Nejprve se podívejme na instituční, řekněme vnější stránku věci. V tomto ohledu je asi nejjednodušší vynést soud. Je značně nešťastná situace, kdy se po každé změně politické garnitury, konkrétně ministra kultury, mění vedení instituce, jako je lidický památník a s ním pak následně i nemalá část jeho pracovníků. Právě to se ale v Památníku Lidice stalo — poprvé už po nástupu Martiny Lehmannové, uvedené do úřadu ministrem Danielem Hermanem v roce 2017.

Po jejím příchodu z Památníku odešlo mnoho zaměstnanců, často dlouholetých — šlo například o asistentku ředitelky, kurátory či vedoucí oddělení. Mezi těmi, kdo odešli, byla většina z těch, kdo měli rodinnou vazbu na lidickou tragédii, což bylo v Lidicích jakousi udržovanou tradicí.

Dnes, po odchodu ředitelky Lehmannové na základě zásahu ministra Lubomíra Zaorálka, zase Památník opouští jiná podstatná skupina zaměstnanců. Nedá se k tomu asi říci nic jiného než to, že takto „ode zdi ke zdi“ by po personální stránce neměla fungovat žádná instituce, a už vůbec ne ta, jež má za cíl uchovávání historické paměti.

Snad by se od podobného cloumání z jedné strany na druhou dalo odpomoci změnou způsobu jmenování ředitele či ředitelky dané instituce. Ministerstvo kultury je sice zřizovatelem a má za fungování instituce odpovědnost, které se nemůže snadno zbavovat, ale mohlo by třeba předat rozhodování o vedení instituce do rukou nezávislé odborné rady. Jenže: kdo ji vybere, a jak lze zajistit, aby byla skutečně nezávislá a jako taková také respektovaná?

Příznačné je, že obě strany sporu — jak bývalá ředitelka Martina Lehmannová a zaměstnanci, kteří se vyslovili na její podporu a po její rezignaci značná část z nich podala výpověď, tak i lidická pobočka Českého svazu bojovníků za svobodu sdružující většinu přeživších lidické tragédie, se domnívají, že historická pravda je na jejich straně.

Někteří pamětníci, jako poslední přeživší lidická žena paní Jaroslava Skleničková, podpořili právě ve jménu hledání pravdy ředitelku Lehmannovou. Jiní, konkrétně osm přeživších lidických dětí, ji ze stejných důvodů tvrdě kritizovali a žádali její odvolání.  „Historická pravda“ tu zjevně není něco, co by se dalo snadno uchopit a na čem by panoval obecný souhlas.

Zkusme se přesto podívat, jak to vlastně je s historickou pravdou v konkrétním případě, který se stal rozbuškou sporu. V případě údajného udavačství jedné z lidických žen, které stálo život židovské obyvatelky Lidic.

Spor o jedno udání

Historik Vojtěch Kyncl ve své knize Lidice. Zrození symbolu, vydané v roce 2015, považuje lidické oběti židovského původu za další „větev“ tragédie, zmiňovanou dosud „jen okrajově, jako by sem vůbec nepatřila“. Jednou z ambicí jeho rozsáhlé monografie o Lidicích zjevně bylo toto opomenutí napravit. Přesto z šestisetstránkové práce zabírají pasáže věnované osudu ženy židovského původu Štěpánky Mikešové, která byla na základě udání zatčena a odeslána do koncentračního tábora pouhých osm dní před vyhlazením celé obce, jen nepatrný zlomek.

Kyncl považuje případ „dvou lidických žen, snad i dočasných přítelkyň“ za zcela jasný, o tom, že Štěpánku Mikešovou udala Alžběta Doležalová, nemá žádné pochybnosti. Tento případ je podle něj dokonce „vrcholem udavačství ve své nejodpornější podobě“.

Přesto, jen o několik řádků po tomto velmi jednoznačném výroku jeho autor doslova píše, že štábní strážmistr Evžen Ressl, po válce dosazený jako nový velitel buštěhradské četnické stanice, „přinesl v této souvislosti hypotézu o možném viníku lidického zločinu“. Ressl sepsal záznam o udání nezvykle dlouho po válce, až 11. prosince 1945.

