Památník Lidice a etika historie
Filip OutrataKauza vynucené rezignace ředitelky Památníku Lidice není jednoznačná. Mimo jiné zajímavě ukazuje etické problémy spojené s poznáváním dějin, zvláště těch nedávných a stále živých.
Nejprve se podívejme na instituční, řekněme vnější stránku věci. V tomto ohledu je asi nejjednodušší vynést soud. Je značně nešťastná situace, kdy se po každé změně politické garnitury, konkrétně ministra kultury, mění vedení instituce, jako je lidický památník a s ním pak následně i nemalá část jeho pracovníků. Právě to se ale v Památníku Lidice stalo — poprvé už po nástupu Martiny Lehmannové, uvedené do úřadu ministrem Danielem Hermanem v roce 2017.
Po jejím příchodu z Památníku odešlo mnoho zaměstnanců, často dlouholetých — šlo například o asistentku ředitelky, kurátory či vedoucí oddělení. Mezi těmi, kdo odešli, byla většina z těch, kdo měli rodinnou vazbu na lidickou tragédii, což bylo v Lidicích jakousi udržovanou tradicí.
Dnes, po odchodu ředitelky Lehmannové na základě zásahu ministra Lubomíra Zaorálka, zase Památník opouští jiná podstatná skupina zaměstnanců. Nedá se k tomu asi říci nic jiného než to, že takto „ode zdi ke zdi“ by po personální stránce neměla fungovat žádná instituce, a už vůbec ne ta, jež má za cíl uchovávání historické paměti.
Snad by se od podobného cloumání z jedné strany na druhou dalo odpomoci změnou způsobu jmenování ředitele či ředitelky dané instituce. Ministerstvo kultury je sice zřizovatelem a má za fungování instituce odpovědnost, které se nemůže snadno zbavovat, ale mohlo by třeba předat rozhodování o vedení instituce do rukou nezávislé odborné rady. Jenže: kdo ji vybere, a jak lze zajistit, aby byla skutečně nezávislá a jako taková také respektovaná?
Příznačné je, že obě strany sporu — jak bývalá ředitelka Martina Lehmannová a zaměstnanci, kteří se vyslovili na její podporu a po její rezignaci značná část z nich podala výpověď, tak i lidická pobočka Českého svazu bojovníků za svobodu sdružující většinu přeživších lidické tragédie, se domnívají, že historická pravda je na jejich straně.
Někteří pamětníci, jako poslední přeživší lidická žena paní Jaroslava Skleničková, podpořili právě ve jménu hledání pravdy ředitelku Lehmannovou. Jiní, konkrétně osm přeživších lidických dětí, ji ze stejných důvodů tvrdě kritizovali a žádali její odvolání. „Historická pravda“ tu zjevně není něco, co by se dalo snadno uchopit a na čem by panoval obecný souhlas.
Zkusme se přesto podívat, jak to vlastně je s historickou pravdou v konkrétním případě, který se stal rozbuškou sporu. V případě údajného udavačství jedné z lidických žen, které stálo život židovské obyvatelky Lidic.
Spor o jedno udání
Historik Vojtěch Kyncl ve své knize Lidice. Zrození symbolu, vydané v roce 2015, považuje lidické oběti židovského původu za další „větev“ tragédie, zmiňovanou dosud „jen okrajově, jako by sem vůbec nepatřila“. Jednou z ambicí jeho rozsáhlé monografie o Lidicích zjevně bylo toto opomenutí napravit. Přesto z šestisetstránkové práce zabírají pasáže věnované osudu ženy židovského původu Štěpánky Mikešové, která byla na základě udání zatčena a odeslána do koncentračního tábora pouhých osm dní před vyhlazením celé obce, jen nepatrný zlomek.
Kyncl považuje případ „dvou lidických žen, snad i dočasných přítelkyň“ za zcela jasný, o tom, že Štěpánku Mikešovou udala Alžběta Doležalová, nemá žádné pochybnosti. Tento případ je podle něj dokonce „vrcholem udavačství ve své nejodpornější podobě“.
Přesto, jen o několik řádků po tomto velmi jednoznačném výroku jeho autor doslova píše, že štábní strážmistr Evžen Ressl, po válce dosazený jako nový velitel buštěhradské četnické stanice, „přinesl v této souvislosti hypotézu o možném viníku lidického zločinu“. Ressl sepsal záznam o udání nezvykle dlouho po válce, až 11. prosince 1945.
