Pomalu začínám být na ty tklivé morální kýče alergický. "Frázovitě podané pravdy" je samo o sobě spojení výsostně burleskní.

Pod vznešenými slovy o "demokracii" se ukryje cokoliv. Ano, buďme demokraté! Nebuďme extrémisté! Neřešme ekonomicko-společenské systémy! Hlavně se mějme rádi!

Nemůže existovat nic jako demokracie, když procento privilegované menšiny vlastní víc než čtyřicet procent planety, šmankote! Nechápu, že tak očividně logický fakt je pro spoustu "morálních obhájců demokracie" nedosažitelný...

Pane Karene, nepřišlo Vám v souvislosti s generálem Tomášem Sedláčkem na mysl, že podstatné nebyly ani tak jím vyslovené pravdy (ty může pronášet i dobře vycvičený papoušek), ale jeho životní praxe? Ta mi příliš kýčovitá nepřipadá a za zmínku stojí, neboť koneckonců "příklady táhnou" - pokud se o nich ví.

Nevím, napadlo mě, jestli není trošku bizarní glorifikovat a oslavovat člověka, jehož životním posláním bylo co nejefektivněji zabíjet co nejvíce jiných lidí.

Oslavovat vojáky - nevím, nevím. Generálové nacistického Německa také byli ryzí vlastenci a bojovali chladnokrevně proti nebezpečím totality.

Příklady bych asi hledal jinde.

Výše zmíněnou úvahu brát prosím s nadsázkou...

leč jsem pamětnice, takže si nemohu dovolit nezveřejnit poznámku.

Chce-li někdo coby rozhněvaný mladý muž ve svých stanoviscích vyjadřovat se též k nedávné minulosti lidu země, do něhož se zrodil, měl by ctít uplynulou realitu života tohoto lidu. Pokud ji zná.

Historii jakž takž znám, neb jsem ji tak trochu vystudoval. Nicméně to mi nebrání zpochybňovat oslavu vojáka. Už princip toho povolání "budu vraždit jiné lidi, až mi to autorita nařídí" je mírně děsivý.

Jak by se generál zachoval, kdyby dostal rozkaz od legitimní klerofašistické vlády? Také by přece musel splnit svou vlasteneckou povinnost. Voják disciplinovaně plní rozkazy a neptá se.

Opravdové hrdiny vidím ve vůdcích dělnického hnutí 19. století, kteří nesli emancipační potenciál osvobození člověka, který tahle civlizace kdysi měla.

O těchto autentických hrdinech se nemluví. Místo toho velebíme zabijácké nástroje vůle privilegovaných elit...

(Čímž v žádném případě nechci snižovat Sedláčka jako člověka - byl jistě výjimečný)

Pan Karen chce možná říci, že voják Sedláček dělal dobře, možná vyjímečně dobře, své řemeslo. Kdežto oni vůdcové dělnických hnutí dělali něco víc. Nesli svou kůži na trh, ne v rámci svého povolání, ale protože měli vizi: chtěli lepší svět. Možná, že ho chtěl i generál Sedláček, ale představoval si jej zřejmě jinak. "My přece nemůžeme zapomenout, co se s námi dělo v 50. letech. Nemůžeme vymazat z paměti všechny popravené, zabité, umlácené nebo postřelené na hranicích.“ Panu generálovi se dostalo útlaku komunistického režimu, ovšem zřejmě ne bídy 1.republiky. Tím byl formován jeho životní postoj. VH to viděl zřejmě stejně. Je třeba však říci, že ti, co bojovali za naši vlast, a to bez rozdílu politického smýšlení, si zaslouží naší úctu. V dobách generála Sedláčka byla armáda určená k obraně vlasti, dnes jsou to již více profesionální žoldnéři.

v souvislosti se studiem historie pana Karena se přesto o sdělení osobních prožitků pokusím. Hovořím z pozice někdejšího děvčete, které bylo přijato na „Státní dívčí reformní reálné gymnasium ve Slezské Ostravě“ (a bylo mu jakožto „socce“ pro dobrý prospěch prominuto školné), aby se stalo zanedlouho v témže školním zařízení žákyní „Realgymnasium für Mädchen mit tschechischer Unterrichtssprache in Mährisch Ostrau“. Ze spolužaček Židovek (v mé třídě to byla necelá desítka děvčat středostavovské vrstvy) se nevrátila žádná.

Že stejný osud, připravovaný s časovou rezervou celé české populaci této země, se nestačil naplnit nebylo díky zbožným přáním, ale zásluhou vojáků (nejen českých), kteří bojovali proti Wehrmachtu. Hovořit o těchto vojácích jedním dechem se zmiňováním „zabijáckých nástrojů vůle privilegovaných elit“ mi přes veškerá podotknutí typu „v žádném případě nechci snižovat Sedláčka jako člověka“ připadá deshonestující. Doporučila bych studium historie pokud možno doplňovat „ex privata industria“ pečlivým zvažováním všech podmínek tehdejší reality života – zvlášť když máte tu smůlu, že všichni pamětníci oné historie ještě nezemřeli.

