Generál Tomáš Sedláček měl za sebou nelehký život, poznamenaný chybami a zvěrstvy, jichž se lidé ve dvacátém století dopouštěli. Bojoval proti nacistům, komunisti jej v politickém, zmanipulovaném procesu odsoudili na doživotí za údajnou velezradu, z něhož si odseděl přes devět let. Seděl mimo jiné v jednom z vůbec nejtěžších komunistických koncentráků - v uranovém lágru Bytíz na Příbramsku, který se svými hrůzami nelišil od koncentráků nacistických. Plné rehabilitace se dočkal až po roce 1989.

Památku Tomáše Sedláčka, který zemřel v pondělí 27. srpna ve věku 94 let, přišli včera na pražský Vítkov uctít spolubojovníci z války, muklové z komunistických lágrů, přátelé z Československé obce legionářské, Sokola i představitelé státu.

Při bojích na frontě během druhé světové války byl „pověstný chladnokrevností, ale i tím, jak pečlivě se staral o své vojáky," napsal o něm historik Eduard Stehlík. Pan generál hovořil o vlastní odvaze s nadhledem: „Vždycky udělám nějakou blbost, kterou by do mne nikdo neřekl. Ale nemohu jinak - jako by se ve mně cosi zašprajcovalo.“

Podle Stehlíka nebylo „pro komunisty nebezpečnějšího vojáka. Proto ho ihned po převratu ve vykonstruovaném procesu obvinili z velezrady, špionáže a odsoudili k doživotí."

„Když se člověk nebrání a prodělá dvě totality, hřbet mu rovný nezůstane. To nás poznamenalo," řekl k tomu pan Sedláček, který ovšem sám odcházel z obou bojů nezlomen. Po propuštění z komunistického kriminálu dělal skladníka, projektanta, plánovače a účetního.

S panem generálem jsem hovořil někdy před třemi čtyřmi lety po jedné z besed, které i ve svém věku neváhal absolvovat. Na diskusi s ním jsem šel, protože si lidí jako je on nesmírně vážím, což jsem mu také řekl. Tehdy mu bylo něco přes 90 let a mysl měl průzračnou. Chodil a viděl špatně, ale dobrou mysl by mu mohl závidět kdekterý mladík.

Tomáš Sedláček během besedy vyprávěl zážitky z obou totalit, kritizoval však i polistopadové poměry. Mrzelo jej například, že nebyli potrestáni komunističtí zločinci. „Jsem přesvědčen, že to škodí, protože každé zlo má být pojmenováno a potrestáno. Není možné dělat nějaké čáry, jak si to někdo představuje. My přece nemůžeme zapomenout, co se s námi dělo v 50. letech. Nemůžeme vymazat z paměti všechny popravené, zabité, umlácené nebo postřelené na hranicích.“

Stěžoval si i na českou armádu, která v neprůhledných zakázkách utápěla miliardy, ale nedokázala podpořit ty, kteří za svobodu Československa bojovali a riskovali přitom život.

Překvapil mne tím, že sám od sebe začal hovořit o současném extremismu a jeho projevech. Poukázal na to, že čeští fanatici - fašisti, neonacisti či stalinisté - jsou společností podceňováni. Podle něj je to velká chyba, protože taková ztráta schopnosti rozlišovat mezi dobrem a zlem je velmi nebezpečná pro všechny.

Vlastenectví podle něj znamená lásku k rodné zemi, nikoli vyvyšování se nad druhé, znamená tudíž i toleranci a respekt k lidem ze společenských menšin, jak doslova řekl. Zdůraznil, že někteří dnešní mladí lidé si ani nedovedou představit hrůzy, které s sebou nesou ideologie, jež vyznávají. Kdyby si to uvědomili a přestali odvádět pozornost od skutečných problémů nesmyslným poukazováním na různé uměle stvořené vnitřní nepřátele, včetně Romů, hodně by tím své zemi pomohli.

Letos v červnu se pan generál účastnil piety na 70. výročí vyhlazení obce Ležáky nacisty, kde mimo jiné řekl:

„Lidice byly likvidovány, aniž by byly v kontaktu s parašutisty, Ležáky s nimi v kontaktu byly. Po válce byli parašutisté ze Západu považováni za zrádce a špiony, a to byl pro Ležáky z hlediska komunistického režimu minus, protože s nimi spolupracovaly.“

Tato slova jsou ve shodě s tím, co říkal během zmíněné besedy. Připomněl tak, co mají všechny totalitní režimy, a konkrétně nacismus s komunismem, společné: onoho uměle vysoustruhovaného vnitřního nepřítele a metody, kterými je likvidován.

Generál Tomáš Sedláček opustil pozemský svět, zanechal nám však několik zřetelných poselství:

• Demokrat je přirozeným nepřítelem totalitářsky uvažujících lidí, bez ohledu na to, jakou ideologii vyznávají. Demokracii je proto nutné bránit, v případě potřeby i s nasazením života.
• Vlastenectví není prázdná slupka, když za ním člověk stojí svým životem a empatií vůči ostatním. Prázdnou slupkou se stává až v momentě, kdy národ začne být v rámci kolektivistického vnímání světa vydáván za jedinou hodnotu, jakoby jedinec neexistoval a byl jen součástí masy. A ve chvíli, kdy je zneužito k potírání uměle vytvořených nepřátel, čehož se většinou dopouštějí příznivci totalitních či autoritářských ideologií. Sklouznout k tomu ovšem mohou i demokraté, pokud podlehnou svodům populismu.
• Hrdinství existuje, přestože skutky hrdinů nám mohou připadat samozřejmé pro jejich neokázalost a skromnost.

Proč připomínám tyto všeobecně známé, až frázovitě podané pravdy? Asi proto, že nejen v naší společnosti tyto hodnoty, které stojí za životem Tomáše Sedláčka, jsou znovu napadány a jejich význam je umenšován. Podobně jako pan generál cítím ono nebezpečí, které pro nás ideologizovaná tupost představuje i dnes. A nemám na mysli jen různorodé extremistické fanatiky, ale všechny ty, kteří neumějí uvažovat jinak než ideologickým způsobem.

Namísto navýsost důležité diskuse o kvalitě demokracie a jejích hodnotách jsme z obou hlavních ideologických táborů neustále kamenováni zastánci „kapitalismu“ i „socialismu“. Jakoby ideologie a jejich naplnění byly důležitější než demokracie, bez ohledu na to, jaký ekonomicko-společenský „systém“ v ní panuje. V takovém prostředí se pochopitelně daří i hlasatelům ideologií totalitních.

Tomáš Sedláček si to dobře uvědomoval, proto se své názory snažil vyvozovat ze svých celoživotních zkušeností a moudrosti. Bude nám chybět.