Zajímavé na Resslově podání je, že se velice barvitě věnuje údajnému vyhrožování zatýkané ženy na adresu obyvatel Lidic, přičemž podle Ressla „i když nemusí míti Mikešová přímého účastenství na vyhlazení Lidic, přece jest možné, že svými výpověďmi mohla značně lidickým ublížiti“. Štěpánka Mikešová podle četnického velitele „dovedla se všude vetřít“, vemluvit se lidem do přízně, a „nikde, kam vešla, nebyly tajnosti uchovávány“.
Vyloženě špatná byla reportáž ČT, a ne dobrá je i práce historika Kyncla, ať si pan Profant prská jak chce.
Jen se mi z dostupných zdrojů nepodařilo zjistit, proč byly útoky největší zuřivosti vedeny zrovna proti ředitelce Lehmannové -- ano, její názor, že na obvinění ČT by měla paní Šupíková reagovat nějakou obhajobou zase v ČT, se skutečně za citlivý považovat nedá, mluvíme o udavačství gestapu, ne o rodinných receptech na dýňový koláč. Ale celkově se mi zdála umírněná a hlavně mimo centrum problému.
Navíc mimo tuto kauzu je za ní přece prokazatelně kus dobré práce.
Celé je to takové divné ...
Vztahy musely "drhnout" dlouhodobě. Je to opravdu citlivé a exponované místo. I předchozí ředitel M. Červencl to popisoval tak, že neustále musel čelit různým problémům...
Je samozřejmě smutné, že už až příliš běžná rozpolcennost (a barikádnická mentalita) postihla i tak citlivou oblast, jako je udržování památky obětí právem nejproslulejšího zločinu na českém obyvatelstvu v dějinách.
Nehledal bych šalamounské řešení, ale řešení vpravdě Šalamounovo, aby trapný střet, charakteristický pro dnešní dobu (pomalu 80 let po tragédii) skončil.
Přiznávám, nejsem historik a pro nemám oproti Vám nebo Filipovi Outratovi odvahu posuzovat kvalitu Kynclovy práce. Nečinil jsem tak ani v tom diskusním vstupu, který Vás inspiroval k výroku o prskání. Tam jsem jen zopakoval několik nejhloupějších argumentů z diskuse o popírání holokaustu, oni kupodivu mají pachatelé genocidy zvláštní sklon zbavovat se svědků a dokladů svých činů.
A pak jsem ovšem prskal na ministra kultury. To mě mrzí, protože jsem prskal příliš málo. Po tom, co jsem si poslechl jeho pomlouvání odvolané ředitelky v Českém rozhlase, raději si komentáře o tom bezobratlovci odpusím
Já přece nemám problém s tím, že gestapo před odchodem zničilo dokumenty, v tom s váma naopak souhlasím - ano, pachatelé genocidy mají ten sklon zbavovat se svědků a dokladů své čuinnosti.
Když nemáme dokumenty gestapa (ani žádné jiné další dokumenty), tak to ale přece neznamená, že je ten Resslův zpětný zápis nezpochybnitelná pravda. Tak jsem pochopil váš příspěvek a proto to prskání.
Vy tvrdíte, že je Alžběta Doležalová gestapácká udavačka. A že je to naprosto jisté.
Jenže nejen filozofa vědy v tomto konkrétním případě napadne, že zpětné svědectví člověka, který Mikešovou předal gestapu, navíc tak spektakulární, nepodpořené ničím dalším ........... opravdu nemáte ani stín pochybností, pane Profante?
K celé kauze je možno dodat, že pokud někdo dělá z hesla "Lidice" zaklínadlo, které má odradit historiky od jakéhokoli šťourání v dění v té vsi před dnem, kdy ji postihla tragédie, nedělá dobře. Přeživší lidické ženy a děti jsou oběti nacistické zvůle. Nejsou ovšem samy.
Nelze z nich dělat výlučnou skupinu obětí, na rozdíl od jiných nedotknutelnou. /Je ale vhodné jim přiznat, že být živoucím pomníkem sebe sama je handicap, za který ti lidé nemohou. Tuhle pozici jim přiřknula poválečná desetiletí./
Objasnění osudu jedné Židovky, která tam žila a která se konce nacismu nedožila, k Lidicím patří. Že to narazilo na ambice Jany Bobošíkové i na bezpáteřnost ministra kultury, je smutné.
Ti, co přežili koncentráky, nejsou chráněni ani před bádáním, což je v pořádku, ani před hloupými soudy. Viz Peroutka.
To, co předvedl Vojtěch Šustek a co hned dvakrát v jednom článku referuje Filip Outrata (jednou za sebe, podruhé za Šustka) jako věcná kritika Kynclovy práce neobstojí a jako historická práce napsaná s požadovanou akribií už vůbec ne. Proto to sotva mohu považovat za přesvědčivé zpochybnění kvality Kynclovy práce.