Já nijak nesnižuji odvahu těch vojáků, kteří bojovali proti nacismu.

Ale co třeba nevyvratitelná odvaha těch německých vojáků? Ti už nebyli odvážní, když útočili na Polsko? A kdyby se Sedláček narodil jako Němec, třeba by strategicky přemohl Rusy na východní frontě...

Problém osobních pohledů je právě ta "strategie indentifkace" (tedy opravdu přišlo zlo a spousta statečných lidí / vojáků proti němu bojovala). Já prostě volím strategii "distance" - kdyby se lidé bezmyšlenkovitě nepodřizovali autoritě (což je až na světlé vyjímky definice vojáka), tak nemusela žádná válka vůbec být.

Nepotřebujeme poslušné vojáky, potřebujeme neposlušné občany...

Jenže válka byla. Víme, kdo ji rozpoutal. Takže: statečný německý voják, pakliže si to v hlavě srovnal a měl k tomu třeba dost informací, dezertoval nebo vypověděl poslušnost. Statečný spojenecký voják bojoval, jinak by je nikdy neporazil.

Pardon, ale v určité fázi začíná být tenhle relativismus velmi škodlivý.

Německý voják věděl, že válku rozpoutali židé a že hájí svou vlast, když útočí na Polsko, které válku vyprovokovalo. Statečně bojoval za správnou věc. Anebo myslíte, že všechny vojáky wermachtu posedl zlý čert a zničil jim morálku?

Problém je podle mě to povolání "voják". Tedy "zabiji, až mi to vyšší autorita nařídí". Proto si myslím, že bychom se neměli dovolávat poslušných vojáků jako příkladů pro současnost a argumentovat jimi jako vzorem pro demokracii jako to činí F. Kostlán v článku.

No tak to snad ne. To je teda relativismus bez otazníku. "Věděl"? "Za správnou věc"? Aha, vše je relativní, já zapomněla.

Některý voják plní rozkazy, protože je za to placen, některý je plní, protože s nimi souhlasí. Pro pozorovatele je někdy těžké to rozlišit, protože do duše nikomu nevidíme. A tak hodnotíme, když někdo bojoval na té straně, kterou považujeme za správnou, nikoli to, z jakých pohnutek ten člověk bojoval.

Možná se to sem zrovna nehodí, ale mimochodem se mi vždycky zdálo divné, proč se sudetským Němcům vytýkala vlastizrada. Mohlo se jim vytýkat všechno možné, ale vlastizrada jen těžko, protože oni Československo za svou vlast nikdy neuznali.
Není lhostejné, jaký má člověk z něčeho subjektivní pocit.

Němečtí vojáci na tom nebyli až zas tak špatně s inteligencí, aby si všichni mysleli, že bojují za obranu Německa. Stejně jako občané Říše. Ale hlavně je lákala představa nadlidí, kteří po válce budou sedět na zápraží svých velkostatků a budou se dívat na pole, kde se budou hrbit podlidé, aby jim zajiš´tovali nadstandartní život. Ta jejich víra ve spravedlivou válku byla podpořena hlavně představou materiálních zisků, stejně jako u Bushe, Rumsfelda či Albrightové. To je motivace, která vždy zabere.

No já myslím, že vojáci si z válek místo velkostatků spíše odnášejí o končetinu méně, traumatické poruchy a zničené životy. Ty velkostatky získají právě ty privilegované elity, jejichž rozkazy vojáci slepě ve jménu vlastenectví, statečnosti a pravdy disciplinovaně plní.

No a co třeba Orwell, když narukoval do Katalánska, byl odvážnej? Jak to u něj bylo se slepým plněním rozkazů privilegovaných elit?

No a jak to taky s těmi anarchistickými milicemi dopadlo, že...

Ale je pravda, že třeba v Chiapasu v Mexiku také bojují vojáci a tam se o nadvládě elit určitě hovořit nedá...

Vystudovaný historik Karen netuší, že gen. Sedláček, když bojoval proti nacismu, neplnil žádný rozkaz. Naopak, musel emigrovat ze své vlasti přes půlku bojující Evropy, aby se k možnosti bojovat proti zlu vůbec dostal, a kdyby ho Němci zajali, skončil by na popravišti jako vlastizrádce. Zaplaťpánbůh se lidí jako on našlo dost, takže byl nacismus poražen a lidé jako pan Karen si mohou svobodně blábolit na internetu. Zřejmě je to cena, jakou musíme za svobodu, vybojovanou krví hrdinů, platit.

