Pracovat pro Lidice ve jménu historické pravdy

Otevřený dopis

Ministr kultury Zaorálek je zaměstnanci památníku Lidice viněn z toho, že podlehl tlaku pobočky Svazu bojovníků za svobodu vedené Janou Bobošíkovou. Vydáváme jejich otevřený dopis a také otevřený dopis poslední žijící lidické ženy.

My, níže podepsaní prohlašujeme, že nesouhlasíme s přijetím rezignace ředitelky Památníku Lidice, příspěvkové organizace Ministerstva kultury ČR, paní Mgr. Martiny Lehmannové.

Ředitelka Památníku Lidice rezignovala po dlouhodobém nátlaku ze strany obce Lidice reprezentované starostkou obce, paní Veronikou Kellerovou a ze strany Českého svazu bojovníku za svobodu, reprezentovaného oblastní organizací Lidice, která je vedená paní Ing. Janou Bobošíkovou. Ministerstvo kultury se k nátlaku připojilo a paní Martinu Lehmannovou vyzvalo k rezignaci.

Paní Bobošíková a paní Kellerová vedou dlouhodobou štvavou kampaň proti Památníku Lidice a jeho ředitelce. Situace vyeskalovala během roku 2019, kdy se, nejen mediální, útoky vůči ředitelce a vedení Památníku stupňovaly. Celá řada vykonstruovaných a absurdně vyhrocených kauz vedla k bezprecedentnímu nátlaku na osobu paní Martiny Lehmannové. Ministr kultury, Lubomír Zaorálek, se k nátlaku postavil tak, že pro zachování svého politického statu quo postavil ředitelku Památníku Lidice do situace, kdy si musela vybrat mezi rezignací a odvoláním.

Práce odvedená paní Lehmannovou v pozici ředitelky Památníku Lidice a Památníku Ležáky pozvedla úroveň těchto celosvětově významných míst paměti. Paní Lehmannová svou činností přispěla k šíření významu památníků jako důležitých paměťových institucí, které v průběhu jejího působení vstoupily do progresivní éry reagující na výzvy 21. století. V době rostoucího extremismu ve společnosti mají lidé jako paní Lehmannová ve vedení těchto institucí své nezastupitelné místo.

Žádáme, aby se Ministerstvo kultury nerozhodovalo ad hoc na základě nepodložených stížností, které jsou ze strany paní Bobošíkové a paní Kellerové opakovaně předkládány, a to jen kvůli vlastnímu politickému profitu a bez ohledu na profesní kvality a na vysokou úroveň odvedené práce.

Chápeme jako nepřijatelné, aby byl vytvářen tlak ze strany ČSBS, obce Lidice a ministra kultury kvůli vykonstruované kauze, ve které byla Martina Lehmannová nucena k odsouzení a odmítnutí nezávislé vědecké práce. Pokud by tak učinila, popřela by demokratické, vědecké i občanské principy. Donucení k rezignaci tak vnímáme jako popírání historických faktů, politizaci vědy a kultury, a to za účelem „politického klidu“ ministra kultury.

Žádáme, aby se v demokratickém státě 21. století neděly věci, jako je rezignace progresivní, profesionální a schopné ředitelky z politických důvodů. Věříme, že připojením se k tomuto vyjádření i Vy vyjádříte svůj postoj k situaci, která byla uměle vytvořena skupinou lidí, kteří sledují svůj vlastní politický profit a z osobních, nikoliv profesních důvodů, naplňují své cíle pomocí lží a manipulace.

Toto prohlášení podpory sepisujeme a předkládáme my, zaměstnanci Památníku Lidice, kteří vyjadřujeme svou podporu paní Martině Lehmannové a věříme, že 30 let po Sametové revoluci ještě může pravda vítězit.