A o čem jsme přesvědčen zcela bez stínu pochybnosti, to je platnost Kynclovy věty z reportáže: „Bohužel na Štěpánku Mikešovou se dle mého názoru zcela záměrně zapomnělo.“ To je výrok o vytváření historické paměti v souvislosti s Lidicemi. Ke každému podobnému vytváření patří i vynechávání a potlačovaní toho, co se do obrazu nehodí.
Mohu lidsky cítit s Marií Šupíkovou, ale to, co Kyncl napsal, nelze charakterizovat ani jako pomluvu, ani jako něco, co si vycucal z prstu. Docela chápu, že některé lidické pobouřila reportáž Miroslava Petráčka (paní Šupíkovou nemohla, pokud bude věřit, že ji neviděla). Jenomže i hodně bývalý a nepříliš úspěšný dramaturg, který se shodou nešťastných okolností stal ministrem kultury, musí vědět, že o zasazení vlastního výstupu a jeho případné sestřihání a podbarvení se dozvíte až když vidíte hotovou reportáž (ani nemluvím o tom, že to musí vědět osoba se životopisem Jany Bobošíkové).
Takže vám na vaší otázku odpovím z druhé strany, protože jinak neumím:
Ministr kultury odvolal ředitelku podřízené instituce a přitom ji vytýkal věci, které rozhodně nebyly v jejich rukou. Když narazil na veřejnou kritiku svého rozhodnutí, navíc si dal práci bývalou ředitelku napadat ad hominem ve veřejnoprávním rozhlase. To je v prvé řadě to, co považuji na celé kauze za podstatné.
Vojtěch Kyncl napsal solidní odbornou monografii a poměrně přesvědčivě popsal příběh jedné židovské ženy. To, že svědectví o udání bylo zapsáno až tři roky po událostech, v textu práce zcela korektně uvedl. Výhrady ke Kynclově práci, které shromáždil Outrata, jsou vesměs spekulativní a nedokladované, v jednom případě od člověka, který chce dostat od Zaorálka Lehmannové místo.
"Jednou z lidických obětí nacistické zvůle byla Štěpánka Mikešová, pro svůj židovský původ zatčená a deportovaná do KT osm dní před vyhlazením obce.
Existuje pozdní zápis vedoucího četnické stanice E. Ressla, podle kterého Mikešovou udala jedna z lidických žen, Alžběta Doležalová. Tento zápis není potvrzen dalšími prameny a odborníci se neshodují v tom, zda je možné ho považovat za hodnověrný."
Je mi téměř jasné, že pro lidické pamětníky, paní Bobošíkovou a SČBS by to bylo těžko přijatelné, nebo dokonce nepřijatelné. Ale vlastně nevím, jestli bychom se na takovém znění dokázali shodnout i my na půdě této diskuse...
Jinak mne na tom nic neuráží, poskytuje to prostor pro případné potvrzení nebo vyvrácení toho udání. Souhlasím, že vina paní Doležalivé není dokázaná, aby se o ní mohlo psát jako o jisté věci.
Pokud vím, není tam ani to.
On je ale zásadní rozdíl mezi tím, co patří na pietní místo (pomník nemůže mít poznámky pod čarou) a co do historických knih. V těch přeci jen musí být souvislosti probrány komplexněji, např. propojen ten zápis v četnické kronice nejen s Resslovou téměř konspirační teorií, ale také např. s interpretací toho, že k zatčení Štěpánky Mikešové došlo v době vrcholící heydrichiády a zač vše se tehdy střílelo.
A hlavně po tom, proč odcházel z funkce Antonín Staněk -- slušný ministr by řešení podobného sporu nechal na Radě Památníku, obsazené lidmi s odbornou autoritou, ne nutně jen historickou. Ale on nemůže, protože takovou radu nemá, tudíž půjde Památník Lidice dál ode zdi ke zdi.
Ty výhrady zase nejsou tak spekulativní a nedokladované, jak se tady snažíte tvrdit, pane Profante.
A moje životní zkušenost mi říká, že je mnohem pravděpodobnější, že buštěhradští četníci Mikešovou kryli dokud to šlo, ale za heydrichiády ji prostě obětovali ve strachu o vlastní životy, než že šlo o banální spor mezi ženami o peníze, který Doležalová hnala do extrémů udavačstvím gestapu a vyhrožováním četníkům.
A když se budeme odvolávat na životní zkušenosti, mám jednu ohavnou, z rehabilitační komise Československé akademie věd po roce 1989. Ta nejodpornější udání, která v sedmdesátých letech sice neposílala lidi do plynu, ale "jen" na dlažbu, byla napsána právě v důsledku zcela banálních sporů, ze závisti a malichernosti.