Pane Konvalinko, vy jste žertéř! S Vámi je vážně legrace! Já jsem mluvil o problematice povolání voják, nikoliv o osobním profilu generála Sedláčka. A vy jste se tu vlastenecky skoro rozplynul :)

Ano, slzavě pějme hymnu, dojímejme se nad hrdiny (každých deset let jinými), plaťme krví za boj proti zlu, odhoďme podvratný morální relativismus, upněme se Pravdě a Lásce a děkujme současné nekonečné svobodě, rajské demokracii a božskému dobru! Halelujá :D

Teď se nechci vyjadřovat konkrétně ke generálu Sedláčkovi (ani toho o něm moc nevím), ale napadlo mě, že jako stát či národ v budoucnu už asi nikdy nebudeme mít žádné společně uctívané hrdiny, žádné společné idoly, společně uznávané hodnoty či společnou národní či státní ideologii. Natolik jsme totiž různí, že už to nikdy nebude fungovat. Klasický národní stát je už asi minulostí a my se budeme muset naučit žít jako společnost bez toho všeho. Zatím si nedovedu dost jasně představit, co nás vlastně bude spojovat.

a nejen historie, ale i já znám altruisticky založené občany, kteří uctívají trest smrti.
A navíc - generační rozdíly nás vystavují hodnotové konfuzi.
Příkladně znění věty z poselství pana Sedláčka......Vlastenectví se stává prázdnou slupkou až v momentě, kdy národ začne být v rámci kolektivistického vnímání světa vydáván za jedinou hodnotu, jakoby jedinec neexistoval a byl jen součástí masy.......vyznívá trochu jinak v dnešní době, kdy individualistické vnímání světa určuje morálku globální společnosti.

Existují 3 formy vlastenectví či sounáležitosti. 1. láska k zemi jakožto přírodě, která se přenáší i na ty, kdo v té zemi žijí. 2. láska ke společnému jazyku a kultuře, která se přenáší i na ty, kdo je sdílejí, ať žijí kdekoliv. 3. sdílení společných idejí nezávisle na místu a kultuře (ale to už se vlastně vůbec nejedná o národ).

Vlastenectví obecně funguje jako identitární přístup, který je podle mě v něčem zaslepující. Já si myslím, že je třeba zvolit strategii distanční. Tedy kriticky odstoupit od toho, čemu se (kdo je to "se"?) říká "stát a vlast". Opravdu necítím dojatý pocit sounáležitosti se státem ČR, ani s "krví vybojovanou demokracií".

Ty naivní báchorky o vítězství bajajovité liberální demokracie na dračími zly totalitarismů jsou úsměvné (ale i nebezpečné). Naštěstí se objevil jakýsi pud sebezáchovy humanitních intelektuálů a v poslední době se docela daří ty apologetické konstrukce současného statutu quo nabourávat.

Snad vlastenectví jako univerzální občanská solidarita (jsme na jedné lodi proti velkému kapitálu a jeho převodové páce korporátnímu parlamentarismu). Anebo být vlastencem Západu jak o tom píše třeba V. Bělohradský?

S tou identitou je to složitější. Třeba Alain Badiou píše brilantně o tom, že pro dosažení opravdové svobody je třeba svou identitu opustit. Naše identita nám totiž byla nadiktována Jiným. Nikdo z nás si nezvolil, že je právě "Čech"...

Ale to už se opravdu dostáváme někam jinam. Ještě mě napadlo, že by možná šlo rozlišovat mezi státním vojákem (autorita mi nařídí, ať vyvraždím vesnici; plním poslušně rozkaz, odpovědnost nenesu) a mezi milicí (jako třeba v tom Španělsku za občanské války nebo v Mexiku dnes)

Každopádně za svou tezí "nedávejte nám vojáky za vzor" si stojím...

Jelikož je obecně láska (tedy i k zemi, jazyku a kultuře) silná emoce vyjadřující hluboké osobní zaujetí a náklonnost (definice wikipedie), pak veškeré jednání pana Romana Smetany, odvíjející se od přimalování tykadel na plakáty českých politiků, je projevem ryzího vlastenectví.

Je s podivem, že český vlastenec číslo jedna presidentskou milost panu Smetanovi neudělil – přes svůj deklarovaný a mediálně rozprostřený obdiv osobnosti gen. Sedláčka.

Inu – není vlastenec jako vlastenec.

Ortega y Gasset má v Meditacích o Quijotovi kapitolu Kritika jako vlastenectví. Mluví tam o důsledném rozkrývání nacionálních předsudků a ostražitosti vůči "tradicím". I tak může vypadat "práce pro vlast".
(Pravda, mluví tam taky o rase, ale je to text z roku 1914.)

Tradice mohou být ošemetné, stejně jako vlastenectví. Obojí může být pozitivní i negativní. Mimochodem, našla jsem na internetu zajímavý citát od Ortegy y Gasset:
Pokrok neznamená, včerejšek zbořit, ale zachovat jeho podstatu, která má sílu stvořit lepší dnešek.