Zajímavé na Resslově podání je, že se velice barvitě věnuje údajnému vyhrožování zatýkané ženy na adresu obyvatel Lidic, přičemž podle Ressla „i když nemusí míti Mikešová přímého účastenství na vyhlazení Lidic, přece jest možné, že svými výpověďmi mohla značně lidickým ublížiti“. Štěpánka Mikešová podle četnického velitele „dovedla se všude vetřít“, vemluvit se lidem do přízně, a „nikde, kam vešla, nebyly tajnosti uchovávány“.

↗

Tvrzení historika Kyncla, na nichž stála reportáž České televize o udání v Lidicích, jsou sporná. Foto WmC

Alžběta Doležalová nebyla podle Vojtěcha Kyncla vyšetřována kvůli choulostivosti celé záležitosti, „kdy jedna z lidických žen úmyslně zapříčinila úmrtí své sousedky, navíc ze zištných důvodů, což by v atmosféře mimořádných lidových soudů přesunulo trestní sazbu k doživotí či absolutnímu trestu“. Příběh udavačky měl podle něj být prostě „zapomenut“.

Archivář Vojtěch Šustek ve studii vydané v roce 2017 v ročence Slánský obzor naopak jednoznačně tvrdí, že Alžběta Doležalová udavačkou nebyla. Prohlášení Evžena Ressla o tom, že Alžběta Doležalová udala svou spolubydlící, považuje za „vylhané“, a jeho obviňování Štěpánky Mikešové z toho, se podílela na lidické tragédii denunciacemi obyvatel obce, za „potměšilé“. Krátce řečeno, četnický strážmistr Evžen Ressl, jediný svědek pro tvrzení o udavačství Alžběty Doležalové, je podle něj nevěrohodný zdroj.

Ressl podle Šustka své falešné svědectví, které je „zjevně tendenční, plné zloby a působí velmi nevěrohodně“, sepsal v prosinci 1945 ze strachu z vlastního stíhání pro kolaboraci. Příběh o tom, že Štěpánku Mikešovou udala její vlastní spolubydlící, si jednoduše vymyslel, protože to pro něj osobně bylo nejvýhodnější. I zpravodajský odbor ministerstva vnitra považoval Resslovo svědectví za nevěrohodné a neprůkazné, protože nezahájil trestní stíhání Alžběty Doležalové, přestože byla po návratu z koncentračního tábora ještě rok naživu.

Vojtěch Šustek hledal jakoukoli jinou zmínku, potvrzující jediný zdroj obvinění Alžběty Doležalové z udání Štěpánky Mikešové — pozdní a podle něj tendenční Resslovo svědectví, ale neobjevil vůbec nic. Ani ve výpovědích četníků, ani pracovníků kladenského gestapa.

Neexistuje podle něj, ani podle jiného archiváře žádný jiný pramen, žádný jiný svědek pro toto tvrzení. Je celkem logické, že ve své studii Šustek dospívá k tomu, že Vojtěch Kyncl nekriticky převzal tendenční svědectví, aniž by se jakkoli zamyslel nad jeho věrohodností.

Reportáž jako pozdní veřejný soud nad udavačkou

Kniha Vojtěcha Kyncla o Lidicích vyšla v roce 2015. Její autor vyslovuje poděkování mimo jiné i Marii Šupíkové, dceři Alžběty Doležalové. Podle něj s ním spolupracovala a nevadilo jí, že se v knize bude mluvit i o kauze týkající se její matky. Skutečně, samotné vydání knihy nezpůsobilo žádnou kontroverzi. Ta nastala až o více než tři roky později, v červnu 2019, a to po odvysílání reportáže v České televizi.

Reportáž nazvaná „V předvečer tragédie“, natočená Miroslavem Petráčkem, je vedena snahou najít v obecně známém příběhu lidické tragédie něco nového. A tím novým je „smutný příběh židovky, kterou udala jedna z lidických žen těsně před zkázou vesnice“, jak jej podal ve své práci Vojtěch Kyncl. Autor reportáže tedy v souladu s historikem zjevně pokládá za nezpochybnitelně prokázané, že Alžběta Doležalová skutečně Štěpánku Mikešovou udala.

