Proč drastický zásah v Památníku Lidice?

Ředitelka, kterou ministr Zaorálek nutí k rezignaci, je respektovanou badatelkou, jež zasluhuje spíše nežli kritiku respekt a podporu. Bylo by smutné, pokud by se na ministerstvo vracel duch Antonína Staňka.

Středočeská obec Lidice se stala symbolem vražedné brutality nacistického režimu. dne 10. června 1942 byly vyhlazeny a srovnány se zemí v rámci represí po úspěšném atentátu na Reinharda Heydricha. V den zásahu a v následující době přišlo o život 340 jejich obyvatel, z toho 192 mužů, 60 žen a 88 dětí.

Osud obce vyvolal mohutnou odezvu. Města a obce v Mexiku, Brazílii a USA se na protest proti nacistickému zločinu přejmenovávaly na Lidice. Z názvu obce se stalo jméno, které rodiny na znamení solidarity dávaly svým dětem.

Podobný osud postihl u nás také obec Ležáky. 37 dospělých bylo zastřeleno v červnu a v červenci 1942 a 11 dětí zahynulo ve vyhlazovacím táboře, kam byly převezeny. Podobné události se odehrály ještě v dalších šesti českých obcích a osadách.

Bohužel méně známé, avšak stejně tragické jsou masakry nacistického režimu ve francouzském Oradour-sur-Glane v červenci 1944, kde bylo pobito 642 obyvatel a ještě méně se připomíná vyhlazení obyvatel obcí Ostrý Grúň a Kľak na Slovensku a dalších obcí na Ukrajině.

Lidice se staly zástupcem všech zmasakrovaných komunit. Na někdejším území obce stojí Památník Lidice, který má stálou expozici a příležitostné výstavy. Věnuje se památce nacisty vyhlazených obcí.

Ředitelku památníku Martinu Lehmannovou přiměl ministr kultury Lubomír Zaorálek k rezignaci. Dal jí na výběr: buď sama odstoupí, nebo ji odvolá. Vyčetl ji, že nezvládla komunikaci s přeživšími.

Podle vyjádření Lehmannové jde o to, že v říjnu odvysílala Česká televize reportáž založenou na historickém výzkumu, podle kterého jedna z lidických žen krátce před vypálením vsi udala četníkům svou židovskou podnájemnici a ti předali informaci zástupcům okupační moci.

Část pamětníků toto zjištění mimořádně pobouřilo a žádali po Lehmannové, aby pořad odsoudila. Ta však odmítla popírat závěry vědeckého bádání z prostředí Historického ústavu Akademie věd ČR. Stěžovali si na ni u ministra kultury, napsali též ústavním činitelům a oznámili, že ukončují svou spolupráci s Památníkem.

Poslední žijící lidická žena Jaroslava Skleničková, která prošla koncentračním táborem Ravensbrück, napsala ministrovi kultury dopis, v němž mimo jiné uvádí, že ji velmi znepokojila zpráva o rezignaci ředitelky Památníku paní Martiny Lehmannové. Píše, že dosavadní ředitelka památníku zřejmě neustála tlak lidické organizace Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), která sdružuje část přeživších lidických dětí a které předsedá paní Bobošíková.

Vše nasvědčuje tomu, že jde o nejnovější podobu konfliktu dvou typů vztahu k minulosti. Jeden černobílý, schematický, heroický, který nemůže přistoupit na to, že i „naši“ mohli chybovat. Druhý je přístup, který čte svědectví o minulosti bedlivě a snaží se odhalovat pravdu padni komu padni.

Vše nasvědčuje tomu, že jde o nejnovější podobu konfliktu dvou typů vztahu k minulosti. Foto WmC

Zastánci jednostranné nacionalistické interpretace dějin se zlobí, když například historici zjistí, že vedle Čurdova svědectví mělo Gestapo několik udání od obyvatel pražské Resslovy ulice o podezřelých pohybech kolem pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje, kde se skrývali atentátníci na Heydricha. Nechtějí nic slyšet o brutalitě některých českých jedinců ve dnech Pražského povstání v květnu 1945 proti neozbrojeným Němcům, kteří se ničeho nedopustili ani o masakrech v těsně poválečném období jako v Postoloprtech s počtem až kolem tisíce obětí nebo v Ústí nad Labem s rozpornými údaji o počtu zabitých.