Tihle se asi taky považují za vlastence.... http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/278191-v-recku-to-vre-neonaciste-nicili-prodejni-stanky-cizincu.html

Pane Karene,
vámi propagovaná strategie distanční může výborně fungovat v dobách míru, klidu, kdy je čas na sáhodlouhé debaty, kritický odstup, v podstatě do jisté míry až osobní neangažování se.
Ale jsou časy, kdy strategie distanční hraničí se zbabělostí, kdy je třeba se rizhodnout, zaujmout jasný postoj, i s rizikem, že s odstupem času a budoucím generacím se bude jevit jako chyba, a pokud možno, prakticky ho nějak vyjádřit - třeba v boji.

... románský korporativní fašismus byl sice nacionalistický, ale rasistický zrovna nebyl - alespoň nikoli explicitně ...

Podle mne to všechno tady vypadá na opačný extrém. Slovo vlast, vlastenectví natož národ začínají být v kontextu jakési zvrácené political correctness téměř sprostými slovy ...

Přitom kyvadlo dějin se zřejmě bude opět vracet od globalizace zpět ... tak jak se to stalo v dějinách už vícekrát ...

Přitom mohou vznikat různá spojenectví - slavný král Artuš byl prý (údajně) symbolickým výrazem spojenectví potomků imperia a místních Keltů proti různým germánským či dánským hrozbám z kontinentu ...

Kdyby lidé volili distanční strategii v době válek, tak by žádné války nemusely být...

Jistě, že člověk musí zaujmout postoj a stát si za ním! Já velice horuji pro angažovanost a aktivitu i s tím nebezpečím "že se něco pokazí. Radši katastrofu než aby se nedělo nic!

Ale vojenské povolání podle mého názoru svobodné angažované postoje neumožňuje z principu.

Jiřímu K: "nikdo z nás si nezvolil, že je právě Čech".... Někteří si to patrně zvolili. Například pan Kohák, který měl možnost stát se také Američanem, to aspoň o sobě tvrdí.
Ono by vůbec bylo lepší, kdyby si svou identitu člověk volil zcela svobodně a dobrovolně, než kdyby ji automaticky přebíral při narození. Já jsem si také vždycky myslela, že jsem si dobrovolně zvolila být Češkou (ačkoliv po pravdě řečeno jsem moc na výběr neměla). V poslední době sice na to občas v duchu nadávám, zvlášť když si představím, že jsem členka stejného národa jako Kalousek a spol., jenže být Čechem nebo Češkou určitě neznamená nic neměnného a strnulého, takže v podstatě záleží jen na nás, jakou náplň tomu pojmu dáme. A samozřejmě to člověka nesmí nijak omezovat nebo uzemňovat.

Asi to od ne právě nejmladšího starého mládence nebude znít moc přesvědčivě, ale považuji za správné mít rád svou ženu. Jiří Karen mě nemůže nutit, abych miloval všechny ženy bez rozdílu, a doufám, že on sám nehodlá vůči té své uplatňovat distanční strategii.

Národ je něco jako rodina, takový kabát o něco méně blízký než košile. Z vlastence se člověk stane nacionalistou, až když svůj kabát prohlásí za nadkabát a začne ostatním jejich podkabáty pálit. Ten, kdo svůj kabát hodí do smetí, není mudrc, ale vůl, a nachlazení si zaslouží.

První diskusní příspěvek Jiřího Karena se mi docela líbil, ale to jsem si myslel, že kritizuje Františka Kostlána, a ne Tomáše Sedláčka.

Hanět Tomáše Sedláčka za to, že byl voják, protože povoláním vojáka je zabíjet na rozkaz, to je jako říct, že povoláním lékaře je zachraňovat lidské životy, a proto chválit za to, že byl lékař, Josefa Mengeleho.

Představa Jiřího Karena o vojácích vychází z Hurvínkovy představy o válce. Už to, že posláním generála je zabít co nejvíc lidí, je pitomost. Válka zabíjí lidi, ničí města a pustoší zemi, proto bojovat a vítězit v bitvách není největší skvělostí, největší skvělostí je překonat odpor nepřítele bez boje, napsal už Sun Ce ve svém Umění války. Zabíjení je součástí práce vojáka, nikoliv jejím smyslem, a voják v hodnosti generála už by měl velmi dobře znát spoustu důvodů pro to, aby chránil dokonce i životy nepřátel; v rámci dramaturgie se o těch důvodech možná nepřednáší, ale jsou dramata, kde je o nich řeč, stačí dávat pozor. A přemýšlet, myslet patří k základním povinnostem člověka, vojáka nebo civilisty.