Za zaměstnance Památníku Lidice:

Bc. Filip Petlička, Michal Šutinský, Mgr. Stanislava Doleželová, Mgr. Viktor Janák, Mgr. Markéta Jonášová, Bc. Jitka Bůžková, Mgr. Roman Škoda, Mgr. Barbora Buchtelová, Ing. Dagmar Kosová, Sylva Novotná, Mgr. Michaela Brábníková, Mgr. Tereza Feltlová, Lenka Knorová, Petra Zahrádková, Dis. 

Žádáme, aby se Ministerstvo kultury nerozhodovalo ad hoc na základě nepodložených stížností, které jsou ze strany paní Bobošíkové a paní Kellerové opakovaně předkládány... Foto Jakub Poláček

Věřím, že už minuly časy, kdy byly naše lidické osudy ideologicky manipulovány

Vážený pane ministře,

jsem poslední žijící lidická žena. Zažila jsem onu osudnou tragédii, ale také jsem v koncentračním táboře Ravensbrück poznala soudržnost lidických pozůstalých. S lítostí proto vnímám rozkol nás, posledních pamětníků těch událostí. Záleží mi na tom, jak jsou Lidice a historické události kolem nich prezentovány, záleží mi na hledání pravdy.

Napsala jsem dvě knihy vzpomínek (první byla přeložena do němčiny a angličtiny), přes svůj věk spolupracuji s Památníkem, kdykoliv jsem požádána, a absolvuji besedy a přednášky. V Lidicích bydlím a dokud ještě žiji, chci ve jménu té historické pravdy pro Lidice pracovat.

Proto mě velmi znepokojila zpráva o rezignaci ředitelky Památníku paní Martiny Lehmannové. Paní ředitelka zřejmě neustála tlak lidické organizace Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), která sdružuje část přeživších lidických dětí a které předsedá paní Bobošíková. Byla zvolená na schůzi, kam jsem já ani další dvě tehdy ještě žijící „poslední ženy“ nebyly pozvány.

Ze svazu jsme poté na protest proti tomuto způsobu volby vystoupily. Od té doby byl náš (nyní už jen můj) hlas svazem ignorován. Situace se vyostřila vloni v červnu po odvysílání kontroverzní reportáže České televize, která vzbudila nelibost některých pamětníků a vyvolala ostrou kritiku nejen vůči autorům, ale i vůči ředitelce Památníku, která v reportáži také neutrálně vystoupila.

Spolupráce skupiny „lidických dětí“ s Památníkem zcela ustala. Účastnila jsem se schůzky, kde se paní ředitelka Lehmannová pokoušela situaci zklidnit, a také jsem apelovala na smíření ostatních pamětníků. Zůstala jsem však osamocená. Nevhodně načasovaná reportáž ČT, kterou ředitelka nemohla ovlivnit, posloužila k diskreditaci její osoby i její práce.

Já si však na činnost Památníku nemohu stěžovat. Z mého pohledu funguje dobře, důstojně a se vší zodpovědností. Věřím a doufám, že už minuly časy, kdy byly naše lidické osudy ideologicky vykládány a účelově manipulovány. Proto se také obracím na Vás, pane ministře, abych Vás o tom, co si o tom myslím já, poslední přeživší žena informovala.

Velmi bych si proto přála, abyste rezignaci paní ředitelky nepřijal.

S pozdravem

Jaroslava Skleničková

    Diskuse
    To, že byla jedna z lidických žen antisemitka a udavačka, jak bylo doloženo, přece v žádném způsobu nesnižuje ani nepřekresluje význam lidické tragédie. Pro mě osobně takhle dokonce nabírá ještě větší plastičnost, doba byla krutá a vybičovaná...

    Navíc paní Lehmannová jestli jsem to dobře pochopil tu vědeckou práci prostě vzala na vědomí, nebyla její autorkou, ani ji nekriticky neoslavovala. A krátce pohovořila v dokumentu ČT. Z tohoto nicotného blátíčka se teď vaří kaše pro velké kluky v politice.
    Zato dobré poctivé práce jsou za ní hory.