Reportáž se zčásti nese v duchu jakéhosi soudního tribunálu, klade udání Alžběty Doležalové vedle jiného udavače, který byl po válce vypátrán a odsouzen na doživotí. Divák si logicky může doplnit, že stejně mělo být naloženo i s udavačkou, kterou ve své době nikdo nevyšetřoval a neodsoudil. Tato část reportáže údajně nejvíce pobouřila lidické pamětníky. A upřímně řečeno se tomu nelze příliš divit.

V celé reportáži chybí jakýkoli náznak kritického odstupu od jediného — a pozdního — záznamu, který udavačství Alžběty Doležalové dosvědčuje. Její autor Miroslav Petráček sice názory kritické k pohledu Vojtěcha Kyncla podle svého vlastního vyjádření zná, nicméně v reportáži je zcela opomenul a dal prostor jen jedné perspektivě. Jako by snaha najít něco nového, a zejména to pak co nejvýrazněji v reportáži podat a „prodat“, v tomto případě převážila nad objektivitou.

Autor reportáže si mohl dát aspoň tu práci, že by se zmínil o názoru Vojtěcha Šustka, i když by základní hodnocení zůstalo nezměněné. Tím by reportáž zřejmě naplnila minimální měřítka objektivity.

Takto se k nim nepřiblížila. A je třeba dodat, že stížnost na Českou televizi, kterou kvůli pořadu odeslaly předsedkyně lidické pobočky ČSBS Jana Bobošíková a starostka Lidic Veronika Kellerová, se v tomto ohledu jeví jako oprávněná.

Ke stížnosti je kromě již zmíněné studie Vojtěcha Šustka připojeno i podobně kritické vyjádření badatele Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslava Čvančary, který se obdobím heydrichiády odborně zabývá desítky let a v Kynclově práci objevil několik zarážejících faktických omylů a chyb. Kromě nich ale upozorňuje i na autorův zvláštní, přehnaně kategorický a necitlivý výrok na adresu lidických přeživších: „Jedině narcismus pomohl přeživším k dalšímu životu.“

Autor televizní reportáže Miroslav Petráček se ve své odpovědi na stížnost ohrazuje proti tomu, že by se svou reportáží snažil o bulvární senzaci, sám to ale svým způsobem potvrzuje. Píše, že cílem reportáže bylo upozornit na osud „z historie /možná úmyslně/ vymazané obyvatelky Lidic“.

Sama reportáž ale nevyznívá tak, že Štěpánka Mikešová byla z historie Lidic vymazána možná úmyslně, ale že to je zcela jednoznačné. Slovy Vojtěcha Kyncla: „Bohužel na Štěpánku Mikešovou se dle mého názoru zcela záměrně zapomnělo.“

Je výmluvné, že tento jednoznačně formulovaný názor nebyl korigován a zmírněn do případnější formulace ani v samé reportáži, ale až v reakci jejího autora na stížnost. A to je poněkud pozdě.

Ublížit pamětníkům, nebo posloužit veřejnosti?

Je možné si také klást otázku, zda veřejně vznést obvinění z tak vážného zločinu, který nebyl ve své době vyšetřován a odsouzen a k němuž existuje jediný nesporný pramen, již nepřekračuje etické mantinely, v nichž by se historik měl pohybovat. Historik Eduard Stehlík, který se heydrichiádou a historií Lidic také odborně zabýval, se domnívá, že „když člověk může ublížit, měl by se držet zpátky“.

A o tom, že toto pozdní a nedostatečně zdůvodněné obvinění, navíc ve formě televizní reportáže jaksi veřejně vyhlášené, může ublížit přeživší dceři Alžběty Doležalové, dnes sedmaosmdesátileté Marii Šupíkové, se dá jen těžko pochybovat. Ohled na paní Šupíkovou je také jedním z hlavních motivů stížnosti a ji provázejícího dopisu starostky Lidic Veroniky Kellerové.