Vyčítat někomu, že byl nebo je voják, na základě jakýchsi obecných charakteristik jeho povolání, navíc nepravdivých, je nesmysl, konkrétní lidé žijí konkrétní životy, dělají v nich konkrétní rozhodnutí a konkrétní činy v konkrétním kontextu. Vždycky záleží na tom, v jaké době se člověk stane vojákem, v jaké armádě slouží, jaké rozkazy poslouchá a jakým se případně vzepře. Hloupý je i paušální odsudek našich dnešních „žoldáků‟. Je snad větší zlo pracovat v Provinčním rekonstrokčním týmu v Logaru, než na Ministerstvu financí nebo Ministerstvu práce a sociálních věcí? Ničí víc životů voják, který „slepě‟ poslouchá rozkazy armádních velitelů, nebo řekněme střední manažer, který v soukromé firmě svědomitě plní úkoly vysokého manažmentu?

Všechny ty řeči o zlu armády a špatnosti vlastenectví jsou větší kýč než řeči Františka Kostlána o demokracii.

"Zabíjení je součástí práce vojáka, nikoliv jejím smyslem..."

"A přemýšlet, myslet patří k základním povinnostem člověka, vojáka nebo civilisty."

To zní tak krásně. Záleží na člověku. Na morálních rozhodnutích. Na charakterově vyspělém jedinci. Vůbec to nesouvisí s povoláním, které z principu vyžaduje disciplínu a slepé plnění rozkazů autorit (opak se nazývá tuším "vlastizradou"). Vůbec to nesouvisí s vojenskou strukturou hierarchické autoritativnosti.

Jakýkoliv čin je individuální morální volba. Němečtí vojáci wermachtu byli zlí, protože osobnostně zvolili Zlo. Češti vojáci byli dobří, protože osobnostně morálně zvolili Dobro obrany vlasti.

Ach, jak se mi ulevilo...

Nejspíš to nemá cenu, ale zkusím to ještě jednou. Několik diskutujících tady píše o tom, nakolik voják, slepě poslouchající rozkazy, může být vzorem pro jiné. Pan Karen pokládá řečnickou otázku: "Jak by se generál zachoval, kdyby dostal rozkaz od legitimní klerofašistické vlády? Také by přece musel splnit svou vlasteneckou povinnost. Voják disciplinovaně plní rozkazy a neptá se."

Nesmysl. Generál Sedláček se ptal a neposlouchal. Jako občan Protektorátu ilegálně s velkým osobním rizikem opustil svou vlast a zapojil se do ozbrojeného boje proti Říši - tj. byl formálně vlastizrádcem, v případě zajetí by nebyl válečným zajatcem, ale okamžitě by ho popravili. Generál Sedláček opravdu vědomě a s velkým osobním nasazením zvolil Dobro.

Co se "distanční strategie" týče, kdyby Spojenci v době nacismu zvolil distanční strategii, nemusel tady dneska být nikdo z nás.

Vojenské povolání obsahuje étos "věrnosti vlasti" - to není žádný argument. Voják prostě plní svou povinnost. Dělá své povolání. Já říkám, že ta věrnost je často spojena s disciplinovaným plněním rozkazů autorit, což je problematické.

Spousta německých Sedláčků vědomě a s osobním nasazením zvolila dobro "věrnosti vlasti" .

Ale už se opakuji. Možná jsem hloupoučký, ale profese "voják" pro mě prostě znamená "vraždit jiné lidi na povel".

Třeba se mýlím. Třeba jde o hrdé povolání, jehož smyslem je chránit národ a demokracii. Detailem, že základním pracovním úkonem vojáka je posílání kusů olova do druhých, netřeba se zabývat...

Nevím, jestli jste hloupučký, ale rozhodně neumíte číst. Diskutujete pod článkem, věnovaném panu generálu Sedláčkovi, který svým životním příběhem všechny Vaše teze vyvrací. Generál Sedláček opakovaně neuposlechl rozkazu a věrnosti konkrétnímu režimu, a nasazoval život v konfliktu s tehdy platnými zákony v souladu s vlastním svědomím. Vaše úvahy v této souvislosti jsou úplně mimo, a pod článkem věnovaném památce gen. Sedláčka jsou taky mimořádně nevkusné.

Ve sporu Jana s Jiřím jde o střet dvou legálních ideálů/způsobů tvorby společenské hierarchie moci. Tradiční většinový ideál pragmatika, ke kterému se přiklání pan Jan, akceptuje střety, ve kterých dochází v krajním případě i k vzájemnému zabíjení. Tradičně menšinový ideál altruisty pana Jiřího, akceptuje pouze násilí takříkajíc psychické.
Radikalita obhajoby "svého" legálního ideálu, tak nenapomáhá umu akceptace nevyhnutelné platnosti obou.
A nepřispívá k budování vkusnější tváře té naší demokracie
.... pomyslel jsem si.