    Na Aktuálně.cz se spekuluje, že za tím vším stojí tlak komunistických poslanců, a že je Lehmannová oběť politického byznysu. Že je oběť nestabilní menšinové vlády, která musí platit výpalné svým komunistickým podporovatelům. A komunisté jsou dnes velcí vlastenci.

    "Ministr Zaorálek sliboval odborně podložený management kultury, v případě Památníku Lidice se ale proměnil v klasického českého technologa moci, pro něhož jsou zákulisní hry důležitější než práce a lidé v jeho vlastním resortu."

    Pokud je to pravda, byl by to smutný pád ministra Zaorálka...
    JP
    January 27, 2020 v 10.41
    Podle všeho za tím vším stojí obskurní spolek "Svaz protifašistických bojovníků". Že se Zaorálek nechal zapřáhnout do jeho záměrů, je naprosto neuvěřitelné; a je to další doklad morálního sestupu toho svého času nadějného politika.
    Zajímavé je, jak ministr Zaorálek faktické odvolání Lehmannové zdůvodňuje v Právu. Mluví o neschopnosti vcítit se a rozumět "přeživším".

    http://blog.aktualne.cz/blogy/lubomir-zaoralek.php?itemid=35711

    Že jde jen o část přeživších, o osm z nich, kteří jsou členy ČSBS, se mihne jen v úvodu článku, dál už se pracuje s tím, že mluvíme o všech přeživších.
    A s nimi (prý) je Lehmannová v absurdní válečném stavu", řečeno se Zaorálkem.
    Je nemožné, že by nevěděl o rozkolu v téhle organizaci a o tom, že ji ovládla politička Bobošíková. O protestním odchodu části těch přeživších, kterými se zaklíná...

    No, zkrátka,
    než že by se Zaorálek nechal "zapřáhnout" do záměrů ČSBS,
    opravdu to spíš vypadá na to, že se do celé věci namontovali čeští komunisté, oni mají k těmhle politicky ovládaným protifašistickým skupinám vztah.
    A že ten tlak na odstoupení Lehmannové vycházel z mnohem vyšších sfér než je ČSBS, přímo z parlamentní komunistické frakce.
    January 28, 2020 v 13.16
    Zaorálek v bahně zamanismu, babišismu a normalizačních kádrů
    Býval to nadějný politik sociální demokracie, ale to byl Hamáček kdysi také.
    JK
    January 28, 2020 v 14.16
    Mládí není žádná zásluha. Z každýho mladýho bejka se jednou stane starej vůl.

    (Bohužel jsem to nevymyslel já a kdybyste mě pokrájeli, tak teď už si nevzpomenu ani nedohledám, kdo to řekl...)
    JP
    January 28, 2020 v 14.20
    To byl Jan Werich, pane Kalousi. Možná že je těch tradovaných verzí více; já to mám v paměti uloženo tak, že Werich svého času konstatoval, že "i každej starej vůl by jednou mladej - vůl!"
    Hm,
    tak ono je to nakonec možná všechno jinak.

    Není vůbec jisté, že Mikešovou udala Šupíková, jak tvrdí Vojtěch Kyncl z Historického ústavu AV. Tohle stašné obvinění je (prý) založeno pouze na zpětném tvrzení četníka Ressla, který Mikešovou gestapu fyzicky předal. Mnohem pravděpodobnější je, že si to po válce vymyslel, aby vina nepadla na něho.

    Z mého pohledu je naprostá katastrofa, aby z HÚ AV vycházely takové hrůzy.