Podobně se standardní historická metoda střetává s romantickou vizí zářivého společenství disidentů hrdinně čelících jednolité režimní temnotě v polemikách kolem Ústavu pro studium totalitních režimů. Když někdo chce prosadit kritické racionální zkoumání, volá se po personálních opatřeních.

Exředitelka památníku je předsedkyní českého výboru Mezinárodní rady muzeí (ICOM), který je jedním ze 115 výborů v jednotlivých zemích a sdružuje celkem pracovníky tisíců muzeí. Předsednictvo českého výboru podle svého vyjádření „nastalé situace velmi lituje. A to zvláště v období přípravy Generální konference ICOM v Praze v roce 2022, která je pro české muzejnictví obrovskou výzvou.“

Mezinárodní rada o sobě referuje tak, že muzea jsou demokratizačními, inkluzivními a vícehlasými prostory pro kritický dialog o minulostech a budoucnostech, že chrání rozmanité vzpomínky pro budoucí generace a zajišťují všem lidem rovná práva a rovný přístup ke kulturnímu dědictví. Jsou participativní, transparentní a aktivně spolupracují s různými společenstvími a pro různá společenství s cílem přispět k lidské důstojnosti, sociální spravedlnosti, globální rovnosti a blahobytu.

Lehmannová se držela této linie a platila a platí mezi tuzemskými i zahraničními muzejními experty za uznávanou autoritu. Podařilo se jí i významně zvýšit návštěvnost pamětního místa.

Za jejího působení byl otevřen Dům nových Lidic a rozvinul se rovněž výzkum druhého života Lidic nejen jako nové obce poblíž původní, ale i působení těchto symbolů v národním a mezinárodním měřítku a vývoj jejich interpretací v různých ideologických kontextech. Prezentace zjištění probíhala nepředpojatě s ohledem na to, že historie může být onou příslovečnou učitelkou života jen pokud není ideologicky překroucená.

Současný přístup Martiny Lehmannové a jejích kolegyň a kolegů velmi vadil především Českému svazu bojovníků za svobodu, který zastřešil i několik z tzv. lidických dětí tedy z lidí, kteří jako děti masakr přežily a dnes jsou ve věku 77 až 87 let. Když se však předsedkyní lidické pobočky ČSBS stala Jana Bobošíková, tvář pokusu o puč v České televizi v roce 2000 a kandidátka KSČM na funkci prezidentky, opustily organizaci poslední tři tehdy žijící lidické ženy.

Může být opodstatněné se domnívat, že odstranění ředitelky památníku je úlitbou komunistům, cenou za jejich parlamentní podporu vlády oligarchického klanu za trapného přisluhování sociální demokracie. Zrovna od Zaorálka bychom však takový chladný politický kalkul za cenu odvolání pozoruhodné badatelky a organizátorky nebyli čekali.

Lehmannová si podle vlastního prohlášení vzala za úkol kritické myšlení, nezávislé odborné poznání a často bolestivé vyrovnávání se s dějinami. Může mít bohužel pravdu, když se domnívá, že jde o politizaci odkazu Památníku Lidice a že v takové situaci odborné práce a skutečná nezávislost paměťových institucí, jako je Památník Lidice, zaslouží spíše podporu ze strany zřizovatele, než to, co se stalo.

Bylo by smutné, kdyby se potvrdila zatím jen podezření, že Lehmannová byla odklizena, aby uvolnila prostor někomu, kdo po nedávném personálním nezdaru potřebuje trafiku. A kdyby se ukázalo, že na ministerstvo kultury se vrátil duch Antonína Staňka.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Duch komunistického a populistického nacionalismu Úterý, 28.Ledna 2020, 13:11:45

Jestli se Zaorálek řídí podle Bobošíkové, Ovčáčka a Vodičky, tak určitě nebude dobrým ministrem kultury.
V Reportérech zazněla další varovná slova nejen od historiků a od paní Lehmanové, které působí na rozdíl od dryáčnické Bobošíkové jako skromná, slušná a věcná badatelka také od paní Havlujové, která připomněla, že lidičtí nepřijali ani piloty Horáka a Stříbrného, kteří byli letci v RAF v Anglii. Ještě horší ovšem je, když se snaží popírat existenci židovské ženy, která tam žila, byla udána a dodnes tam není nikde připomenuta. Zaorálek asi kvůli dobrým vztahům s prezidentem Zemanem se řídí podle zlého ducha komunistického a populistického nacionalismu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.