Tady vzniká nějaké nedorozumění. Generál Sedláček byl věrný Československu. Odmítl okupaci. Činil svou vojenskou povinnost. Postavil se proti nepříteli, který jeho zemi obsadil. To je důkaz věrnosti vlasti a samozřejmě určité osobní statečnosti (ne všichni vojáci dokázali naplnit své povolání).

Že Sedláček nekolaboroval, je naprosto v souladu s vojenským étosem (samozřejmě těch morálnějších a silnějších). Byla to prostě jeho "povinnost".

Já se domnívám, že hierarchické autoritářské struktury stavěné zvrchu (jako je armáda), prostě ta nadvláda člověka nad člověkem od Boha, Krále, Trhu, Vůdce, Generála je základním patologickým jevem, v jehož důsledku se mohla odehrát zvěrstva jako je např. holocaust.

Vždyť nacisté jenom plnili rozkazy. Jenom plnili rozkazy...

Ja myslim, ze to tak neni, pane Petrasku, pan Karen zjevne akceptuje i nasili fyzicke, hlavne kdyz je namireno proti tridnimu nepriteli (viz jeho poznamka o povstalcich v Chiapasu). O to mi ale vubec nejde, ja jen upozornuji na to, ze gen. Sedlacek neni prikladem vojacke poslusnosti a discipliny, nybrz naopak. On se vzbouril.

JK: nesmysl. Ceskoslovensko neexistovalo. Nebylo komu byt verny. Bylo to osobni statecne rozhodnuti. Kdyby plnil rozkazy, jde do Vladniho vojska bojovat proti svetovemu bolsevismu.

No podle mého názoru generál Sedláček jednoduše plnil své povolání. Rozumím tomu argumentu "nesposlouchal legitimní rozkazy, jednal statečně proti autoritě", nicméně si myslím, že étos věrnosti vojáka své vlasti je přirozený. To k té profesi patří. Stejně jako pekař peče chleba, voják by měl "hájit vlast". Prostě poslouchal rozkazy někoho jiného, kterému byl vojácky vlastenecky / morálně věrný.

V tom se asi neshodneme, nevadí.

Ano. Generál Sedláček byl dobrý voják. Já si však myslím, že dobrý voják byl i Rudolf Hess. A klidně mě za to sežerte :)

Jen zcela na okraj zdejší diskuse bych si dovolil Jiřího Karena upozornit, že sice genocida Židů proběhla v Německu, kde fungovala patologická nadvláda Vůdce nad ostaními lidmi (a na Německem okupovaných územích). Ale zotročení Afroameričanů v USA a po vítězství Severu v občanské válce r. 1865 ještě dalších více než sto let zejména na Jihu omezování jejich práv, a také genocida různých národů původních obyvatel Ameriky, vyhánění těch, kteří genocidu přežili z jejich původních (a smluvně zaručených) území a ještě kolem poviny 20. století hromadné odebírání dětí původním obyvatelům v Kanadě a USA a jejich "převýchova" ve standardní Američany - to vše se dělo odhlasováno zdola, podle demokraticky vyjádřené vůle lidu.

Nemohu se zbavit dojmu, kdyby lid dostal do rukou rozhodnutí o budoucnosti Romů u nás, že by došlo v lepším případě k jejich hromadnému odsunu do Indie. Na odsuny my jsme mistři. Koneckonců demokratická vláda po II. světové válce vzala domoc třetině obyvatel dnešní České republiky.

Ano, to je velice případná poznámka. Nicméně se nemůžu zbavit dojmu určité iluzornosti "demokracie" v reálně autoritativním nastavení výrobních vztahů systému kapitalismu.

Samozřejmě nechci veškerý rasisimus házet na zlý kapitalismus, ale třeba u nás, bych řekl, má rasistická nenávist k Romům v současnosti výrazně ekonomicko-sociální kontexty ("nepracují!" , "berou nám práci!", "parazitují na našich těžce vydřených penězích!")

Rasismus podle mého názoru ze své podstaty vyplývá z pocitu nadřazenosti, autority a vlády člověka nad člověkem (třeba chování Španělů při dobývání Ameriky je toho dobrým příkladem).

Inu, s tím musím souhlasit, že pozadím rasismu je třídní nenávist, to nahlížím.

Částečně je to pravda. Rasismus může být neuvědomělá a chybně nasměrovaná třídní nenávist nebo spíš nenávist, která má svůj zdroj v třídně rozděleném světě, což ovšem rasista jako příčinu své nespokojenosti nevnímá nebo neuznává, nýbrž ji přenáší na někoho, kdo za nic nemůže. Rasy i třídy existují. Rasová nenávist se ovšem liší od třídní nenávisti (té uvědomělé). Rasa je neoddělitelná od svých nositelů. Třída ne. Rasy nelze zrušit, třídy ano; dokonce je to žádoucí. Feudálové byli svého času také nenáviděni (a dnes už nejsou), takže třídní nenávist se nemusí týkat jen kapitalismu. Nenávist nakonec vůbec není nutné personifikovat, ačkoli pro některé lidi je to asi problém. Člověk dokonce může svou nenávist zcela opustit, což je úplně nejlepší. Kapitalismus nejsou lidé, ale vztahy, které se dají změnit.