    Měl jsem tu informaci za potvrzenou ...
    MP
    January 28, 2020 v 17.43
    Martinovi Šimsovi
    Ona doba, kdy byl Zaorálek nadějný politik je opravdu už tůze dávná. Ale na druhou stranu nutno říci, dokázal být nadějným - a právě jen nadějným -- politikem dlouho a byl jím v dobře honorovaných funkcích. Ledacos po něm steklo jak voda po kachně -- bylo to například Zaorálkovo ministerstvo, které započalo a později eskalovalo nekonečný korupční skandál s ukrajinskými pracovníky (ostatně Petříček v započaté tradici úspěšně pokračuje). Čekal bych, že Zaorálkovo image nadějného politika definitivně zničí jeho angažmá v odstavení Sobotky a další sebevražedné kroky tehdejšího volebního triumvirátu, ale propad ČSSD byl tak velký, že se dokázal ještě jednou vynořit jako naděje. A kultivované chování a plná huba slibů různým skupinám stačily, aby si ten dojem nadějnosti udržel navzdory tomu, že tam, kde je to v agendě ministerstva kultury už dávno pět minut po dvanácté nedokázal pohnout s ničím.
    Bylo by to ještě dobré, kdyby v případě Lidic podléhal tlaku komunistických poslanců, on prostě reaguje i na povytažení obočí vrchního hradního poskoka Ovčáčka.

    MP
    January 28, 2020 v 17.52
    Aleši Morbicerovi
    Nebojte, ony přijdou další pochybnosti. Například zadržení paní Mikešové, její transport a dokonce i zápis v knize mrtvých příslušného koncentračního tábora, to vše je dokumentováno jen v nacistických pramenech a kdo by věřil zápisu nacisty proti slovu dcery lidické oběti?
    A ta manipulace, které se historik dopustil: nejprve pečlivě dohledal doklady o zatčení, průběhu internace a smrti paní Mikešové a pak to vše spojil se zápisem, který provedl četník téměř o čtyři roky později. Vždyť v tom byla zjevná zlá vůle, podpořit ten zápis rádoby nevyvratitelným kontextem.
    JP
    January 29, 2020 v 15.05
    O nadějných a beznadějných politicích
    Ještě bych se vrátil k vyjádřenému názoru pana Kalouse, že kdo je prohnilým dnes, musel takovým být už dříve.

    To je velice nejednoduchá otázka. Na jedné straně - ano, když se někdo (později) ukáže být naprosto bezcharakterním, pak je málo pravděpodobné, že určitou vadu charakteru neměl už ve svých letech mladších.

    Jenže: takto to platí jenom pro vyloženě vyhraněné případy. Ale naprostá většina společenských vztahů a konání je prováděna víceméně "normálními" lidmi, kteří nejsou ani vyloženými psychopaty, ani anděly. Jsou něčím mezi tím; a mají v sobě určitý potenciál k obojímu.

    Konkrétně Lubomír Zaorálek: slyšel jsem kdysi jeho projev na demonstraci v průběhu listopadového převratu. A není možno mu upřít: byl to projev nejen ryze rétoricky kvalitní, ale byl to i projev v dané situaci odpovědně jednajícího, poctivého a slušného člověka a občana. Který se postavil - a v danou chvíli ještě odvážně - totalitní moci, v zájmu lidské svobody.

    A teď je nutno si položit otázku: proč je ten současný Zaorálek natolik jiný, než tehdy? Rétoricky dozajista stále ještě suverénní; ale kam zmizel ten jeho tehdejší mravní étos? Proč se dnes - místo aby i dnes hleděl především na práva utlačovaných či jinak znevýhodněných - proč se místo toho veze na pohodlném povozu státního aparátu a státní moci? Proč už jenom bezmyšlenkovitě přežvykuje, co se od něj - ze strany tohoto aparátu a této moci - očekává a vyžaduje? Kam se ztratil ten původní, ten ryzí, ten autentický Zaorálek? Vody ho odnesly, vítr ho odvál?...

    Nikoli; ale Zaorálek byl prostě - stejně tak jako mnozí jiní - prostě pohlcen "realitou". Totiž právě tou realitou struktur moci, která si vytváří svůj vlastní svět, svou vlastní morálku.

