Lidická hrušeň, němá svědkyně, která viděla vše

Letos už počtvrté vyšel 9. května z brány koncentračního tábora Ravensbrück pochod na počest lidických žen. Vedení římskokatolické církve hodlá v Památníku Lidice instalovat Lidickou madonu. Pamětnice však víru ztratily.

Němá svědkyně. I tak se říká lidické hrušni, která jako jediný ovocný strom přežila vypálení Lidic 10. června 1942. V roce 2001 to zjistil místní občan Antonín Nešpor - vyprávěla mu to jeho maminka, viděl dobové fotografie a mluvil s tehdy ještě žijící paní Annou Pekovou, která hrušeň s tehdejším obecním strážníkem Václavem Vandrdlem vysadila. Hrušeň roste u hlavní cesty Památníku Lidice, mezi můstkem přes potok a půdorysem kostela, vedle studny.

V roce 2007 se panu Nešporovi, který stojí v čele občanského sdružení Lidice, podařilo prosadit, aby byla hrušeň prohlášena za památkově chráněný strom. Každý rok se tam scházejí lidé, aby si tragické události v Lidicích připomněli. Letos tam promluvil novinář Stanislav Motl, který připomněl další událost v Lidicích - zastřelené lidické muže tam musela do společného hrobu uložit třicítka terezínských vězňů. Hrob museli během dne a noci, bez jídla a pití, vykopat. Jinak by byli popraveni také.


Lidická hrušeň jako jediný ovocný strom přežila vypálení Lidic 

Hrušeň byla svědkem všech těchto hrůz. Tiše stojí a ví! Letos u ní zazpíval soubor lidových písní a tanců Čtyřlístek z Nového Strašecí, který následně zahrál, zazpíval a zatančil i v kulturně-duchovním Domě Oáza, nacházejícím se v nových Lidicích. Hudba tak doprovodila výstavu obrazů oné hrušně. Kreslili ji dospělí, malíři i kolektivy dětí, stále stejná hrušeň pokaždé jinak, jinýma očima. Výstava je putovní.

Nechyběly ani dva obrazy, které vznikly již v roce 1942 - úplně první obraz Lidic namaloval Václav Mleziva, kreslil jej čtyři dny, od 11. do 14. června 1942, čímž riskoval život. Lidice tehdy mizely… Na obraze jsou některé domy celé, jiné bez střech, další již v plamenech. Druhým obrazem z té doby je obraz Karla Karase, kterého při malování zatklo gestapo, jež mu skici zabavilo a zakázalo Lidice kreslit. Doma je tento kladenský malíř nakreslil zpaměti.

Vzpomínky se zúčastnily i žijící lidické ženy - Miloslava Kalibová a Milada Cábová. Paní Cábová, která léta žila z Prahy a na stáří se vrátila do Lidic - do malebného bytečku se zahrádkou v Oáze (byteček tam má i „lidické dítě“ Libuše Součková), přítomným novinářkám vyprávěla o pochodu smrti z Ravensbrücku do osvobozené vlasti, kam se tehdy vrátilo pět lidických žen.

Letos - už počtvrté - vyšel 9. května z brány koncentračního tábora Ravensbrück pochod na počest těchto žen, každoročně jeho účastnici, mezi nimiž opět nebude chybět Milena Městecká z Prahy, ujdou za čtrnáct dnů asi 469 kilometrů.

Milada Cábová vzpomínala, jak ženy opouštějící koncentrák cestou potkaly pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého, který se také vracel domů, i na to, jak jim v koncentráku radila a pomáhala komunistická novinářka a odbojářka Jožka Jabůrková, která byla 31. července 1942 umučena v bunkru Ravensbrücku.

Paní Milada vzpomínala i na to, jak se asi po třech dnech, co byla s maminkou zpět - u sestry ve Stehelčevsi, na kole vydala podívat do Lidic. Viděla jen pusto prázdno, jen pole. Nepřenosný pocit.