Evo, Tvou poslední větu si dávám do erbu :) Naprosto precizní vyjádření!

Je třeba demystifikovat právě tu "morální" kritiku typu "je třeba, aby každý začal sám od sebe a snažil se žít dobrý život".

Takže vztahy - řekněme za kapitalismu – změní člověkové, kteří opustili svou nenávist, ať personifikovanou nebo abstraktní. Nemám nic proti tomu. Jenom nechápu (jestliže tuto diskusi dobře chápu), proč je přitom třeba varovat člověka, aby náhodou nepřijal za svůj takový názor, že je vhodné začít sám od sebe a snažit se žít dobrý život.

Asi tu nenávist lze opustit jenom když ji odstraní nějaká vyšší moc (pámbůh, strana, vláda, církev, atp.), aby se člověk nemusel namáhat a udělat to u sebe sám od sebe. Žeby proto, že se třídní vztahy (přesněji jakékoli obecně škodlivé společenské vztahy) lépe vyzmizíkují pomocí nenávisti – uvědoměle abstraktní v ideologii, v praxi pak velmi personifikované?

Jako vodítko k jednání mi nevyhovuje abstraktní ani konkrétní nenávist stejně jako plané moralizování. Člověk má mozek a srdce proto, aby jich používal – i když rozhodovat se správně je dřina.

Je to složitější. Samozřejmě, že člověk by se "měl snažit žít dobrý život", leč je velký problém, co to přesně znamená.

Abych neumřel hladem a neskončil pod mostem, jsem třeba nucen pracovat pro nadnárodní korporaci, která opéká dětské otroky na hamburgery v rámci zisku. Můžu si to morálně uvědomovat, ale práci potřebuji. Žiju dobrý život? Rozhodl jsem se "dobře"?

Můžu žít dobrý život, když neexistuje budoucnost? Spekulant vyleje kávu na klávesnici a celá má rodina ztrácí práci a musí jíst odpadky.

Samozřejmě každý člověk by se měl snažit vytvářet si morální postoje a používat mozek - ale to je taková všeobecná fráze (pravda, děsivé, že jde o "frázi")

Hlavní pointa spočívá v tom, ohalit morální kritiku jako falešnou (částečně tak činí F. Kostlán v úchvatně absurdní větě "Jakoby ideologie a jejich naplnění byly důležitější než demokracie, bez ohledu na to, jaký ekonomicko-společenský „systém“ v ní panuje")

Nejde vůbec o "morálku jednotlivce" jak se nám snaží mnozí namluvit. "Kdybychom každý poctivě zapracovali a snažili se žít dobře, svět bude krásný. Nevymlouvej se na okolí, dři a začni u sebe!" je lživou manipulací.

Bělohradský to myslím nazývá antipolitickým individualismem.

Obávám se, že pro současné lidstvo není jiné cesty k přežití než "politický individualismus"

Nad tím je věru třeba se hluboce zamyslet. Když řeknu, že žádný individualismus není dobrý - ať politický, antipolitický či nepolitický, tak by to mohlo být správně. Individualismus podle slovníku cizích slov totiž znamená nezávislost jedince na skupinových a společenských normách či standardech. Pokud je jedinec na těchto normách nezávislý, tak může ostatním lidem vyvádět nepěkné věci. Ale zamysleme se hlouběji: Co když v určité době společnost kamsi sklouzne takovým způsobem, že ty její normy a standardy (společenské i skupinové) jedněm slouží a druhé silně znevýhodňují? Je potom správné jim podléhat? A nebo je lepší být individualistou? Pochopitelně, že politickým, tedy takovým, který nejenomže nebude vyvádět nepěkné věci ostatním, ale bude se snažit v takových nepěkných věcech zabránit jiným jedincům. Ale můžeme ho pak vůbec ještě nazývat individualistou? Co když se nějakými normami přece jen řídí, i když je zcela svobodný a nezávislý?

jako úvahy souznějící se zkratkovým termínem „politický individualismus", jehož jsem použila.
K pojmu „individualismus“ cituji z http://cs.wikipedia.org/wiki/Individualita „Individualismus může vyžadovat, aby každý jedinec uznával i stejná práva všech ostatních. Někteří individualisté…. jsou proti takovému „morálnímu relativismu“ a popisují sobeckost jako výhodu či přednost“.
Osobně soudím, že odpovědnost každého jedince sama za sebe zahrnuje zároveň odpovědnost za druhé, což je v souladu se zmíněným „morálním relativismem“, vyžadujícím, aby každý jedinec uznával i stejná práva všech ostatních.