    Jinak řečeno: kdyby se nějakým způsobem zachoval ten původní revoluční, pravdivý étos - pak bychom zde stále měli toho "starého dobrého" Zaorálka. Jenže právě na jeho osobě se naprosto zřetelně ukazuje, jak panující systém, panující poměry si člověka (většinou) velice úspěšně přizpůsobují k obrazu svému. Téměř by se chtělo opakovat svého času pověstný výrok Antonína Novotného (vyslovený v souvislosti s procesy padesátých let): "No nakonec ty mlýny které oni roztočili je samy semlely!"

    Ten aparát, ten mechanismus státní moci má opravdu obrovskou sílu; a dokáže "semlít" skoro každého. Pro takové typy jako je Zaorálek má tento systém tu obrovskou výhodu, že (většinou) nejedná zcela evidentně amorálně. Vždycky je možno nalézt si nějaké "dobré důvody", proč jednat v souladu s tímto aparátem, a nemuset se postavit proti němu. Je to velice nenápadný, postupný proces, kdy daná osoba je "semílána" jenom kousek po kousku. Takže si ani vůbec sama nedokáže uvědomit, že je nakonec už někým úplně jiným, nežli dříve.

    Rozhodují je ale tedy toto: naprostá většina (politických) aktérů bude nakonec jednat tak, jak bude nastaven celý ten aparát, jehož jsou součástí. Jestli tento aparát bude nastaven konec konců jenom na cynické boje o vlastní moc - pak ani ti aktéři nebudou jiní. Všechno tedy nakonec záleží na tom, jak onen aparát nastavit tak, aby naopak produkoval morálně nezlomené politiky. Ty "mlýny" mohou pracovat i k dobrému.
    MP
    January 29, 2020 v 15.37
    Josefu Poláčkovi
    Jinde píšete docela nesmlouvavě o hercích a tady s takovým pochopením o tragedii politika. Tedy člověka, který na rozdíl od herce nepředvádí cizí charakter, není závislý na cizím scénáři a nemusí brát každou šmíru, aby vůbec zůstal v oboru.
    Znám příliš mnoho lidí, kteří byli v politice stejně dlouho jako Zaorálek a nesemlelo je to. A znám ty, kteří odešli, když další setrvání v politických funkcích už znamenalo přijímat něco, co přijmout nemohli.
    Neomlouvejte to, že se někdo pro moc a posty stal bezobratlý, aparátem. To by nebylo slušné nejen vůči takovému Petru Pithartovi nebo Míše Šojdrové, abych jmenoval alespoň bez diskuse slušné a pracovité politiky se srovnatelnou dobou pobytu ve vysoké politice a ve srovnatelně odpovědných funkcích, ale ani vůči Markovi Bendovi nebo Sašovi Vondrovi, tedy stejně dlouho sloužícím politikům s velmi povážlivými episodami v kariéře, ale ani nejsou bezpáteřní.
    JP
    January 30, 2020 v 14.57
    Pane Profante, tady jste ale opravdu zásadně nepochopil základní intenci mého minulého příspěvku. Já jsem primárně nepsal o Zaorálkovi - nýbrž o tom, jak zcela zásadní vliv na charaktery lidí mají podmínky, do kterých se tito lidé dostanou.

    Opakuji znovu: naprostá většina lidí nejsou ani vyhranění psychopati, ani andělské bytosti. Jsou někde uprostřed; a mají potenciál k obojímu. A záleží na zcela konkrétních okolnostech (v daném případě na zcela konkrétním nastavení politického systému), který z obou těchto potenciálů bude aktivován, a stane se dominantním.
    MP
    January 30, 2020 v 22.11
    Josefu Poláčkovi
    Jsem rád, že jste mi mé nepochopení vysvětlil.
    JP
    January 31, 2020 v 15.26
    Jsem vždy k službám, pane Profante. ;-)
    + Další komentáře