

Z pohledu připomenutí v Lidicích je toho až zbytečně moc. V rámci památníku by určitě stačilo, že Štěpánka Mikešová, s takovými a takovými nacionáliemi, popř. dalšími údaji, byla osm dní před vyhlazením obce zatčena a později zahynula v koncentračním táboře tam a tam. Jde o připomenutí obětí, nikoli o diskuzi o historickém poznání (to by měl památník respektovat a popularizovat, nikoli vytvářet).
Pokud vím, není tam ani to.

On je ale zásadní rozdíl mezi tím, co patří na pietní místo (pomník nemůže mít poznámky pod čarou) a co do historických knih. V těch přeci jen musí být souvislosti probrány komplexněji, např. propojen ten zápis v četnické kronice nejen s Resslovou téměř konspirační teorií, ale také např. s interpretací toho, že k zatčení Štěpánky Mikešové došlo v době vrcholící heydrichiády a zač vše se tehdy střílelo.

A hlavně po tom, proč odcházel z funkce Antonín Staněk -- slušný ministr by řešení podobného sporu nechal na Radě Památníku, obsazené lidmi s odbornou autoritou, ne nutně jen historickou. Ale on nemůže, protože takovou radu nemá, tudíž půjde Památník Lidice dál ode zdi ke zdi.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.