Miladě Cábové bylo v roce 1942, kdy byly Lidice vypáleny, sedmnáct let, do koncentráku putovala tehdy s maminkou. Tatínek byl zastřelen spolu s dalšími lidickými muži. Její maminka tak přišla již o druhého manžela, první zahynul v první světové válce.

Pan Nešpor řekl, že tehdy ty z lidických žen, které bývaly věřící, o víru definitivně přišly. V koncentráku stále věřily, že ještě někdy uvidí své děti, muže, obec…Vrátily se domů a přišly o všechno: o děti, o muže i o obec, o domov. I proto dodnes není v Lidicích kostel, zůstal jen výše zmíněný půdorys.

Přes to, že lidické ženy (ani zástupci občanského sdružení Lidice) nestojí o žádné katolické symboly v obci, což novinářkám řekla jak paní Cábová, tak pan Nešpor a další účastníci sobotní vzpomínky, vedení římskokatolické církve hodlá v Památníku Lidice instalovat Lidickou madonu. Má se tak stát letos, v sobotu 14. června, v rámci oficiálního pietního aktu. Instalovat ji má přímo arcibiskup pražský a primas český Dominik Duka.

Akademická malířka Renáta Kaiserová (jejíž rodina má na lidické události neblahé vzpomínky) to nepochybně myslí dobře, když uvedla, že madona má být symbolem všech maminek, které ztratily své děti. Ovšem - když dosud žijící lidické ženy a další potomci pamětníků a pamětnic katolický symbol v Památníku Lidice nechtějí (z důvodu, že o víru je připravily tragické události), mělo by to být respektováno. Smutné je, že se jich nikdo ani nezeptal, přitom je to tak citlivé…

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

S tou madonou je to složitější Úterý, 3.Června 2014, 00:08:4

Díky moc za zajímavý text. Přečetla si jej i jedna kamarádka, která do regionu často zajíždí jako reportérka a s lidmi v Lidicích několikrát točila, a napsala mi, že s tím odporem k madoně prosazované církví to není tak jednoznačné ... proti je prý jednoznačně především sám pan Nešpor, a dále účastnice pochodu paní Městecká, která se s panem Nešporem úzce přátelí, a pak ono asi osmičlenné o. s. Lidice. Jak pan Nešpor, tak členové sdružení se ale narodili až po válce.

Přeživší „lidické děti“ si naopak umístění madony přejí, a to (prý) téměř jednohlasně. Kamarádka dělala rozhovor s panem Horešovským, paní Šupíkovou a dalšími.

V mailu mi potom přímo píše: „Před závorku vytýkám, že je mi ta myšlenka madony na oltáři na území bývalého lidického kostela na pietním území taky protivná, včetně toho, že tam bude sloužit mši Duka. Chtěla jsem celou věc podrobně popsat, ale když jsem byla několikrát v Lidicích a bavila se s lidmi, i se starostkou, taky vnučkou paní z Lidic, co byla v koncentráku, musela jsem bohužel konstatovat, že pan Nešpor je téměř samojediný.“

... tak to jen na doplnění.

A ještě mi napsala takovou zajímavost k té hrušni ... „Na fotkách, říkají mi pamětníci, prý žádná hrušeň nebyla. Němci podle všeho zplanýrovali opravdu celou obec, možná pak na tom místě vyrazil nějaký úponek... nevím (...) Samotnou by mě zajímalo, jak to s hrušní bylo.“

Zima1

Petr Jedlička - editor zahraničního zpravodajství

Z dalšího mailu Úterý, 3.Června 2014, 13:16:2

Došel mi k tématu další mail, tentokrát od paní Městecké zmiňované v předchozím příspěvku. Žádá, abych dementoval uvedené tvrzení, že ona s umístěnímm sochy Panny Marie Lidicke nesouhlasí. Tímto tak s omluvou činím.

Paní Městecká pak uvádí ještě několik zajímavých slov k oné hrušni ... "Hrušeň byla (v době vyhlazení Lidic) jen mladým štěpem, který se detonací naklonil a byl téměř vykořeněn, v troskách zasypán a málo viditelný. Je zázrak, že vůbec přežila."

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.