Podle starostky Kellerové se paní Šupíkové velmi dotkly formulace v knize Vojtěcha Kyncla. Reportáž, podle starostky, zatím raději ani neviděla.

Byla to také údajná necitlivost v komunikaci s přeživšími, která byla hlavním důvodem odvolání ředitelky Lehmannové ministrem kultury Zaorálkem. Ředitelka Lehmannová v inkriminované reportáži vystoupila jen velice krátce a nekontroverzně, řekla v podstatě jen to, že tragický příběh paní Mikešové se odehrál ve stejné době jako nacistické vyhlazení obce a do historie Lidic patří. Podle ministra ale selhala v tom, že dělala nepřijatelné rozdíly mezi přeživšími a nechovala se empaticky.

Je to skutečné dilema, protože tu proti sobě stojí dvojí zájem, který je třeba brát v úvahu. Na jedné straně je citlivost k pamětníkům a přeživším, která by nikdy neměla být brána na lehkou váhu. Na druhé straně je zájem veřejnosti, která má právo na to, získat co nejbohatší a nejpřesnější obraz toho, co se v dané době dělo, včetně těch událostí a souvislostí, které byly dlouho opomíjeny, nebo dokonce z pohledu na dějiny zcela vynechávány.

Opravdu není snadné stanovit, kdy má které z těchto hledisek mít přednost. Snad by se dala hranice popsat tak, že zveřejnění podobných citlivých obvinění je obhajitelné a v pořádku pouze v tom případě, jsou-li důkazy jednoznačné, je jich více a nejsou zpochybňovány relevantními odbornými názory.

Pokud tomu tak není, bylo by spíš na místě uplatnit zdrženlivost. A to i v případě, že je autor přesvědčen, že zveřejněním pomáhá dobré věci, konkrétně lepšímu a všestrannějšímu poznání minulosti, které pak může být základem potřebné sebereflexe.

Památka Štěpánky Mikešové, židovské oběti z Lidic, by v Památníku Lidice podle mého názoru měla být připomenuta. Ačkoli její případ nijak nemění celkový příběh obce vyhlazené nacisty, přece jen do ní patří a může přispět k lepšímu, celistvějšímu pochopení toho, co všechno se v oněch osudných dnech v Lidicích událo. Je ale nutné, aby byla tato připomínka formulována citlivě, a především kriticky s ohledem k zachované dokumentaci i odborné historické diskusi.

Je otázka, zda je to v situaci vyhroceného sporu vůbec možné. Je pravděpodobné, že jakákoli, třeba i kritická a diferencovaná zmínka o tom, že existuje pramen označující jednu z lidických obětí za udavačku, by vyvolala odpor a byla by považovaná za nepřijatelnou. Nové ředitelce i řediteli Památníku Lidice rozhodně nelze kromě jiného závidět ani to, že bude nucen či nucena tuto záležitost řešit.

Jaký závěr z toho všeho vyplývá? Tragédie minulosti, jakou nesporně bylo vyhlazení Lidic a Ležáků nacistickou mašinerií, by měla být něčím, co sjednocuje. Přesto tomu tak ve skutečnosti není, a vlastně ani být nemůže.

Pohled na historii je vždy ovlivněn tím, jaké hodnocení přítomnosti kdo má, čeho se v současnosti nejvíc obává. Zjednodušeně řečeno, těžko se na tom, co vlastně dnes znamená „odkaz Lidic“, shodnou dva lidé, z nichž jeden spatřuje větší hrozbu v sudetoněmeckém landsmanšaftu a druhý v putinovských Nočních vlcích.

Vyrovnávat se s takovouto růzností není nic jednoduchého, bude to vždy vyvolávat vášnivé a emocemi nabité spory a pro člověka, který se ocitne v ohnisku těchto rozporných pohledů, to bude znamenat chůzi po tenkém ledě. Útěchou snad může být jen to, že ve srovnání se syrovou krutostí toho, co se v červnu 1942 stalo v Lidicích a Ležácích, to je stále ještě poměrně idylický stav.