Pokud hovoříme o individuu, podotýkám, že je mi velmi blízká teorie procesu individuace C.G. Junga. Připojuji volně přeloženou úvahu C.G. Junga (http://de.wikiquote.org/wiki/Carl_Gustav_Jung): „Individuum, jež není zakotveno v Bohu, není schopné vzdorovat fyzické a morální moci světa. K tomu potřebuje člověk evidovat vlastní vnitřní transcendentní zkušenost, která jediná jej může uchránit před jinak nevyhnutelným skluzem do masovosti“. ("Das Individuum, das nicht in Gott verankert ist, vermag der physischen und moralischen Macht der Welt auf Grund seines persönlichen Dafürhaltens keinen Widerstand zu leisten. Dazu bedarf der Mensch der Evidenz seiner inneren, transzendenten Erfahrung, welche allein ihn vor dem sonst unvermeidlichen Abgleiten in die Vermassung bewahren kann." - Zivilisation im Übergang, Gesammelte Werke Band 10. Walter Verlag, Sonderausgabe 1995; S. 287)

"Individuum, jež není zakotveno v Bohu, není schopné vzdorovat fyzické a morální moci světa". Hm, to se člověk dovídá věci... Včera jsem o tom přemýšlela a v souvislosti s tím mě teď napadl úplný nesmysl, a sice to známé rčení: "Dejte mi pevný bod ve vesmíru a pohnu Zemí". V tomto případě je ovšem řeč o fyzikálních zákonech.

Někteří fyzikové (fyziky subatomové úrovně) shodně s některými duchovními mudrci prohlašují, že fyzika a transcendentno pojednávají o tomtéž, jen jinou řečí.

Proti gustu sice žádný dišputát; ale nechat se informovat o Bohu zrovna od Junga?

Existuje spolehlivější pramen ... "o tomtéž":

"Et hoc es tu, domine, deus noster. Sic ergo vere es, domine, deus meus, ut nec cogitari possis non esse. Et merito." (Anselm)

*****

(A jenom pro pořádek chci zmínit, že mně "moudrost generála Tomáše Sedláčka" chybět nebude.)

Nezajímá mě tolik Bůh sám, můj, náš ani cizí, jako spíš to transcendentno.

Ještě k tomu Jungovi (když je to váš oblíbenec a patrně o něm něco víte): Nevím, zda mám přesnou představu o tom, co znamená "fyzická a morální moc světa", ale nedalo by se to při nedokonalosti individuí udělat tak, že by například někdo víc čelil moci fyzické a někdo víc té moci morální? Samozřejmě, pokud by mezi těmi jedinci existovalo silné pouto...

Otázka krátká, odpověď bude delší. Každý jev, proces, ač v podstatě složen z nicoty, je zároveň celý. Zajímají mě různé tváře (fasety) ucelenosti. Úsilí o porozumění konkrétnímu jevu, procesu vyžaduje respektovat při pořádání všech informací získaných o příslušném jevu či procesu (i jejich složkách a částech) tuto celistvost. Napadá mě tu kdysi dávno zaslechnutá zpráva, jak kterýsi carský voják zabil protivníka ne proto, že to byl nepřítel, ale aby viděl co se s tím zabitým stane – co udělá jeho duše. Moje interpretace příhody - ten carský voják se zajímal, jak se to stane, že ten celý člověk přestane být funkčně celý – přestože hmotně celý je.

C.G.Jung (nepatřím mezi jeho znalce, spíš se řadím k těm, komu jeho práce pomáhají v orientaci) se podle mého chápání vyznačuje tím, že snad v celém svém díle o tu celost na různých místech různým způsobem zakopává. Často pak vztahuje své postřehy a z nich plynoucí závěry o ucelenosti jak na člověka, tak na společnost.

Při úvaze, co říci na otázku „nedalo by se to.. udělat tak, že by někdo víc čelil moci fyzické a někdo víc té moci morální“ nakonec skončíme u kvality „jedince“, u kvality celého člověka, jinak vyjádřeno u individua vyznačujícího se nesobeckou individualitou. Anglicky píšící a přednášející mystik indického původu Jiddu Krishnamurti měl pro charakteristiku takové individuality krásný termín: „egoless self“.

Taková celistvá individualita neumí být kolektivní v kolektivistickém společenském celku, ale umí týmově spolupracovat ve funkčním společenském celistvém procesu nebo útvaru. Koneckonců to svým jednáním doložil i generál Sedláček – uměl čelit moci fyzické na frontě a život mu poskytl příležitost, aby svými pozdějšími projevy čelil moci i na poli morálním.